Posts Tagged ‘čas’

Gaston Bachelard: Vertikální stavba času – 1. část

GASTON BACHELARD: VERTIKÁLNÍ STAVBA ČASU

I.

Tak jako zkoumání hudební a básnické estetiky z hlediska časovosti přivádí k poznání bohatosti rytmů a jejich vzájemných vztahů, vede nás čistě časové zkoumání psychických fenoménů k tomu, že zjistíme řadu seskupení časových okamžiků, několik vertikálně rovnoběžných trvání, spjatých rozmanitými vztahy. Jestliže se fyzikální čas až do naší doby mohl jevit jako jednotný a absolutní, bylo to proto, že fyzik od samého počátku zaujal zvláštní experimentální stanovisko. S teorií relativity se objevil časový pluralismus. Z hlediska této teorie existuje množství časů, které si sice vzájemně odpovídají a odvíjejí se s objektivní pravidelností, ale přitom nemají absolutní trvání. Časové trvání je relativní. Nicméně pojetí časových trvání v nauce o relativitě přijímá ještě kontinuitu za jejich evidentní podstatný znak. K tomuto pojetí vskutku vede intuitivní nazírání pohybu. Avšak již v kvantové fyzice tomu tak není. Zde stojí fyzik na nové rovině a pro jeho nazírání není směrodatný pohyb, nýbrž změna. Všechny obtíže, s nimiž se setkáváme, když si osvojujeme poznatky kvantové fyziky, vyplývají z okolnosti, že se tu vysvětluje kvalitativní změna pomocí změny místa. Budeme-li dost přemýšlet o čisté změně, uvidíme, že kontinuita jě tu pouhou hypotézou, a to hypotézou velmi nepodařenou, poněvadž nemáme nikdy zkušenost o plynulé změně. Můžeme se tedy domnívat, že .rozvoj kvantové fyziky si vynutí koncepci přetržitých časových entit bez vlastnosti vzájemné spojitosti objasňované tak, že se intuitivně vmýšlíme do jejích kontinuálních drah. Kvalitativní dění je zcela přirozeně děním kvantovým. Musí projít jistou dialektikou, postupovat od stejného k stejnému prostřednictvím jiného.

Kdyby bylo možno vybudovat vlnovou a kvantovou biologii na základě vlnové a kvantové mechaniky, měli bychom přirozeně brzy co činit s rozdrobením času, jež by si vyžadovala speciální statistiky pro životní mikrojevy, aby bylo možno stanovit časovou účinnost. Kniha Lecomta du Nouy nám v tomto ohledu přináší četné zajímavé podněty.

Fyzikální čas je pro něho pouhým souhrnem individuálních biologických časů ve stejném smyslu, jako je světelná vlna výslednicí množství elementárních mikrovln. Kontinuita by potom byla výsledkem krytí časových rovin.1) Mohli bychom jít ještě dál a říci, že čas nějaké tkáně by byl kontinuální proto, že lze statisticky rovnoměrně vyjádřit nezbytně nerovnoměrné časy jejích buněk.

Filosof však nemusí sestupovat do těchto oblastí, které si prozatím zapovíme, aby uznal pluralismus i diskontinuitu času. Již to, jak je obtížné vytrvat v konkrétní meditaci, ukazuje mu dost jasně, že existuje čas složený z nahodilých událostí, jež mají mnohem blíž k nevypočitatelnosti kvant než k racionálním souvislostem či k reálným soudržnostem. Tento duchovní čas není, jak soudíme, pouhou abstrakcí z životního času. Čas myšlenky je ve skutečnosti natolik‘ nadřazen času života, že může někdy ovládat životní činnost i životní klid. Duchovní čas působí tedy směrem dolů, v rovinách odlišných od své vlastní sféry působnosti. Rozumí se, že působí také v rovině čistě duchovní, jak jsme se pokusili ukázat v rozboru intelektuální kauzality. Tyto slabé záblesky poznání jsou jistě nedostačující, aby nás mohly orientovat v mnohotvárnosti našich časových zkušeností. Přece však mohou objasnit jeden aspekt naší teze, totiž ukázat, že čas má více dimenzí a že má hustotu. Zdá se kontinuální jen za jisté hustoty, jíž dosahuje vertikálním uspořádáním řady nezávislých časů. Z toho na druhé straně plyne, že každá unifikovaná psychologie času je nutně mezerovitá a dialektická. Pokusíme se to ještě dokázat pomocí nových argumentů v této kapitole.

