Rudhyar: Druhý dům horoskopu

Dane Rudhyar: DRUHÝ DŮM

Druhý dům tradičně poukazuje na bohatství a v naší společnosti na peníze – symbol schopnosti vlastnit cokoliv co jedinec potřebuje nebo po čem touží. Pojem bohatství je nicméně velmi komplexní, má několik úrovní významů a většina astrologů má, nešťastnou tendenci interpretovat tento pojem a „záležitosti druhého domu“ povrchním, hlavně společenským způsobem. To co je skutečně v sázce v typu individuálních zkušeností které se vztahují k druhému domu nativity, je problém vlastnictví, to co je zamýšleno vždy, když jedinec používá slova „moje“ a „moje vlastní.“

Poté co se většina dětí naučila říct několik slov, objeví používání slova „moje“.To se může stát náhle, když velmi mladé dítě jak se dotýká různých předmětů, rozčileně prohlásí „moje“. Současně, vědomá existence zahrnuje základní druh vlastnictví a počáteční vědomí majetku – což je představa o tom, že nějaké materiální substance jsou „moje“. Jedinec, který říká Já jsem, musí mít hrtan a jazyk aby mohl mluvit. Já bez jsem, je ale abstrakce, která v sobě zahrnuje existenci fyzického těla. Toto tělo je prvním a základním majetkem vlastního Já. Poskytuje prostředky pro postupnou aktualizaci možností vrozených do pole osobitosti. Obsahuje ve svým buňkách a atomech ohromnou zásobárnu potenciální energie. Jak je tato energie užita? Jak by měla být užita, aby novorozenec mohl naplnit svou funkci v zemské biosféře a jako součást lidstva? Toto jsou otázky, na které by druhý dům nativity měl být schopen dát platné odpovědi.

Jak jsem již řekl, druhý dům je „následný“ dům a mottem tohoto typu domů je používat. Proces zrození přivádí lidský organismus do otevřeného prostředí biosféry, cokoliv se vrací k tomuto impulsu musí vzít v úvahu jak použít schopnosti vrozené do tohoto organismu. Na striktně biologické úrovni je příčinným faktorem narození život – život fungující podle zvláštního způsobu působení druhu homo sapiens a bytosti soustředěné skrze rodiče. Tito rodiče působí pouze jako nosiči spermatu a vajíčka. Jejich role individuálních jedinců je velmi malá, ačkoli se věří v možné působení typu duchovní entity, která se vtěluje do lůna před a během těhotenství.

Život operuje skrze to, co nazýváme instinkty. Nový organismus je „programován“ na setkání s existenciálními potřebami a nepředvídanými případy určitými způsoby. Instinkty nám říkají jak mnoho svých dílčích částí použít. U zvířat je programování závazné a nepřipouští žádnou odchylku, a čím vyspělejší druh v evoluční řadě, tím větší možnost přizpůsobení zásadním změnám v prostředí za předpokladu, že nejsou příliš radikální nebo příliš náhlé. U lidských bytostí se tato možnost projevuje nápadně. Vyspělejší proces individualizace je – proces, který je závislý na stimulaci a zkomplikování mentálních schopností – na zvětšení potenciálu, který přesahuje instinktivní reakce. Jak mysl začíná uvažovat sama nad sebou – to znamená být si vědoma vědomého bytí – „Já jsem“ začíná fungovat ve vědomí organismu jako transcendentní faktor – monáda nebo duše – nebo jako imanentní rytmus existence – vlastní já.

V okamžiku kdy se dítě stává vědomým si své bytosti odlišné od jiných bytostí kolem něho, nevyhnutelně uskutečňuje vše co nazývá „moje“. Jeho vědomí se brzy dostatečně odděluje od jednotlivých orgánů a funkcí těla a je schopno mluvit o „mých“ rukách, „mé“ hlavě nebo „mém“ břichu atd., zvláště když tam pociťuje bolest. Petr má silné tělo a Jana má nádhernou tvář, může být konstatováno rodiči a příbuznými. Dítě má jméno, tělo, určitou povahu, zvláštní schopnosti. Toto ho charakterizuje, toto je jeho bohatstvím na nejosobnější a nejintimnější úrovni existence.

Podle některých názorů, je toto bohatství tím čím je, protože je geneticky podmíněnou a zděděnou minulostí dítěte. Je jeho prvním a nejzákladnějším zděděným majetkem. Jestliže někdo uznává koncept reinkarnace transcendentní entity, duše, těla a všeho co je v tom latentní – nadání, povaha, sklony, vrozené schopnosti mysli, psychologické predispozice atd. – tvořící to, s čím tato inkarnující se duše musí jednat, to co vlastní a může nazývat „svým vlastním“. Problémem pro tuto duši je jak použít, spravovat, plně aktualizovat a dokonce si užívat tento základní majetek.

