Posts Tagged ‘astrologie’

Astrologie hledá živé metafory

Nezkrácený text rozhovoru, který s astrologem Pavlem Turnovským vedl Vojtěch Tutr pro časopis Dingir (4. číslo ročník 2012).

.

Souvislost mezi postavením nebeských těles a ději na zemi a v životě lidí je tzv. akauzální. Přičemž údajně není ani čistě symptomatická. Můžete tento vztah nějak přiblížit?

Astrologie v humanistické a transpersonální verzi srovnává neustále se proměňující vztahy vybraného souboru nebeských těles s neustále se proměňujícími situacemi v životech lidí. Vztahy mezi oněmi nebeskými tělesy, které se cyklicky proměňují a periodicky v příslušných rytmech opakují, stojí v základech měření času a kalendářového umění, jež pěstovaly a pěstují a jimiž se řídily a řídí všechna lidská společenství. Astrologie tak vnáší do našeho lineárního pojetí času čas cyklický, čas mytický, čas symbolický.

Jako reakce na jméno planety se astronomovi a astrologovi vynoří v myslí odlišné obrazy, rozdílné metafory a proto nemám potřebu překládat slovník astrologie do slovníku přírodních věd. Astrologie podává jiný popis světa než astronomie a jiné přírodní vědy a nečiní si nárok na privilegovanost svého slovníku. Víme dobře, že stejně jako fyzikální zákony ovlivňují naše životy i pravidla a vzorce myšlení, cítění a chování, které v onom fyzikálním světě vytvářejí virtuální prostor, v němž se lidé a tedy i astrologové pohybují. Jsem si vědom toho, že věda pracuje v současnosti s jedenácti vícenásobnými rozměry, přičemž naše smyslové jevy jsou omezeny na čtyři rozměry našeho běžného časoprostorového světa a navíc existuje asi tucet teorií kauzality, v některých z nich hrají roli i paralelní vesmíry. Proto otázku zda existuje nějaký kauzální vztah mezi postavením nebeských těles a situací v životě lidí nechávám zcela pragmaticky otevřenu do budoucnosti. Astrologii nepovažuji za exaktní přírodní vědu a proto nemám důvod testovat její validitu verifikačními a falzifikačními metodami přírodních věd.

Stojí za rozdílnými inspiracemi humanistické a transpersonální astrologie přesvědčení o jednotě struktury lidské spirituální zkušenosti? Jakým způsobem se k těmto zdrojům astrolog staví?

Rudhyar dělí lidské potřeby a přístupy k nim do čtyř skupin. Jde o potřeby zakotvené v biologické vrstvě, v oblastech společensko-kulturní, individuální a transpersonální. Spirituální potřeby mohou být součástí všech těchto vrstev a zkušenosti s nimi spojené se objevují diachronně i synchronně ve všech civilizacích, ve všech kulturách. Můžeme je identifikovat mimo jiné i jako všelidské archetypy. Archetypové obrazy však nabývají s časem a místem rozmanitou podobu. Astrologie nebyla nikdy odtržena od dobových potřeb, integrovala nové poznatky a tak se proměňovala nejen její podoba, ale i způsob myšlení a práce. Jsem přesvědčen, že astrologii, jako nástroj poznání a kultivace, může zodpovědně pěstovat kdokoli, nejen člověk tzv. duchovně zaměřený, ale dokonce i tzv. zarytý ateista a materialista.

Podle některých religionistů je v ČR hojně rozšířena „víra v horoskopy“ jak to dokládají některé průzkumy. Jaký je na toto tvrzení váš názor a jedná se zde skutečně o spirituální fenomén?

„Víra v horoskopy“ a to dokonce i v jejich upadlé podoby, které mají s astrologií mnohdy tak málo společného jako „planety“, které tahal na pouti papoušek, pramení z legitimní lidské potřeby orientovat se v mnohdy složitých životních situacích. Pro některé lidi může být sloupek v bulvárním časopisu věnovaný jejich slunečnímu znamení jedním z mála důkazů, že o ně, o jejich život má vůbec někdo zájem. S nějakou spiritualitou dokonce i tou tzv. lidovou to může, ale i nemusí mít mnoho společného. Na druhou stranu, se některé podobné “astrologické merkantilie“ duchovně tváří, těží z rozpustného newagerovského spiritualismu, živeného endistickými, chiliastickými náladami. Ale tak to bylo vždy a tak to také bude i nadále a žádná misijní činnost ať už náboženská nebo astrologická s tím nic nenadělá. Ostatně setkání s nějakou dokonce i vznešenou duchovní naukou, iniciace do ní, probíhala často v podmínkách skandálních, neodpovídajících vůbec maloměšťáckým představám o morálce, řadu zasvěcenců bychom mohli považovat za hochštaplery, kteří rozvracejí životy svých obdivovatelů. Nakonec i ta vznešená alchymie bývá svými pěstitely nazývána ženskou prací, dětskou hrou, tedy něčím co se necení, není považováno za vážnou činnost

Jaké je místo astrologie mezi uměním a vědou? Zdá se, že určité „techné“ je k práci astrologa potřeba, na druhou stranu je to činnost, které se nelze naučit pouhým opakováním postupu, je k ní potřeba určitá kreativita a citlivost?

Pro mne a mé kolegy je astrologie především pomáhající profesí. Podobně jako Jacques Lacan, který otevřel nové obzory psychoanalýze tím, že ji definoval jako léčbu rozhovorem, považujeme astrologii za pomoc rozhovorem nad horoskopem. I v našem pojetí došlo k obratu k jazyku. Navazujeme na strukturalismus Lévy-Strausse a Rolanda Barthese, Pražského lingvistického kroužku, Mukařovského, Jakobsona, Květoslava Chvatíka, na předválečný holismus prof. Bělehrádka, na neostrukturalismus a jazykový holismus postanalytické filosofie, na filosofii symbolu Paula Ricoeura, experiencialismus Lakoffa a Johnsona. Pro nás je astrologie kultivační filosofií, hlubinnou hermeneutikou rozhovoru a textu, hledáním živých metafor, které pomohou nám i našim klientům lépe se orientovat v životních často krizových situacích, nacházet nový nebo dočasně ztracený smysl našich životů.

Astrolog by se měl naučit a zvládat speciální astrologické dovednosti jako je výpočet horoskopu, různých systémů domů, rozmanitých astrologických technik např. revolucí a direkcí. Měl by to umět nejen kvůli určité stavovské cti a schopnosti pracovat systematicky a metodicky, ale také proto, aby dokázal klientovi své pracovní postupy vysvětlit a navíc, aby uměl vytěžit řadu informací, které současný astrologický software nabízí v diskrétní formě.

Školení v nějakém osvědčeném psychologickém směru nebo psychoterapii, ať už je to psychoanalýza, hlubinná psychologie, gestalt, logoterapie, psychosyntéza, humanistická, systemická a transpersonální psychologie, narativní psychoterapie apod. považujeme za přínos pro astrologovu práci, zejména tam, kde se lze naučit jak vést zodpovědně a kompetentně rozhovor s klientem, osvojit si supervizní a intervizní metody a hygienu práce. O tom svědčí i naše Etické zásady humanistického a transpersonálního astrologa – astrosymbologa, které jsme na popud kolegyně astroložky Martiny Lukáškové vypracovali a přijali před více než deseti lety.

Novoluním 12. 1. 1994 jsme údajně vstoupili do „nového kulturního, civilizačního a politického cyklu“. Co si o těch cyklech myslíte dnes, také třeba v souvislosti s očekáváním spojeným s rokem 2012. Podle některých interpretací tzv. věk Vodnáře ještě nenastal. Lze tedy v nejbližší budoucnosti očekávat nějakou změnu psychospirituální kvality naší společnosti?

Ať už si o teorii věků myslíme co chceme a já jsem k nástupu tzv. věku Vodnáře skeptický, je jisté, že v posledních letech došlo k protnutí řady astrologických cyklů ať už jde o začátek nového stosedmdesátiletého cyklu uransko-neptunského v roce 1993, nebo o řadu cyklů Saturna, Urana, Neptuna a Plutona od roku 2008, o tranzity Venuše přes Slunce v letech 2004 a 2012, o přechod hvězdy Regula ze znamení Lva do znamení Panny v posledních měsících, cítíme, že všechny naše civilizace se zmítají ve všeobecné krizi. V současné době symbolizuje rozběžná kvadratura Urana a Plutona krizi nového způsobu života, který zvěstovala jejich konjunkce v roce 1965 ve znamení Panny. Tehdy se svět radikálně změnil. O to, zda revoluce let šedesátých byla čistě hédonistická (a hédonistická bezpochyby byla), nebo zda přístupy k péči o lidskou duši, které se v té době vynořily, přinášejí nové možnosti, nová paradigmata, nebo ještě efektivnější způsoby vykořisťování lidí a přírody. O to právě dnes jde.

Čím se liší humanistická a transpersonální astrologie od klasické? Z některých popisů se zdá, že má blíže k psychoterapii než k astrologii, jak ji většina lidí vnímá.

V některých případech ano, základní diference je, že humanistická a transpersonální astrologie je zaměřená na rozvoj osobnosti člověka, nesoustřeďujeme se na předpovídání události, neřešíme situace, které nastanou v daleké budoucnosti, snažíme se dát minulým a současným situacím smysl a připravit klienta na bezprostředně příchozí období.

Nebudeme tedy např. při Uranově tranzitu přes descendent klientovi věštit, že se rozvede, ale budeme mít na paměti, že vážné mezilidské vztahy například manželství bude přitahovat jeho pozornost a vyžadovat neotřelý nový způsob řešení. Zvládnutí, nebo nezvládnutí krizové situace pak ovlivní i klientův sebeobraz, jelikož descendent zastupující Ne-já je opoziční bod vůči ascendenti, který symbolizuje individuální východisko – Já a poznamená tak vývoj jeho osobnosti.

Horoskop považujeme za potencialitu, tedy za soubor možností. Zda se podaří jeho nositeli tento potenciál rozvinout, nebo dokonce naplnit, pak závisí na historickém čase a na stavu společnosti, ve které žije. Pokud jsou okolnosti takovému rozvoji nepřátelské, můžeme mu pomoci hledat alternativní způsob jak tento potenciál rozvinout.

Můžeme tedy funkci horoskopu přirovnat k působení symbolů v Tarotu nebo v alchymii?

Alchymickou symboliku bych nechal stranou, podle mne pramení přímo z nevědomí jako symboly snové. O symbolech tarotu myslím, že jsou příliš svázány se středověkými společensko-kulturními vzorci. Astrologická symbolika je zakotvena nadčasově v přírodě a tak horoskop dává přece jen více možností interpretace už tím, že je zde nejen radix mapující okamžik prvního nádechu člověka, ale i metody monitorující rozvoj tohoto potenciálu v objektivním (kosmologickém) čase a rytmu kolektivu, v němž člověk žije (tranzity) a v prostředí vnitřním, v subjektivním (psychologickém) čase a rytmu (direkce). Tyto rytmy pak mohou být v souladu, častěji však nebo v rozporu, neboť jak poznamenává Paul Ricoeur, máme se sjednocováním času psychologického a kosmologického potíže.

Lidé k nám přicházejí pro radu v situacích, ve kterých se potřebují orientovat. Způsob, jakým vidí svoji situaci je nevede k úspěšnému nevede. Potřebují konzultaci s jiným člověkem a ten by jim měl nabídnout jiný popis, měl by přinést nové živé metafory, vzbuzující jiné emoce, protože jak víme, emocionální pohnutí může být impulzem, který nás může někoho přivést k tomu, abychom věc nově promysleli a rozhodli se něco učinit něco nového, nečekaného, ať už v záležitostech vnějších, nebo ve svém vnitřním světě.

Je toto mechanismus, jakým fungovala astrologie vždy, nebo hovoříme právě o inovativním prvku transpersonální astrologie?

Inovativní na tom je otevření se novým významům, živým metaforám. Tradiční astrologie naopak pracuje s kodifikovanými významy pro mne tzv. mrtvých metafor. V  tradiční astrologii např. byly Mars a Saturn považováni za škůdce, věštili většinou nějaké potíže, dokonce neštěstí. My k nim máme vztah volnější, konstruktivnější. Člověk se může časem naučit s vlastností, funkcí, kterou planety symbolizují zacházet, kultivovat jí, ale to se mu podaří jedině tehdy, když s onou dosud nezvládnutou funkcí pracuje. Na disharmonické prvky se můžeme podívat pohledem Mukařovského, který myslí, že základní strukturalistická představa je souhra sil, vstupujících ve vzájemné shody i protiklady, obnovujících porušenu rovnováhu stále opakovanou syntézou. Rozpory jsou činitelem ve struktuře diferencujícím a individualizujícím. Čím méně má struktura vnitřních rozporů, tím méně individuální bude, tím více bude se blížit obecné, neosobní konvenci.

Netvrdíme, že v nativitě je vše definitivní, pro nás se jedná vždy o možnost (potencialitu), o jakýsi surový materiál, který je třeba rozvíjet (aktualizovat). V tom může astrologie v našem pojetí připomínat zasvěcovací systémy, kde se mluví o neofytovi jako o hrubém kameni, který se musí opracovávat. Symbolem pro nativitu je u nás semeno, které má v sobě všechny informace, které, pokud je příznivé klima, aby transformováno vyrostlo v rostlinu. Když zasadíme drobný žalud, nevyroste něho po letech vzrostlý žalud, ale strom. To se ale vztahuje spíše k humanistické než k transpersonální astrologii. Rudhyarova humanistická astrologie se inspirovala humanistickou psychologií – Abrahamem Maslowem, Carlem Rogersem, na osobu zaměřeným přístupem.

Jak se transpersonální a humanistická astrologie vyvíjela od původní inspirace Rudhyarem a její uvedení do českého prostoru znamenalo nějaký posun?

Od poloviny 70 let se u Rudhyara objevuje další tendence. Viděl, že ne všichni lidé považují rozvinutou osobnosti za konečný cíl vývojového procesu, vytušili že vytvořili pouze nástroj. Rozvinutá osobnost tak může pokračovat v další cestě, může inspirovat ostatní lidi myšlenkami, idejemi,vizemi pramenícími v duchovním rozměru celistvosti. Pro nás slovo transpersonalita neznamená jakousi parapersonalitu, oblast rozkládající se za osobní vědomím a nevědomím. Předpona trans tu znamená „skrz“. Naznačuje, že skrze osobnost operuje celistvost, nejde tedy mediumitu, chanelling, ale o neosobní vědomou službu. Člověk odloží vypjatý individualismus a nezřízený egoismus a vše co dělá, nedělá kvůli sobě, kvůli své proslulosti, materiálnímu obohacení, ale aby přinášel nové myšlenky užitečné nejenom jemu, ale i ostatním lidem, které inspirují další lidi a vedou je k tomu, aby se kultivovali.

Rudhyar byl inspirován teosofií, cenil si zejména Tajné doktríny H.P.Blavatské Tuto vrstvu jsem záměrně oddělil, protože jsem věděl, že by odkaz na kdysi velmi vlivnou teosofickou společnost mohl být kamenem úrazu pro lidi, kteří vyznávají odlišné duchovní směry, nebo podobné potřeby vůbec nemají. Rudhyarovu filosofii operativní celistvosti lze převést na všechny cyklické jevy, lze ji použít i sekulárním způsobem. Do služeb transpersonality ultimativní představy celistvosti se mohou dát nejen náboženští myslitelé a duchovní vůdci, ale i filosofové, vědci, umělci. Vzpomeňme šifer transcendence Karla Jasperse. Našel jsem pro tuto sekularizaci, exoterizaci podporu v českém strukturalismu. V knize Květoslava Chvatíka Strukturální estetika jsem našel stejné termíny, stejné významy jako v Rudhyarovi: např. potencialita a její aktualizace, analogii čtyř Rudhyarových potřeb, vrstev a přístupů ve funkcích praktické, teoretické, magicko-náboženské, estetické. Další inspirací byl neostrukturalismus, který si uvědomuje tendenci k ideologizování bipolárních opozic, čehož se v našem pojetí chceme vyvarovat.

