Rudhyar: Druhý dům horoskopu

Dane Rudhyar: DRUHÝ DŮM

Druhý dům tradičně poukazuje na bohatství a v naší společnosti na peníze – symbol schopnosti vlastnit cokoliv co jedinec potřebuje nebo po čem touží. Pojem bohatství je nicméně velmi komplexní, má několik úrovní významů a většina astrologů má, nešťastnou tendenci interpretovat tento pojem a „záležitosti druhého domu“ povrchním, hlavně společenským způsobem. To co je skutečně v sázce v typu individuálních zkušeností které se vztahují k druhému domu nativity, je problém vlastnictví, to co je zamýšleno vždy, když jedinec používá slova „moje“ a „moje vlastní.“

Poté co se většina dětí naučila říct několik slov, objeví používání slova „moje“.To se může stát náhle, když velmi mladé dítě jak se dotýká různých předmětů, rozčileně prohlásí „moje“. Současně, vědomá existence zahrnuje základní druh vlastnictví a počáteční vědomí majetku – což je představa o tom, že nějaké materiální substance jsou „moje“. Jedinec, který říká Já jsem, musí mít hrtan a jazyk aby mohl mluvit. Já bez jsem, je ale abstrakce, která v sobě zahrnuje existenci fyzického těla. Toto tělo je prvním a základním majetkem vlastního Já. Poskytuje prostředky pro postupnou aktualizaci možností vrozených do pole osobitosti. Obsahuje ve svým buňkách a atomech ohromnou zásobárnu potenciální energie. Jak je tato energie užita? Jak by měla být užita, aby novorozenec mohl naplnit svou funkci v zemské biosféře a jako součást lidstva? Toto jsou otázky, na které by druhý dům nativity měl být schopen dát platné odpovědi.

Jak jsem již řekl, druhý dům je „následný“ dům a mottem tohoto typu domů je používat. Proces zrození přivádí lidský organismus do otevřeného prostředí biosféry, cokoliv se vrací k tomuto impulsu musí vzít v úvahu jak použít schopnosti vrozené do tohoto organismu. Na striktně biologické úrovni je příčinným faktorem narození život – život fungující podle zvláštního způsobu působení druhu homo sapiens a bytosti soustředěné skrze rodiče. Tito rodiče působí pouze jako nosiči spermatu a vajíčka. Jejich role individuálních jedinců je velmi malá, ačkoli se věří v možné působení typu duchovní entity, která se vtěluje do lůna před a během těhotenství.

Život operuje skrze to, co nazýváme instinkty. Nový organismus je „programován“ na setkání s existenciálními potřebami a nepředvídanými případy určitými způsoby. Instinkty nám říkají jak mnoho svých dílčích částí použít. U zvířat je programování závazné a nepřipouští žádnou odchylku, a čím vyspělejší druh v evoluční řadě, tím větší možnost přizpůsobení zásadním změnám v prostředí za předpokladu, že nejsou příliš radikální nebo příliš náhlé. U lidských bytostí se tato možnost projevuje nápadně. Vyspělejší proces individualizace je – proces, který je závislý na stimulaci a zkomplikování mentálních schopností – na zvětšení potenciálu, který přesahuje instinktivní reakce. Jak mysl začíná uvažovat sama nad sebou – to znamená být si vědoma vědomého bytí – „Já jsem“ začíná fungovat ve vědomí organismu jako transcendentní faktor – monáda nebo duše – nebo jako imanentní rytmus existence – vlastní já.

V okamžiku kdy se dítě stává vědomým si své bytosti odlišné od jiných bytostí kolem něho, nevyhnutelně uskutečňuje vše co nazývá „moje“. Jeho vědomí se brzy dostatečně odděluje od jednotlivých orgánů a funkcí těla a je schopno mluvit o „mých“ rukách, „mé“ hlavě nebo „mém“ břichu atd., zvláště když tam pociťuje bolest. Petr má silné tělo a Jana má nádhernou tvář, může být konstatováno rodiči a příbuznými. Dítě má jméno, tělo, určitou povahu, zvláštní schopnosti. Toto ho charakterizuje, toto je jeho bohatstvím na nejosobnější a nejintimnější úrovni existence.

