Astrologické trhání jablek ze stromu poznání II

Ondřej Lesák

 

Interpretační svévole, vycházející často jen z astronomického pojmenování fyzikálně existujících těles bledne proti tomu, s čím se setkáváme u prvků jako jsou citlivé body. Jsme například svědky toho, jak postupně dochází k opětnému oživování dříve opomíjených tzv. arabských bodů, tvořících daleko nejrozsáhlejší skupinu citlivých bodů. Různé trojkombinace Ascendentu, Slunce, Luny či jiných planet jsou zde označovány jako body štěstí, odplaty, hrdinství, klamu, poctivosti apod. A pak tu máme prázdné ohnisko lunární dráhy.

Tento prvek byl zaveden a hlavně pojmenován v roce 1918 na popud významného astrologa, mystika a okultisty 19. století Waltera Gornolda (1864-1929), známějšího pod jménem Sepharial. Ten v roce 1918 pojmenoval jako Lilith nejprve údajný hypotetický měsíc, jehož objev byl ohlášen amatérským astronomem Georgem Waldenmathem v r. 1898. Podle některých esoteriků vybral Sepharial toto označení pod vlivem studia Tajné doktríny J. Blavatské (1). Když se existence Waldenmathova měsíce nepotvrdila, bylo toto jméno, představující první ženu biblického Adama a následně ženského démona v apokryfních starozákonních textech, bez rozpaků přeneseno na prázdné ohnisko a apogeum lunární dráhy (zvané též astronomicky aposelénium). V interpretacích tohoto prvku pod názvem Lilith převažují významy, překypující sexuálním nábojem a zároveň ničivostí. Stojí za pozornost, že v případě apogea se protilehlý prvek, odpovídající perigeu, označuje někdy jako Priapus – lehce zkomolená podoba řeckého Priapos, boha úrody, plodnosti a nepřetržitého ztopoření. Teprve později se vžilo další, poněkud méně sugestivní a hodnotící označení prázdného ohniska, případně apogea lunární dráhy, tj. Černá Luna. Aby toho nebylo málo, podobným způsobem jako s prázdným ohniskem lunární dráhy a jejím apogeem je v astrologii interpretačně zacházeno s fyzikálně existujícím tělesem, asteroidem č. 1181, pojmenovaným rovněž Lilith. Ten byl objeven r. 1927 astronomem Benjaminem Jekhowskym, který toto těleso ovšem pojmenoval na základě zcela jiných souvislostí, a to po francouzské skladatelce Lili Boulangerové (2).

Lunární apogeum a perigeum, resp. aposelénium a periselénium, interpretované jako Lilith a Priapus přesto mohou mít určitý smysl, chápeme-li je ovšem spíš jako nápovědu pro možný astrologický význam jejich spojení. Při podobných úvahách je ale třeba mít stále na zřeteli, jakým způsobem, zmateným stejně jako svévolným, uvedená pojmenování vznikla (!) Takové spojení totiž představuje vzájemně se doplňující celek, ne nepodobný spojení tantrickému, které by si pak ale zasloužilo jiné pojmenování a jinou charakteristiku. Ať již uvažujeme osu tvořenou perigeem a apogeem, tzv. přímku apsid nebo osu tvořenou Zemí (přesněji těžištěm soustavy Země-Měsíc) a prázdným ohniskem. Jaký rozdíl oproti interpretaci každého z prvků zvlášť! Řečeno obrazně, je to jako bychom chtěli například v chemii interpretovat kamennou sůl, rozložili ji nejprve na chlór a sodík a pak se nestačili divit, jak jsou tyto prvky extrémně reaktivní, agresívní a žíravé. Přitom sůl jako sloučenina –  zde naprosto přesná analogie stavu conjunctio oppositorum – je látkou blahodárnou a nepostradatelnou pro život. Řečeno více astrologicky, nelze vyloučit, že u archetypů je výrazně posilována jejich odvrácená, temnější stránka, jsou-li od sebe interpretačně odděleny a izolovány, tj. jestliže je rozdělováno to, co k sobě přirozeně patří. Kdoví, jestli nedostatečně propracovaný či umělý, často dodatečný synkretismus starých polyteistických mýtů není jedním z podstatných problémů polyteismu jako takového. Neboť nezřídka připomíná, spíše než část koruny stromu poznání obsypané plody, utržená a sesypaná jablka na jedné hromadě, případně uměle naaranžovaná na způsob Arcimboldových obrazů. 