Toto tvoří první úroveň vlastnictví. Druhá úroveň pojednává o předmětech majetku, eventuálně o penězích, o schopnosti množit majetek aby byly uspokojeny potřeby, představy a nálady, a později o způsobilosti dát pozitivní hodnotu jedincovu vztahu s jinými osobami a se společností jako celkem. Toto je společenská úroveň vlastnictví, užívající termín společenský v nejširším smyslu, který zahrnuje vztahy dítěte k jeho rodině a jeho přátelům nebo společníkům. Na této úrovni se nenasytnost po majetku stává řídící silou, v nadsazené podobě miliardářovou hrabivostí pro moc, kterou ohromné bohatství může poskytnout.

Všechno co se stává vlastnictvím je tak nebo onak výsledek aktivity živých organismů a společenských skupin v minulosti. Každý jedinec, ve velmi skutečném smyslu, dědí minulost přírody a lidské společnosti. Jeho dědictví může být malé a nepřiměřené pro opravdovou sebe-aktualizaci, nebo může být ohromné ve svém rozsahu, ale vždy představuje minulost. Víra v reinkarnaci přidává této minulosti jinou dimenzi, což znamená, že snahy, schopnosti, které karma vytvořila v minulých životech, přenesla do současnosti. Co dělat nyní se vší touto minulostí tvoří základní otázku druhého domu. Výsledek závisí na pojetí snahy o zvládnutí, což je inteligentní, účinné a úspěšné užití, jehož výsledkem je co nejúplnější aktualizace jedincova potenciálu zrození a tedy jedincovy individuality.

Správné užívání majetku vede k odhalení, projevení a naplnění jedincovy individuality, tedy toho kdo je, ve vztahu k jiným lidským bytostem a jedincově společnosti. Jedinec uskutečňuje to, co je užíváním toho co vlastní, předvádí co je sám sobě a všem lidem užitím toho co mu bylo dáno při narození spolu s tím čeho dosáhl a nabyl později. Ideálně, měl by transformovat tento majetek z hlediska jeho individuálního cíle a osudu. Toto nicméně může být stěží dosaženo, jestliže jedinec nepostupuje za hranice tradičního užívání majetku, protože potom jedná pouze jako sluha minulosti, jako zástupce duchů, karmy – ať už individuální nebo společenské. Jeho život je potom žit jeho předky, nebo hledisky zvěčňujícími společensko-kulturní výsady po nich zděděné, nebo bytím řízeným starými společensko-náboženskými nenávistmi a strachy.

Živočišné instinkty jsou podmíněny minulými zkušenostmi druhu a tak jsou reakcemi primitivního lidského bytí. Dokonce individualizovanější jedinci jsou programováni tradičními vzorci chování vštěpovanými jim rodiči a státem nebo náboženstvím. Vzorce chtivosti a poptávky po exkluzivním vlastnictví jsou v naší společnosti stále základními. „To je moje, nikdo jiný to nemůže mít“ – je velkým voláním naší moderní, individualistické a kapitalistické společnosti. Velké úsilí je úsilím o zisk a bohatství a o neurčitější majetek týkající se prestiže, společenského vlivu, slávy a dokonce „lásky“. Téměř každý lpí na nějakém druhu privilegia – negativním aspektu vlastnictví. Je negativní, protože se zakládá na minulosti a obvykle na nejistotě, strachu a domýšlivosti. Na druhé straně, pozitivním aspektem vlastnictví je schopnost přivést energie přírody a hodnoty minulosti na novou úroveň působnosti a plodnosti – působnosti a plodnosti ne z hlediska zvláštních privilegovaných jedinců, skupin nebo společenských tříd, ale z hlediska celku lidstva.

Majetek by měl být užíván. Nepoužité schopnosti nebo majetek – například půda (pozemek, statek) – jsou překážkami lidského růstu, buď individuálního nebo obecného. Ale jedinec se nesmí ztotožňovat s tím co vlastní, protože potom je použit svým majetkem – který automaticky vyžaduje expanzi – místo aby on užíval majetek. Měl by vtisknout rytmus své individuality do toho co vlastní, měl by dát individuální a ne pouze kolektivně společenský význam svému majetku. Je důležité, aby jeho vlastnictví bylo utvářeno z hlediska jeho individuálního charakteru a osudu. To co má by měl zasvětit tomu co je, protože jedině bytost dává smysl vlastnění. Nic není nicotnější a duchovně prázdnější než vlastnění bez bytí a toto je pravda týkající se všech druhů vlastnění. Řádná a zdravá společnost by měla jako základní princip ustanovit: Žádné vlastnictví bez individuálně významného upotřebení. Co je nebo není významné musí zůstat osobním problémem, přesto společenství může očekávat od jednotlivce že vědomě a uváženě zasvětí to co vlastní účelu který je pro něho významný. Jedině účel, ke kterému majetek slouží dává vlastnictví hodnotu a význam.

V pouhé skutečnosti vlastnictví není nic posvěceného. Pouze podstatně neduchovní společnost, jako naše západní společnost dnes a možná ještě více v minulých stoletích, může velebit skutečnost vlastnictví bez ohledu na způsob, jakým je nebo není majetek užíván. Na třetí úrovni lidské existence, na které jsou akceptovány duchovní a všelidské hodnoty jako životní měřítka, je všechen majetek přirozeně a spontánně zasvěcen procesu lidské evoluce – což znamená v užším smyslu blahu společenství, kterého se toto bohatství týká protože blahobyt povstává z lidské spolupráce, podle okolností nevyslovené nebo zřejmé.

