Archive for Prosinec 2013

Astrologické trhání jablek ze stromu poznání II

Ondřej Lesák

 

Interpretační svévole, vycházející často jen z astronomického pojmenování fyzikálně existujících těles bledne proti tomu, s čím se setkáváme u prvků jako jsou citlivé body. Jsme například svědky toho, jak postupně dochází k opětnému oživování dříve opomíjených tzv. arabských bodů, tvořících daleko nejrozsáhlejší skupinu citlivých bodů. Různé trojkombinace Ascendentu, Slunce, Luny či jiných planet jsou zde označovány jako body štěstí, odplaty, hrdinství, klamu, poctivosti apod. A pak tu máme prázdné ohnisko lunární dráhy.

Tento prvek byl zaveden a hlavně pojmenován v roce 1918 na popud významného astrologa, mystika a okultisty 19. století Waltera Gornolda (1864-1929), známějšího pod jménem Sepharial. Ten v roce 1918 pojmenoval jako Lilith nejprve údajný hypotetický měsíc, jehož objev byl ohlášen amatérským astronomem Georgem Waldenmathem v r. 1898. Podle některých esoteriků vybral Sepharial toto označení pod vlivem studia Tajné doktríny J. Blavatské (1). Když se existence Waldenmathova měsíce nepotvrdila, bylo toto jméno, představující první ženu biblického Adama a následně ženského démona v apokryfních starozákonních textech, bez rozpaků přeneseno na prázdné ohnisko a apogeum lunární dráhy (zvané též astronomicky aposelénium). V interpretacích tohoto prvku pod názvem Lilith převažují významy, překypující sexuálním nábojem a zároveň ničivostí. Stojí za pozornost, že v případě apogea se protilehlý prvek, odpovídající perigeu, označuje někdy jako Priapus – lehce zkomolená podoba řeckého Priapos, boha úrody, plodnosti a nepřetržitého ztopoření. Teprve později se vžilo další, poněkud méně sugestivní a hodnotící označení prázdného ohniska, případně apogea lunární dráhy, tj. Černá Luna. Aby toho nebylo málo, podobným způsobem jako s prázdným ohniskem lunární dráhy a jejím apogeem je v astrologii interpretačně zacházeno s fyzikálně existujícím tělesem, asteroidem č. 1181, pojmenovaným rovněž Lilith. Ten byl objeven r. 1927 astronomem Benjaminem Jekhowskym, který toto těleso ovšem pojmenoval na základě zcela jiných souvislostí, a to po francouzské skladatelce Lili Boulangerové (2).

Lunární apogeum a perigeum, resp. aposelénium a periselénium, interpretované jako Lilith a Priapus přesto mohou mít určitý smysl, chápeme-li je ovšem spíš jako nápovědu pro možný astrologický význam jejich spojení. Při podobných úvahách je ale třeba mít stále na zřeteli, jakým způsobem, zmateným stejně jako svévolným, uvedená pojmenování vznikla (!) Takové spojení totiž představuje vzájemně se doplňující celek, ne nepodobný spojení tantrickému, které by si pak ale zasloužilo jiné pojmenování a jinou charakteristiku. Ať již uvažujeme osu tvořenou perigeem a apogeem, tzv. přímku apsid nebo osu tvořenou Zemí (přesněji těžištěm soustavy Země-Měsíc) a prázdným ohniskem. Jaký rozdíl oproti interpretaci každého z prvků zvlášť! Řečeno obrazně, je to jako bychom chtěli například v chemii interpretovat kamennou sůl, rozložili ji nejprve na chlór a sodík a pak se nestačili divit, jak jsou tyto prvky extrémně reaktivní, agresívní a žíravé. Přitom sůl jako sloučenina –  zde naprosto přesná analogie stavu conjunctio oppositorum – je látkou blahodárnou a nepostradatelnou pro život. Řečeno více astrologicky, nelze vyloučit, že u archetypů je výrazně posilována jejich odvrácená, temnější stránka, jsou-li od sebe interpretačně odděleny a izolovány, tj. jestliže je rozdělováno to, co k sobě přirozeně patří. Kdoví, jestli nedostatečně propracovaný či umělý, často dodatečný synkretismus starých polyteistických mýtů není jedním z podstatných problémů polyteismu jako takového. Neboť nezřídka připomíná, spíše než část koruny stromu poznání obsypané plody, utržená a sesypaná jablka na jedné hromadě, případně uměle naaranžovaná na způsob Arcimboldových obrazů. 

