Archive for 1.8.2017
Astrologie hledá živé metafory
Nezkrácený text rozhovoru, který s astrologem Pavlem Turnovským vedl Vojtěch Tutr pro časopis Dingir (4. číslo ročník 2012).
.
Souvislost mezi postavením nebeských těles a ději na zemi a v životě lidí je tzv. akauzální. Přičemž údajně není ani čistě symptomatická. Můžete tento vztah nějak přiblížit?
Astrologie v humanistické a transpersonální verzi srovnává neustále se proměňující vztahy vybraného souboru nebeských těles s neustále se proměňujícími situacemi v životech lidí. Vztahy mezi oněmi nebeskými tělesy, které se cyklicky proměňují a periodicky v příslušných rytmech opakují, stojí v základech měření času a kalendářového umění, jež pěstovaly a pěstují a jimiž se řídily a řídí všechna lidská společenství. Astrologie tak vnáší do našeho lineárního pojetí času čas cyklický, čas mytický, čas symbolický.
Jako reakce na jméno planety se astronomovi a astrologovi vynoří v myslí odlišné obrazy, rozdílné metafory a proto nemám potřebu překládat slovník astrologie do slovníku přírodních věd. Astrologie podává jiný popis světa než astronomie a jiné přírodní vědy a nečiní si nárok na privilegovanost svého slovníku. Víme dobře, že stejně jako fyzikální zákony ovlivňují naše životy i pravidla a vzorce myšlení, cítění a chování, které v onom fyzikálním světě vytvářejí virtuální prostor, v němž se lidé a tedy i astrologové pohybují. Jsem si vědom toho, že věda pracuje v současnosti s jedenácti vícenásobnými rozměry, přičemž naše smyslové jevy jsou omezeny na čtyři rozměry našeho běžného časoprostorového světa a navíc existuje asi tucet teorií kauzality, v některých z nich hrají roli i paralelní vesmíry. Proto otázku zda existuje nějaký kauzální vztah mezi postavením nebeských těles a situací v životě lidí nechávám zcela pragmaticky otevřenu do budoucnosti. Astrologii nepovažuji za exaktní přírodní vědu a proto nemám důvod testovat její validitu verifikačními a falzifikačními metodami přírodních věd.
Stojí za rozdílnými inspiracemi humanistické a transpersonální astrologie přesvědčení o jednotě struktury lidské spirituální zkušenosti? Jakým způsobem se k těmto zdrojům astrolog staví?
Rudhyar dělí lidské potřeby a přístupy k nim do čtyř skupin. Jde o potřeby zakotvené v biologické vrstvě, v oblastech společensko-kulturní, individuální a transpersonální. Spirituální potřeby mohou být součástí všech těchto vrstev a zkušenosti s nimi spojené se objevují diachronně i synchronně ve všech civilizacích, ve všech kulturách. Můžeme je identifikovat mimo jiné i jako všelidské archetypy. Archetypové obrazy však nabývají s časem a místem rozmanitou podobu. Astrologie nebyla nikdy odtržena od dobových potřeb, integrovala nové poznatky a tak se proměňovala nejen její podoba, ale i způsob myšlení a práce. Jsem přesvědčen, že astrologii, jako nástroj poznání a kultivace, může zodpovědně pěstovat kdokoli, nejen člověk tzv. duchovně zaměřený, ale dokonce i tzv. zarytý ateista a materialista.
Podle některých religionistů je v ČR hojně rozšířena „víra v horoskopy“ jak to dokládají některé průzkumy. Jaký je na toto tvrzení váš názor a jedná se zde skutečně o spirituální fenomén?