Do hry vstupují i hermeneutické kruhy, který nás pokaždé vedou k stále hlubší interpretaci stejného horoskopu v různých obdobích života. Pokud se k výkladu nějakého horoskopu vracíme s odstupem, nemůžeme ho interpretovat stejným způsobem, jelikož jak klient tak astrolog prošli, nebo měli projít vývojem. Interpretace určitého horoskopu tak bývá odlišná v prvním, druhém a třetím třicetiletí života.

Myslím, že takto náročně pojatá astrologie musí být dosti menšinová záležitost jak mezi těmi, kteří se jí zabývají, tak mezi jejich klientelou…

Humanistický a transpersonální astrolog musí být schopen uspokojit i potřeby i běžného klienta. Pokud ke mně přijde na konzultaci mladá žena, jejíž hlavní starostí je, zda se vdá a bude mít děti, pak musím být schopen s ní mluvit srozumitelně na téma, které jí v tom okamžiku zajímá. I tuto osobu se snažíme inspirovat, aby v době, kdy potřeby sňatku a dětí budou naplněny a ona se bude rozmýšlet co dál. Jsme zaměřeni ne na samu událost, která toho člověka potká, ale na to, co ta událost, situace pro něj znamená a jakým způsobem poznamenává jeho vědomí, jak ho inspiruje k nějakému rozhodnutí.

Problém je ten, že významy astrologických prvků, zejména planet se v některých školách odvozují primárně od mýtů. Jistě, při interpretaci si mohu pro lepší srozumitelnost mýtem vypomoci, vnímavému klientovi tak mohu lépe přiblížil, co se v jeho psychice děje, v čem by původ a smysl jeho stavu mohl spočívat kde hledat případné řešení. Mýtus shrnuje praktické znalosti a způsob poznávání světa společnosti z níž pochází, avšak my žijeme ve společnosti jiné, přinejmenším v jiném pozdějším jejím čase. Měli bychom hledat analogie k němu z našeho prostředí v naší době, nemůžeme brát vzory a rady v mýtu obsažené mechanicky a doslovně. Pro nás je mytologie inspirativní, někdy ji dokonce i při výkladu z didaktických důvodů použijeme, ale nepovažujeme ji za primární zdroj pro hledání významů a interpretaci symbolu.

Někteří teologové v zájmu o astrologii spatřují nějaký hlad po duchovnu. Co si o tom myslíte?

V základech skoro každého náboženství najdeme přinejmenším stopy astrálních kultů. Většina náboženských představ je převoditelná do nějakých kosmologických symbolů. I v křesťanství nalezneme prvky solárního kultu, Nový zákon je astrologickou symbolikou protkán. Už od okamžiku narození spasitele za zimního slunovratu, se mu přijdou poklonit „králové“ mágové, kteří viděli na východě jeho hvězdu a nechali se jí vést. Jsou to intelektuálové tehdejší doby, kteří používají astrologii a na základě astrologické informace jdou hledat spasitele. Apokalypsa popisuje závěrečné fáze cyklického procesu.

Přímý zákaz praktikování astrologie v bibli nenalezneme. Když projdete všechny zmínky o astrologii, tak tam vlastně ani slovo astrolog nenajdete, snad jen s výjimkou Izajáše 47, kde prorok mluví o těch, kteří dělí (pozorují) nebe a věští za novoluní. Nejde tu o zákaz astrologie, ale o zprávu, že dceru babylonskou nezachrání žádná rada, protože o jejím osudu rozhodl Hospodin a žádná jiná možnost než se mu podrobit není, navíc i ti astrologové to jako lidé hříšní mají nahnuté.

Nedá se ale zrovna tato pasáž interpretovat tak že porada s hvězdami, s astrology nic neřeší?

V tomto případě zatvrzelého hříchu patrně ano. V našich životech jde ale o to, že s astrologem se můžeme poradit s vědomím, že ani on není vševědoucí a všemocný, že není dokonalý expert na náš život, není často ani expert na svůj život. Je jen kompetentní vést s námi rozhovor nad horoskopem, podat nám svůj pohled na věc, ale rozhodovat se a konat musíme sami. Nemůžeme svá rozhodnutí a jejich realizaci delegovat na poradce, to není jeho poslání.

Pak jsou situace, kdy žádná rada nepomáhá, kdy je věc už v takovém stadiu, že pokud jste nábožensky založený, tak vám nezbývá, než činit pokání a spoléhat na milosrdenství boží. Některé životní situace nevyřešíte jinak než, že „hodíte ručník do ringu“ a přijmout soud. Z holistického hlediska doufáme v léčebné, uzdravující, scelující schopnosti Celistvosti.

A co magické datum 21.12.2012?

To je jedna z pěti desítek korelací mezi mayským kalendářem a naším gregoriánským, která vznikla v roce 1950 v Londýně. Není to tedy žádná mayská záležitost. Mayové, když k nim vtrhli Španělé, byli již několik století v úpadku pod vlivem Toltéků a svůj složitý kalendář nepoužívali v plném rozsahu. Proto nemáme žádnou událost datovanou jak v jejich tak našem kalendáři. Korelace začaly vznikat v druhé polovině devatenáctého století po tom, co byl publikován tzv. Drážďanský kodex. Mezi těmito korelacemi je rozdíl jednoho tisíciletí. V současné době je za nejpřesnější korelaci považována práce bratří Böhmových z Čech, kteří periodicky opakující se data z kodexu spojili s příslušnými astronomicko-astrologickými úkazy a soubor zpracovali na počítači. Jako datum přechodu z jednoho cyklu do druhého jim vyšel 14. prosinec 2116 23:12 GMT. O správnosti jejich výsledku svědčí to, že jako zpětnou vazbu dostali data pozorování Merkura, která původně vůbec nezadali, protože si nebyli jisti, zda Merkurovy jevy Mayové pozorovali.

V očekávání konce světa se projevuje typický sadomasochismus západní „křesťanské“ civilizace, která sadisticky mučí přírodu, a pak si masochisticky sype popel na hlavu, a bát se a přát si škodolibě konec světa, místo toho, aby se současným stavem něco zásadního udělala. Chiliastické nálady jsou v takovém měřítku známy snad jen v našem světě. A nás v tom máme od dob husitského revolučního hnutí vlastní filoapokalyptickou tradici. Když se něco nedaří, máme tendenci všechno předchozí zavrhnout a totálně zničit. Není na to nějaká psychiatrická diagnóza? V Číně a v Indii se díky cyklickému pojetí času periodický zánik nějakého řádu pokládal za něco přirozeného.

Křesťanství navíc poselství o konci časů explicitně přináší…

Problém je, že tento chiliasmus se dnes balí do vědeckých termínů. Říká se, že o letošním slunovratu se dotkne Slunce galaktického středu nebo rovníku, atd. To jsou úplné nesmysly. Slunce se dostává do blízkosti galaktického středu o zimním slunovratu pravidelně a galaktický rovník není přirozený rovník, jako je např. zemský, který leží přesně na půli cesty mezi póly. Naše galaxie nemá žádný souvislý tvar, jednoznačnou výšku, takže nemáte jistotu, že tam, kde vedeme tento umělý rovník, se skutečný galaktický rovník rozkládá, ostatně, tyto souřadnice se už jednou změnily. Druhá věc je, že sluneční disk má na obloze průměr půl stupně, takže i kdyby došlo ke kontaktu s galaktickým rovníkem, tak přes něj bude putovat stovky let a ne ausgerechnet 21.12.2012.

Jakou potencialitu v naší současnosti tedy vidíte? Kdyby chtěl někdo vážně naši situaci řešit, na jaké inspirace byste ho odkázal?

Inspirací je mnoho, ale jako základ považuji spravedlnost, individuální přístup k odměnám i trestům, opravdovou svobodu slova, socializaci nejen ztrát, ale i zisků, snížení chamtivosti a to se vztahuje i na církve. Jakápak náprava křivd na církvích a vracení nějakého majetku? Vždyť církve mají chudobu a nemilost mocných v popisu práce. Musíme okamžitě přestat drancovat přírodu. To je přirozeně obtížné, zejména když do hry vstupují takové věci, jako čínská fúze kapitalismu s komunismem. Očekávat od orientu nějakou duchovní obrodu je naivní. Je stejně materialistický jako my a možná někdy ještě daleko více, je ve stejné krizi jako my na západě. Ochrana přírody či práv zvířat v těchto zemích je nulová, minimální je tam většinou i ochrana občanských práv. Zavádět trpělivě přímou demokracii, neboť zastupitelská demokracie je v koncích. Zvolení zástupci lid zrazují, nehledí na zájmy svých voličů, ale na zájmy několika korporací a na zájmy vlastní. Poslanecká sněmovna se měla už dávno sama rozpustit, měly být vypsány nové volby, protože z původní sestavy není kámen na kameni. Sněmovna se ale rozpustit nehodlá, protože poslanci si nabrali hypotéky a dobře vědí, že naděje na znovuzvolení je u řady z nich nulová. Hrozí jim, že by neměli hypotéky z čeho splácet. Navíc se ukazuje, že to není vláda, kdo v naší zemi vládne, ani parlament, ani president, ale nějaké zájmové skupiny, jejichž přání tyto instituce plní.

Pokud bych to měl říci na stránkách religionistického časopisu náboženským slovníkem: ztratila se bohabojnost. Jiným slovníkem: soudnost. Být soudný je vlastnost spojovaná se znamením Panny a jsme znovu u roku 1965, u konjunkce Urana s Plutonem v Panně a u poselství jejich rozběžné kvadratury probíhající v současnosti.

*

kontakt astrolog Pavel Turnovský

mobil O2 +420 724 123 419

pavel.turnovsky@gmail.com

astrolog.pavel.turnovsky(et)seznam.cz

astrologMarLuk(et)seznam.cz

astrologMarLuk@gmail.com

www.rezonance.cz – www.astropsycholog.cz – www.transformotor.cz

Astrologická škola pro statečné na cestě do světa symbolů

Astrologická škola pro statečné zve na cestu do krajiny symbolů

 

Transformotor zpravodaj humanistické astrologie

říjnové číslo Transformotoru, zpravodaje humanistické a transpersonální astrologie vydávaný Astrologickou školou pro statečné ke stažení zde:

http://ulozto.cz/xrggD5kh/astrologicka-skola-pro-statecne-zpravodaj-transformotor-2014-10-01-pdf

 

zářijové číslo Transformotor je ke stažení zde:

http://ulozto.cz/x2PxGddj/astrologicka-skola-zpravodaj-transformotor-2014-09-00-pdf

Astrologické trhání jablek ze stromu poznání II

Ondřej Lesák

 

Interpretační svévole, vycházející často jen z astronomického pojmenování fyzikálně existujících těles bledne proti tomu, s čím se setkáváme u prvků jako jsou citlivé body. Jsme například svědky toho, jak postupně dochází k opětnému oživování dříve opomíjených tzv. arabských bodů, tvořících daleko nejrozsáhlejší skupinu citlivých bodů. Různé trojkombinace Ascendentu, Slunce, Luny či jiných planet jsou zde označovány jako body štěstí, odplaty, hrdinství, klamu, poctivosti apod. A pak tu máme prázdné ohnisko lunární dráhy.

Tento prvek byl zaveden a hlavně pojmenován v roce 1918 na popud významného astrologa, mystika a okultisty 19. století Waltera Gornolda (1864-1929), známějšího pod jménem Sepharial. Ten v roce 1918 pojmenoval jako Lilith nejprve údajný hypotetický měsíc, jehož objev byl ohlášen amatérským astronomem Georgem Waldenmathem v r. 1898. Podle některých esoteriků vybral Sepharial toto označení pod vlivem studia Tajné doktríny J. Blavatské (1). Když se existence Waldenmathova měsíce nepotvrdila, bylo toto jméno, představující první ženu biblického Adama a následně ženského démona v apokryfních starozákonních textech, bez rozpaků přeneseno na prázdné ohnisko a apogeum lunární dráhy (zvané též astronomicky aposelénium). V interpretacích tohoto prvku pod názvem Lilith převažují významy, překypující sexuálním nábojem a zároveň ničivostí. Stojí za pozornost, že v případě apogea se protilehlý prvek, odpovídající perigeu, označuje někdy jako Priapus – lehce zkomolená podoba řeckého Priapos, boha úrody, plodnosti a nepřetržitého ztopoření. Teprve později se vžilo další, poněkud méně sugestivní a hodnotící označení prázdného ohniska, případně apogea lunární dráhy, tj. Černá Luna. Aby toho nebylo málo, podobným způsobem jako s prázdným ohniskem lunární dráhy a jejím apogeem je v astrologii interpretačně zacházeno s fyzikálně existujícím tělesem, asteroidem č. 1181, pojmenovaným rovněž Lilith. Ten byl objeven r. 1927 astronomem Benjaminem Jekhowskym, který toto těleso ovšem pojmenoval na základě zcela jiných souvislostí, a to po francouzské skladatelce Lili Boulangerové (2).

Lunární apogeum a perigeum, resp. aposelénium a periselénium, interpretované jako Lilith a Priapus přesto mohou mít určitý smysl, chápeme-li je ovšem spíš jako nápovědu pro možný astrologický význam jejich spojení. Při podobných úvahách je ale třeba mít stále na zřeteli, jakým způsobem, zmateným stejně jako svévolným, uvedená pojmenování vznikla (!) Takové spojení totiž představuje vzájemně se doplňující celek, ne nepodobný spojení tantrickému, které by si pak ale zasloužilo jiné pojmenování a jinou charakteristiku. Ať již uvažujeme osu tvořenou perigeem a apogeem, tzv. přímku apsid nebo osu tvořenou Zemí (přesněji těžištěm soustavy Země-Měsíc) a prázdným ohniskem. Jaký rozdíl oproti interpretaci každého z prvků zvlášť! Řečeno obrazně, je to jako bychom chtěli například v chemii interpretovat kamennou sůl, rozložili ji nejprve na chlór a sodík a pak se nestačili divit, jak jsou tyto prvky extrémně reaktivní, agresívní a žíravé. Přitom sůl jako sloučenina –  zde naprosto přesná analogie stavu conjunctio oppositorum – je látkou blahodárnou a nepostradatelnou pro život. Řečeno více astrologicky, nelze vyloučit, že u archetypů je výrazně posilována jejich odvrácená, temnější stránka, jsou-li od sebe interpretačně odděleny a izolovány, tj. jestliže je rozdělováno to, co k sobě přirozeně patří. Kdoví, jestli nedostatečně propracovaný či umělý, často dodatečný synkretismus starých polyteistických mýtů není jedním z podstatných problémů polyteismu jako takového. Neboť nezřídka připomíná, spíše než část koruny stromu poznání obsypané plody, utržená a sesypaná jablka na jedné hromadě, případně uměle naaranžovaná na způsob Arcimboldových obrazů. 

