<= Index  <= Zpět    (?)  www.astrolozka.cz (link) 
Obsah    Předchozí  120 121 122 123 124 125 126 127 128 129  130 131 132 133 134 135 136 137 138 139 140   Další

• KOSMOLOGICKÉ PRINCIPY
  1070 otázku odeslal(a) Turnovský v Úterý 7.Května 2002 11:31:42
  http://www.aldebaran.cz/astrofyzika/kosmologie/principy.html
  Na tomto sajtu naleznete užitečný přehled kosmologických principů. včetně antropického. PT
  
  http://www.aldebaran.cz/astrofyzika/kosmologie/principy.html
  • Re: KOSMOLOGICKÉ PRINCIPY
    1 odpověď odeslal(a) Turnovský ve Středu 8.Května 2002 11:54:19
    Pro jednoduchostcitace z onoho serveru:
    
    Antropický princip
    Vesmír má přesně takové parametry, aby vyhovoval člověku. Existuje-li více Vesmírů současně, žijeme právě v tom, kde se mohl vyvinout život našeho typu a proto se nemůžeme divit, že parametry našeho Vesmíru jsou nafitovány tak, aby mohl vzniknout život. Nepatrná odchylka od hodnot základních konstant či jiných parametrů by znamenala vznik úplně jiného Vesmíru, kde by nemohl existovat život tak, jak ho známe.
    Antropický princip má své skalní příznivce i skalní odpůrce. Odpůrci argumentují zpravidla tím, že antropický princip odvádí pozornost od zkoumání skutečných počátečních podmínek v našem Vesmíru. Uveďme některé zajímavé formulace antropického principu:
    
    B. Carter (1974): Vesmír se všemi základními konstantami je takový, že na určitém stupni vývoje připouští vznik pozorovatelů.
    
    J. D. Barrow, F. J. Trippler (1986): Ve Vesmíru musí dojít k inteligentnímu zpracování informací. Jakmile k tomu dojde, nikdy už nezmizí (finální antropický princip).
    Poznámka: To je možné chápat lokálně - inteligence je stále na jednom místě nebo se z něho šíří podobně jako lokální zákony zachování ve fyzice (kontinuita); nebo globálně - inteligence může zaniknout, ale jinde se objeví. Globální formulace připomíná již čistou spekulaci.
    Poznámka: Kdyby měl finální antropický princip platit, nemohla by ve Vesmíru proběhnou žádná další inflační fáze.
    
    S. Hawking: Proč je Vesmír takový jaký je? Kdyby byl jiný, nebyl by v něm nikdo, kdo by mohl podobné otázky klást.
    
    K tomu přidávám ještě jednou (už jsme to tu na fóru měli) ze Stuarta Sima:Derrida a konec historie:
    
    V názorech Paula Daviese na interakci vědomí a hmoty tvoří základ jakýsi "antropický princip". To je víra, že zákony fyziky mají takový charakter, že podporují vznik komplexních sebe-organizujících struktur (jako např. lidské vědomí). Vědci jako Davies spatřují v působnosti tohoto principu prvek předurčenosti, jež od určitého stadia vývoje aktivně podporuje vznik komplexních struktur; ačkoli Davies zdůrazňuje, že to nikterak neznamená, že jejich skutečná forma je PŘEDEM DÁNA. Je to spíš tak, že takové samoorganizující struktury vznikají, jsou-li dány příznivé podmínky. Takzvaný "silný antropický princip" je vírou, že vesmír se organizuje takovým způsobem, až dosáhne stavu sebe-uvědomění. Podle některých vědců se nacházíme v "neukončeném" vesmíru, který je schopen utvářet ještě složitější úrovně sebe-organizace (uspořádání). V tom případě se naše obavy, že vesmír může v některém okamžiku skončit, mohou ukázat jako neopodstatněné.
    