Nebudeme se zde zabývat konkrétními výpočty efemerid prázdného ohniska či apogea lunární dráhy v geocentrických vs. topocentrických souřadnicích, zmíníme se jen o tom, že podle Swiss Ephemeris lze různými způsoby těchto výpočtů dojít k výsledkům, které se vzájemně liší až o šest stupňů (3). Zůstaneme u jmen, resp. názvů; v této souvislosti stojí za zmínku, že ani název Černá Luna není příliš konzistentní. Když už pojmenováváme, měli bychom brát ohled na terminologickou kontinuitu. Například u planetárních drah jsou jejich prázdná ohniska často označována jako tzv. Černá Slunce neboli Černé Hvězdy podle označení, zavedeného Bernardem Fitzwalterem a Raymondem Henrym (4). Z toho vyplývá, že podle názvoslovné analogie by k označení prázdného ohniska lunární dráhy byla vhodnější spíše Černá Země než Černá Luna. Tento název byl v 90. letech skutečně také navržen německým astrologem Ernstem Ottem (5), nicméně se neujal. V dalším výkladu uvidíme, že však přiléhavěji koresponduje i s fyzikálními charakteristikami dvojplanety Země-Měsíc. Toto pojmenování je kromě toho analogií tradičního označení Černé Panny, zobrazované v dřívějších dobách v křesťanské i předkřesťanské ikonografii jako Matka Boží, stojící ostatně často na lunárním srpku. Ale ani pojem Černé Země není nutné používat, když tu máme již od Ptolemaiových dob pojem ekvantu, který o mnoho později upřesnil a znovuoživil Johannes Kepler (6). Ekvant jako bod, ze kterého se – v myšlenkovém experimentu – jeví pohyb tělesa obíhajícího po eliptické dráze jako přesně rovnoměrný (přestože tato dráha není kruhová) odpovídá právě prázdnému ohnisku.  Jako nejpřirozenější označení prázdného ohniska lunární dráhy se tedy nabízí lunární ekvant.

Příklad prázdného lunárního ohniska jako astrologického prvku nám ukazuje, že je třeba „odkřižovat slova“, osvobodit je z průsečíku zafixovaných významů, přesněji ad hoc či svévolně hodnotících názorů, které se za významy vydávají – a nechat je znovu ožít, očištěné od těchto nánosů.

V předchozím odstavci bylo stručně zmíněno historické pozadí apriorně hodnotící, nebo přinejmenším značně sugestivní, astrologické terminologie prvku, kterým je prázdné ohnisko lunární dráhy. Nyní jen pár slov k tomu, jak je tento prvek navíc vytrháván jak z astrologického, tak i z fyzikálního kontextu, zejména astronomického a geofyzikálního. Abstraktní prvky spojené s pohybem Luny, tj. polohu severního a jižního lunárního uzlu, apogea a perigea je třeba posuzovat nikoli jako izolované body, ale chápat je (přesněji jejich průměty do roviny ekliptiky) i jako mezníky celého cyklu lunární dráhy v trojrozměrném prostoru. Zatímco tedy lunární uzly, správněji směry na ně kolmé, odpovídají maximální amplitudě polohy Luny ve směru „nahoru a dolů“ vůči ekliptice, apogeum a perigeum její dráhy odpovídá maximální amplitudě polohy Luny ve směru „dovnitř-ven“. Objevuje se tak před námi dvojitý cyklus navzájem kolmých sinusoid, stočených do kruhu. Ten je také blízkou analogií zdánlivého pohybu Slunce po ekliptice během roku, chápeme-li ho v trojrozměrném prostoru (7). Rozdíl spočívá pouze v tom, že cyklické změny „nahoru-dolů“ nejsou u ročního cyklu definovány, neboť se zde stále pohybujeme v jedné rovině, rovině ekliptiky. Analogií změn tohoto typu jsou výkyvy orientace zemské osy vůči Slunci, spojené se střídáním ročních období.

Potud astrologický kontext prázdného ohniska lunární dráhy: V radiálních souřadnicích je poloha tohoto prvku, přesněji jeho průmětu do roviny oběhu Měsíce kolem Země, dána vzdáleností a úhlem, resp. směrem. Není bez zajímavosti, že vzdálenost prázdného ohniska přibližně odpovídá poloze vnějších tzv. Van Allenových pásů, ve kterých se vysokými rychlostmi pohybují elektrony z kosmického záření v zemském magnetickém poli. Vnější pásy představují (spolu s vnitřními pásy) na jedné straně ochranu pozemského života před korpuskulárním zářením, na straně druhé riziko pronikavé radiace pro kosmonauty, kteří by se ocitli v jejich blízkosti. Potud fyzikální charakteristika prostoru, ve kterém se prázdné ohnisko lunární dráhy nachází.