Nebudeme se zde zabývat konkrétními výpočty efemerid prázdného ohniska či apogea lunární dráhy v geocentrických vs. topocentrických souřadnicích, zmíníme se jen o tom, že podle Swiss Ephemeris lze různými způsoby těchto výpočtů dojít k výsledkům, které se vzájemně liší až o šest stupňů (3). Zůstaneme u jmen, resp. názvů; v této souvislosti stojí za zmínku, že ani název Černá Luna není příliš konzistentní. Když už pojmenováváme, měli bychom brát ohled na terminologickou kontinuitu. Například u planetárních drah jsou jejich prázdná ohniska často označována jako tzv. Černá Slunce neboli Černé Hvězdy podle označení, zavedeného Bernardem Fitzwalterem a Raymondem Henrym (4). Z toho vyplývá, že podle názvoslovné analogie by k označení prázdného ohniska lunární dráhy byla vhodnější spíše Černá Země než Černá Luna. Tento název byl v 90. letech skutečně také navržen německým astrologem Ernstem Ottem (5), nicméně se neujal. V dalším výkladu uvidíme, že však přiléhavěji koresponduje i s fyzikálními charakteristikami dvojplanety Země-Měsíc. Toto pojmenování je kromě toho analogií tradičního označení Černé Panny, zobrazované v dřívějších dobách v křesťanské i předkřesťanské ikonografii jako Matka Boží, stojící ostatně často na lunárním srpku. Ale ani pojem Černé Země není nutné používat, když tu máme již od Ptolemaiových dob pojem ekvantu, který o mnoho později upřesnil a znovuoživil Johannes Kepler (6). Ekvant jako bod, ze kterého se – v myšlenkovém experimentu – jeví pohyb tělesa obíhajícího po eliptické dráze jako přesně rovnoměrný (přestože tato dráha není kruhová) odpovídá právě prázdnému ohnisku.  Jako nejpřirozenější označení prázdného ohniska lunární dráhy se tedy nabízí lunární ekvant.

Příklad prázdného lunárního ohniska jako astrologického prvku nám ukazuje, že je třeba „odkřižovat slova“, osvobodit je z průsečíku zafixovaných významů, přesněji ad hoc či svévolně hodnotících názorů, které se za významy vydávají – a nechat je znovu ožít, očištěné od těchto nánosů.

V předchozím odstavci bylo stručně zmíněno historické pozadí apriorně hodnotící, nebo přinejmenším značně sugestivní, astrologické terminologie prvku, kterým je prázdné ohnisko lunární dráhy. Nyní jen pár slov k tomu, jak je tento prvek navíc vytrháván jak z astrologického, tak i z fyzikálního kontextu, zejména astronomického a geofyzikálního. Abstraktní prvky spojené s pohybem Luny, tj. polohu severního a jižního lunárního uzlu, apogea a perigea je třeba posuzovat nikoli jako izolované body, ale chápat je (přesněji jejich průměty do roviny ekliptiky) i jako mezníky celého cyklu lunární dráhy v trojrozměrném prostoru. Zatímco tedy lunární uzly, správněji směry na ně kolmé, odpovídají maximální amplitudě polohy Luny ve směru „nahoru a dolů“ vůči ekliptice, apogeum a perigeum její dráhy odpovídá maximální amplitudě polohy Luny ve směru „dovnitř-ven“. Objevuje se tak před námi dvojitý cyklus navzájem kolmých sinusoid, stočených do kruhu. Ten je také blízkou analogií zdánlivého pohybu Slunce po ekliptice během roku, chápeme-li ho v trojrozměrném prostoru (7). Rozdíl spočívá pouze v tom, že cyklické změny „nahoru-dolů“ nejsou u ročního cyklu definovány, neboť se zde stále pohybujeme v jedné rovině, rovině ekliptiky. Analogií změn tohoto typu jsou výkyvy orientace zemské osy vůči Slunci, spojené se střídáním ročních období.

Potud astrologický kontext prázdného ohniska lunární dráhy: V radiálních souřadnicích je poloha tohoto prvku, přesněji jeho průmětu do roviny oběhu Měsíce kolem Země, dána vzdáleností a úhlem, resp. směrem. Není bez zajímavosti, že vzdálenost prázdného ohniska přibližně odpovídá poloze vnějších tzv. Van Allenových pásů, ve kterých se vysokými rychlostmi pohybují elektrony z kosmického záření v zemském magnetickém poli. Vnější pásy představují (spolu s vnitřními pásy) na jedné straně ochranu pozemského života před korpuskulárním zářením, na straně druhé riziko pronikavé radiace pro kosmonauty, kteří by se ocitli v jejich blízkosti. Potud fyzikální charakteristika prostoru, ve kterém se prázdné ohnisko lunární dráhy nachází.

Pravděpodobně významnější je však fyzikální kontext, který se týká směru, ve kterém tento bod leží. Je známo, že se Měsíc netočí přesně kolem zemského středu, ale kolem těžiště Země-Měsíc. To se sice nachází stále uvnitř zemského tělesa, avšak v obdobích, kdy je Měsíc v apogeu jako nejvzdálenějším bodu své dráhy (a tedy ve směru prázdného ohniska) je zemskému povrchu nejblíže, tj. v nejmenší možné hloubce. Je tedy také nejblíže těm místům v zemském tělese, konkrétně v zemském plášti, ve kterých mají původ hlubinná zemětřesení a sopečné výbuchy (8). Tato okolnost je zajímavá z hlediska těch interpretací prázdného ohniska, které zdůrazňují jeho destruktivní významy. V uvedeném kontextu by mohlo jít o jejich geofyzikální souvislost ve smyslu přirozené nevyhnutelnosti, očištěné od antropomorfizujících, posuzujících  výkladů, pohybujících se často v interpretační rovině viny a trestu. Na tomto místě je ovšem třeba připomenout, že mezi hlubinnými zemětřeseními, často velmi ničivými, a prázdným ohniskem lunární dráhy se jedná o symbolickou, nikoli fyzikálně příčinnou souvislost. O tu se naopak jedná za situace, kdy je Měsíc v perigeu a slapové síly, přesněji jejich složka způsobená Měsícem, jsou nejsilnější.

Podobně jako v astrologii, i v astronomii a geofyzice by bylo kontraproduktivní posuzovat výše zmíněné jevy izolovaně a vytržené z kontextu. Tj. působení Měsíce v apogeu, resp. ve směru prázdného ohniska. A pak zase v perigeu či ve směru těžiště dvojplanety Země-Měsíc, nacházejícím se pod zemským povrchem, tj. ve vztahu ke směru IC jako hlavní osy horoskopu. Jde o mnohotvárné procesy, jejichž podstatě a smyslu je možné bez zkreslení porozumět jedině tehdy, jsou-li studovány celostně. Jako děj, který se odehrává nejen podél celé spojnice apsid, resp. ohnisek lunární dráhy, ale i v rámci kontinuálně se měnících cyklů v trojrozměrném prostoru. Ty představují pohyb Měsíce vůči Zemi ve směru „dovnitř-ven“ a ve směru „nahoru-dolů“ vůči rovině ekliptiky. Pohyb, který dále probíhá v ještě obecnějším rámci, spoluutvářeném dalšími tělesy sluneční soustavy, zejména Sluncem a velkými planetami.    

 

Literatura

  1. „Frater RIKB“: The Black Moon Lilith     http://www.horusset.com/RIKB/Lillith.pdf
  2. http://en.wikipedia.org/wiki/1181_Lilith
  3. Swiss Ephemeris, Computer ephemeris for developers of astrological software, chap. 2.2: Lunar and Planetary Nodes and Apsides http://www.astro.com/swisseph/swisseph.htm#_Toc354497517
  4. Fitzwalter B., Henry R.: Dark Stars, Paperback, 1988
  5. Ott E.: Schwarze Erde, Meridian 5, 1994
  6. Ross J.: Physics, not Statistics: Kepler´s paradoxical return to the equant. http://science.larouchepac.com/kepler/newastronomy/part3/DYNAMIS%20–%20Paradoxical%20Return.pdf
  7. Lesák O.: Vnitřní zvěrokruh. Vodnář, Praha 2001
  8. Fairbridge R.W., Shirley J.H.: (eds.): Encyclopedia of Planetary Sciences, Chapman and Hall, New York, 1997.

 

Astrologické trhání jablek ze stromu poznání I

Ondřej Lesák

Strom poznání dobrého a zlého, utržení jablka a jeho ochutnání…

S kolika interpretacemi tohoto tématu jsme se již setkali, počínaje výběrem samotného plodu a jeho snědením konče. Někteří křesťanští teologové minulých staletí na základě tohoto příběhu neváhali problematizovat poznání jako takové, zejména rozumové. Kabalisté dávají ovoce tohoto stromu do souvislosti se sefirami stromu kabalistického (1) a tak bychom mohli pokračovat. S výkladem, který v kontextu současného chápání světa považuji za obzvlášť výstižný, přichází Zdeněk Neubauer (2). Utržení ovoce ze stromu poznání se podle něj v podstatě neliší od vytržení z kontextu, který je ve svém celku analytickým rozumem neuchopitelný. Na tento výklad podobenství o utrženém jablku lze navázat výkladem jeho snědení. Učiňme v této souvislosti krátkou jazykovou odbočku.

Strom poznání dobrého a zlého, v současné hebrejštině וְרָע טוֹב הַדַּעַת עֵץ lze skrze toto hebrejské vyjádření (a jeho anglický ekvivalent) chápat i v trochu jiném, modifikovaném významu. Hebrejský ekvivalent slova poznání דַעַת (jako samostatně stojícího podstatného jména) se v angličtině překládá nejen jako knowledge, tj. poznání, znalost, moudrost, ale i jako opinion, tj. názor, mínění či posudek (!) A právě tento význam lze s dobrým svědomím přiřadit druhé fázi podobenství, kdy po utržení jablka následuje jeho ochutnání. Řečeno slovy dávného podobenství, jablko rostoucí na stromě poznání není dobré ani zlé, tím či oním se stává až po utržení a ochutnání. Řečeno slovy současnými, poznání jako takové je něčím jiným než to, s čím se bohužel tak často setkáváme – tj. s analytickým až vivisekčním vytržením rozpoznaného z kontextu, které je následováno hodnotícím posudkem, který velmi často začíná nějakým sugestivním označením. Možná, že se v této fázi skutečně začínají, nenápadně a podprahově, rozbíhat určité navazující psychické procesy, kolektivní i individuální. Ty nám v mírnější podobě harašivě otravují život nebo hůře, začnou se projevovat v podobě otevřeně brutální. Nezřídka ve jménu něčeho, co je v danou historickou dobu „in“.

Jak to ale všechno souvisí s astrologií? Domnívám se, že velice. Velmi zhruba řečeno, astrologie se od své dávné sestry astronomie liší tím, že zatímco astronomie nanejvýš vytrhává z kontextu, astrologie velmi často nastupuje do další, subjektivně hodnotící fáze. Týká se to zejména značné části astrologie tradiční, které však nelze upřít, že už dlouhou dobu pracuje alespoň na zjemňování svých vynášených soudů, kterými hodnotí pozice planet v domech, znameních a jejich aspektaci. Méně než dříve se setkáváme s pojmy jako vládce, oslabení, poškození, velké / malé (ne)štěstí, špatný či dobrý aspekt apod. a častěji slýcháme pojmy jako domicil, exil, harmonické / disharmonické aspekty apod. Tento přístup však není důsledný, je právě jen oním zjemněním…a zde si dovolím druhou krátkou odbočku.

Nejsem nikterak příznivcem Theosofické společnosti, avšak v souvislosti s ní je v tématu zde diskutovaném namístě zmínit dva muže. Jedním z nich je Jiddu Krishnamurti (Džiddu Krišnamurti), který se nakonec vzbouřil proti roli, jež mu byla Theosofickou společností určena a dokonce rozpustil řád svých vlastních přívrženců – řád Hvězdy východu. Pro Krishnamurtiho je charakteristické odmítnutí jakýchkoli uzavřených systémů filozofických i náboženských, důraz na tvůrčí intuici a zejména na indiferentní, nehodnotící  postoj(3). Řečeno symbolikou našeho kulturního okruhu jakoby říkal „Děkuji, ta jablka už nechci!“ Druhým je Dane Rudhyar – a zde se již dostáváme přímo k astrologii – který klade důraz na významy prvků horoskopu namísto jejich hodnocení, běžného v tradiční astrologii. S tímto přístupem úzce souvisí, že namísto izolovaných planetárních pozic věnuje Rudhyar hlavní pozornost planetárním cyklům, jako obrazům cyklických pozemských zkušeností, v jejich úplnosti (4, 5). Aspekty mezi planetami tedy chápe především jako různé fáze těchto cyklů.Tento přístup lze nazvat tichou astrologickou revolucí či reformací.

Jak už to bohužel bývá, po reformaci často přichází protireformace, v lepším případě zapomnění a návraty do starých kolejí. A tak tam, kde nám Dane Rudhyar pomohl ukázat například aspekty Merkura, Marsu, Saturna a dalších – jako speciální případy cyklických vztahů mezi významovými rovinami, týkajících se v případě jmenovaných planet komunikace, akčnosti, uspořádání apod. – se místo toho opět víc a více střetáváme s rovinami názorovými*), ne-li platformami, které nemají daleko do oněch výše zmíněných posudků. A s jednotlivými aspekty či jinými prvky horoskopu více či méně vytrženými z mnohotvárného cyklického kontextu.

Předpoklad k vytvoření hodnotícího postoje, které lze symbolizovat oním utržením jablka začíná pojmenováním prvku ještě předtím, než s ním jsou vytvořeny dostatečné zkušenosti. V případě těles, která získala ad hoc astronomické názvy se s tím bohužel nedá příliš mnoho dělat, což je případ nově objevených trpasličích planet Quaoar, Sedna, Orcus nebo Eris (6). Navíc lze připustit, že každé z těchto pojmenování je jakýmsi impresionistickým vyjádřením stavu vědomí lidstva v okamžiku objevu daného tělesa. Ale je třeba si uvědomit, že i tak je zde zaděláno na interpretační problém od samého počátku: Jméno objeveného tělesa, jehož charakteristice astronomové nepřikládají žádný hlubší význam se v astrologických rukou okamžitě mění na jeden z hlavních nástrojů pravé či falešné divinace. Jeho často bezmyšlenkovité převzetí a následné, více či méně košaté interpretace pak mohou být ošidné, ne-li scestné. Je to jako bychom chtěli numerologicky interpretovat hodnoty čísel, která nám vyjdou řešením dvou rovnic o dvou neznámých – a místo X a Y bychom jednu z těchto neznámých nazvali apriori třeba Belzebubem a druhou Sv. Antoníčkem. Lze si pak představit, jakých numerologických významů bychom se asi dobrali u čísel, která vyjdou. I kdybychom se dodatečně stokrát pokoušeli o nestrannost, už to prostě nepůjde.

Je možné namítnout, že podobná situace tady byla už dávno v případě velkých planet. Nejspíš nebyla, jejich přiřazení božstvům jako společenským, fyzickým a psychickým funkcím vznikala postupně, po tisíciletí a na základě dlouhodobé zkušenosti s pohyby planet po obloze, zejména s délkou jejich cyklu. Navíc se nabízí domněnka, že relativní nestrannost novodobých interpretací velkých planet souvisí i s tím, že v době osvícenství a následného úpadku zájmu o astrologii (7) se na původní významy planetárních božstev prostě zapomnělo. A touto přestávkou, trvající zhruba tři staletí byl oslaben sugestivní – a k hodnotícímu posuzování svádějící – vliv jejich tradiční terminologie.

Jinými slovy, funkční astrologické významy planet, dané pozorovatelnými parametry, jako jsou doba oběhu, jasnost, barva, přítomnost satelitů, sklon k ekliptice aj. tak byly v nemalé míře očištěny. Od letitých nánosů informačního šumu  zkreslených až nesmyslných pseudovýznamů, navázaných na jejich pojmenování.

—————————————————————————————————————–*) Podobnost mezi slovním označením významová či názorová rovina a fyzikální rovinou oběhu korespondujících nebeských těles není náhodná. Jejich průsečíky s rovinou ekliptiky, tj. lunární či planetární uzly pak odpovídají přibližně tomu, jakým směrem se budou ubírat-vyvíjet významy / názory, vybrané z oné názorové roviny, v konkrétních specifických podmínkách (které se stále mění, a po nějaké době se více či méně opakují). Jde o přesnou korespondenci mezi nahoře a dole, kterou nevědomky vystihuje i běžný jazyk při svém dennodenním používání.