„Víra v horoskopy“ a to dokonce i v jejich upadlé podoby, které mají s astrologií mnohdy tak málo společného jako „planety“, které tahal na pouti papoušek, pramení z legitimní lidské potřeby orientovat se v mnohdy složitých životních situacích. Pro některé lidi může být sloupek v bulvárním časopisu věnovaný jejich slunečnímu znamení jedním z mála důkazů, že o ně, o jejich život má vůbec někdo zájem. S nějakou spiritualitou dokonce i tou tzv. lidovou to může, ale i nemusí mít mnoho společného. Na druhou stranu, se některé podobné “astrologické merkantilie“ duchovně tváří, těží z rozpustného newagerovského spiritualismu, živeného endistickými, chiliastickými náladami. Ale tak to bylo vždy a tak to také bude i nadále a žádná misijní činnost ať už náboženská nebo astrologická s tím nic nenadělá. Ostatně setkání s nějakou dokonce i vznešenou duchovní naukou, iniciace do ní, probíhala často v podmínkách skandálních, neodpovídajících vůbec maloměšťáckým představám o morálce, řadu zasvěcenců bychom mohli považovat za hochštaplery, kteří rozvracejí životy svých obdivovatelů. Nakonec i ta vznešená alchymie bývá svými pěstitely nazývána ženskou prací, dětskou hrou, tedy něčím co se necení, není považováno za vážnou činnost
Jaké je místo astrologie mezi uměním a vědou? Zdá se, že určité „techné“ je k práci astrologa potřeba, na druhou stranu je to činnost, které se nelze naučit pouhým opakováním postupu, je k ní potřeba určitá kreativita a citlivost?
Pro mne a mé kolegy je astrologie především pomáhající profesí. Podobně jako Jacques Lacan, který otevřel nové obzory psychoanalýze tím, že ji definoval jako léčbu rozhovorem, považujeme astrologii za pomoc rozhovorem nad horoskopem. I v našem pojetí došlo k obratu k jazyku. Navazujeme na strukturalismus Lévy-Strausse a Rolanda Barthese, Pražského lingvistického kroužku, Mukařovského, Jakobsona, Květoslava Chvatíka, na předválečný holismus prof. Bělehrádka, na neostrukturalismus a jazykový holismus postanalytické filosofie, na filosofii symbolu Paula Ricoeura, experiencialismus Lakoffa a Johnsona. Pro nás je astrologie kultivační filosofií, hlubinnou hermeneutikou rozhovoru a textu, hledáním živých metafor, které pomohou nám i našim klientům lépe se orientovat v životních často krizových situacích, nacházet nový nebo dočasně ztracený smysl našich životů.
Astrolog by se měl naučit a zvládat speciální astrologické dovednosti jako je výpočet horoskopu, různých systémů domů, rozmanitých astrologických technik např. revolucí a direkcí. Měl by to umět nejen kvůli určité stavovské cti a schopnosti pracovat systematicky a metodicky, ale také proto, aby dokázal klientovi své pracovní postupy vysvětlit a navíc, aby uměl vytěžit řadu informací, které současný astrologický software nabízí v diskrétní formě.
Školení v nějakém osvědčeném psychologickém směru nebo psychoterapii, ať už je to psychoanalýza, hlubinná psychologie, gestalt, logoterapie, psychosyntéza, humanistická, systemická a transpersonální psychologie, narativní psychoterapie apod. považujeme za přínos pro astrologovu práci, zejména tam, kde se lze naučit jak vést zodpovědně a kompetentně rozhovor s klientem, osvojit si supervizní a intervizní metody a hygienu práce. O tom svědčí i naše Etické zásady humanistického a transpersonálního astrologa – astrosymbologa, které jsme na popud kolegyně astroložky Martiny Lukáškové vypracovali a přijali před více než deseti lety.
Novoluním 12. 1. 1994 jsme údajně vstoupili do „nového kulturního, civilizačního a politického cyklu“. Co si o těch cyklech myslíte dnes, také třeba v souvislosti s očekáváním spojeným s rokem 2012. Podle některých interpretací tzv. věk Vodnáře ještě nenastal. Lze tedy v nejbližší budoucnosti očekávat nějakou změnu psychospirituální kvality naší společnosti?