*) Viz níže Průvodní poznámku na str. 207.

1 Lecomte du Nouy, Le temps et la vie. Paříž 1936. Viz zvi. kap. IX.
2) A. Koyré, Hegel & léna. Revue ďhistoire et de philosophie religieuses, 1935, s. 444.

 

PRŮVODNÍ POZNÁMKA K BACHELARDOVĚ VERTIKÁLNÍ STAVBĚ ČASU*)
(Pozn. překladatele Jaroslava Kohouta)

Studie profesora pařížské Sorbonny o dialektice trvání vznikla v polovině třicátých let v polemice s Bergsonovou naukou o durée. Proti bergsonovské tezi o kontinuitě a plnosti prožívaného času ukazují objektivní i transcendentální analýzy časového vědomí, že čas je pluralitní a diskontinuitní: jeho osnovou je střídání aktivit a klidu, tvrzení a popírání. Dialektická struktura času spočívá na alternativě, že se v daném okamžiku buď něco děje, nebo se neděje nic. Z této základní duality vysvítá, že dialektika duševního dění není logického, ale časového, sukcesivního řádu. Dialektika času, jeho mezerovitost, jeho přetržitost umožňuje abstrahování — izolaci jednotlivých „pater“ časového vědomí a jejich deskripci. Přitom se ukáže různá hustota a intenzita časového řádu, různý rytmus mezer a vyplněnosti, různá pevnost vzájemného spojení trvajících intervalů, nejen jejich nestejný obsah.

Nemá-li pojem kontinuity prožívaného času zůstat pouhou metaforou, pak nelze chápat kontinuitu — právě tak jako paměť — jako danost, ale jako výtvor (pamatujeme si jen to, co bylo zdramatizováno řečí, a tedy zařazeno do racionálního schematismu). Nejdéle trvá to, co nejsnáze začíná znovu, co má nejpříhodnější rytmus. Pamatujeme si vzhledem k budoucnosti, tj. z hlediska intence (i dítě stylizuje svůj zážitek — „komponuje“ příběh o něm); tuto funkci pomáhá paměti plnit umění.

Bachelard navazuje na tezi Gastona Roupnela z knihy Siloë, že základním pojmem reálně působícího času je rytmus. „Budeme jen tehdy pevně konstituovanými bytostmi, žijícími v náležitě zabezpečeném klidu, budeme-li umět žít podle svého vlastního rytmu a kdykoli zno-vunalézat — při sebemenší únavě a beznaději — rytmus svých východisek“ (Bachelard, předmluva, s. VIII—IX). Filosofie negativity chce rozrušovat špatně konstituované, násilné rytmy (to dělala již romantika, jenže na úrovni citů, nikoli racionálně) a umožnit hledání rytmů přirozenějších. Zde nalézá Bachelard styčný bod s brazilským filosofem Peinheirem dos Santos (La Rythmanalyse. Rio de Janeiro, Société de Psychologie et de Philosophie 1931) a uvažuje o vybudování rytmoanalýzy jako protiváhy k psychoanalýze: z nejduchovnějších, nejracionálnějších oblastí psychiky chce vnášet řád a rytmus do nejnižších, do podvědomí.

Bachelard se domnívá, že mírou svobody je stupeň spiritualizace času. Metodicky stupňovaná reflexe umožňuje uvolnit vazbu hierarchicky uspořádaných rovin časového vědomí a vede k odpoutání od materiálních obsahů a životních účelů. Duchovní osvobozování je procesem formalizačním v tom smyslu, že se člověk nakonec rozhoduje pro čisté formy, čistou estetiku.

*) Les superpositions temporelles.

Vyšlo původně v legendárním literárním sborníku Podoby, Praha 1967, nakl. Československý spisovatel

studijní materiál Astrologické školy pro statečné a Společnosti pro humanistickou a psychologickou astrologii

Archiv
Kalendář
Duben 2017
Po Út St Čt So Ne
« Čec    
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930