 

Literatura

  1. Moučka, L.: Cesta pouští, Sefer Jecira a Tarot. Půdorys, Praha 1998
  2. Neubauer, Z.: O počátku, Cestě a znamení časů – Úvahy o vědě a vědění. Malvern, Praha 2007
  3. Tomáš, E.: Jóga pozornosti, Avatar, Praha 2000
  4. Rudhyar, D.: Lunační cyklus, Půdorys, Praha 1999
  5. Rudhyar, D.: Astrologická mandala, Půdorys, Praha 2003
  6. http://en.wikipedia.org/wiki/Trans-Neptunian_object
  7. http://www.transformotor.cz/wp/cesta-k-postmoderni-astrologii-robert-hand/

 

Pokračování

 

 

 

 

 

Znamení zvěrokruhu podle Rudhyara

 

01-ZNAMENÍ-BERANA

02-ZNAMENÍ-BÝKA

03-ZNAMENÍ-BLÍŽENCŮ

04-ZNAMENÍ-RAKA

05-ZNAMENÍ-LVA

06-ZNAMENÍ-PANNY

07-ZNAMENÍ-VAH

08-ZNAMENÍ-ŠTÍRA

09-ZNAMENÍ-STŘELCE

10-ZNAMENÍ-KOZOROHA

11-ZNAMENÍ-VODNÁŘE

12-ZNAMENÍ-RYB

Rudhyar – Pátý dům horoskopu

To co bylo ve čtvrtém domu asimilováno, stabilizováno, integrováno nebo vystavěno produkuje potenciál energie. Sílu, která je dostupná k užití. Na biologické úrovni to není pouze energie potřebná pro mezibuněčnou výměnu a přizpůsobení se těla změnám teploty, vlhkosti nebo magnetismu, nacházejícího se ve fyzickém prostředí, ale také nervová a svalová energie, vyžadující přijímání potravy, setkávající se s překážkami a nepřátelstvím a uspokojováním základních psychologických potřeb, například potřebou druhu reprodukovat se pářením. U mentálně a emocionálně vyvinutého jedince je osobní síla k dispozici v menším nebo větším rozsahu pro sebevyjádření z hlediska společenských a kulturních hodnot.

 

Kreativita se vztahuje k pátému domu protože tvořit, v lidském smyslu, znamená vtisknout jedincovu společenství některé rysy jeho vlastní osobnosti. To znamená zanechat svůj otisk v jeho společenství, nebo v lidstvu obecně. To může být evidentně prováděno různými způsoby. Biologickým způsobem je dát dítěti život a pomoci mu stát se osobou společensko-kulturní důležitosti. Produkce umění a literatury, zakládání kulturních institucí, vymýšlení a objevování velkých vynálezů, které ovlivňují způsob života lidí a vedou jedincův národ k význačnému úspěchu – všechny tyto aktivity ztělesňuje a uvádí v život schopnost tvůrce, vynálezce nebo vůdce.

 

Nicméně v některých případech, ztělesňovaná schopnost a projektovaná vize vzniká v říši, která je skutečně nadosobní. Osoba se stává zprostředkovatelem nějakého velkého kolektivního nebo planetárního a vývojového záměru, působí jako průsvitná a perfektně tvarovaná čočka, kterou je světlo kondenzováno a přiváděno k zaměření. Tato činnost – tvůrčí práce a její výsledky – je nepochybně podmíněna přirozeností a temperamentem jedince, v podstatě dokonce spíše určena faktory, které přesahují osobní sklony a dokonce možná osobní touhy a pokusy kontrolovat tvůrčí proces nebo ho zaměřit k vědomě formulovanému konci.

 

Nicméně, měli bychom si uvědomit, že když jedinec vykonává práci společenské důležitosti z hlediska své profese a pod tlakem kolektivní potřeby a když tato práce má vědomou nebo nevědomou podporu společenských institucí, obchodních firem nebo celého společenství, pak se toto provádění – i když se může zdát tvůrčí – vztahuje zrovna tak nebo ještě víc k jedenáctému domu jako k pátému. V pátém domu teoreticky jedinec jedná striktně jak jen je to možné jako individualita. Netýkají se ho kolektivní, společenské výsledky, nebo pokud ano, potom to je především do té míry, do jaké mu tyto výsledky přinesou věhlas, prestiž a ego-uspokojení. V pátém domu se osoba pokouší pozvednout svou vlastní přirozenost. Více ho zajímá být „originální“ než být původcem. Ať už to je nebo není vědomě akceptované, otázka která se nachází v pozadí skutků zní : „Co z toho můžu dostat? Jak mi toto jednání umožní cítit se lépe, naplněněji, šťastněji, významněji?“ To se týká národů stejně jako individuálních osob, čehož příkladem může být náš americký přístup k mezinárodním záležitostem.

 

Pátý dům je tradičně uvažován jako část nativity vztahující se k milostným záležitostem, zatímco sedmý dům se vztahuje k manželství a to proto že, alespoň ve staré společnosti, milostné záležitosti měly být pouze uvolněním emocionálně-sexuálních napětí anebo osobních frustrací a nespokojenosti, nebo často pouhou hrou nebo zábavou nebo stykem určovaným osobním přáním. Na druhé straně manželství nebo stabilní obchodní partnerství naznačovalo trvalé spojení osob které si představovaly tento svazek jako prostředek k vytvoření biologických, společenských nebo kulturních výsledků – výsledků, které byly považovány za funkční z hlediska celého společenství. Manželství až donedávna neznamenalo svobodné spojení dvou nezávislých jedinců hledajících v tomto spojení způsob většího osobního naplnění v lásce, protože manželství bylo nejčastěji dohodnuto podle třídy a finančního postavení za účelem udržet lidské pokolení a hodnoty jednotlivé kultury a náboženství prostřednictvím plození dětí náležitě vychovaných k provádění těchto funkcí – bod, který je dnes velmi často nepochopený nebo prakticky zapomenutý.

 

Pátý dům je oblastí zkušeností, které jsou v podstatě výsledkem emocí a měli bychom být opatrní v rozlišování emocí a pocitů. Pocity jsou zakoušeny ve čtvrtém domu protože vytváří spontánní reakce celého organismu na životní situaci, ať už na čistě biologické a instinktivní nebo na psychologické a individuální úrovni. Může to být vnitřní situace – například když pociťujeme bolest v některé části svého těla protože orgán byl poraněn – nebo vnější situace způsobená setkáním s jinou osobou. Cítění je holistický proces zahrnující organický stav vědomí, nebo alespoň neúplného vědomí. Tento stav hledá vyjádření a proces vyjadřování je nejen emoce – výchozí bod – na psychologické úrovni, ale také nějaký typ svalové nebo chemické reakce na fyzické úrovni. Detektor lži a podobné nástroje měly přesvědčivě ukázat, že všechny emoce – ať už strach, láska, deprese, štěstí nebo hněv – jsou synchronní s organickými změnami a svalovými pohyby, i když mohou být nepatrné a nevědomé. Takové reakce na konfrontace nebo vnitřní události – vytváření konkrétních představ v meditaci může být jednou z nich – by měly být považovány za zkušenosti pátého domu.

 

Pátý dům byl spojován s „hazardní hrou“ v jakékoliv podobě, od zahrávání si s láskou až po přijímání rizik v propagování uměleckých a finančních podniků. Taková asociace je oprávněná vždycky, když hazardní hráč striktně následuje svá tušení nebo představivost, nebo podléhá tlaku vnitřní frustrace nebo komplexu. Ale když je přijmutí rizika projednáno se společníkem a založeno na rozumovém zhodnocení společenských a obchodních procesů, potom by se mělo vztahovat k osmému nebo v některých případech k jedenáctému domu.

 

Tradičně se o pátém domu mluví také jako o domu vztahujícím se k plodnosti a výchově, alespoň v její ranější fázi. Příčina tohoto je ta, že většina rodičů má sklon považovat svoje děti za projekce a pokračování svých vlastních osobností, často od svých dětí očekávají, že budou tím v čem sami neuspěli. Mohou se snažit dát jim příležitosti, které ve svém vlastním mládí neměli, nebo promítat na ně své vlastní touhy a ambice, možná tak, že mohou mít nepřímo požitek z jejich úspěchu a dokonce jejich lásek. Rodiče mohou také cítit, že je jejich povinností více nebo méně násilně propůjčovat svým dětem kulturu a způsoby, které sami přijali od svých vlastních rodičů.

 

Výchova se takto stává procesem vštěpujícím hypoteticky nedotčené mysli a cítící přirozenosti dítěte kolektivní soubor společensko-kulturních pravidel a vzorů reakcí. Pokud je výchovný proces chápán tímto způsobem, tak zaujímá pouze minimální vědomí individuality dítěte a jedinečnosti bytí a osudu. Toto, více než cokoliv jiného, je tím co plodí dnešní revoltu mladých. Tato revolta je částečně výsledkem skutečnosti, že mnoho rodičů již není přesvědčeno o tom, že jejich kulturní a nábožensko-etickou tradici stojí za to předat dál, nebo že měnící se okolnosti života v našem technologickém věku to činí nemožným. Je to také výsledek velkého nárůstu mnoha druhů vnějších podnětů – TV dramat a zpravodajství, rodičovských výstupů doma, ustavičných změn prostředí atd., – které vytvářejí předčasný smyslový a rozumový vývoj a zanechávají citovou přirozenost bez opory a příkladů integrovaného a plného skupinového života.

 

Na biologické úrovni, dokonce i v naší chaotické společnosti se může pátý dům týkat jedincova potomstva. Nicméně, dnes se začínají dělat stále více pokusy s emotivním sebevyjádřením a kreativitou mužů a žen, kteří se potřebují „odreagovat“ během toho co se účastní jednotvárných a automatických aktivit, a kteří musí nalézt nějaký typ výpusti pro své frustrace a neurotická nutkání. Přesto je tento dům také oblastí zkušeností, které se vztahují k opravdu tvořivým aktivitám velkých umělců a fascinujícím vystoupením hudebníků, herců a filmových hvězd.

 

Každý dům nativity se vztahuje k nějaké velké zkoušce, protože každá kategorie základní zkušenosti nutí rozvíjejícího se jedince postavit se sám sobě novým způsobem a zacházet s jednotlivými druhy problémů. Znamení na hrotu domu a povaha planet, které se mohou nacházet v tomto domu by měly dát studujícímu astrologie klíče k tomu jak může, on nebo ona, nejlepším způsobem řešit tyto problémy. Žádná planeta nemůže být dána do vztahu s indikacemi, které jsou samy o sobě negativní, protože se všechny vztahují k typu energie, který je v podstatě cenný, i když ho člověk má na svém současném stupni evoluce sklon, v mnoha případech, užívat nedostatečně, nebo tak, že vytváří očišťující a možná rozkladné účinky.

 

Zkoušku spojovanou se zkušenostmi prvního domu můžeme popsat jako izolaci, to znamená, vynoření se specifického jedince z masy. Ve druhém domu je zkouškou vlastnictví. Ve třetím domu je zkouškou myšlení, tedy, jak získat vědomý a inteligentní přístup k výzvám prostředí. Čtvrtý dům je zkouškou stability. Velká zkouška pátého domu vyžaduje schopnost vyjádřit jedincovu nejniternější přirozenost z hlediska čistoty motivu a její užívání „ryzím“ způsobem a prostředky dostupnými k uvolnění jedincových energií.

 

Slova ryzí a ryzost byla bohužel používána nesprávným způsobem. Být ryzí znamená být výhradně tím, čím osoba je jako specifický jedinec z hlediska svého vlastního osudu. Čistá voda je voda, která neobsahuje žádné sedimenty nebo cizorodé chemické substance, je čistou H2O. Ryzí jednání je takové, které vyjadřuje esenciální charakter nebo přirozenost jednajícího. Být ryzí znamená zcela a výlučně plnit dharmu – Bhagavadgíta dodává „s žádným osobním zájmem o profit z jednání“, protože takový zájem indikuje zapojení ega, kterým činná vůle působí na jednajícího.

 

Každý čin naznačuje uvolnění a vědomé nebo nevědomé užití síly. Energie tryská z jednajícího. Ryzí čin je takový, který užívá energii podle jejího skutečného charakteru a rytmu. Například, na striktně biologické úrovni, přirozeností a funkcí sexuální energie, je v podstatě plození dětí které budou zvěčňovat lidské pokolení. Výsledek plození – dítě a jeho potřeby – nakonec vyžaduje vynaložení obrovské energie a práce ze strany jeho rodičů. Mužský a ženský organismus při kopulaci fungují jako nosiči spermatu a vajíčka – je to jejich přirozená sexuální funkce. Jednají tedy jako služebníci života, a život reaguje na jejich oddanost, i když může být nevědomá, jejich vyzdvižením v životodárných biorytmech, který je smyslem orgasmu. Moment exaltace se zdá být nádherným, a proto ho lidské bytosti chtějí opakovat. Ale opakovat ho v podmínkách které předem vylučují rozmnožovací cíl je, na biologické úrovni, ošizením života, proto náboženské instituce, jako římsko-katolická církev, které považují biologické faktory za nezbytné základy pro hlavní obřady a obecné lidské hodnoty – ať už připustily nebo nepřipustily tuto skutečnost – se staví proti antikoncepčním praktikám.

 

Nicméně, člověk nefunguje pouze na biologické úrovni, na které slouží lidskému druhu, ani neoperuje pouze na společensko-kulturní úrovni, na které je nositelem jejích hodnot a tradice. Člověk se může stát skutečně individualizovaným, když se jeho bezprostředním cílem stane naplnění sebe sama jako úplné bytosti. Sex na této úrovni získává zcela jiný význam, protože se týká především schopnosti dvou osob najít navzájem to co potřebují – to znamená, to co individuálně postrádají – pro osobní naplnění a tvůrčí spokojenost. Vzájemné proniknutí jejich biopsychických energií může intenzivně pomoci dosáhnout každému z partnerů zdravější přístup k existenci a společenským kontaktům nebo problémům. Toto je potom psychologickou a sekundárně společenskou hodnotou sexu. Taková hodnota je popřena jestliže sexuální akt nezahrnuje nic víc než sebe-uspokojení a pouhé uvolnění energií žláz nebo naplnění nějakého egocentrického osobního nebo společenského cíle. Akt potom ztrácí svou ryzost. Znehodnocuje se.

 

Pro osobu, pro kterou jsou okultní energie nebo jemné bio-psychické síly skutečnými a významotvornými faktory v jejich potenciálním rozvoji, může mít ryzost ve vztahu k sexuálním aktům dosud jiný význam. Může v sexuálním aktu vidět proces sladění a možná identifikace s velkými polaritami kosmické existence – jinem a jangem čínské filosofie, Šivou a Šakti indické tantry. Jestliže je tento okultní a mystický přístup upřímně následován, potom by jakékoliv osobní a egocentrické pohnutí a myšlenka během rituálního aktu vytvářely nečistotu. V tomto přístupu ztrácí osobní charakteristiky partnerů všechny významy: co hraje roli je schopnost partnerů vyhnout se vnesení osobních žádostivostí nebo nevědomých nutkání do aktu. Pro západního muže nebo ženu je velmi neobvyklé být schopen pojmout a zakoušet sex tímto způsobem, ale může být že někteří mladí jedinci se dnes snaží neobratně a intuitivně dosáhnout takové úrovně sexuální zkušenosti.