Ať už si o teorii věků myslíme co chceme a já jsem k nástupu tzv. věku Vodnáře skeptický, je jisté, že v posledních letech došlo k protnutí řady astrologických cyklů ať už jde o začátek nového stosedmdesátiletého cyklu uransko-neptunského v roce 1993, nebo o řadu cyklů Saturna, Urana, Neptuna a Plutona od roku 2008, o tranzity Venuše přes Slunce v letech 2004 a 2012, o přechod hvězdy Regula ze znamení Lva do znamení Panny v posledních měsících, cítíme, že všechny naše civilizace se zmítají ve všeobecné krizi. V současné době symbolizuje rozběžná kvadratura Urana a Plutona krizi nového způsobu života, který zvěstovala jejich konjunkce v roce 1965 ve znamení Panny. Tehdy se svět radikálně změnil. O to, zda revoluce let šedesátých byla čistě hédonistická (a hédonistická bezpochyby byla), nebo zda přístupy k péči o lidskou duši, které se v té době vynořily, přinášejí nové možnosti, nová paradigmata, nebo ještě efektivnější způsoby vykořisťování lidí a přírody. O to právě dnes jde.
Čím se liší humanistická a transpersonální astrologie od klasické? Z některých popisů se zdá, že má blíže k psychoterapii než k astrologii, jak ji většina lidí vnímá.
V některých případech ano, základní diference je, že humanistická a transpersonální astrologie je zaměřená na rozvoj osobnosti člověka, nesoustřeďujeme se na předpovídání události, neřešíme situace, které nastanou v daleké budoucnosti, snažíme se dát minulým a současným situacím smysl a připravit klienta na bezprostředně příchozí období.
Nebudeme tedy např. při Uranově tranzitu přes descendent klientovi věštit, že se rozvede, ale budeme mít na paměti, že vážné mezilidské vztahy například manželství bude přitahovat jeho pozornost a vyžadovat neotřelý nový způsob řešení. Zvládnutí, nebo nezvládnutí krizové situace pak ovlivní i klientův sebeobraz, jelikož descendent zastupující Ne-já je opoziční bod vůči ascendenti, který symbolizuje individuální východisko – Já a poznamená tak vývoj jeho osobnosti.
Horoskop považujeme za potencialitu, tedy za soubor možností. Zda se podaří jeho nositeli tento potenciál rozvinout, nebo dokonce naplnit, pak závisí na historickém čase a na stavu společnosti, ve které žije. Pokud jsou okolnosti takovému rozvoji nepřátelské, můžeme mu pomoci hledat alternativní způsob jak tento potenciál rozvinout.
Můžeme tedy funkci horoskopu přirovnat k působení symbolů v Tarotu nebo v alchymii?
Alchymickou symboliku bych nechal stranou, podle mne pramení přímo z nevědomí jako symboly snové. O symbolech tarotu myslím, že jsou příliš svázány se středověkými společensko-kulturními vzorci. Astrologická symbolika je zakotvena nadčasově v přírodě a tak horoskop dává přece jen více možností interpretace už tím, že je zde nejen radix mapující okamžik prvního nádechu člověka, ale i metody monitorující rozvoj tohoto potenciálu v objektivním (kosmologickém) čase a rytmu kolektivu, v němž člověk žije (tranzity) a v prostředí vnitřním, v subjektivním (psychologickém) čase a rytmu (direkce). Tyto rytmy pak mohou být v souladu, častěji však nebo v rozporu, neboť jak poznamenává Paul Ricoeur, máme se sjednocováním času psychologického a kosmologického potíže.
Lidé k nám přicházejí pro radu v situacích, ve kterých se potřebují orientovat. Způsob, jakým vidí svoji situaci je nevede k úspěšnému nevede. Potřebují konzultaci s jiným člověkem a ten by jim měl nabídnout jiný popis, měl by přinést nové živé metafory, vzbuzující jiné emoce, protože jak víme, emocionální pohnutí může být impulzem, který nás může někoho přivést k tomu, abychom věc nově promysleli a rozhodli se něco učinit něco nového, nečekaného, ať už v záležitostech vnějších, nebo ve svém vnitřním světě.
Je toto mechanismus, jakým fungovala astrologie vždy, nebo hovoříme právě o inovativním prvku transpersonální astrologie?