  • Re: KOSMOLOGICKÉ PRINCIPY
    2 odpověď odeslal(a) Turnovský ve Středu 8.Května 2002 12:28:27
    Vědomí a konec historie
    
    Lyotardova vize vědy je obzvlášť negativní, ale někteří komentátoři by z vývoje našeho vědeckého poznání mohli získat pozitivnější poselství, které by mohlo vyřešit problém, s nímž se Lyotard potýká. Lidské vědomí je koneckonců SOUČÁSTÍ vesmíru, a nikoli jen jeho POZOROVATELEM. A v této podobě, tvrdilo se, se může vyvinout do té míry, že změní budoucí fyziku onoho vesmíru - možná dokonce i aby zabránilo něčemu, co se v této chvíli jeví jako nevyhnutelná smrt našeho Slunce a naší planety. Vědec Paul Davies například uvažoval přesně v těchto intencích o interakci vědomí a hmoty:
    
    ...je tu ještě smysl, ve kterém by lidská mysl a společnost mohly představovat jenom střední stupeň na žebříčku organizačních procesů ve vesmíru. Vypůjčíme-li si myšlenku od Luise Younga, vesmír je ještě "nehotový". Žijeme v době pouhých pár bilionů let po stvoření. Podle toho, co lze usoudit o astronomických procesech, vesmír by asi mohl zůstat vhodný pro obývání ještě triliony let, možná nyvždycky.
    
    Nehotový vesmír skýtá pořád možnosti a není nutně na něj hledět jako na program, který běží neúprosně a nezměnitelně až dos vého předem daného konce. Mohou se vyvinout vyšší úrovně organizace (například vědomí) se schopností tomu konci zabránit - aniž by bylo nutné postoupit prostor počítačovým programům technicko-vědeckého establishmentu. Lidstvo tu hru třeba prozatím nemusí vzdávat.
    
    Davies nám tedy předkládá daleko optimističtější vizi budoucnosti, v níž konec historie nemusí nikdy nastat. Avšak má jeden nedostatek, a to významný, v tom, že je naprosto spekulativní. Vize, kterou nám nabízí, je tak daleko za současné znalosti a chápání fyzikálních procesů a našeho místa v nich, že vypadá daleko spíš jako science-fiction než věda. A je velice nepravděpodobné, že by to dokázalo utišit neklid, který v Lyotardově táboře mnozí pociťují, pokud jde o konec světa a historie, stejně jako o roli kapitalistické techno-vědy v těchto procesech. Znaší současné pozice nevypadá prognóza ani zdaleka příznivě.
    
    Stuart Sim: Derrida a konec historie (Triton, ed. Postmodernistická setkávání, Praha 2001
  • Re: KOSMOLOGICKÉ PRINCIPY
    3 odpověď odeslal(a) O.Pružina ve Středu 8.Května 2002 18:35:26
    Děkuji za odkaz, přečetl jsem.
    
    Je však fakt, že i ona antropie je zde popsána jen jako závěr jednoho z více předpokladů /i když s ním souhlasím/, a ne jako popis vědeckého postupu, který k závěru došel.
    Mě to nevadí, neboť jsem došel vpodstatě ke stejnému jinak, ale někteří kolegové trvají na tom, že právě vědecký postup v případě antropie dokazuje, že věda může operovat i "duchovně". Nic takového jsem zde nenašel. Všechny modely se pohybují spíše v rovině filosofické, než exaktně "vědecké". Ale jak říkám, tyto detaily mne nemrzí.
    
    Ohledně programu v Universu:
    program není to, čemu se říká obecně fatalismus. Jde naopak o uzavřenou soustavu nezměnitelných zákonů /můžeme říci přírodních/, dle kterých vše šlape jako dokonalý hodinový stroj.
    Ale i takto dokonalý program se nemohl vyvinout sám, neboť i princip vývoje je již také program sám. Je tedy deduktivně pouze jediná možnost: existence programátora.
    