 

Všechno co jsem řekl v předcházejících odstavcích o sexuální zkušenosti může být stejně dobře použito při interpretaci jakéhokoliv činu. Středověký křesťanský ideál konávání jakéhokoliv činu, dokonce i nejběžnějšího, jakoby za přítomnosti Boha, je jiným vyjádřením stejné věci. Jakýkoliv čin může být vykonán z pouhé biologické nutnosti, nebo může být vykonán z hlediska požadavků, vášní, frustrací nebo rozpoložení osobního ega. Na vyšší úrovni může být provedení naprosto oddané Bohu, nebo, – což je v podstatě tou samou věcí, – může být tak otevřené a naladěné na velké kosmické rytmy, že představitel skutečně zakouší sám sebe jako zprostředkovatele kosmických sil, jako jednotlivé vlákno v božské tapiserii vesmíru.

 

zdroj: DANE RUDHYAR: THE ASTROLOGICKAL HOUSES – The Spectrum of Individual Experience, vydalo v roce 1972 nakladatelství DOUBLEDAY, Garden City, New York

 

pracovní překlad Jiří Markes

 

VYTVOŘENO VE SPOLUPRÁCI S

ASTROLOGICKOU ŠKOLOU PRO STATEČNÉ

PAVLA TURNOVSKÝHO & MARTINY LUKÁŠKOVÉ

 

Pavel.Turnovsky@gmail.com – astrologMarLuk@seznam.cz

 

www.rezonance.cz - www.transformotor.czwww.astropsycholog.cz

 

 

Rudhyar – Čtvrtý dům horoskopu

Se čtvrtým domem se dostáváme k jedné z nejvýznamnějších, přesto všeobecně nejméně správně chápaných částí moderních astrologických nativit. Příčina toho proč je čtvrtý dům uvažován pouze ve svém nejpovrchnějším smyslu, – jako poukazující na domov a všechno nemovité jmění – je ta, že většina z nás stále žije na Zemi, která v naší základní pocitové zkušenosti zůstává plochou, přestože všechna naše rozumová ujištění představují protiklad. Astrologie stále čerpá velkou část svého symbolismu a významů z ptolemaiovské koncepce světa, a takto je čtvrtý dům stále spojován s ideou, že pod povrchem Země není nic kromě pevné substance prostírající se stále hlouběji a s žádným jiným významem kromě toho, že je pevná a že je podkladem, na kterém se staví domy, z kterého vzchází úroda, a z něhož se dobývá podzemní bohatství.

 

Čtvrtý dům má samozřejmě takové významy, ale jak přestáváme poznávat pouze svým mozkem, a pociťujeme celkem naší osobnosti – tělem a duší – že Země je koule, a že žijeme na jejím zakřiveném povrchu, čtvrtý dům nabývá nový, mnohem hlubší význam. Nabývá komplexní význam, protože přestává reprezentovat pouze plodnou půdu, základ domova a zem, do které se kopou hroby – „konec“ všech věcí, – ale nese s sebou především význam středu zeměkoule. Ve čtvrtém domu jedinec může a měl by dospět ke zkušenosti základu – základu jeho vlastní, komplexní, úplné osobnosti jakož i k základu souhrnné lidské přirozenosti, pevně vžitému a hmatatelně skutečnému bratrství člověka. Bez takové zkušenosti základu jedinec nikdy nemůže v plnosti projevit svou lidskou úroveň. Zůstává tvorem neměnné úrovně, užitečné půdy, která tvoří povrch Země, ať už po něm prochází jako zvíře na vyšší úrovni, nebo se usazuje v neměnné jednotvárné zakořeněnosti do jednoho bodu nazývaného „můj domov“ nebo „moje země“.

 

Čtvrtý dům potom může mít dva základní významy podle úrovně, na které lidské vědomí funguje. V prvořadém a biologicko-psychickém smyslu poukazuje na rodnou zem, v které má „člověk- rostlina“ (termín užívaný v starých esoterických tradicích) kořeny. Hrot čtvrtého domu je bodem nejhlubšího podepření a nejspolehlivějšího základu pro stavbu čehokoliv, co vystupuje nad zem. Takto poukazuje na tradici po předcích a velké obrazy a symboly, na kterých je postavena kultura – Spenglerovy „prvotní symboly“ a Jungovy „archetypy kolektivního nevědomí“ – vlastně na všechno, co jedinec považuje za nezpochybnitelné pravdy, včetně postulátů vědy a jejích konstant.

 

Aby se lidská bytost úspěšně vynořila z matrice své zvláštní kultury, potřebuje hlubší a individualizovanější typ podepření. Symbolicky řečeno, svůj hlavní kořen který dosahuje ke středu planety. Jedinečnost může být zakoušena pouze jako soustřednost v sobě samém, a tím nemyslím transcendentní, všezahrnující princip, ale spíše rytmickou sílu která leží v samotném středu konkrétní existence. Tato síla byla podávána jako sídlící v srdci, protože údery srdce tvoří nejzákladnější rytmus živého organismu. V rosikruciánské symbolice je toto centrum zobrazováno jako růže která kvete ve středu kříže – kříže tvořeného v lidském těle vertikální linií páteře a horizontální linií roztažených paží.

 

V takovém centru, ať je přesně umístěno kdekoliv, indický mystik a jogín cítil a viděl přítomnost átmanu, centra veškeré skutečnosti. V Bhagavadgítě, Kršna, vtělené Božstvo říká: „V srdci každého stvoření prodlévá Pán, Íšvara, který svou magickou silou zapříčiňuje všechny věci a tvory a otáčení univerzálního kola času. Učiň z něho jedinou svatyni, celou svou duší, jeho milosrdenstvím dosáhneš nejvyšší blaženosti , věčného místa…..“

 

Je to skutečně v symbolickém Nadiru – který je také půlnočním bodem vědomí, – který může být „zkušeností Boha“. Tam přebývá imanentní Bůh, Bůh hloubek, který polarizuje okázalost Boha výšin, plamenného poledního Boha, jehož tvář nemůže být pozorována bez oslepnutí pozorovatele. Každý skutečně individualizovaný jedinec „ví“, důvěrnou, existenciální, neopravitelnou obeznámeností, že nemůže být žádného bezpečného základu, kromě stavu, kdy dosáhne neochvějného vystředění. Než lidská bytost zakusí tento stav, zůstává svázána nějakým typem matrice. To již nemusí být skutečná matka nebo náhradní Matka-obraz, ale kulturní tradice, organizovaná církev, nebo každá strana, například komunisté, a ty mohou stále být zahalující psychickou nebo ideologickou dělohou. Všechny „pevné“ základy se mohou rozpadnout, pevně zakořeněný strom může být poražen, ale zeměkoule stále udržuje svůj střed. „Komplexní člověk“ si je jistý vystředěním svého individualizovaného jáství.

 

Symbolismus hlavního kořene může být přiveden o krok dále, aby mohl dosáhnout zemského středu. Vertikální linie nativity (od zenitu k nadiru), body směrem k obloze, když jsou viděny jako protějšky. Kdyby všichni lidé stáli vzpřímeně na povrchu Země, dolů směřující prodloužené linie jejich páteří by se setkaly ve středu zeměkoule, a ještě dále by dosáhly protějšků. Pohledem přesně nad sebe se každý člověk setkává s jinou hvězdou. Hlavy lidí směřují do rozdílných bodů oblohy, jejich chodidla směřují do středu kde jsou všechny existující věci jedním. Jednota je ve středu Země, ne na obloze. Společná lidská přirozenost člověka je zakoušena v hloubkách, jsou to funkce myšlení které rozlišují a dělí.

 

To je důvod proč je to, co je dnes nazýváno hlubinná psychologie tak významné, v naší době individualizace založené na pseudo-centru vědomí a žádosti, které nazýváme ego. Hlubinná psychologie používá koncept a zkušenost hloubky k dosažení centra. Když lidská bytost dosahuje svého vlastního středu, objevuje také, že je jednou z mnoha jiných lidských bytostí, protože všechny věci směřují do středu. V zednářské tradici je toto symbolicky zmiňováno jako meditace nad půlnočním Sluncem, protože o půlnoci je Slunce na hrotu čtvrtého domu, osvětlující protipól. Jedinec uskutečňuje to, čím je sjednocováním se svým protikladem, a filosofové často mluvili, v abstraktním smyslu, o smíření protikladů. Každá hodnota a kvalita může být definována a vztahována k tomu čím není. Pojetí dobra, které je založeno na zlu. Slavné shakespearovské rčení „Být, či nebýt: to je oč tu běží“ je typickým vyjádřením tragické duality vlastní západní společnosti. Nicméně, bytí a nebytí, život a smrt, jang a jin jsou neoddělitelné. Komplexní, holistické vědomí, – které symbolizuje tao – zahrnuje tyto protiklady v měnících se proporcích.

 

Astrologické učebnice, inspirované tvrzeními made in teosofické knihy, často prohlašují, že první dům je domem „osobnosti“. To může být podle mého nejklamnější, pokud někdo víceznačným termínem osobnost míní úplného jedince a to, co vyzařuje. To co Ascendent a první dům ve skutečnosti představuje, je prvotní impuls individuálního bytí nebo, můžeme říct já, jako specifickou vibraci a rytmus a jedinečný osud jedince někdy velmi málo rozdílný od všech jiných jedinců. Tento impuls si musí osvojit velké množství materiálu okolo sebe, aby mohl existovat jako skutečně fungující lidská bytost. Novorozenec, se svým rudimentárním vědomím, se musí naučit být schopen používat tělo, schopnosti a vlastnictví – druhý dům – poté omezení, která jsou a která mohou být kladena na toto používání jeho prostředím a příležitosti, které jsou mu dopřány – třetí dům. Pouze poté se může vědomí, Já, stát plně výkonnou a stabilní „bytostí“.

 

Zkušenosti čtvrtého domu pojednávají o tomto procesu integrace a stabilizace. Na primární úrovni biologického a psychicko-kulturního vědomí je integrace teoreticky nebo ideálně dosaženo v rámci domova a v podmínkách jasné a ustálené tradice. Normální úspěšně integrovaná osoba je zdravým exemplářem rodinného typu jakož i kolektivního ideálu kulturního a společenského způsobu chování. Jako skutečně individualizovaná osoba se stává soustředěnou v jedinečném rytmu a síle svého individuálního jáství a osudu. Na ještě vyšší úrovni se tato individualita stává vědomě a absolutně naladěnou na potřeby lidstva a osoba se stává „osobností“ s nějakým druhem poslání jako zprostředkovatel Člověka nebo Boha. Astrologický charakter čtvrtého domu a planet, které mohou být umístěny v této části nativity, by měly pomoct objevit nejlepší způsob, jak dosáhnout stavu integrace a získat pevný, účinný základ osobnosti.

 

Osobnost, jak je zde tento termín používán, je více než pouze bio-psychický organismus schopný efektivně fungovat mezi jinými organismy, může být uvažována jako motor schopný uvolnit energii k činnosti. Samozřejmě, každý organismus je ve skutečnosti motorem, skrze který funguje životní energie. Funkční začlenění částí v živém celku vytváří sílu. Tato síla musí být použita nějakým způsobem, a zkušenosti, které se vztahují k tomuto užití náležejí do oblasti pátého domu, který je proto nazýván domem osobního sebe-vyjádření.

 

Vertikální osa astrologické nativity poukazuje na schopnost, horizontální na vědomí. Typ síly vztahující se ke čtvrtému domu je osobní, v tom smyslu, že je vyvolávána bio-psychickým celkem který nazýváme individuální osoba. Je to schopnost konkretizované manifestace typu života všeobecně charakterizovaného lidským druhem, homo sapiens. Je to schopnost předpokládaná v „člověku a jedinci“. Tento jedinec je ve většině případů v podstatě podmíněn, pokud ne zcela určen, svými předky, rodinou a společensko-kulturními vzory. Je motorem převážně masově produkovaného na výrobních linkách které nazýváme tradice, rodina, škola a prostředí. Přesto, v některých případech, a dnes v obrovsky narůstajícím počtu, tito kulturně masově produkovaní jedinci opouštějí továrnu nejen proto, aby získali individuální charakteristiky – dokonce masově produkované motory nefungují přesně stejným způsobem, – ale aby se stali nezávislými a mohli sami sebe realizovat. Jedinec potom již není pouhým bio-sociálním exemplářem, ale je skutečně individualizován, což znamená, že síla funguje na jiné úrovni než je ta, na které se život zmocňuje motoru osobnosti, nejdříve možná většinou váhavě a neúplně. Tato síla může být nazvána Duch, Duše, Já, nebo dokonce Bůh podle typu metafyziky, kterou jedinec přijímá. Tato operuje skrze mysl, která následně ovlivňuje biologický organismus, ale není to mysl v obvyklém slova smyslu. Někteří filosofové a psychologové mluví o vůli, ale zde opět musí být rozlišováno mezi tím, co je nejčastěji nazýváno vůlí a náleží pouze do říše biologických vedení a emocionálních tužeb, a duchovní Vůlí, která jediná může skutečně individualizovat.

 

Vůle je síla připravená ke konkrétnímu vyjádření. Je to ona, která aktualizuje to, co bylo pouze potencialitou. Ascendent poukazuje na potenciál jedince. Je symbolicky „Slovem, které bylo na počátku“, logem. Ale slovo je pouze obraz potenciálně schopný mobilizovat sílu sama sebe, nemůže dělat nic, dokud nepodnítí cítění v konkrétním, skutečném organismu. Potom se síla vlastní tomuto organismu dá do pohybu pomocí cítění a výsledků jednání. Ascendent je slovem: Nadir a čtvrtý dům poukazují na organismus a jeho schopnost dát se do pohybu obrazem, slovem a celkově typem pocitu, který spontánně mobilizuje a řídí energie lidského organismu, ať už na čistě fyzické, nebo psychologicko-intelektuální úrovni.

 

Proto může být řečeno, že čtvrtý dům poukazuje na základní psychickou funkci, kterou Carl Gustav Jung nazval cítění. První dům poukazuje na jungovskou intuici, která fakticky znamená konkrétní citlivost na superosobní instrukce nebo na image-symboly odhalující okamžitě charakter a význam celé komplexní situace. Definovány v astrologii jsou intuice i cítění v podstatě osobní v tom smyslu, že produkují intimní a nevyvratitelné zkušenosti, které se týkají jedince a odrážejí jeho, nebo její stupeň vývoje.

 

Tento stupeň vývoje je v druhém domu vyjadřován jedincovým vlastnictvím – samozřejmě vlastnictvím na všech úrovních – a ve třetím domu způsobem, kterým se jedinec setkává se svým prostředím, reaguje na něho a shromažďuje a potom vyjadřuje informace. Počítač může být živen velkým množstvím údajů, stejným způsobem rodinné prostředí, společnost, TV programy, noviny, několik let ve škole, sytí rostoucí mozek dítěte a dospívajícího množstvím informací – zkušenostmi třetího domu. Tyto zkušenosti jsou neužitečné a ve skutečnosti se mohou stát psychologicky toxickými, pokud nejsou koordinovány, integrovány, asimilovány a tudíž vztaženy k subjektu a jeho specifickému obsahu centralizujícího vědomí – symbolicky ascendentu. Tady je čas na konci období ovládaného třetím domem – v normálním životě teoreticky pozdní adolescence, – kdy by jedinec měl umět zastavit přijímání dalších a dalších údajů a pracovat místo toho na procesu stabilizace a dobrovolně přijatých omezeních. Za starých časů to býval čas svatby a stavby domu, což znamená přesného vymezení místa, které si jedinec zvolil – nebo ke kterému byl veden – zapouštění kořenů na jedincově vlastním osudovém místě. Pojetí domova a budování rodiny zřejmě ztratilo hodně ze svého významu v naší technologické společnosti vykořeněných poutníků a inteligentů zapálených pro další a další informace a vzrušení, ale bez ohledu na spojení zkušeností třetího a čtvrtého domu s konkrétním obdobím života, skutečností zůstává, že touha po nových zkušenostech a hromadění informací jsou nesmyslné pokud jako jedinečné osoby tyto záležitosti neasimilujeme a nevytvoříme z nich stavební bloky našeho nového vlastního „domu osobnosti“. Ascendent nám může říct kdo jsme, ale Nadir naznačuje co jsme, alespoň potenciálně a kde stojíme.