Nahromadit jmění díky nějakému novému vynálezu nebo objevu přírodního zdroje na zemi, je skutečně a duchovně přečin proti společenské harmonii a veřejnému zdraví. Majetek lidí je přímý výsledek staletí lidského úsilí a souhry, všechna bohatství jsou výsledkem přírodních a společenských procesů v minulosti. Všechno co vlastník má dědí z historie biosféry a lidské společnosti. Význam a hodnotu jeho majetku může dát jedině užití, které je vytváří. Co je od něho požadováno, je to, že toto užití dodá novou hodnotu a nový tvořivý smysl do ohromného proudu života Země a lidské společnosti.

V konečné analýze, pro jedince, který žije podle duchovních hodnot a uskutečňuje sám sebe jako živou bytost, je jediným posledním bohatstvím odevzdat se na oltář lidské evoluce. Tímto darem naplňuje sám sebe osvobozováním se od dychtivosti po majetku. Vlastněním ničeho může konečně smísit své bytí s velkými rytmy vesmíru.

Nechá se vést vesmírem a jeho vědomí se může stát magickým zrcadlem, v kterém každá událost nabývá význam a hodnotu. Je vesmírem veden k službě poslednímu záměru veškeré existence – odhalení smyslu.

Bůh je všeobklopující smysl všech možností existence.
zdroj: DANE RUDHYAR: THE ASTROLOGICKAL HOUSES – The Spectrum of Individual Experience, vydalo v roce 1972 nakladatelství DOUBLEDAY, Garden City, New York

pracovní překlad Jiří Markes

VYTVOŘENO VE SPOLUPRÁCI S ASTROLOGICKOU ŠKOLOU PRO STATEČNÉ
PAVLA TURNOVSKÝHO & MARTINY LUKÁŠKOVÉ
u příležitosti 20. výročí jejího založení

Pavel.Turnovsky@gmail.com – astrologMarLuk@seznam.cz

www.rezonance.czwww.transformotor.czwww.astropsycholog.cz

Rudhyar: První dům v horoskopu

Z hlediska astrologie s na jedince soustředěným přístupem, akt dýchání určuje první okamžik individualizované existence. V okamžiku prvního nádechu se otevírá ventil v srdci, krev se žene do plic a dva základní životní rytmy lidského organismu, proudění krve a dýchání, začínají fungovat. Třetí rytmus, o kterém pravděpodobně nic nevíme, který poukazuje na pulsace mozkomíšního moku, který se sám o sobě vztahuje k elektromagnetickým – „éterickým“ – proudům, může být také zahájen.

Identifikace „života“ s dechem je stará jako lidské myšlení. Sanskrtské termíny prána a átman poukazují na dech ve dvou rozdílných úrovních. Stejně tak řecké slovo pneuma které má význam dech i duch, a latinské slovo anima značící duši. V ještě širším smyslu, existence v sobě zahrnuje pohyb, dynamismus, rytmickou změnu.

V biblické knize Genesis je veškerá existence vyřčena a začíná božím příkazem „Budiž Světlo“. Ale toto Světlo není sluneční světlo,  jak může být rozpoznáno z následujících biblických zpráv. Je to pohyb, vibrace a proto tedy rytmus. Nezrozený plod zakouší rytmy, ale tato zkušenost se odehrává v uzavřeném prostředí ovládaném rytmy matky. Pouze pokud lidský organismus vstupuje do otevřeného prostředí vesmíru, může začít fungovat aktivně a pozitivně jako „jednotlivá osoba“. Být zrozen jako jednotlivá osoba znamená dýchat. Z tohoto důvodu jóga která usiluje o spojení individuality s univerzálním Celkem praktikuje pránájámu – doslovně smrt dechu. Záměrně disindividualizuje a odosobňuje jedincovo celkové bytí nebo alespoň jeho vědomí.

Proto je tedy dýchání prvním činem nezávislé existence v otevřeném prostředí vesmíru. Je prvním projevem bytí. První dům nativity začíná ascendentem, symbolem východu Slunce, začátku aktivity na naší planetě a obvykle všech začátků. Každá zkušenost může být novým začátkem. Každý jedinec může být kdykoliv znovuzrozen. Může vztahovat sám sebe k svému vesmíru novým způsobem, jedinečným způsobem – jeho vlastním způsobem. Tento způsob dává formu nebo alespoň existenciálně manifestuje jeho identitu – která určuje také způsob kterým je orientován k vesmíru.

Co zde míním vesmírem, je jednoduše bytí, jak ho tato jednotlivá osoba může vidět, cítit, znát, zakoušet. Můžeme mluvit o tomto vesmíru na třech hlavních úrovních. Člověk je narozen v biosféře Země – první úroveň. Je také narozen v solárním systému – druhá úroveň. Může sám sebe vědomě vztahovat a účastnit se aktivity galaxie, jíž je solární systém pouze malou částí – třetí úroveň. Za galaxií si může představit buď konečný einsteinovský vesmír nebo nekonečný prostor, a pravděpodobně obě dvě koncepce mají svůj díl pravdy. Protože jakýkoliv realistický a zkušenostní účel, cokoliv, by měl končit u galaxie – a skutečně vždy platí vědět, kde a kdy skončit s intelektuálními spekulacemi, aby se vědomí neztratilo v oceánu čirého nerozlišování a existenciálně prázdných abstrakcí.