Pravděpodobně významnější je však fyzikální kontext, který se týká směru, ve kterém tento bod leží. Je známo, že se Měsíc netočí přesně kolem zemského středu, ale kolem těžiště Země-Měsíc. To se sice nachází stále uvnitř zemského tělesa, avšak v obdobích, kdy je Měsíc v apogeu jako nejvzdálenějším bodu své dráhy (a tedy ve směru prázdného ohniska) je zemskému povrchu nejblíže, tj. v nejmenší možné hloubce. Je tedy také nejblíže těm místům v zemském tělese, konkrétně v zemském plášti, ve kterých mají původ hlubinná zemětřesení a sopečné výbuchy (8). Tato okolnost je zajímavá z hlediska těch interpretací prázdného ohniska, které zdůrazňují jeho destruktivní významy. V uvedeném kontextu by mohlo jít o jejich geofyzikální souvislost ve smyslu přirozené nevyhnutelnosti, očištěné od antropomorfizujících, posuzujících  výkladů, pohybujících se často v interpretační rovině viny a trestu. Na tomto místě je ovšem třeba připomenout, že mezi hlubinnými zemětřeseními, často velmi ničivými, a prázdným ohniskem lunární dráhy se jedná o symbolickou, nikoli fyzikálně příčinnou souvislost. O tu se naopak jedná za situace, kdy je Měsíc v perigeu a slapové síly, přesněji jejich složka způsobená Měsícem, jsou nejsilnější.

Podobně jako v astrologii, i v astronomii a geofyzice by bylo kontraproduktivní posuzovat výše zmíněné jevy izolovaně a vytržené z kontextu. Tj. působení Měsíce v apogeu, resp. ve směru prázdného ohniska. A pak zase v perigeu či ve směru těžiště dvojplanety Země-Měsíc, nacházejícím se pod zemským povrchem, tj. ve vztahu ke směru IC jako hlavní osy horoskopu. Jde o mnohotvárné procesy, jejichž podstatě a smyslu je možné bez zkreslení porozumět jedině tehdy, jsou-li studovány celostně. Jako děj, který se odehrává nejen podél celé spojnice apsid, resp. ohnisek lunární dráhy, ale i v rámci kontinuálně se měnících cyklů v trojrozměrném prostoru. Ty představují pohyb Měsíce vůči Zemi ve směru „dovnitř-ven“ a ve směru „nahoru-dolů“ vůči rovině ekliptiky. Pohyb, který dále probíhá v ještě obecnějším rámci, spoluutvářeném dalšími tělesy sluneční soustavy, zejména Sluncem a velkými planetami.    

 

Literatura

  1. „Frater RIKB“: The Black Moon Lilith     http://www.horusset.com/RIKB/Lillith.pdf
  2. http://en.wikipedia.org/wiki/1181_Lilith
  3. Swiss Ephemeris, Computer ephemeris for developers of astrological software, chap. 2.2: Lunar and Planetary Nodes and Apsides http://www.astro.com/swisseph/swisseph.htm#_Toc354497517
  4. Fitzwalter B., Henry R.: Dark Stars, Paperback, 1988
  5. Ott E.: Schwarze Erde, Meridian 5, 1994
  6. Ross J.: Physics, not Statistics: Kepler´s paradoxical return to the equant. http://science.larouchepac.com/kepler/newastronomy/part3/DYNAMIS%20–%20Paradoxical%20Return.pdf
  7. Lesák O.: Vnitřní zvěrokruh. Vodnář, Praha 2001
  8. Fairbridge R.W., Shirley J.H.: (eds.): Encyclopedia of Planetary Sciences, Chapman and Hall, New York, 1997.

 

Astrologické trhání jablek ze stromu poznání I

Ondřej Lesák

Strom poznání dobrého a zlého, utržení jablka a jeho ochutnání…

S kolika interpretacemi tohoto tématu jsme se již setkali, počínaje výběrem samotného plodu a jeho snědením konče. Někteří křesťanští teologové minulých staletí na základě tohoto příběhu neváhali problematizovat poznání jako takové, zejména rozumové. Kabalisté dávají ovoce tohoto stromu do souvislosti se sefirami stromu kabalistického (1) a tak bychom mohli pokračovat. S výkladem, který v kontextu současného chápání světa považuji za obzvlášť výstižný, přichází Zdeněk Neubauer (2). Utržení ovoce ze stromu poznání se podle něj v podstatě neliší od vytržení z kontextu, který je ve svém celku analytickým rozumem neuchopitelný. Na tento výklad podobenství o utrženém jablku lze navázat výkladem jeho snědení. Učiňme v této souvislosti krátkou jazykovou odbočku.