 

Znalosti třetího domu by měly být transformovány v schopnost čtvrtého domu. Je možné, že se hledání dalších vědomostí zastaví příliš brzy, takže osobní integrace a schopnost jednat individuálně může být příliš omezená a průměrná. Je také možné zachovat si nabyté informace, které nemohou být konstruktivně a významně integrovány do jedincova systému životního a světového názoru, a toto může vést k různým druhům neštěstí. Celá naše západní společnost následuje tento druhý postup a může dosáhnout stavu, ve kterém se bude dusit spoustou nestravitelných údajů a neurotických nutkání mít a znát víc a víc toho co nemůže dále integrovat v rámci prospěšné a harmonické filosofie bytí.

 

V části astrologické nativity která začíná čtvrtým domem – obvykle nazývané severo-západní sektor vzhledem k dvoudimenzionálnímu charakteru nativity – všechno závisí na indikacích vztahujících se k čtvrtému domu a zvláště k jeho hrotu – Imu Coeli nebo Nadiru. Zkušenosti čtvrtého domu mluví v podstatě o tom, čím lidská bytost je jako konkrétní, skutečná osoba. Tyto osobní základy podmiňují to, co jedinec bude schopen vyjádřit, milovat nebo nenávidět, plodit nebo tvořit. Všechny tyto aktivity budou mít buď pevný, nebo nejistý charakter, harmonickou, nebo zahlcenou kvalitu kreativity – nebo vůbec žádnou kreativitu. A toto následně povede ke sklizni plodů – nebo k žádné sklizni – v typu zkušeností, které se vztahují k šestému domu.

 

zdroj: DANE RUDHYAR: THE ASTROLOGICKAL HOUSES – The Spectrum of Individual Experience, vydalo v roce 1972 nakladatelství DOUBLEDAY, Garden City, New York

 

pracovní překlad Jiří Markes

 

VYTVOŘENO VE SPOLUPRÁCI S ASTROLOGICKOU ŠKOLOU PRO STATEČNÉ

PAVLA TURNOVSKÝHO & MARTINY LUKÁŠKOVÉ

 

Pavel.Turnovsky@gmail.com  – astrologMarLuk@seznam.cz

 

www.rezonance.cz  – www.transformotor.cz  – www.astropsycolog.cz

 

Rudhyar: Třetí dům horoskopu

Dane Rudhyar: TŘETÍ DŮM

Když astrologické učebnice mluví o třetím domu jako o domu „bratrů a sester a blízkých příbuzných“, skutečně to znamená nejranější prostředí novorozence a rozvíjení vztahu k němu. Všechno v tomto prostředí působí na dítě a to je v kontaktu s tím čím začíná objevovat rozsah svých schopností a rozlišovat co je, jako živý organismus nadaný zvláštním druhem vědomí, z vnějšího světa. Tento svět obsahuje předměty a možná zvířata a záležitosti podporující růst, jakož i členy jeho uzavřené rodiny. Opravdu, astrologické odkazy na členy jeho rodiny – rodiče, sourozence, příbuzné – náležející k typu života který je stále uzavřeně zapojen do kmenových vztahů nebo příbuzenství. Ve společnosti, v které staré rodinné vzorce ztrácejí většinu ze své důležitosti, musí být vzaty v úvahu podstatnější hodnoty, hodnoty které poukazují na jakékoliv prostředí jako celek představující se rostoucímu vědomí dítěte.

Vztah dítěte k jeho prostředí je podstatný v utváření jeho charakteru a reakcí na život. Takový vztah existuje jednoduše proto, že žádný živý organismus není narozen v prázdnu. Je narozen pod vlivem všeho co vyplňuje prostor kolem hranic jeho vnitřního světa, to znamená, kolem jeho „kůže“ nebo můžeme říct kolem pole působnosti prostupující všechny jeho orgány a buněčné aktivity. Jakýkoliv organismus si musí nejdříve podrobit svůj „životní prostor“. V mnoha případech v sobě toto podrobení zahrnuje boj, dokonce i když jde pouze o boj o přitažlivost a udržení si mateřské péče zajišťující nezbytnou výživu – a mateřské lásky zajišťující vědomí bezpečnosti a dobrého bytí.

Bratři a sestry mohou být nebo se mohou jevit jako překážky při získávání této pozornosti a proto mohou být považováni za konkurenty. Ale jiní lidé, předměty a dítěti nepochopitelná činnost toho kdo zajišťuje výživu a lásku, když je mu nepřítomen, dítěti konkurují a připravují ho o výlučnou pozornost. Dokonce to nemusí být skutečná matka, čí pozornost dítě požaduje a instinktivně nárokuje. Skutečné fyzické příbuzenství může být mnohem méně důležité než se tradičně věří a v případech kdy dítě přijímá mléko od kojné a je v její kompletní péči, toto příbuzenské pouto hrálo druhořadou roli. Dosud může existovat hluboce nevědomý instinkt v aktu propojování organismu dítěte s jeho uzavřenou rodinou, nicméně nepochybně důležitost tohoto instinktu, pokud existuje, je jistě zveličována a idealizována všemi tradičními kulturami. které dávají pokrevním vztahům a všem ideálům kořenícím v kmenovém typu vědomí a společenské organizace posvěcený význam.

Tento instinkt nachází své elementární pole projevu v čtvrtém domu, ale předtím než může ovlivnit vědomí dítěte, se dítě musí naučit jednat se svým prostředím jako výzvou, a jeho vlivem na svou existenci. Právě na této výzvě je založen rozvoj nervového systému, protože nervový systém jakéhokoliv živého organismu je organickým projevem schopnosti vyrovnat se s prostředím.

Pro dítě je toto „vyrovnávání se“ napřed zcela nevědomé a instinktivní a nedělá si nárok na to co je v lidském smyslu nazýváno vědomým. Prvotně působí jako „vjemy“ a jako spontánní svalové reakce na ně. První pláč novorozence je svalová odpověď na vjem vzduchu otevírající dýchací membrány. Postupně je stabilizován pevný systém spojení mezi nervovými buňkami který je základem lidské inteligence. Inteligencí mám na mysli schopnost vyrovnat se s jakýmkoliv prostředím – napřed fyzickým a potom také psychickým – a proto přizpůsobit své nevyhnutelné požadavky a případně je transformovat pokud je to možné. Na své nejnižší úrovni je inteligence zchytralostí zvířat jakož i primitivních lidí a dětí. Vychytralost je schopnost stavět jeden faktor v prostředí proti jinému – například když dítě staví jednoho ze svých rodičů proti druhému.

Toto v jistém smyslu vytváří „hru“, a hra života se stává stále více složitější a důvtipnější jelikož sociální prostředí se stává složitějším – a také protože se člověk snaží přežít v prostředí, které je velmi rozdílné od jeho přirozeného prostředí – v takovém jakým je měsíční povrch. Jakákoliv hra v sobě zahrnuje pravidla, a příroda určuje pravidla v normální biologické hře života. Člověk vytváří svá vlastní pravidla, ale v překroucených společenských hrách a dokonce v národní nebo mezinárodní politice. Aby se někdo dostal dopředu, musí znát a rozumět pravidlům, významům – v biosférickém prostředí a solárním systému – „zákonitostem“ vesmíru. Z tradičního hindského úhlu pohledu je vesmír lila (hra nebo sport) Stvořitele. Proto tedy musí člověk objevovat pravidla univerzální boží hry. Žádá Boha o klíče pomocí vzývání a modlitby, nebo usilováním o sladění své mysli s myslí Boha. Bůh pro změnu laskavě odměňuje žadatele a lidstvo celkově, různými druhy „zjevení.“

Třetí dům potom nepoukazuje pouze na povahu prostředí a osob, které v něm působí – příbuzné atd. – ale na rozvíjení inteligence a případně analytického intelektu a empirických znalostí. Co odlišuje tento dům od jeho opozice, devátého domu, je to, že třetí dům poukazuje na zkušenosti zahrnující přímý osobní kontakt s uzavřeným prostředím jedince, zatímco devátý dům pojednává o zkušenostech, které se mohou přihodit pouze v podmínkách spolupráce mezi lidskými bytostmi. Zkušenosti devátého domu v sobě zahrnují jazyk a kulturní pozadí, a to co Korzybski nazývá závazným časem pro uplatnění schopností člověka. Takové zkušenosti předpokládají přenos znalostí z generace na generaci. Jsou založeny na komplexním a společensky stabilizovaném typu chápání. Ve třetím domu je chápání stále velmi rudimentární, jeho charakteristickým rysem je empiričnost, skládá dohromady osobní pozorování, třídí je a ukládá do praktické sady pravidel. Tyto jsou, nicméně, prostě pravidly a ne univerzálními zákonitostmi. Typ myšlení spojený s třetím domem zevšeobecňuje už jenom možné. Je behavioristický, pragmatický, technicky – orientovaný. Jednoduše chce vědět jak věci slouží praktickým pohnutkám. Může být největší měrou zvídavé a vynalézavé, ale také důvtipné a dovedné v rozvojových experimentech – být svědkem neuvěřitelně složitých experimentů vymyšlených laboratorními vědci, ať už fyziky nebo psychology. Přesto není filosofické a dokonce ještě méně metafyzické nebo náboženské. Je myšlením odborníka, ne všestranného člověka.

Dosud, aby kontroloval nebo transformoval své prostředí, musí člověk formulovat svá zjištění, alespoň primitivním a pragmaticko-technickým způsobem. Učí se komunikovat s jinými lidmi, přesto tato komunikace poukazuje hlavně na praktické cíle, na to jak přežít a případně se ve svém prostředí cítit šťastný a osobně naplněný.

Měli bychom se dívat na třetí dům jako na nevyhnutelné pokračování domu prvního a druhého. V prvním domu je základním problémem být – to znamená, objevit co a kdo jsme a prosazovat naši jedinečnost. V druhém domu objevujeme a zakoušíme typ materiální substance – nejprve bio-psychické, společensko-kulturní a finanční – kterou vlastníme a proto je námi užívána. V třetím domu začínáme poznávat jak ji nejlépe použít v prostředí, v kterém musí být použita, a tato znalost může přijít pouze, alespoň na tomto stupni, tím že se budeme pokoušet vyjadřovat svým chováním co jsme a užívat svůj majetek – především naše tělo – až do bodu kde jsme pozastaveni odporem okolních předmětů a lidí.

Každé dítě od okamžiku narození instinktivně zkouší zjistit, jak daleko může jít v jakémkoliv směru, fyzickém jakož i psychologickém, napřed se jeho gestikulace a jednání zastavuje u něčeho nebo někoho. Učí se že není narozeno v prázdnu. Je obklopeno překážkami a protikladnými silami a energiemi, musí vymezit svůj vlastní „životní prostor“ a zjistit co je k dispozici k uspokojení jeho potřeb a co je přípustné za hranicemi jeho aktivity.

Požadavek takové znalosti se opakuje na vyšší úrovni a dospělý se také musí učit, jak daleko může bezpečně jít v společenských a intelektuálních oblastech. Často jedinec odmítá připustit osobní omezení nebo nebezpečí v užívání toho co vlastní, a výsledkem mohou být neurózy, psychózy nebo sociální tragédie. Dnešní lidstvo čelí takovému druhu potenciální tragédie, protože západní člověk odmítá akceptovat hranice toho, co může dělat a způsobit ve svém planetárním prostředí. Musíme poznat skutečný rozsah svých schopností jako fyzických a mentálních lidských bytostí, a skutečnou hodnotu toho co ovládáme – naši technologii a náš blahobyt – a bohužel jediným způsobem jak se to naučit je objektivně zjistit, jaké konečné výsledky bude mít užívání našeho majetku. Megalomanský sebeobraz usilující o sebeprojekci pomocí ohromných schopností vymknutých z přirozenosti bude nevyhnutelně nejpravděpodobněji vyžadovat velmi mocnou reakci z našeho planetárního nebo kosmického prostředí.

Měli bychom se rychle učit pokud se chceme vyhnout katastrofě. Znalost na úrovni devátého domu směřuje k tomu být teoretickou a velmi všeobecnou, ale zkušenosti třetího domu mají charakter bezprostřednosti. V sázce může být přežití. Snaha něco poznat, v oblasti zkušenosti třetího domu, je nebo by měla být podmíněna potřebou dozvědět se jak všechno z praktického hlediska funguje, aby jedinec mohl efektivněji demonstrovat čím podstatně je. Nicméně, když je osoba v této snaze něco poznat vedena společensky determinovanými cíly a tlaky, znalost, kterou nabývá pro sebe jako jedince, přestává mít skutečný význam. Jeho intelekt se může nafouknout, zaplnit bezvýznamnými údaji které nemůže asimilovat. Jestliže nesleduje svůj postup nebo „výpadky“ v prostředí které nahrazuje falešný ideál jeho opravdového jedinečného jáství, potom se nevyhnutelně může přihodit nějaký druh tragédie.

Třetí dům je nazýván, docela příznačně, domem padajícím (výsledným), protože obsahuje možnost odtržení od toho co je naznačeno v rohovém domu který předcházel. Padající (výsledný) dům může znamenat integraci a syntézu, nebo může končit dezintegrací a zhroucením, nebo překroucením. Proces transformace může působit a zkušenosti vztahující se ke všem čtyřem padajícím (výsledným) domům mohou být – a měly by být – předehrou k reorganizaci v nové říši existence. Ale proces může selhat pokud zkušenosti vztahující se k rohovým domům – prvnímu, čtvrtému, sedmému, desátému – nebyly pořádné a zdravé, anebo schopnosti užité v následných domech – druhém, pátém, osmém, jedenáctém – byly zneužity nebo s nimi bylo špatně naloženo. Toto je zvláště samozřejmé pokud jde o šestý a dvanáctý dům, ale o nic méně v podmínkách mentálních procesů vztahujících se k třetímu a devátému domu. Naše současná společnost idealizuje znalosti, zvláště technologie a všechny informace typu „jak na to“. S počítači získala na schopnosti hromadit, uvádět ve vzájemný vztah a zpřístupnit ohromné množství informací. Tato schopnost je záležitostí třetího domu. Může být požehnáním nebo kletbou, což závisí na síle a platnosti obrazu který má člověk o sobě a vesmíru. Bohužel, obraz který západní člověk vytvořil na oficiální úrovni myšlení je podstatně hrubý a megalomanský. Jestliže nebude zásadně změněn, pád se zdá nevyhnutelný. Nemusí být příliš pozdě změnit to, ale čas je omezený, velmi omezený.

zdroj: DANE RUDHYAR: THE ASTROLOGICKAL HOUSES – The Spectrum of Individual Experience, vydalo v roce 1972 nakladatelství DOUBLEDAY, Garden City, New York

pracovní překlad Jiří Markes

VYTVOŘENO VE SPOLUPRÁCI S ASTROLOGICKOU ŠKOLOU PRO STATEČNÉ
PAVLA TURNOVSKÝHO & MARTINY LUKÁŠKOVÉ
u příležitosti 20. výročí jejího založení

Pavel.Turnovsky@gmail.com astrologMarLuk@seznam.cz

www.rezonance.cz – www.transformotor.cz – www.astropsycholog.cz

 

Rudhyar: Druhý dům horoskopu

Dane Rudhyar: DRUHÝ DŮM

Druhý dům tradičně poukazuje na bohatství a v naší společnosti na peníze – symbol schopnosti vlastnit cokoliv co jedinec potřebuje nebo po čem touží. Pojem bohatství je nicméně velmi komplexní, má několik úrovní významů a většina astrologů má, nešťastnou tendenci interpretovat tento pojem a „záležitosti druhého domu“ povrchním, hlavně společenským způsobem. To co je skutečně v sázce v typu individuálních zkušeností které se vztahují k druhému domu nativity, je problém vlastnictví, to co je zamýšleno vždy, když jedinec používá slova „moje“ a „moje vlastní.“

Poté co se většina dětí naučila říct několik slov, objeví používání slova „moje“.To se může stát náhle, když velmi mladé dítě jak se dotýká různých předmětů, rozčileně prohlásí „moje“. Současně, vědomá existence zahrnuje základní druh vlastnictví a počáteční vědomí majetku – což je představa o tom, že nějaké materiální substance jsou „moje“. Jedinec, který říká Já jsem, musí mít hrtan a jazyk aby mohl mluvit. Já bez jsem, je ale abstrakce, která v sobě zahrnuje existenci fyzického těla. Toto tělo je prvním a základním majetkem vlastního Já. Poskytuje prostředky pro postupnou aktualizaci možností vrozených do pole osobitosti. Obsahuje ve svým buňkách a atomech ohromnou zásobárnu potenciální energie. Jak je tato energie užita? Jak by měla být užita, aby novorozenec mohl naplnit svou funkci v zemské biosféře a jako součást lidstva? Toto jsou otázky, na které by druhý dům nativity měl být schopen dát platné odpovědi.