Nebudeme se zde zabývat konkrétními výpočty efemerid prázdného ohniska či apogea lunární dráhy v geocentrických vs. topocentrických souřadnicích, zmíníme se jen o tom, že podle Swiss Ephemeris lze různými způsoby těchto výpočtů dojít k výsledkům, které se vzájemně liší až o šest stupňů (3). Zůstaneme u jmen, resp. názvů; v této souvislosti stojí za zmínku, že ani název Černá Luna není příliš konzistentní. Když už pojmenováváme, měli bychom brát ohled na terminologickou kontinuitu. Například u planetárních drah jsou jejich prázdná ohniska často označována jako tzv. Černá Slunce neboli Černé Hvězdy podle označení, zavedeného Bernardem Fitzwalterem a Raymondem Henrym (4). Z toho vyplývá, že podle názvoslovné analogie by k označení prázdného ohniska lunární dráhy byla vhodnější spíše Černá Země než Černá Luna. Tento název byl v 90. letech skutečně také navržen německým astrologem Ernstem Ottem (5), nicméně se neujal. V dalším výkladu uvidíme, že však přiléhavěji koresponduje i s fyzikálními charakteristikami dvojplanety Země-Měsíc. Toto pojmenování je kromě toho analogií tradičního označení Černé Panny, zobrazované v dřívějších dobách v křesťanské i předkřesťanské ikonografii jako Matka Boží, stojící ostatně často na lunárním srpku. Ale ani pojem Černé Země není nutné používat, když tu máme již od Ptolemaiových dob pojem ekvantu, který o mnoho později upřesnil a znovuoživil Johannes Kepler (6). Ekvant jako bod, ze kterého se – v myšlenkovém experimentu – jeví pohyb tělesa obíhajícího po eliptické dráze jako přesně rovnoměrný (přestože tato dráha není kruhová) odpovídá právě prázdnému ohnisku.  Jako nejpřirozenější označení prázdného ohniska lunární dráhy se tedy nabízí lunární ekvant.

Příklad prázdného lunárního ohniska jako astrologického prvku nám ukazuje, že je třeba „odkřižovat slova“, osvobodit je z průsečíku zafixovaných významů, přesněji ad hoc či svévolně hodnotících názorů, které se za významy vydávají – a nechat je znovu ožít, očištěné od těchto nánosů.

V předchozím odstavci bylo stručně zmíněno historické pozadí apriorně hodnotící, nebo přinejmenším značně sugestivní, astrologické terminologie prvku, kterým je prázdné ohnisko lunární dráhy. Nyní jen pár slov k tomu, jak je tento prvek navíc vytrháván jak z astrologického, tak i z fyzikálního kontextu, zejména astronomického a geofyzikálního. Abstraktní prvky spojené s pohybem Luny, tj. polohu severního a jižního lunárního uzlu, apogea a perigea je třeba posuzovat nikoli jako izolované body, ale chápat je (přesněji jejich průměty do roviny ekliptiky) i jako mezníky celého cyklu lunární dráhy v trojrozměrném prostoru. Zatímco tedy lunární uzly, správněji směry na ně kolmé, odpovídají maximální amplitudě polohy Luny ve směru „nahoru a dolů“ vůči ekliptice, apogeum a perigeum její dráhy odpovídá maximální amplitudě polohy Luny ve směru „dovnitř-ven“. Objevuje se tak před námi dvojitý cyklus navzájem kolmých sinusoid, stočených do kruhu. Ten je také blízkou analogií zdánlivého pohybu Slunce po ekliptice během roku, chápeme-li ho v trojrozměrném prostoru (7). Rozdíl spočívá pouze v tom, že cyklické změny „nahoru-dolů“ nejsou u ročního cyklu definovány, neboť se zde stále pohybujeme v jedné rovině, rovině ekliptiky. Analogií změn tohoto typu jsou výkyvy orientace zemské osy vůči Slunci, spojené se střídáním ročních období.