Tyto tři úrovně – zemská biosféra, solární systém a galaxie – jsou velmi skutečné, alespoň potenciálně. Připouštějí bytí námi zakoušené, proto tedy mohou být použity jako symboly tříúrovňového procesu vývoje individuálního já. Tento vývoj probíhá teoreticky ve třech fázích, probíhá ve všem, z hlediska lidské zkušenosti a růstu typu vědomí, které může být formulováno a převedeno v čin. Tento tříúrovňový proces může také poukazovat, alespoň v archetypálním smyslu, na tři základní periody lidského života, individuálně a vědomě naplněného : od narození do 28 let, od 28 do 56 let, od 56 do 84 let. Osmdesátičtyřletý cyklus je uranskou revolucí kolem Slunce, a protože Uran je hlavně symbolem transformace a metamorfózy, tento cyklus poukazuje na člověka působícího na úrovni, na které jsou možné stálé transformace. Z jiné strany – tradiční sedmdesátiletý cyklus existence, 3 × 20 + 10 – poukazuje na lidský život ovládaný biologickými a společensko-kulturními tradicemi a dvacetiletými cykly vztahu Jupitera se Saturnem a mělo by být samozřejmé že většina lidských bytostí stále působí na této úrovni existence a vědomí.

Číslo 28 bylo uvažováno jako „číslo člověka“. Vztahuje se ke 4 a 7 a tak představuje vrchol skutečného zpracování sedmiletého cyklu, neboť 4 je symbolem konkrétnosti. 84-letý cyklus obsahuje tři 28-leté cykly, dvanáct sedmiletých období, které přivádí tento cyklus k potenciálně plné kosmické manifestaci. V okultnějším smyslu tento 84-letý cyklus poukazuje na budování nesmrtelného Kristova těla, nebo v buddhistické terminologii Diamantového těla, výsledku „sňatku Nebe a Země“.

K těmto cyklům se vrátím v další kapitole, protože to co se nás zde týká, je skutečnost, že se zkušenostmi na které každý z dvanácti domů poukazuje, se můžeme setkat a alespoň potenciálně jim dát smysl na třech základních úrovních. Jedinec může být narozen a znovuzrozen na každé z těchto úrovní. Rovněž, může zakoušet a jednat s tím co vlastní z hlediska několika souborů hodnot – druhý dům – jakož i rozvinout svůj jedinečný přístup k svému prostředí – třetí dům – také na třech rozdílných úrovních. Potom, jak se snaží najít opěrný bod na kterém by vybudoval pevný a bezpečný smysl osobní aktivity, může najít takový opěrný bod buď v povrchních vztazích a tradičních způsobech své rodiny, nebo v hlubších úrovních svého kolektivu, národní kultury – symbolizované hlavním kořenem velkého stromu. Může také proniknout symbolickým jádrem Země, což značí skutečným centrem jeho „globálního“ bytí – čtvrtý dům.

Vraťme se nyní k prvnímu domu: lidská bytost se fyzicky narodí z matčiny dělohy. Může – dosud však nepotřebuje – zakoušet psychologicky druhé zrození jako individualizovaný jedinec postupně si stále více vědomý svého místa a funkce ve svém společenství. Toto je zrození jeho individuality, zatímco první zrození bylo zrozením „organicity“. Někteří jedinci dosahují úrovně třetího zrození – zrození Světla nebo duchovní reality.

Jestliže se tyto tři úrovně procesu zrození uvažují jako časová posloupnost vývoje, potom mohou poukazovat na začátky tří 28-letých cyklů vědomé individuální existence – teoreticky na aktuální úroveň zrození – na období mezi 27,5 a 29 lety, a mezi 56 a 59 lety. Ale tyto tři úrovně mohou být uvažovány také bez vztahu k času, protože alespoň potenciálně jsou zde stále, člověk může fungovat na každé úrovni a na všech úrovních, jestliže se jeho vědomí může nějak naladit na vibrující stupně těchto úrovní a stát se vědomým si svých specifických horizontů. Každý člověk žije zároveň v biosféře, v solárním systému a v galaktickém vesmíru, ale málo lidí si je vědomo všeho toho co to v sobě zahrnuje.

První dům jedincovy nativity naznačuje především typ zkušenosti pomocí níž objeví kdo je jako jedinečná individualita. Takový objev může být učiněn na třech úrovních vědomí, které mohou být nazvány – instinktivní, mentálně-kulturní a spirituálně kosmická. Tyto úrovně mohou být dosaženy v aktivním dynamickém stavu vědomí nebo přemítavě a pasivně. Ovšemže každá astrologická indikace může být vždy interpretována pozitivně nebo negativně, což znamená reflexivně. První dům a jeho počátek nebo hrot, Ascendent, naznačuje jak uskutečňování může být děláno efektivněji a významněji, aby se uvolnil individuální soubor potencialit charakterizující jedinečnou osobu. Později uvidíme jak může být interpretována přítomnost každého zodiakálního znamení a každé planety v prvním domu.