Podle některých názorů, je toto bohatství tím čím je, protože je geneticky podmíněnou a zděděnou minulostí dítěte. Je jeho prvním a nejzákladnějším zděděným majetkem. Jestliže někdo uznává koncept reinkarnace transcendentní entity, duše, těla a všeho co je v tom latentní – nadání, povaha, sklony, vrozené schopnosti mysli, psychologické predispozice atd. – tvořící to, s čím tato inkarnující se duše musí jednat, to co vlastní a může nazývat „svým vlastním“. Problémem pro tuto duši je jak použít, spravovat, plně aktualizovat a dokonce si užívat tento základní majetek.

Toto tvoří první úroveň vlastnictví. Druhá úroveň pojednává o předmětech majetku, eventuálně o penězích, o schopnosti množit majetek aby byly uspokojeny potřeby, představy a nálady, a později o způsobilosti dát pozitivní hodnotu jedincovu vztahu s jinými osobami a se společností jako celkem. Toto je společenská úroveň vlastnictví, užívající termín společenský v nejširším smyslu, který zahrnuje vztahy dítěte k jeho rodině a jeho přátelům nebo společníkům. Na této úrovni se nenasytnost po majetku stává řídící silou, v nadsazené podobě miliardářovou hrabivostí pro moc, kterou ohromné bohatství může poskytnout.

Všechno co se stává vlastnictvím je tak nebo onak výsledek aktivity živých organismů a společenských skupin v minulosti. Každý jedinec, ve velmi skutečném smyslu, dědí minulost přírody a lidské společnosti. Jeho dědictví může být malé a nepřiměřené pro opravdovou sebe-aktualizaci, nebo může být ohromné ve svém rozsahu, ale vždy představuje minulost. Víra v reinkarnaci přidává této minulosti jinou dimenzi, což znamená, že snahy, schopnosti, které karma vytvořila v minulých životech, přenesla do současnosti. Co dělat nyní se vší touto minulostí tvoří základní otázku druhého domu. Výsledek závisí na pojetí snahy o zvládnutí, což je inteligentní, účinné a úspěšné užití, jehož výsledkem je co nejúplnější aktualizace jedincova potenciálu zrození a tedy jedincovy individuality.

Správné užívání majetku vede k odhalení, projevení a naplnění jedincovy individuality, tedy toho kdo je, ve vztahu k jiným lidským bytostem a jedincově společnosti. Jedinec uskutečňuje to, co je užíváním toho co vlastní, předvádí co je sám sobě a všem lidem užitím toho co mu bylo dáno při narození spolu s tím čeho dosáhl a nabyl později. Ideálně, měl by transformovat tento majetek z hlediska jeho individuálního cíle a osudu. Toto nicméně může být stěží dosaženo, jestliže jedinec nepostupuje za hranice tradičního užívání majetku, protože potom jedná pouze jako sluha minulosti, jako zástupce duchů, karmy – ať už individuální nebo společenské. Jeho život je potom žit jeho předky, nebo hledisky zvěčňujícími společensko-kulturní výsady po nich zděděné, nebo bytím řízeným starými společensko-náboženskými nenávistmi a strachy.

Živočišné instinkty jsou podmíněny minulými zkušenostmi druhu a tak jsou reakcemi primitivního lidského bytí. Dokonce individualizovanější jedinci jsou programováni tradičními vzorci chování vštěpovanými jim rodiči a státem nebo náboženstvím. Vzorce chtivosti a poptávky po exkluzivním vlastnictví jsou v naší společnosti stále základními. „To je moje, nikdo jiný to nemůže mít“ – je velkým voláním naší moderní, individualistické a kapitalistické společnosti. Velké úsilí je úsilím o zisk a bohatství a o neurčitější majetek týkající se prestiže, společenského vlivu, slávy a dokonce „lásky“. Téměř každý lpí na nějakém druhu privilegia – negativním aspektu vlastnictví. Je negativní, protože se zakládá na minulosti a obvykle na nejistotě, strachu a domýšlivosti. Na druhé straně, pozitivním aspektem vlastnictví je schopnost přivést energie přírody a hodnoty minulosti na novou úroveň působnosti a plodnosti – působnosti a plodnosti ne z hlediska zvláštních privilegovaných jedinců, skupin nebo společenských tříd, ale z hlediska celku lidstva.