Strom poznání dobrého a zlého, v současné hebrejštině וְרָע טוֹב הַדַּעַת עֵץ lze skrze toto hebrejské vyjádření (a jeho anglický ekvivalent) chápat i v trochu jiném, modifikovaném významu. Hebrejský ekvivalent slova poznání דַעַת (jako samostatně stojícího podstatného jména) se v angličtině překládá nejen jako knowledge, tj. poznání, znalost, moudrost, ale i jako opinion, tj. názor, mínění či posudek (!) A právě tento význam lze s dobrým svědomím přiřadit druhé fázi podobenství, kdy po utržení jablka následuje jeho ochutnání. Řečeno slovy dávného podobenství, jablko rostoucí na stromě poznání není dobré ani zlé, tím či oním se stává až po utržení a ochutnání. Řečeno slovy současnými, poznání jako takové je něčím jiným než to, s čím se bohužel tak často setkáváme – tj. s analytickým až vivisekčním vytržením rozpoznaného z kontextu, které je následováno hodnotícím posudkem, který velmi často začíná nějakým sugestivním označením. Možná, že se v této fázi skutečně začínají, nenápadně a podprahově, rozbíhat určité navazující psychické procesy, kolektivní i individuální. Ty nám v mírnější podobě harašivě otravují život nebo hůře, začnou se projevovat v podobě otevřeně brutální. Nezřídka ve jménu něčeho, co je v danou historickou dobu „in“.

Jak to ale všechno souvisí s astrologií? Domnívám se, že velice. Velmi zhruba řečeno, astrologie se od své dávné sestry astronomie liší tím, že zatímco astronomie nanejvýš vytrhává z kontextu, astrologie velmi často nastupuje do další, subjektivně hodnotící fáze. Týká se to zejména značné části astrologie tradiční, které však nelze upřít, že už dlouhou dobu pracuje alespoň na zjemňování svých vynášených soudů, kterými hodnotí pozice planet v domech, znameních a jejich aspektaci. Méně než dříve se setkáváme s pojmy jako vládce, oslabení, poškození, velké / malé (ne)štěstí, špatný či dobrý aspekt apod. a častěji slýcháme pojmy jako domicil, exil, harmonické / disharmonické aspekty apod. Tento přístup však není důsledný, je právě jen oním zjemněním…a zde si dovolím druhou krátkou odbočku.

Nejsem nikterak příznivcem Theosofické společnosti, avšak v souvislosti s ní je v tématu zde diskutovaném namístě zmínit dva muže. Jedním z nich je Jiddu Krishnamurti (Džiddu Krišnamurti), který se nakonec vzbouřil proti roli, jež mu byla Theosofickou společností určena a dokonce rozpustil řád svých vlastních přívrženců – řád Hvězdy východu. Pro Krishnamurtiho je charakteristické odmítnutí jakýchkoli uzavřených systémů filozofických i náboženských, důraz na tvůrčí intuici a zejména na indiferentní, nehodnotící  postoj(3). Řečeno symbolikou našeho kulturního okruhu jakoby říkal „Děkuji, ta jablka už nechci!“ Druhým je Dane Rudhyar – a zde se již dostáváme přímo k astrologii – který klade důraz na významy prvků horoskopu namísto jejich hodnocení, běžného v tradiční astrologii. S tímto přístupem úzce souvisí, že namísto izolovaných planetárních pozic věnuje Rudhyar hlavní pozornost planetárním cyklům, jako obrazům cyklických pozemských zkušeností, v jejich úplnosti (4, 5). Aspekty mezi planetami tedy chápe především jako různé fáze těchto cyklů.Tento přístup lze nazvat tichou astrologickou revolucí či reformací.