V předcházejícím odstavci jsem mluvil o úrovních vědomí. Každá zkušenost může být vnímána jako zkouška osobního vědomí a jako zkouška připravenosti a ochoty být zrozen znovu. Převážná většina lidských bytostí, ale implicitně pokud ne výslovně odmítá být zrozena znovu. Jedinec může zavírat svůj mentálně-spirituální zrak před potenciálním významem zkušenosti – to znamená, před tím co může přinést a mohlo by ho pobídnout k provedení činu sebeobjevení. Indická filosofie stále mluví o osvobození nebo vysvobození z máji, z tužeb které mají své kořeny v základní neznalosti postavení člověka. Ale to co je podstatné není osvobození, je podstatnější umožnit zrození nové formy vědomí, nového způsobu existence na nové úrovni.

Každá hluboce a celkově žitá zkušenost může v jedinci probudit vůli znovuzrodit se a transformovat nebo transcendovat, přesto určité typy zkušeností jsou při dosahování tohoto přiměřenějšími, významnějšími a účinnějšími prostředky než jiné. Musíme se podívat na první dům a hlavně ascendent abychom přišli na to o jaké zkušenosti může jít. Přirozené procesy růstu nemohou nebo spíše neměly by být urychleny, aby vědomí nezahrnovalo svéhlavé jednání. Někdo může „pozorovat a čekat“ – a nějaká vůle říká modli se – bez požadavku života jímž přichází magická zkušenost, bez nedočkavé touhy.

Neočekávané je obvykle nejzjevnější, ale jen někdo může polarizovat vědomí k neočekávanému. Někdo může vytvořit a udržovat – což je těžší – kvalitu připraveného očekávání (v širokém smyslu se o tom můžeme znovu zmínit jako o motlitbě),  které se vyhýbá pasti vyžadující dílčí životní událost, vnější nebo vnitřní. Nicméně to co má být uskutečněno jako první a přednostně, nemůže být vdechnuto opravdu hlubokým a oživujícím nádechem bez toho aby se předtím nevyprázdnily plíce a na jiné úrovni existence psychické bytí a vědomí.

Být prázdný, naplňovat se , reagovat na příliv čehokoliv co je bytostí zakoušeno – toto jsou tři fáze téměř dialektického procesu. Ale z hlediska lidské existence bychom si měli uvědomit to co přichází první a čím je bytost zaplněná – neautentickými, neindividualizovanými obsahy, karmou druhu homo sapiens, jednotlivé rasy, kultury a rodiny, a mohlo by být dodáno, nevědomými, zakrnělými zbytky předchozích vtělení. Novorozenec je naplněn matčiným obsahem, dítě se během času naplňuje společensko-kulturním obsahem. Jestliže má zakusit druhé zrození, musí se vynořit z této kolektivní společensko-kulturní matrice. Musí objevit individuální tón svého bytí, svou vlastní mantru, své nebeské Jméno. A když není žádný Iniciátor který by mu poskytl jeho skryté Jméno musí ho objevit v nějakém hlubokém vzedmutí vědomí. Ale ve skutečnosti je tímto nebeským Jménem jeho nativita.

Síla tohoto Jména je v tom že individualizuje a odděluje. Čím větší intenzita, ostrost, přesnost charakteristik tohoto Jména – zjevovatele individuálního osudu – tím silnější nevyhnutelné vědomí samoty, které následuje po zjevení. Ježíš žádal své následovníky „Vydělte se“ Aforismy Patandžaliho Jógasútry zdůrazňují to co bylo přeloženo jako „izolace“. Za dávných časů nebylo hinduistickým čélům dovoleno dotýkat se jakékoliv lidské bytosti, spali na matracích naplněných vlastním dechem, aby tak byli izolováni dokonce od zemského magnetismu.

Dnes působíme na odlišné úrovni. Ve staré Indii muselo být překonáno hluboké vědomé spojení s kmenem a zemí, zatímco v tomto století, zvláště ve Spojených státech to je pronikavý pocit nepatření nikam, nezakořeněnosti a psychického odcizení. Proto tedy je ohniskem nového způsobu života celková příbuznost, a ideální je život v komuně s celkově otevřenými formami vztahu. V této situaci může být oprávněněji zdůrazněn symbol descendentu – hrotu sedmého domu – než symbol ascendentu. Přesto skutečná komuna dní které přijdou by měla být něčím v čem se jednotlivci vědomě a záměrně setkají, proniknou za svá společensko-kulturní ega a zakusí harmonii holistické vzájemné závislosti, kdy každá bytost bude připravena a ochotná hrát svou osudovou roli v rámci celku.