Jak jsem již řekl, druhý dům je „následný“ dům a mottem tohoto typu domů je používat. Proces zrození přivádí lidský organismus do otevřeného prostředí biosféry, cokoliv se vrací k tomuto impulsu musí vzít v úvahu jak použít schopnosti vrozené do tohoto organismu. Na striktně biologické úrovni je příčinným faktorem narození život – život fungující podle zvláštního způsobu působení druhu homo sapiens a bytosti soustředěné skrze rodiče. Tito rodiče působí pouze jako nosiči spermatu a vajíčka. Jejich role individuálních jedinců je velmi malá, ačkoli se věří v možné působení typu duchovní entity, která se vtěluje do lůna před a během těhotenství.

Život operuje skrze to, co nazýváme instinkty. Nový organismus je „programován“ na setkání s existenciálními potřebami a nepředvídanými případy určitými způsoby. Instinkty nám říkají jak mnoho svých dílčích částí použít. U zvířat je programování závazné a nepřipouští žádnou odchylku, a čím vyspělejší druh v evoluční řadě, tím větší možnost přizpůsobení zásadním změnám v prostředí za předpokladu, že nejsou příliš radikální nebo příliš náhlé. U lidských bytostí se tato možnost projevuje nápadně. Vyspělejší proces individualizace je – proces, který je závislý na stimulaci a zkomplikování mentálních schopností – na zvětšení potenciálu, který přesahuje instinktivní reakce. Jak mysl začíná uvažovat sama nad sebou – to znamená být si vědoma vědomého bytí – „Já jsem“ začíná fungovat ve vědomí organismu jako transcendentní faktor – monáda nebo duše – nebo jako imanentní rytmus existence – vlastní já.

V okamžiku kdy se dítě stává vědomým si své bytosti odlišné od jiných bytostí kolem něho, nevyhnutelně uskutečňuje vše co nazývá „moje“. Jeho vědomí se brzy dostatečně odděluje od jednotlivých orgánů a funkcí těla a je schopno mluvit o „mých“ rukách, „mé“ hlavě nebo „mém“ břichu atd., zvláště když tam pociťuje bolest. Petr má silné tělo a Jana má nádhernou tvář, může být konstatováno rodiči a příbuznými. Dítě má jméno, tělo, určitou povahu, zvláštní schopnosti. Toto ho charakterizuje, toto je jeho bohatstvím na nejosobnější a nejintimnější úrovni existence.

Podle některých názorů, je toto bohatství tím čím je, protože je geneticky podmíněnou a zděděnou minulostí dítěte. Je jeho prvním a nejzákladnějším zděděným majetkem. Jestliže někdo uznává koncept reinkarnace transcendentní entity, duše, těla a všeho co je v tom latentní – nadání, povaha, sklony, vrozené schopnosti mysli, psychologické predispozice atd. – tvořící to, s čím tato inkarnující se duše musí jednat, to co vlastní a může nazývat „svým vlastním“. Problémem pro tuto duši je jak použít, spravovat, plně aktualizovat a dokonce si užívat tento základní majetek.

Toto tvoří první úroveň vlastnictví. Druhá úroveň pojednává o předmětech majetku, eventuálně o penězích, o schopnosti množit majetek aby byly uspokojeny potřeby, představy a nálady, a později o způsobilosti dát pozitivní hodnotu jedincovu vztahu s jinými osobami a se společností jako celkem. Toto je společenská úroveň vlastnictví, užívající termín společenský v nejširším smyslu, který zahrnuje vztahy dítěte k jeho rodině a jeho přátelům nebo společníkům. Na této úrovni se nenasytnost po majetku stává řídící silou, v nadsazené podobě miliardářovou hrabivostí pro moc, kterou ohromné bohatství může poskytnout.

Všechno co se stává vlastnictvím je tak nebo onak výsledek aktivity živých organismů a společenských skupin v minulosti. Každý jedinec, ve velmi skutečném smyslu, dědí minulost přírody a lidské společnosti. Jeho dědictví může být malé a nepřiměřené pro opravdovou sebe-aktualizaci, nebo může být ohromné ve svém rozsahu, ale vždy představuje minulost. Víra v reinkarnaci přidává této minulosti jinou dimenzi, což znamená, že snahy, schopnosti, které karma vytvořila v minulých životech, přenesla do současnosti. Co dělat nyní se vší touto minulostí tvoří základní otázku druhého domu. Výsledek závisí na pojetí snahy o zvládnutí, což je inteligentní, účinné a úspěšné užití, jehož výsledkem je co nejúplnější aktualizace jedincova potenciálu zrození a tedy jedincovy individuality.

Správné užívání majetku vede k odhalení, projevení a naplnění jedincovy individuality, tedy toho kdo je, ve vztahu k jiným lidským bytostem a jedincově společnosti. Jedinec uskutečňuje to, co je užíváním toho co vlastní, předvádí co je sám sobě a všem lidem užitím toho co mu bylo dáno při narození spolu s tím čeho dosáhl a nabyl později. Ideálně, měl by transformovat tento majetek z hlediska jeho individuálního cíle a osudu. Toto nicméně může být stěží dosaženo, jestliže jedinec nepostupuje za hranice tradičního užívání majetku, protože potom jedná pouze jako sluha minulosti, jako zástupce duchů, karmy – ať už individuální nebo společenské. Jeho život je potom žit jeho předky, nebo hledisky zvěčňujícími společensko-kulturní výsady po nich zděděné, nebo bytím řízeným starými společensko-náboženskými nenávistmi a strachy.

Živočišné instinkty jsou podmíněny minulými zkušenostmi druhu a tak jsou reakcemi primitivního lidského bytí. Dokonce individualizovanější jedinci jsou programováni tradičními vzorci chování vštěpovanými jim rodiči a státem nebo náboženstvím. Vzorce chtivosti a poptávky po exkluzivním vlastnictví jsou v naší společnosti stále základními. „To je moje, nikdo jiný to nemůže mít“ – je velkým voláním naší moderní, individualistické a kapitalistické společnosti. Velké úsilí je úsilím o zisk a bohatství a o neurčitější majetek týkající se prestiže, společenského vlivu, slávy a dokonce „lásky“. Téměř každý lpí na nějakém druhu privilegia – negativním aspektu vlastnictví. Je negativní, protože se zakládá na minulosti a obvykle na nejistotě, strachu a domýšlivosti. Na druhé straně, pozitivním aspektem vlastnictví je schopnost přivést energie přírody a hodnoty minulosti na novou úroveň působnosti a plodnosti – působnosti a plodnosti ne z hlediska zvláštních privilegovaných jedinců, skupin nebo společenských tříd, ale z hlediska celku lidstva.

Majetek by měl být užíván. Nepoužité schopnosti nebo majetek – například půda (pozemek, statek) – jsou překážkami lidského růstu, buď individuálního nebo obecného. Ale jedinec se nesmí ztotožňovat s tím co vlastní, protože potom je použit svým majetkem – který automaticky vyžaduje expanzi – místo aby on užíval majetek. Měl by vtisknout rytmus své individuality do toho co vlastní, měl by dát individuální a ne pouze kolektivně společenský význam svému majetku. Je důležité, aby jeho vlastnictví bylo utvářeno z hlediska jeho individuálního charakteru a osudu. To co má by měl zasvětit tomu co je, protože jedině bytost dává smysl vlastnění. Nic není nicotnější a duchovně prázdnější než vlastnění bez bytí a toto je pravda týkající se všech druhů vlastnění. Řádná a zdravá společnost by měla jako základní princip ustanovit: Žádné vlastnictví bez individuálně významného upotřebení. Co je nebo není významné musí zůstat osobním problémem, přesto společenství může očekávat od jednotlivce že vědomě a uváženě zasvětí to co vlastní účelu který je pro něho významný. Jedině účel, ke kterému majetek slouží dává vlastnictví hodnotu a význam.

V pouhé skutečnosti vlastnictví není nic posvěceného. Pouze podstatně neduchovní společnost, jako naše západní společnost dnes a možná ještě více v minulých stoletích, může velebit skutečnost vlastnictví bez ohledu na způsob, jakým je nebo není majetek užíván. Na třetí úrovni lidské existence, na které jsou akceptovány duchovní a všelidské hodnoty jako životní měřítka, je všechen majetek přirozeně a spontánně zasvěcen procesu lidské evoluce – což znamená v užším smyslu blahu společenství, kterého se toto bohatství týká protože blahobyt povstává z lidské spolupráce, podle okolností nevyslovené nebo zřejmé.

Nahromadit jmění díky nějakému novému vynálezu nebo objevu přírodního zdroje na zemi, je skutečně a duchovně přečin proti společenské harmonii a veřejnému zdraví. Majetek lidí je přímý výsledek staletí lidského úsilí a souhry, všechna bohatství jsou výsledkem přírodních a společenských procesů v minulosti. Všechno co vlastník má dědí z historie biosféry a lidské společnosti. Význam a hodnotu jeho majetku může dát jedině užití, které je vytváří. Co je od něho požadováno, je to, že toto užití dodá novou hodnotu a nový tvořivý smysl do ohromného proudu života Země a lidské společnosti.

V konečné analýze, pro jedince, který žije podle duchovních hodnot a uskutečňuje sám sebe jako živou bytost, je jediným posledním bohatstvím odevzdat se na oltář lidské evoluce. Tímto darem naplňuje sám sebe osvobozováním se od dychtivosti po majetku. Vlastněním ničeho může konečně smísit své bytí s velkými rytmy vesmíru.

Nechá se vést vesmírem a jeho vědomí se může stát magickým zrcadlem, v kterém každá událost nabývá význam a hodnotu. Je vesmírem veden k službě poslednímu záměru veškeré existence – odhalení smyslu.

Bůh je všeobklopující smysl všech možností existence.
zdroj: DANE RUDHYAR: THE ASTROLOGICKAL HOUSES – The Spectrum of Individual Experience, vydalo v roce 1972 nakladatelství DOUBLEDAY, Garden City, New York

pracovní překlad Jiří Markes

VYTVOŘENO VE SPOLUPRÁCI S ASTROLOGICKOU ŠKOLOU PRO STATEČNÉ
PAVLA TURNOVSKÝHO & MARTINY LUKÁŠKOVÉ
u příležitosti 20. výročí jejího založení

Pavel.Turnovsky@gmail.com – astrologMarLuk@seznam.cz

www.rezonance.czwww.transformotor.czwww.astropsycholog.cz

Rudhyar: První dům v horoskopu

Z hlediska astrologie s na jedince soustředěným přístupem, akt dýchání určuje první okamžik individualizované existence. V okamžiku prvního nádechu se otevírá ventil v srdci, krev se žene do plic a dva základní životní rytmy lidského organismu, proudění krve a dýchání, začínají fungovat. Třetí rytmus, o kterém pravděpodobně nic nevíme, který poukazuje na pulsace mozkomíšního moku, který se sám o sobě vztahuje k elektromagnetickým – „éterickým“ – proudům, může být také zahájen.

Identifikace „života“ s dechem je stará jako lidské myšlení. Sanskrtské termíny prána a átman poukazují na dech ve dvou rozdílných úrovních. Stejně tak řecké slovo pneuma které má význam dech i duch, a latinské slovo anima značící duši. V ještě širším smyslu, existence v sobě zahrnuje pohyb, dynamismus, rytmickou změnu.

V biblické knize Genesis je veškerá existence vyřčena a začíná božím příkazem „Budiž Světlo“. Ale toto Světlo není sluneční světlo,  jak může být rozpoznáno z následujících biblických zpráv. Je to pohyb, vibrace a proto tedy rytmus. Nezrozený plod zakouší rytmy, ale tato zkušenost se odehrává v uzavřeném prostředí ovládaném rytmy matky. Pouze pokud lidský organismus vstupuje do otevřeného prostředí vesmíru, může začít fungovat aktivně a pozitivně jako „jednotlivá osoba“. Být zrozen jako jednotlivá osoba znamená dýchat. Z tohoto důvodu jóga která usiluje o spojení individuality s univerzálním Celkem praktikuje pránájámu – doslovně smrt dechu. Záměrně disindividualizuje a odosobňuje jedincovo celkové bytí nebo alespoň jeho vědomí.

Proto je tedy dýchání prvním činem nezávislé existence v otevřeném prostředí vesmíru. Je prvním projevem bytí. První dům nativity začíná ascendentem, symbolem východu Slunce, začátku aktivity na naší planetě a obvykle všech začátků. Každá zkušenost může být novým začátkem. Každý jedinec může být kdykoliv znovuzrozen. Může vztahovat sám sebe k svému vesmíru novým způsobem, jedinečným způsobem – jeho vlastním způsobem. Tento způsob dává formu nebo alespoň existenciálně manifestuje jeho identitu – která určuje také způsob kterým je orientován k vesmíru.

Co zde míním vesmírem, je jednoduše bytí, jak ho tato jednotlivá osoba může vidět, cítit, znát, zakoušet. Můžeme mluvit o tomto vesmíru na třech hlavních úrovních. Člověk je narozen v biosféře Země – první úroveň. Je také narozen v solárním systému – druhá úroveň. Může sám sebe vědomě vztahovat a účastnit se aktivity galaxie, jíž je solární systém pouze malou částí – třetí úroveň. Za galaxií si může představit buď konečný einsteinovský vesmír nebo nekonečný prostor, a pravděpodobně obě dvě koncepce mají svůj díl pravdy. Protože jakýkoliv realistický a zkušenostní účel, cokoliv, by měl končit u galaxie – a skutečně vždy platí vědět, kde a kdy skončit s intelektuálními spekulacemi, aby se vědomí neztratilo v oceánu čirého nerozlišování a existenciálně prázdných abstrakcí.

Tyto tři úrovně – zemská biosféra, solární systém a galaxie – jsou velmi skutečné, alespoň potenciálně. Připouštějí bytí námi zakoušené, proto tedy mohou být použity jako symboly tříúrovňového procesu vývoje individuálního já. Tento vývoj probíhá teoreticky ve třech fázích, probíhá ve všem, z hlediska lidské zkušenosti a růstu typu vědomí, které může být formulováno a převedeno v čin. Tento tříúrovňový proces může také poukazovat, alespoň v archetypálním smyslu, na tři základní periody lidského života, individuálně a vědomě naplněného : od narození do 28 let, od 28 do 56 let, od 56 do 84 let. Osmdesátičtyřletý cyklus je uranskou revolucí kolem Slunce, a protože Uran je hlavně symbolem transformace a metamorfózy, tento cyklus poukazuje na člověka působícího na úrovni, na které jsou možné stálé transformace. Z jiné strany – tradiční sedmdesátiletý cyklus existence, 3 × 20 + 10 – poukazuje na lidský život ovládaný biologickými a společensko-kulturními tradicemi a dvacetiletými cykly vztahu Jupitera se Saturnem a mělo by být samozřejmé že většina lidských bytostí stále působí na této úrovni existence a vědomí.