Inovativní na tom je otevření se novým významům, živým metaforám. Tradiční astrologie naopak pracuje s kodifikovanými významy pro mne tzv. mrtvých metafor. V tradiční astrologii např. byly Mars a Saturn považováni za škůdce, věštili většinou nějaké potíže, dokonce neštěstí. My k nim máme vztah volnější, konstruktivnější. Člověk se může časem naučit s vlastností, funkcí, kterou planety symbolizují zacházet, kultivovat jí, ale to se mu podaří jedině tehdy, když s onou dosud nezvládnutou funkcí pracuje. Na disharmonické prvky se můžeme podívat pohledem Mukařovského, který myslí, že základní strukturalistická představa je souhra sil, vstupujících ve vzájemné shody i protiklady, obnovujících porušenu rovnováhu stále opakovanou syntézou. Rozpory jsou činitelem ve struktuře diferencujícím a individualizujícím. Čím méně má struktura vnitřních rozporů, tím méně individuální bude, tím více bude se blížit obecné, neosobní konvenci.
Netvrdíme, že v nativitě je vše definitivní, pro nás se jedná vždy o možnost (potencialitu), o jakýsi surový materiál, který je třeba rozvíjet (aktualizovat). V tom může astrologie v našem pojetí připomínat zasvěcovací systémy, kde se mluví o neofytovi jako o hrubém kameni, který se musí opracovávat. Symbolem pro nativitu je u nás semeno, které má v sobě všechny informace, které, pokud je příznivé klima, aby transformováno vyrostlo v rostlinu. Když zasadíme drobný žalud, nevyroste něho po letech vzrostlý žalud, ale strom. To se ale vztahuje spíše k humanistické než k transpersonální astrologii. Rudhyarova humanistická astrologie se inspirovala humanistickou psychologií – Abrahamem Maslowem, Carlem Rogersem, na osobu zaměřeným přístupem.
Jak se transpersonální a humanistická astrologie vyvíjela od původní inspirace Rudhyarem a její uvedení do českého prostoru znamenalo nějaký posun?
Od poloviny 70 let se u Rudhyara objevuje další tendence. Viděl, že ne všichni lidé považují rozvinutou osobnosti za konečný cíl vývojového procesu, vytušili že vytvořili pouze nástroj. Rozvinutá osobnost tak může pokračovat v další cestě, může inspirovat ostatní lidi myšlenkami, idejemi,vizemi pramenícími v duchovním rozměru celistvosti. Pro nás slovo transpersonalita neznamená jakousi parapersonalitu, oblast rozkládající se za osobní vědomím a nevědomím. Předpona trans tu znamená „skrz“. Naznačuje, že skrze osobnost operuje celistvost, nejde tedy mediumitu, chanelling, ale o neosobní vědomou službu. Člověk odloží vypjatý individualismus a nezřízený egoismus a vše co dělá, nedělá kvůli sobě, kvůli své proslulosti, materiálnímu obohacení, ale aby přinášel nové myšlenky užitečné nejenom jemu, ale i ostatním lidem, které inspirují další lidi a vedou je k tomu, aby se kultivovali.
Rudhyar byl inspirován teosofií, cenil si zejména Tajné doktríny H.P.Blavatské Tuto vrstvu jsem záměrně oddělil, protože jsem věděl, že by odkaz na kdysi velmi vlivnou teosofickou společnost mohl být kamenem úrazu pro lidi, kteří vyznávají odlišné duchovní směry, nebo podobné potřeby vůbec nemají. Rudhyarovu filosofii operativní celistvosti lze převést na všechny cyklické jevy, lze ji použít i sekulárním způsobem. Do služeb transpersonality ultimativní představy celistvosti se mohou dát nejen náboženští myslitelé a duchovní vůdci, ale i filosofové, vědci, umělci. Vzpomeňme šifer transcendence Karla Jasperse. Našel jsem pro tuto sekularizaci, exoterizaci podporu v českém strukturalismu. V knize Květoslava Chvatíka Strukturální estetika jsem našel stejné termíny, stejné významy jako v Rudhyarovi: např. potencialita a její aktualizace, analogii čtyř Rudhyarových potřeb, vrstev a přístupů ve funkcích praktické, teoretické, magicko-náboženské, estetické. Další inspirací byl neostrukturalismus, který si uvědomuje tendenci k ideologizování bipolárních opozic, čehož se v našem pojetí chceme vyvarovat.