Slovo izolace se etymologicky nevztahuje pouze ke slovu solus „sám“ ale k sol „Slunce“. Každé slunce je izolováno v prostoru, je středem skupiny planet na které vyzařuje svou oživující energii, přesto je Slunce také hvězdou, a jako hvězda je jednou z mnoha v bratrstvu hvězd v galaxii. To je jistě nejzjevnější symbol. Individuální jedinci jsou jako Slunce, nebo se zdají být, oddělení. To je cena která musí být zaplacena za individualizaci – často těžká cena, požadovaná za neodmyslitelně tragický proces. Ale být oddělen nemusí znamenat cítit se osamělý, a ještě méně odcizený.

Žádné slunce nevyzařuje život na své planety v prázdném prostoru, žádný jedinec není narozen na cizí Zemi. Každé slunce je hlavně hvězda v galaxii a každý jedinec je narozen aby naplnil funkci, aby odpověděl na potřebu lidstva a Země, jediného domova lidstva. Ale v takových dobách jako je naše, by se člověk, alespoň na nějakou dobu, měl odloučit od části lidstva která ho zrodila, proto aby mohl žít svou „dharmu“, kterou se potřebuje stát. Staré okultní přísloví říká: „Když syn opouští matku, stává se otcem.“ Semeno musí opustit rostlinu, která mu dala formu a základ předtím než se může stát zárodkem nové rostliny, možná na vzdálené půdě ke které bylo zaváto křídly osudu.

Člověk který takto zakusil druhé zrození jako jedinec postupně si stále více vědomý svého osudu musí být v nějakém smyslu odlišný od jiných lidí skrývajících se za matrici své společnosti. Přesto odlišnost může být jednoduše negativním výrazem, pro mnoho individuálních tendencí, zdůrazňujících a velebících jeho odlišnost od kolektivu. Příkaz „Vyděl se!“ je oprávněný pouze jako nutný prostředek k zakončení, ale toto zakončení, jednou dosažené, jak se často děje, pouští z mysli prostředky jako bezcenné. Vědomí nemůže déle přesvědčivě soustředit svou pozornost k těmto prostředkům.

Pocit odlišnosti plodí vědomí rozdělenosti, odstupu, neslučitelnosti a možná fanatismu, díky kterým se jedinec objevuje. Pozitivním doplňkem odlišnosti je individualita. Být odlišný znamená vystupovat ze středu skupiny – ne protože někdo chce nebo je povznesený nad tuto skutečnost – ale jednoduše proto že jiní členové skupiny mohou fungovat zmateně a neautentickým, nezformovaným a necharakteristickým způsobem, odlišný jedinec žije autentický a zformovaný život, který odhaluje jedinečný charakter jeho bytí a osudového postavení. Jeho život je řadou „Signatur“ kterými označuje všechno čeho se dotýká svým vlastním géniem, v kterékoliv oblasti aktivity může předvést své typické skutky.

Takový člověk je zdrojem, zatímco člověk jehož touha má být „originální“ se zajímá hlavně o zdůrazňování odlišnosti na kterou je jeho ego tak pyšné, možná za hranicemi vkusu a platnosti. Dychtění po originalitě konzervuje a mumifikuje rozdíly, ale vespod všech rozdílů zůstává jedinec základnou obecného lidství.

Tajemstvím znovuzrození – znovuzrození v jádru každé zkušenosti – je vyprázdnit vlastní já, přesto klidně a ve víře udržovat tvar nádoby do které může plynout déšť ducha, někdy (potom) jí protékat. Pramen je místo kterým voda, skrytá v obrovském prostoru země, proudí. Každá zkušenost může být takto pramenem nového, transformujícího, tvořivého životního vývoje. Každá zkušenost se nalézá zjevená na ascendentu okamžiku v kterém se stává.

Mluvit o ascendentu a prvním domu jako o něčem co představuje „osobnost“ pojímanou jako prchavou a většinou iluzorní skutečnost existence, jak činí mnoho teosoficky orientovaných astrologů, a glorifikovat Slunce v nativitě jako symbol „duchovního Já“ nebo „Individuality“ , znamená opomenout ústřední skutečnost duchovního života jak může být dnes žit individualizovanými jedinci. Ascendent je opravdu nejprchavější a nejhůře poznatelný faktor v nativitě, ale právě protože je nejprchavější a nejindividuálnější, je bodem manifestace univerzálního ducha – nebo Boha. Bůh jedná pouze skrze jednotlivé. Všeobecnosti a obyčejná životní síla patří k zprostředkujícím říším, k úrovni kosmické stavby a formativních působení. Duchovní se vtěluje pouze do individuálního – On nebo To zastiňuje skupinu. Nejvyšší zodpovědnost závisí vždy na jedinci. V přesném okamžiku, nejurčitějším způsobem, osud promlouvá a jedná skrze jednotlivé.

První dům nativity poukazuje na oblast zkušenosti v které může promlouvat osud a v určitých okamžicích popohánět provedení specifických činů. Co potřebuje individuální jedinec, který by mohl být takovým soustřeďujícím činitelem božského, je úplná ochota, úplná otevřenost jakýmkoliv a všem okolnostem a požadavkům existence. To je naprostá užitečnost, ale užitečnost orientovaná na tu stránku života světa která má pro tuto jednotlivou individualitu charakter autenticity.