Číslo 28 bylo uvažováno jako „číslo člověka“. Vztahuje se ke 4 a 7 a tak představuje vrchol skutečného zpracování sedmiletého cyklu, neboť 4 je symbolem konkrétnosti. 84-letý cyklus obsahuje tři 28-leté cykly, dvanáct sedmiletých období, které přivádí tento cyklus k potenciálně plné kosmické manifestaci. V okultnějším smyslu tento 84-letý cyklus poukazuje na budování nesmrtelného Kristova těla, nebo v buddhistické terminologii Diamantového těla, výsledku „sňatku Nebe a Země“.

K těmto cyklům se vrátím v další kapitole, protože to co se nás zde týká, je skutečnost, že se zkušenostmi na které každý z dvanácti domů poukazuje, se můžeme setkat a alespoň potenciálně jim dát smysl na třech základních úrovních. Jedinec může být narozen a znovuzrozen na každé z těchto úrovní. Rovněž, může zakoušet a jednat s tím co vlastní z hlediska několika souborů hodnot – druhý dům – jakož i rozvinout svůj jedinečný přístup k svému prostředí – třetí dům – také na třech rozdílných úrovních. Potom, jak se snaží najít opěrný bod na kterém by vybudoval pevný a bezpečný smysl osobní aktivity, může najít takový opěrný bod buď v povrchních vztazích a tradičních způsobech své rodiny, nebo v hlubších úrovních svého kolektivu, národní kultury – symbolizované hlavním kořenem velkého stromu. Může také proniknout symbolickým jádrem Země, což značí skutečným centrem jeho „globálního“ bytí – čtvrtý dům.

Vraťme se nyní k prvnímu domu: lidská bytost se fyzicky narodí z matčiny dělohy. Může – dosud však nepotřebuje – zakoušet psychologicky druhé zrození jako individualizovaný jedinec postupně si stále více vědomý svého místa a funkce ve svém společenství. Toto je zrození jeho individuality, zatímco první zrození bylo zrozením „organicity“. Někteří jedinci dosahují úrovně třetího zrození – zrození Světla nebo duchovní reality.

Jestliže se tyto tři úrovně procesu zrození uvažují jako časová posloupnost vývoje, potom mohou poukazovat na začátky tří 28-letých cyklů vědomé individuální existence – teoreticky na aktuální úroveň zrození – na období mezi 27,5 a 29 lety, a mezi 56 a 59 lety. Ale tyto tři úrovně mohou být uvažovány také bez vztahu k času, protože alespoň potenciálně jsou zde stále, člověk může fungovat na každé úrovni a na všech úrovních, jestliže se jeho vědomí může nějak naladit na vibrující stupně těchto úrovní a stát se vědomým si svých specifických horizontů. Každý člověk žije zároveň v biosféře, v solárním systému a v galaktickém vesmíru, ale málo lidí si je vědomo všeho toho co to v sobě zahrnuje.

První dům jedincovy nativity naznačuje především typ zkušenosti pomocí níž objeví kdo je jako jedinečná individualita. Takový objev může být učiněn na třech úrovních vědomí, které mohou být nazvány – instinktivní, mentálně-kulturní a spirituálně kosmická. Tyto úrovně mohou být dosaženy v aktivním dynamickém stavu vědomí nebo přemítavě a pasivně. Ovšemže každá astrologická indikace může být vždy interpretována pozitivně nebo negativně, což znamená reflexivně. První dům a jeho počátek nebo hrot, Ascendent, naznačuje jak uskutečňování může být děláno efektivněji a významněji, aby se uvolnil individuální soubor potencialit charakterizující jedinečnou osobu. Později uvidíme jak může být interpretována přítomnost každého zodiakálního znamení a každé planety v prvním domu.

V předcházejícím odstavci jsem mluvil o úrovních vědomí. Každá zkušenost může být vnímána jako zkouška osobního vědomí a jako zkouška připravenosti a ochoty být zrozen znovu. Převážná většina lidských bytostí, ale implicitně pokud ne výslovně odmítá být zrozena znovu. Jedinec může zavírat svůj mentálně-spirituální zrak před potenciálním významem zkušenosti – to znamená, před tím co může přinést a mohlo by ho pobídnout k provedení činu sebeobjevení. Indická filosofie stále mluví o osvobození nebo vysvobození z máji, z tužeb které mají své kořeny v základní neznalosti postavení člověka. Ale to co je podstatné není osvobození, je podstatnější umožnit zrození nové formy vědomí, nového způsobu existence na nové úrovni.

Každá hluboce a celkově žitá zkušenost může v jedinci probudit vůli znovuzrodit se a transformovat nebo transcendovat, přesto určité typy zkušeností jsou při dosahování tohoto přiměřenějšími, významnějšími a účinnějšími prostředky než jiné. Musíme se podívat na první dům a hlavně ascendent abychom přišli na to o jaké zkušenosti může jít. Přirozené procesy růstu nemohou nebo spíše neměly by být urychleny, aby vědomí nezahrnovalo svéhlavé jednání. Někdo může „pozorovat a čekat“ – a nějaká vůle říká modli se – bez požadavku života jímž přichází magická zkušenost, bez nedočkavé touhy.

Neočekávané je obvykle nejzjevnější, ale jen někdo může polarizovat vědomí k neočekávanému. Někdo může vytvořit a udržovat – což je těžší – kvalitu připraveného očekávání (v širokém smyslu se o tom můžeme znovu zmínit jako o motlitbě),  které se vyhýbá pasti vyžadující dílčí životní událost, vnější nebo vnitřní. Nicméně to co má být uskutečněno jako první a přednostně, nemůže být vdechnuto opravdu hlubokým a oživujícím nádechem bez toho aby se předtím nevyprázdnily plíce a na jiné úrovni existence psychické bytí a vědomí.

Být prázdný, naplňovat se , reagovat na příliv čehokoliv co je bytostí zakoušeno – toto jsou tři fáze téměř dialektického procesu. Ale z hlediska lidské existence bychom si měli uvědomit to co přichází první a čím je bytost zaplněná – neautentickými, neindividualizovanými obsahy, karmou druhu homo sapiens, jednotlivé rasy, kultury a rodiny, a mohlo by být dodáno, nevědomými, zakrnělými zbytky předchozích vtělení. Novorozenec je naplněn matčiným obsahem, dítě se během času naplňuje společensko-kulturním obsahem. Jestliže má zakusit druhé zrození, musí se vynořit z této kolektivní společensko-kulturní matrice. Musí objevit individuální tón svého bytí, svou vlastní mantru, své nebeské Jméno. A když není žádný Iniciátor který by mu poskytl jeho skryté Jméno musí ho objevit v nějakém hlubokém vzedmutí vědomí. Ale ve skutečnosti je tímto nebeským Jménem jeho nativita.

Síla tohoto Jména je v tom že individualizuje a odděluje. Čím větší intenzita, ostrost, přesnost charakteristik tohoto Jména – zjevovatele individuálního osudu – tím silnější nevyhnutelné vědomí samoty, které následuje po zjevení. Ježíš žádal své následovníky „Vydělte se“ Aforismy Patandžaliho Jógasútry zdůrazňují to co bylo přeloženo jako „izolace“. Za dávných časů nebylo hinduistickým čélům dovoleno dotýkat se jakékoliv lidské bytosti, spali na matracích naplněných vlastním dechem, aby tak byli izolováni dokonce od zemského magnetismu.

Dnes působíme na odlišné úrovni. Ve staré Indii muselo být překonáno hluboké vědomé spojení s kmenem a zemí, zatímco v tomto století, zvláště ve Spojených státech to je pronikavý pocit nepatření nikam, nezakořeněnosti a psychického odcizení. Proto tedy je ohniskem nového způsobu života celková příbuznost, a ideální je život v komuně s celkově otevřenými formami vztahu. V této situaci může být oprávněněji zdůrazněn symbol descendentu – hrotu sedmého domu – než symbol ascendentu. Přesto skutečná komuna dní které přijdou by měla být něčím v čem se jednotlivci vědomě a záměrně setkají, proniknou za svá společensko-kulturní ega a zakusí harmonii holistické vzájemné závislosti, kdy každá bytost bude připravena a ochotná hrát svou osudovou roli v rámci celku.

Slovo izolace se etymologicky nevztahuje pouze ke slovu solus „sám“ ale k sol „Slunce“. Každé slunce je izolováno v prostoru, je středem skupiny planet na které vyzařuje svou oživující energii, přesto je Slunce také hvězdou, a jako hvězda je jednou z mnoha v bratrstvu hvězd v galaxii. To je jistě nejzjevnější symbol. Individuální jedinci jsou jako Slunce, nebo se zdají být, oddělení. To je cena která musí být zaplacena za individualizaci – často těžká cena, požadovaná za neodmyslitelně tragický proces. Ale být oddělen nemusí znamenat cítit se osamělý, a ještě méně odcizený.

Žádné slunce nevyzařuje život na své planety v prázdném prostoru, žádný jedinec není narozen na cizí Zemi. Každé slunce je hlavně hvězda v galaxii a každý jedinec je narozen aby naplnil funkci, aby odpověděl na potřebu lidstva a Země, jediného domova lidstva. Ale v takových dobách jako je naše, by se člověk, alespoň na nějakou dobu, měl odloučit od části lidstva která ho zrodila, proto aby mohl žít svou „dharmu“, kterou se potřebuje stát. Staré okultní přísloví říká: „Když syn opouští matku, stává se otcem.“ Semeno musí opustit rostlinu, která mu dala formu a základ předtím než se může stát zárodkem nové rostliny, možná na vzdálené půdě ke které bylo zaváto křídly osudu.

Člověk který takto zakusil druhé zrození jako jedinec postupně si stále více vědomý svého osudu musí být v nějakém smyslu odlišný od jiných lidí skrývajících se za matrici své společnosti. Přesto odlišnost může být jednoduše negativním výrazem, pro mnoho individuálních tendencí, zdůrazňujících a velebících jeho odlišnost od kolektivu. Příkaz „Vyděl se!“ je oprávněný pouze jako nutný prostředek k zakončení, ale toto zakončení, jednou dosažené, jak se často děje, pouští z mysli prostředky jako bezcenné. Vědomí nemůže déle přesvědčivě soustředit svou pozornost k těmto prostředkům.

Pocit odlišnosti plodí vědomí rozdělenosti, odstupu, neslučitelnosti a možná fanatismu, díky kterým se jedinec objevuje. Pozitivním doplňkem odlišnosti je individualita. Být odlišný znamená vystupovat ze středu skupiny – ne protože někdo chce nebo je povznesený nad tuto skutečnost – ale jednoduše proto že jiní členové skupiny mohou fungovat zmateně a neautentickým, nezformovaným a necharakteristickým způsobem, odlišný jedinec žije autentický a zformovaný život, který odhaluje jedinečný charakter jeho bytí a osudového postavení. Jeho život je řadou „Signatur“ kterými označuje všechno čeho se dotýká svým vlastním géniem, v kterékoliv oblasti aktivity může předvést své typické skutky.

Takový člověk je zdrojem, zatímco člověk jehož touha má být „originální“ se zajímá hlavně o zdůrazňování odlišnosti na kterou je jeho ego tak pyšné, možná za hranicemi vkusu a platnosti. Dychtění po originalitě konzervuje a mumifikuje rozdíly, ale vespod všech rozdílů zůstává jedinec základnou obecného lidství.

Tajemstvím znovuzrození – znovuzrození v jádru každé zkušenosti – je vyprázdnit vlastní já, přesto klidně a ve víře udržovat tvar nádoby do které může plynout déšť ducha, někdy (potom) jí protékat. Pramen je místo kterým voda, skrytá v obrovském prostoru země, proudí. Každá zkušenost může být takto pramenem nového, transformujícího, tvořivého životního vývoje. Každá zkušenost se nalézá zjevená na ascendentu okamžiku v kterém se stává.

Mluvit o ascendentu a prvním domu jako o něčem co představuje „osobnost“ pojímanou jako prchavou a většinou iluzorní skutečnost existence, jak činí mnoho teosoficky orientovaných astrologů, a glorifikovat Slunce v nativitě jako symbol „duchovního Já“ nebo „Individuality“ , znamená opomenout ústřední skutečnost duchovního života jak může být dnes žit individualizovanými jedinci. Ascendent je opravdu nejprchavější a nejhůře poznatelný faktor v nativitě, ale právě protože je nejprchavější a nejindividuálnější, je bodem manifestace univerzálního ducha – nebo Boha. Bůh jedná pouze skrze jednotlivé. Všeobecnosti a obyčejná životní síla patří k zprostředkujícím říším, k úrovni kosmické stavby a formativních působení. Duchovní se vtěluje pouze do individuálního – On nebo To zastiňuje skupinu. Nejvyšší zodpovědnost závisí vždy na jedinci. V přesném okamžiku, nejurčitějším způsobem, osud promlouvá a jedná skrze jednotlivé.

První dům nativity poukazuje na oblast zkušenosti v které může promlouvat osud a v určitých okamžicích popohánět provedení specifických činů. Co potřebuje individuální jedinec, který by mohl být takovým soustřeďujícím činitelem božského, je úplná ochota, úplná otevřenost jakýmkoliv a všem okolnostem a požadavkům existence. To je naprostá užitečnost, ale užitečnost orientovaná na tu stránku života světa která má pro tuto jednotlivou individualitu charakter autenticity.

Často se může objevit že vzezření jedince, zvláště struktura jeho tváře a jeho vnějšího výrazu jsou studovány ve spojitosti se zodiakálním znamením které vycházelo při narození. Hlava symbolizuje základní charakter individuality osoby jako vědomé bytosti. Všechno dospěje ke svému vrcholu ve výrazu, alespoň za normálních okolností, protože obličej vyjadřuje podobu individuality. Bylo řečeno že oči jsou okna duše ale hlava je příbytkem toho co dalo individualitu dohromady. To odráží tvůrčí Slovo na počátku.

Zodiakální znamení na ascendentu nám říká mnohé o tom co se týká dharmy jedince – což je ústřední možnost kterou by se měl jedinec snažit vědomě aktualizovat jako nádoba nebo čočka skrze kterou může Božské působit. Jestliže se v prvním domě nacházejí planety, naznačují typ nebo typy funkcí které budou v procesu objevování jedincova autentického bytí nejhodnotnější.

Být, dýchat, začínat a vždy a stále začínat znovu, setkat se a odhalit přítomnost Boha a schopnost tvořivé osobitosti v každé zkušenosti, mluvit s oprávněním dharmy: toto jsou klíčová slova. Rozjímání nad těmito klíčovými slovy může vést jedince k samému zdroji jeho nebo jejího vlastního bytí.

*

zdroj: DANE RUDHYAR: THE ASTROLOGICKAL HOUSES – The Spectrum of Individual Experience, vydalo v roce 1972 nakladatelství DOUBLEDAY, Garden City, New York

pracovní překlad Jiří Markes

studijní materiál ASTROLOGICKÉ ŠKOLY PRO STATEČNÉ
PAVLA TURNOVSKÝHO & MARTINY LUKÁŠKOVÉ

Pavel.Turnovsky@gmail.com – astrologMarLuk@seznam.cz

www.rezonance.czwww.transformotor.czwww.astropsycholog.cz

Archiv
Kalendář
Prosinec 2024
Po Út St Čt So Ne
« Bře    
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031