Potud astrologický kontext prázdného ohniska lunární dráhy: V radiálních souřadnicích je poloha tohoto prvku, přesněji jeho průmětu do roviny oběhu Měsíce kolem Země, dána vzdáleností a úhlem, resp. směrem. Není bez zajímavosti, že vzdálenost prázdného ohniska přibližně odpovídá poloze vnějších tzv. Van Allenových pásů, ve kterých se vysokými rychlostmi pohybují elektrony z kosmického záření v zemském magnetickém poli. Vnější pásy představují (spolu s vnitřními pásy) na jedné straně ochranu pozemského života před korpuskulárním zářením, na straně druhé riziko pronikavé radiace pro kosmonauty, kteří by se ocitli v jejich blízkosti. Potud fyzikální charakteristika prostoru, ve kterém se prázdné ohnisko lunární dráhy nachází.

Pravděpodobně významnější je však fyzikální kontext, který se týká směru, ve kterém tento bod leží. Je známo, že se Měsíc netočí přesně kolem zemského středu, ale kolem těžiště Země-Měsíc. To se sice nachází stále uvnitř zemského tělesa, avšak v obdobích, kdy je Měsíc v apogeu jako nejvzdálenějším bodu své dráhy (a tedy ve směru prázdného ohniska) je zemskému povrchu nejblíže, tj. v nejmenší možné hloubce. Je tedy také nejblíže těm místům v zemském tělese, konkrétně v zemském plášti, ve kterých mají původ hlubinná zemětřesení a sopečné výbuchy (8). Tato okolnost je zajímavá z hlediska těch interpretací prázdného ohniska, které zdůrazňují jeho destruktivní významy. V uvedeném kontextu by mohlo jít o jejich geofyzikální souvislost ve smyslu přirozené nevyhnutelnosti, očištěné od antropomorfizujících, posuzujících  výkladů, pohybujících se často v interpretační rovině viny a trestu. Na tomto místě je ovšem třeba připomenout, že mezi hlubinnými zemětřeseními, často velmi ničivými, a prázdným ohniskem lunární dráhy se jedná o symbolickou, nikoli fyzikálně příčinnou souvislost. O tu se naopak jedná za situace, kdy je Měsíc v perigeu a slapové síly, přesněji jejich složka způsobená Měsícem, jsou nejsilnější.

Podobně jako v astrologii, i v astronomii a geofyzice by bylo kontraproduktivní posuzovat výše zmíněné jevy izolovaně a vytržené z kontextu. Tj. působení Měsíce v apogeu, resp. ve směru prázdného ohniska. A pak zase v perigeu či ve směru těžiště dvojplanety Země-Měsíc, nacházejícím se pod zemským povrchem, tj. ve vztahu ke směru IC jako hlavní osy horoskopu. Jde o mnohotvárné procesy, jejichž podstatě a smyslu je možné bez zkreslení porozumět jedině tehdy, jsou-li studovány celostně. Jako děj, který se odehrává nejen podél celé spojnice apsid, resp. ohnisek lunární dráhy, ale i v rámci kontinuálně se měnících cyklů v trojrozměrném prostoru. Ty představují pohyb Měsíce vůči Zemi ve směru „dovnitř-ven“ a ve směru „nahoru-dolů“ vůči rovině ekliptiky. Pohyb, který dále probíhá v ještě obecnějším rámci, spoluutvářeném dalšími tělesy sluneční soustavy, zejména Sluncem a velkými planetami.    

 

Literatura

  1. „Frater RIKB“: The Black Moon Lilith     http://www.horusset.com/RIKB/Lillith.pdf
  2. http://en.wikipedia.org/wiki/1181_Lilith
  3. Swiss Ephemeris, Computer ephemeris for developers of astrological software, chap. 2.2: Lunar and Planetary Nodes and Apsides http://www.astro.com/swisseph/swisseph.htm#_Toc354497517
  4. Fitzwalter B., Henry R.: Dark Stars, Paperback, 1988
  5. Ott E.: Schwarze Erde, Meridian 5, 1994
  6. Ross J.: Physics, not Statistics: Kepler´s paradoxical return to the equant. http://science.larouchepac.com/kepler/newastronomy/part3/DYNAMIS%20–%20Paradoxical%20Return.pdf
  7. Lesák O.: Vnitřní zvěrokruh. Vodnář, Praha 2001
  8. Fairbridge R.W., Shirley J.H.: (eds.): Encyclopedia of Planetary Sciences, Chapman and Hall, New York, 1997.

 

Comments are closed.

Archiv
Kalendář
Březen 2024
Po Út St Čt So Ne
« Bře    
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031