Do hry vstupují i hermeneutické kruhy, který nás pokaždé vedou k stále hlubší interpretaci stejného horoskopu v různých obdobích života. Pokud se k výkladu nějakého horoskopu vracíme s odstupem, nemůžeme ho interpretovat stejným způsobem, jelikož jak klient tak astrolog prošli, nebo měli projít vývojem. Interpretace určitého horoskopu tak bývá odlišná v prvním, druhém a třetím třicetiletí života.
Myslím, že takto náročně pojatá astrologie musí být dosti menšinová záležitost jak mezi těmi, kteří se jí zabývají, tak mezi jejich klientelou…
Humanistický a transpersonální astrolog musí být schopen uspokojit i potřeby i běžného klienta. Pokud ke mně přijde na konzultaci mladá žena, jejíž hlavní starostí je, zda se vdá a bude mít děti, pak musím být schopen s ní mluvit srozumitelně na téma, které jí v tom okamžiku zajímá. I tuto osobu se snažíme inspirovat, aby v době, kdy potřeby sňatku a dětí budou naplněny a ona se bude rozmýšlet co dál. Jsme zaměřeni ne na samu událost, která toho člověka potká, ale na to, co ta událost, situace pro něj znamená a jakým způsobem poznamenává jeho vědomí, jak ho inspiruje k nějakému rozhodnutí.
Problém je ten, že významy astrologických prvků, zejména planet se v některých školách odvozují primárně od mýtů. Jistě, při interpretaci si mohu pro lepší srozumitelnost mýtem vypomoci, vnímavému klientovi tak mohu lépe přiblížil, co se v jeho psychice děje, v čem by původ a smysl jeho stavu mohl spočívat kde hledat případné řešení. Mýtus shrnuje praktické znalosti a způsob poznávání světa společnosti z níž pochází, avšak my žijeme ve společnosti jiné, přinejmenším v jiném pozdějším jejím čase. Měli bychom hledat analogie k němu z našeho prostředí v naší době, nemůžeme brát vzory a rady v mýtu obsažené mechanicky a doslovně. Pro nás je mytologie inspirativní, někdy ji dokonce i při výkladu z didaktických důvodů použijeme, ale nepovažujeme ji za primární zdroj pro hledání významů a interpretaci symbolu.
Někteří teologové v zájmu o astrologii spatřují nějaký hlad po duchovnu. Co si o tom myslíte?
V základech skoro každého náboženství najdeme přinejmenším stopy astrálních kultů. Většina náboženských představ je převoditelná do nějakých kosmologických symbolů. I v křesťanství nalezneme prvky solárního kultu, Nový zákon je astrologickou symbolikou protkán. Už od okamžiku narození spasitele za zimního slunovratu, se mu přijdou poklonit „králové“ mágové, kteří viděli na východě jeho hvězdu a nechali se jí vést. Jsou to intelektuálové tehdejší doby, kteří používají astrologii a na základě astrologické informace jdou hledat spasitele. Apokalypsa popisuje závěrečné fáze cyklického procesu.
Přímý zákaz praktikování astrologie v bibli nenalezneme. Když projdete všechny zmínky o astrologii, tak tam vlastně ani slovo astrolog nenajdete, snad jen s výjimkou Izajáše 47, kde prorok mluví o těch, kteří dělí (pozorují) nebe a věští za novoluní. Nejde tu o zákaz astrologie, ale o zprávu, že dceru babylonskou nezachrání žádná rada, protože o jejím osudu rozhodl Hospodin a žádná jiná možnost než se mu podrobit není, navíc i ti astrologové to jako lidé hříšní mají nahnuté.
Nedá se ale zrovna tato pasáž interpretovat tak že porada s hvězdami, s astrology nic neřeší?
V tomto případě zatvrzelého hříchu patrně ano. V našich životech jde ale o to, že s astrologem se můžeme poradit s vědomím, že ani on není vševědoucí a všemocný, že není dokonalý expert na náš život, není často ani expert na svůj život. Je jen kompetentní vést s námi rozhovor nad horoskopem, podat nám svůj pohled na věc, ale rozhodovat se a konat musíme sami. Nemůžeme svá rozhodnutí a jejich realizaci delegovat na poradce, to není jeho poslání.