Majetek by měl být užíván. Nepoužité schopnosti nebo majetek – například půda (pozemek, statek) – jsou překážkami lidského růstu, buď individuálního nebo obecného. Ale jedinec se nesmí ztotožňovat s tím co vlastní, protože potom je použit svým majetkem – který automaticky vyžaduje expanzi – místo aby on užíval majetek. Měl by vtisknout rytmus své individuality do toho co vlastní, měl by dát individuální a ne pouze kolektivně společenský význam svému majetku. Je důležité, aby jeho vlastnictví bylo utvářeno z hlediska jeho individuálního charakteru a osudu. To co má by měl zasvětit tomu co je, protože jedině bytost dává smysl vlastnění. Nic není nicotnější a duchovně prázdnější než vlastnění bez bytí a toto je pravda týkající se všech druhů vlastnění. Řádná a zdravá společnost by měla jako základní princip ustanovit: Žádné vlastnictví bez individuálně významného upotřebení. Co je nebo není významné musí zůstat osobním problémem, přesto společenství může očekávat od jednotlivce že vědomě a uváženě zasvětí to co vlastní účelu který je pro něho významný. Jedině účel, ke kterému majetek slouží dává vlastnictví hodnotu a význam.

V pouhé skutečnosti vlastnictví není nic posvěceného. Pouze podstatně neduchovní společnost, jako naše západní společnost dnes a možná ještě více v minulých stoletích, může velebit skutečnost vlastnictví bez ohledu na způsob, jakým je nebo není majetek užíván. Na třetí úrovni lidské existence, na které jsou akceptovány duchovní a všelidské hodnoty jako životní měřítka, je všechen majetek přirozeně a spontánně zasvěcen procesu lidské evoluce – což znamená v užším smyslu blahu společenství, kterého se toto bohatství týká protože blahobyt povstává z lidské spolupráce, podle okolností nevyslovené nebo zřejmé.

Nahromadit jmění díky nějakému novému vynálezu nebo objevu přírodního zdroje na zemi, je skutečně a duchovně přečin proti společenské harmonii a veřejnému zdraví. Majetek lidí je přímý výsledek staletí lidského úsilí a souhry, všechna bohatství jsou výsledkem přírodních a společenských procesů v minulosti. Všechno co vlastník má dědí z historie biosféry a lidské společnosti. Význam a hodnotu jeho majetku může dát jedině užití, které je vytváří. Co je od něho požadováno, je to, že toto užití dodá novou hodnotu a nový tvořivý smysl do ohromného proudu života Země a lidské společnosti.

V konečné analýze, pro jedince, který žije podle duchovních hodnot a uskutečňuje sám sebe jako živou bytost, je jediným posledním bohatstvím odevzdat se na oltář lidské evoluce. Tímto darem naplňuje sám sebe osvobozováním se od dychtivosti po majetku. Vlastněním ničeho může konečně smísit své bytí s velkými rytmy vesmíru.

Nechá se vést vesmírem a jeho vědomí se může stát magickým zrcadlem, v kterém každá událost nabývá význam a hodnotu. Je vesmírem veden k službě poslednímu záměru veškeré existence – odhalení smyslu.

Bůh je všeobklopující smysl všech možností existence.
zdroj: DANE RUDHYAR: THE ASTROLOGICKAL HOUSES – The Spectrum of Individual Experience, vydalo v roce 1972 nakladatelství DOUBLEDAY, Garden City, New York

pracovní překlad Jiří Markes

VYTVOŘENO VE SPOLUPRÁCI S ASTROLOGICKOU ŠKOLOU PRO STATEČNÉ
PAVLA TURNOVSKÝHO & MARTINY LUKÁŠKOVÉ
u příležitosti 20. výročí jejího založení

Pavel.Turnovsky@gmail.com – astrologMarLuk@seznam.cz

www.rezonance.czwww.transformotor.czwww.astropsycholog.cz

Comments are closed.

Archiv
Kalendář
Březen 2024
Po Út St Čt So Ne
« Bře    
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031