Často se může objevit že vzezření jedince, zvláště struktura jeho tváře a jeho vnějšího výrazu jsou studovány ve spojitosti se zodiakálním znamením které vycházelo při narození. Hlava symbolizuje základní charakter individuality osoby jako vědomé bytosti. Všechno dospěje ke svému vrcholu ve výrazu, alespoň za normálních okolností, protože obličej vyjadřuje podobu individuality. Bylo řečeno že oči jsou okna duše ale hlava je příbytkem toho co dalo individualitu dohromady. To odráží tvůrčí Slovo na počátku.

Zodiakální znamení na ascendentu nám říká mnohé o tom co se týká dharmy jedince – což je ústřední možnost kterou by se měl jedinec snažit vědomě aktualizovat jako nádoba nebo čočka skrze kterou může Božské působit. Jestliže se v prvním domě nacházejí planety, naznačují typ nebo typy funkcí které budou v procesu objevování jedincova autentického bytí nejhodnotnější.

Být, dýchat, začínat a vždy a stále začínat znovu, setkat se a odhalit přítomnost Boha a schopnost tvořivé osobitosti v každé zkušenosti, mluvit s oprávněním dharmy: toto jsou klíčová slova. Rozjímání nad těmito klíčovými slovy může vést jedince k samému zdroji jeho nebo jejího vlastního bytí.

*

zdroj: DANE RUDHYAR: THE ASTROLOGICKAL HOUSES – The Spectrum of Individual Experience, vydalo v roce 1972 nakladatelství DOUBLEDAY, Garden City, New York

pracovní překlad Jiří Markes

studijní materiál ASTROLOGICKÉ ŠKOLY PRO STATEČNÉ
PAVLA TURNOVSKÝHO & MARTINY LUKÁŠKOVÉ

Pavel.Turnovsky@gmail.com – astrologMarLuk@seznam.cz

www.rezonance.czwww.transformotor.czwww.astropsycholog.cz

Gaston Bachelard: Vertikální stavba času – 1. část

GASTON BACHELARD: VERTIKÁLNÍ STAVBA ČASU

I.

Tak jako zkoumání hudební a básnické estetiky z hlediska časovosti přivádí k poznání bohatosti rytmů a jejich vzájemných vztahů, vede nás čistě časové zkoumání psychických fenoménů k tomu, že zjistíme řadu seskupení časových okamžiků, několik vertikálně rovnoběžných trvání, spjatých rozmanitými vztahy. Jestliže se fyzikální čas až do naší doby mohl jevit jako jednotný a absolutní, bylo to proto, že fyzik od samého počátku zaujal zvláštní experimentální stanovisko. S teorií relativity se objevil časový pluralismus. Z hlediska této teorie existuje množství časů, které si sice vzájemně odpovídají a odvíjejí se s objektivní pravidelností, ale přitom nemají absolutní trvání. Časové trvání je relativní. Nicméně pojetí časových trvání v nauce o relativitě přijímá ještě kontinuitu za jejich evidentní podstatný znak. K tomuto pojetí vskutku vede intuitivní nazírání pohybu. Avšak již v kvantové fyzice tomu tak není. Zde stojí fyzik na nové rovině a pro jeho nazírání není směrodatný pohyb, nýbrž změna. Všechny obtíže, s nimiž se setkáváme, když si osvojujeme poznatky kvantové fyziky, vyplývají z okolnosti, že se tu vysvětluje kvalitativní změna pomocí změny místa. Budeme-li dost přemýšlet o čisté změně, uvidíme, že kontinuita jě tu pouhou hypotézou, a to hypotézou velmi nepodařenou, poněvadž nemáme nikdy zkušenost o plynulé změně. Můžeme se tedy domnívat, že .rozvoj kvantové fyziky si vynutí koncepci přetržitých časových entit bez vlastnosti vzájemné spojitosti objasňované tak, že se intuitivně vmýšlíme do jejích kontinuálních drah. Kvalitativní dění je zcela přirozeně děním kvantovým. Musí projít jistou dialektikou, postupovat od stejného k stejnému prostřednictvím jiného.

Kdyby bylo možno vybudovat vlnovou a kvantovou biologii na základě vlnové a kvantové mechaniky, měli bychom přirozeně brzy co činit s rozdrobením času, jež by si vyžadovala speciální statistiky pro životní mikrojevy, aby bylo možno stanovit časovou účinnost. Kniha Lecomta du Nouy nám v tomto ohledu přináší četné zajímavé podněty.

Fyzikální čas je pro něho pouhým souhrnem individuálních biologických časů ve stejném smyslu, jako je světelná vlna výslednicí množství elementárních mikrovln. Kontinuita by potom byla výsledkem krytí časových rovin.1) Mohli bychom jít ještě dál a říci, že čas nějaké tkáně by byl kontinuální proto, že lze statisticky rovnoměrně vyjádřit nezbytně nerovnoměrné časy jejích buněk.