Pak jsou situace, kdy žádná rada nepomáhá, kdy je věc už v takovém stadiu, že pokud jste nábožensky založený, tak vám nezbývá, než činit pokání a spoléhat na milosrdenství boží. Některé životní situace nevyřešíte jinak než, že „hodíte ručník do ringu“ a přijmout soud. Z holistického hlediska doufáme v léčebné, uzdravující, scelující schopnosti Celistvosti.
A co magické datum 21.12.2012?
To je jedna z pěti desítek korelací mezi mayským kalendářem a naším gregoriánským, která vznikla v roce 1950 v Londýně. Není to tedy žádná mayská záležitost. Mayové, když k nim vtrhli Španělé, byli již několik století v úpadku pod vlivem Toltéků a svůj složitý kalendář nepoužívali v plném rozsahu. Proto nemáme žádnou událost datovanou jak v jejich tak našem kalendáři. Korelace začaly vznikat v druhé polovině devatenáctého století po tom, co byl publikován tzv. Drážďanský kodex. Mezi těmito korelacemi je rozdíl jednoho tisíciletí. V současné době je za nejpřesnější korelaci považována práce bratří Böhmových z Čech, kteří periodicky opakující se data z kodexu spojili s příslušnými astronomicko-astrologickými úkazy a soubor zpracovali na počítači. Jako datum přechodu z jednoho cyklu do druhého jim vyšel 14. prosinec 2116 23:12 GMT. O správnosti jejich výsledku svědčí to, že jako zpětnou vazbu dostali data pozorování Merkura, která původně vůbec nezadali, protože si nebyli jisti, zda Merkurovy jevy Mayové pozorovali.
V očekávání konce světa se projevuje typický sadomasochismus západní „křesťanské“ civilizace, která sadisticky mučí přírodu, a pak si masochisticky sype popel na hlavu, a bát se a přát si škodolibě konec světa, místo toho, aby se současným stavem něco zásadního udělala. Chiliastické nálady jsou v takovém měřítku známy snad jen v našem světě. A nás v tom máme od dob husitského revolučního hnutí vlastní filoapokalyptickou tradici. Když se něco nedaří, máme tendenci všechno předchozí zavrhnout a totálně zničit. Není na to nějaká psychiatrická diagnóza? V Číně a v Indii se díky cyklickému pojetí času periodický zánik nějakého řádu pokládal za něco přirozeného.
Křesťanství navíc poselství o konci časů explicitně přináší…
Problém je, že tento chiliasmus se dnes balí do vědeckých termínů. Říká se, že o letošním slunovratu se dotkne Slunce galaktického středu nebo rovníku, atd. To jsou úplné nesmysly. Slunce se dostává do blízkosti galaktického středu o zimním slunovratu pravidelně a galaktický rovník není přirozený rovník, jako je např. zemský, který leží přesně na půli cesty mezi póly. Naše galaxie nemá žádný souvislý tvar, jednoznačnou výšku, takže nemáte jistotu, že tam, kde vedeme tento umělý rovník, se skutečný galaktický rovník rozkládá, ostatně, tyto souřadnice se už jednou změnily. Druhá věc je, že sluneční disk má na obloze průměr půl stupně, takže i kdyby došlo ke kontaktu s galaktickým rovníkem, tak přes něj bude putovat stovky let a ne ausgerechnet 21.12.2012.
Jakou potencialitu v naší současnosti tedy vidíte? Kdyby chtěl někdo vážně naši situaci řešit, na jaké inspirace byste ho odkázal?
Inspirací je mnoho, ale jako základ považuji spravedlnost, individuální přístup k odměnám i trestům, opravdovou svobodu slova, socializaci nejen ztrát, ale i zisků, snížení chamtivosti a to se vztahuje i na církve. Jakápak náprava křivd na církvích a vracení nějakého majetku? Vždyť církve mají chudobu a nemilost mocných v popisu práce. Musíme okamžitě přestat drancovat přírodu. To je přirozeně obtížné, zejména když do hry vstupují takové věci, jako čínská fúze kapitalismu s komunismem. Očekávat od orientu nějakou duchovní obrodu je naivní. Je stejně materialistický jako my a možná někdy ještě daleko více, je ve stejné krizi jako my na západě. Ochrana přírody či práv zvířat v těchto zemích je nulová, minimální je tam většinou i ochrana občanských práv. Zavádět trpělivě přímou demokracii, neboť zastupitelská demokracie je v koncích. Zvolení zástupci lid zrazují, nehledí na zájmy svých voličů, ale na zájmy několika korporací a na zájmy vlastní. Poslanecká sněmovna se měla už dávno sama rozpustit, měly být vypsány nové volby, protože z původní sestavy není kámen na kameni. Sněmovna se ale rozpustit nehodlá, protože poslanci si nabrali hypotéky a dobře vědí, že naděje na znovuzvolení je u řady z nich nulová. Hrozí jim, že by neměli hypotéky z čeho splácet. Navíc se ukazuje, že to není vláda, kdo v naší zemi vládne, ani parlament, ani president, ale nějaké zájmové skupiny, jejichž přání tyto instituce plní.