Jak už to bohužel bývá, po reformaci často přichází protireformace, v lepším případě zapomnění a návraty do starých kolejí. A tak tam, kde nám Dane Rudhyar pomohl ukázat například aspekty Merkura, Marsu, Saturna a dalších – jako speciální případy cyklických vztahů mezi významovými rovinami, týkajících se v případě jmenovaných planet komunikace, akčnosti, uspořádání apod. – se místo toho opět víc a více střetáváme s rovinami názorovými*), ne-li platformami, které nemají daleko do oněch výše zmíněných posudků. A s jednotlivými aspekty či jinými prvky horoskopu více či méně vytrženými z mnohotvárného cyklického kontextu.

Předpoklad k vytvoření hodnotícího postoje, které lze symbolizovat oním utržením jablka začíná pojmenováním prvku ještě předtím, než s ním jsou vytvořeny dostatečné zkušenosti. V případě těles, která získala ad hoc astronomické názvy se s tím bohužel nedá příliš mnoho dělat, což je případ nově objevených trpasličích planet Quaoar, Sedna, Orcus nebo Eris (6). Navíc lze připustit, že každé z těchto pojmenování je jakýmsi impresionistickým vyjádřením stavu vědomí lidstva v okamžiku objevu daného tělesa. Ale je třeba si uvědomit, že i tak je zde zaděláno na interpretační problém od samého počátku: Jméno objeveného tělesa, jehož charakteristice astronomové nepřikládají žádný hlubší význam se v astrologických rukou okamžitě mění na jeden z hlavních nástrojů pravé či falešné divinace. Jeho často bezmyšlenkovité převzetí a následné, více či méně košaté interpretace pak mohou být ošidné, ne-li scestné. Je to jako bychom chtěli numerologicky interpretovat hodnoty čísel, která nám vyjdou řešením dvou rovnic o dvou neznámých – a místo X a Y bychom jednu z těchto neznámých nazvali apriori třeba Belzebubem a druhou Sv. Antoníčkem. Lze si pak představit, jakých numerologických významů bychom se asi dobrali u čísel, která vyjdou. I kdybychom se dodatečně stokrát pokoušeli o nestrannost, už to prostě nepůjde.

Je možné namítnout, že podobná situace tady byla už dávno v případě velkých planet. Nejspíš nebyla, jejich přiřazení božstvům jako společenským, fyzickým a psychickým funkcím vznikala postupně, po tisíciletí a na základě dlouhodobé zkušenosti s pohyby planet po obloze, zejména s délkou jejich cyklu. Navíc se nabízí domněnka, že relativní nestrannost novodobých interpretací velkých planet souvisí i s tím, že v době osvícenství a následného úpadku zájmu o astrologii (7) se na původní významy planetárních božstev prostě zapomnělo. A touto přestávkou, trvající zhruba tři staletí byl oslaben sugestivní – a k hodnotícímu posuzování svádějící – vliv jejich tradiční terminologie.

Jinými slovy, funkční astrologické významy planet, dané pozorovatelnými parametry, jako jsou doba oběhu, jasnost, barva, přítomnost satelitů, sklon k ekliptice aj. tak byly v nemalé míře očištěny. Od letitých nánosů informačního šumu  zkreslených až nesmyslných pseudovýznamů, navázaných na jejich pojmenování.

—————————————————————————————————————–*) Podobnost mezi slovním označením významová či názorová rovina a fyzikální rovinou oběhu korespondujících nebeských těles není náhodná. Jejich průsečíky s rovinou ekliptiky, tj. lunární či planetární uzly pak odpovídají přibližně tomu, jakým směrem se budou ubírat-vyvíjet významy / názory, vybrané z oné názorové roviny, v konkrétních specifických podmínkách (které se stále mění, a po nějaké době se více či méně opakují). Jde o přesnou korespondenci mezi nahoře a dole, kterou nevědomky vystihuje i běžný jazyk při svém dennodenním používání.

 

Literatura

  1. Moučka, L.: Cesta pouští, Sefer Jecira a Tarot. Půdorys, Praha 1998
  2. Neubauer, Z.: O počátku, Cestě a znamení časů – Úvahy o vědě a vědění. Malvern, Praha 2007
  3. Tomáš, E.: Jóga pozornosti, Avatar, Praha 2000
  4. Rudhyar, D.: Lunační cyklus, Půdorys, Praha 1999
  5. Rudhyar, D.: Astrologická mandala, Půdorys, Praha 2003
  6. http://en.wikipedia.org/wiki/Trans-Neptunian_object
  7. http://www.transformotor.cz/wp/cesta-k-postmoderni-astrologii-robert-hand/

 

Pokračování

 

 

 

 

 

Archiv
Kalendář
Prosinec 2013
Po Út St Čt So Ne
« Dub   Říj »
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031