Filosof však nemusí sestupovat do těchto oblastí, které si prozatím zapovíme, aby uznal pluralismus i diskontinuitu času. Již to, jak je obtížné vytrvat v konkrétní meditaci, ukazuje mu dost jasně, že existuje čas složený z nahodilých událostí, jež mají mnohem blíž k nevypočitatelnosti kvant než k racionálním souvislostem či k reálným soudržnostem. Tento duchovní čas není, jak soudíme, pouhou abstrakcí z životního času. Čas myšlenky je ve skutečnosti natolik‘ nadřazen času života, že může někdy ovládat životní činnost i životní klid. Duchovní čas působí tedy směrem dolů, v rovinách odlišných od své vlastní sféry působnosti. Rozumí se, že působí také v rovině čistě duchovní, jak jsme se pokusili ukázat v rozboru intelektuální kauzality. Tyto slabé záblesky poznání jsou jistě nedostačující, aby nás mohly orientovat v mnohotvárnosti našich časových zkušeností. Přece však mohou objasnit jeden aspekt naší teze, totiž ukázat, že čas má více dimenzí a že má hustotu. Zdá se kontinuální jen za jisté hustoty, jíž dosahuje vertikálním uspořádáním řady nezávislých časů. Z toho na druhé straně plyne, že každá unifikovaná psychologie času je nutně mezerovitá a dialektická. Pokusíme se to ještě dokázat pomocí nových argumentů v této kapitole.

*) Viz níže Průvodní poznámku na str. 207.

1 Lecomte du Nouy, Le temps et la vie. Paříž 1936. Viz zvi. kap. IX.
2) A. Koyré, Hegel & léna. Revue ďhistoire et de philosophie religieuses, 1935, s. 444.

 

PRŮVODNÍ POZNÁMKA K BACHELARDOVĚ VERTIKÁLNÍ STAVBĚ ČASU*)
(Pozn. překladatele Jaroslava Kohouta)

Studie profesora pařížské Sorbonny o dialektice trvání vznikla v polovině třicátých let v polemice s Bergsonovou naukou o durée. Proti bergsonovské tezi o kontinuitě a plnosti prožívaného času ukazují objektivní i transcendentální analýzy časového vědomí, že čas je pluralitní a diskontinuitní: jeho osnovou je střídání aktivit a klidu, tvrzení a popírání. Dialektická struktura času spočívá na alternativě, že se v daném okamžiku buď něco děje, nebo se neděje nic. Z této základní duality vysvítá, že dialektika duševního dění není logického, ale časového, sukcesivního řádu. Dialektika času, jeho mezerovitost, jeho přetržitost umožňuje abstrahování — izolaci jednotlivých „pater“ časového vědomí a jejich deskripci. Přitom se ukáže různá hustota a intenzita časového řádu, různý rytmus mezer a vyplněnosti, různá pevnost vzájemného spojení trvajících intervalů, nejen jejich nestejný obsah.

Nemá-li pojem kontinuity prožívaného času zůstat pouhou metaforou, pak nelze chápat kontinuitu — právě tak jako paměť — jako danost, ale jako výtvor (pamatujeme si jen to, co bylo zdramatizováno řečí, a tedy zařazeno do racionálního schematismu). Nejdéle trvá to, co nejsnáze začíná znovu, co má nejpříhodnější rytmus. Pamatujeme si vzhledem k budoucnosti, tj. z hlediska intence (i dítě stylizuje svůj zážitek — „komponuje“ příběh o něm); tuto funkci pomáhá paměti plnit umění.

Bachelard navazuje na tezi Gastona Roupnela z knihy Siloë, že základním pojmem reálně působícího času je rytmus. „Budeme jen tehdy pevně konstituovanými bytostmi, žijícími v náležitě zabezpečeném klidu, budeme-li umět žít podle svého vlastního rytmu a kdykoli zno-vunalézat — při sebemenší únavě a beznaději — rytmus svých východisek“ (Bachelard, předmluva, s. VIII—IX). Filosofie negativity chce rozrušovat špatně konstituované, násilné rytmy (to dělala již romantika, jenže na úrovni citů, nikoli racionálně) a umožnit hledání rytmů přirozenějších. Zde nalézá Bachelard styčný bod s brazilským filosofem Peinheirem dos Santos (La Rythmanalyse. Rio de Janeiro, Société de Psychologie et de Philosophie 1931) a uvažuje o vybudování rytmoanalýzy jako protiváhy k psychoanalýze: z nejduchovnějších, nejracionálnějších oblastí psychiky chce vnášet řád a rytmus do nejnižších, do podvědomí.

Bachelard se domnívá, že mírou svobody je stupeň spiritualizace času. Metodicky stupňovaná reflexe umožňuje uvolnit vazbu hierarchicky uspořádaných rovin časového vědomí a vede k odpoutání od materiálních obsahů a životních účelů. Duchovní osvobozování je procesem formalizačním v tom smyslu, že se člověk nakonec rozhoduje pro čisté formy, čistou estetiku.

*) Les superpositions temporelles.

Vyšlo původně v legendárním literárním sborníku Podoby, Praha 1967, nakl. Československý spisovatel

studijní materiál Astrologické školy pro statečné a Společnosti pro humanistickou a psychologickou astrologii

Archiv
Kalendář
Červen 2019
Po Út St Čt So Ne
« Bře    
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930