Pokud bych to měl říci na stránkách religionistického časopisu náboženským slovníkem: ztratila se bohabojnost. Jiným slovníkem: soudnost. Být soudný je vlastnost spojovaná se znamením Panny a jsme znovu u roku 1965, u konjunkce Urana s Plutonem v Panně a u poselství jejich rozběžné kvadratury probíhající v současnosti.
*
kontakt astrolog Pavel Turnovský
mobil O2 +420 724 123 419
pavel.turnovsky@gmail.com
astrolog.pavel.turnovsky(et)seznam.cz
astrologMarLuk(et)seznam.cz
astrologMarLuk@gmail.com
www.rezonance.cz – www.astropsycholog.cz – www.transformotor.cz
–
Paul Ricoeur – Hermeneutika symbolu a filosofická reflexe
Uvažování o symbolu patří k určitému momentu reflexe, odpovídá na určitou situaci filosofie a snad i celé moderní kultury. Tento návrat k archaickému, nočnímu a snovému, který však rovněž otevírá přístup k původu řeči, představuje pokus vyhnout se obtížím, které jsou ve filosofii spojeny s hledáním východiska.
Sdostatek jsou známé vyčerpávající útěky kupředu, do nichž se vrhá myšlení, jež hledá první pravdy, a ještě víc to, jež hledá radikální východisko, které nemusí být první pravdou.
Snad bylo třeba prožít toto rozčarování spojené s ideou bezpředsudečné filosofie, abychom nalezli cestu k problematice, kterou se zde zabýváme. Na rozdíl od filosofie absolutního východiska vychází uvažování o symbolech z plnosti řeči, která je vždy již zde a v níž již bylo nějakým způsobem řečeno vše; rozhodně se nepovažuje za myšlení, které se chce obejít bez předpokladů, nýbrž chápe se jako myšlení v předpokladech a spolu s nimi. Nepokládá proto za svůj první úkol vytyčit počátek, nýbrž rozpomenout se uprostřed slova.
*
Historická chvíle filosofie symbolu je tedy moment zapomenutí i obnovení: zapomenutí hierofanií; zapomenutí znaků svatosti; ztracení člověka jako toho, kdo má účast na sacrum. Jak víme, je tato zapomenutost rubem grandiózního úkolu obživy člověka, uspokojování jeho potřeb pomocí planetární technikou ovládnuté přírody. Nuže, právě temné poznání této zapomenutosti nás na druhé straně vybízí k tomu, abychom usilovali o obnovu integrální řečí. V epoše, v níž je naše řeč stále přesnější, jednoznačnější a techničtější, tedy: stále víc přizpůsobená oněm formalizacím, které nazýváme zvláštním jménem symbolické logiky …, v této epoše vědecké mluvy chceme dát naší řeči opět obsah, chceme znovu vycházet z její plnosti.
*
„Symbol dává myslet“: tato věta, fascinující věta, říká dvojí: smysl nepostuluji já, nýbrž smysl dává symbol; co však symbol dává, to je třeba „myslet“, dává to k zamyšlení. A z daru, kladu třeba vycházet; v uvedené větě je tedy dvojí myšlenka: vše je již řečeno jakožto hádanka, a přece je vždy třeba vše započít, tedy znovuzapočít, v živlu myšlení. A právě tuto artikulaci myšlení, které je v říši symbolů dáno sobě samému, myšlení kladoucího a myslícího chci zachytit a pochopit.
*