    O.P.
  • Re: KOSMOLOGICKÉ PRINCIPY
    4 odpověď odeslal(a) Petr Trnka ve Středu 8.Května 2002 23:21:05
    Díky, Pavle, za citace a za práci, kterou jsi si s nimi dal. Ono je to celé velmi složité, já jsem to na situ A.Baudyše zjednodušil asi až na samu dřeň únosnosti. To, co jsem tam uváděl, byla v maličké kostičce účastnická verze, ale ony pochopitelně existují i verze antropického principu jiné - slabá, silná, finální atd., jak z citací vyplývá, a ne každý astronom nebo kosmolog samozřejmě účastnickou verzi přijímá - každý podle svého vnitřního uzpůsobení. Takže se objevuje i verze, že náš vesmír je sice nastaven tak, aby v něm mohl vzniknout život (to je prokazatelné a nepochybné), ale přitom může existovat nekonečné množství jiných vesmírů, které jsou nastaveny jinak - viz hned Tvůj první odstavec. Je-li to ovšem pravda, to dokázat nelze, protože s jinými vesmíry není možné žádné spojení. Takovou teorii prostě není možné ani dokázat, ani vyvrátit, a je proto naprosto rovnocenná s teorií, která tvrdí, že vesmír je jenom jeden.
    
    Ještě bych chtěl dodat, že podle posledních výzkumů, o kterých zatím vím, se zdá, že hmoty je ve vesmíru příliš málo na to, aby zpomalila a nakonec zastavila jeho rozpínání. To se podle těchto výzkumů naopak zrychluje, a tak to zatím vypadá, že vesmír se bude rozpínat stále rychleji až do nekonečna, a skončí tzv. tepelnou smrtí. Čili že není uzavřený a oscilující, ale otevřený. Zdaleka to však není poslední slovo, výzkumy stále pokračují.
    
    Petr Trnka
    
  • Re: KOSMOLOGICKÉ PRINCIPY
    5 odpověď odeslal(a) turnovský ve Středu 8.Května 2002 23:38:52
    samozřejmě, výzkumy stále pokračují, protože ti, kteří se ptají, nemají po ruce ty jediné a pravdivé, samospasitelné a život věčný přinášející informace, že...
    
    Jinak Daviesovi (ročník 1946) u nás vyšly minimálně tři knihy O čase, Nejsme sami a Poslední tři minuty

• Tomáš Hauer
  1085 otázku odeslal(a) Turnovský v Pátek 24.Května 2002 10:08:32
  Tomáš Hauer (učitel filosofie na Technické univerzitě v Ostravě): Napište si svoji knihovnu (aneb o jazykových vagabundech a postmoderním veřejném prostoru), vydalo nakl. ISV v Praze 2002.
  
  Knihu nelze než doporučit. Dočteme se tam např. v pasáži o de Saussurovi:
  
  Dospěli jsme tedy k názoru, že jak označující tak označované musí být definováno z hlediska svého vztahu k ostatním označujícím a označovaným. Máme-li tedy definovat jednotky jazyka, musíme rozlišovat mezi oněmi čistě vztahovými a abstraktními jednotkami a jejich fyziologickou realizací. Zvuky, které při hovoru vydáváme, nejsou samy jednotkami lingvistického systému, stejně jako barva, kterou jsme určili nazývajíce oblohu modrou, není tatáž věc jako lingvistická jednotka "modrá". Lingvistická jednotka je tedy forma, definována vztahy, jež ji oddělují od ostatních jednotek.
  Tímto postupem jsme dospěli k rozhodující saussurovské opozici mezi langue a parole. La langue je systém jazyka, jazyka jako systému forem, zatímco la parole je mluva, která se uskutečňuje jazykem. La langue je tedy soubor forem, které si jednotlivec osvojuje, když se učí jazyku. Jde o sociální produkt, jehož existence umožňuje jednotlivci uplatnit jazykové vlohy. La parole je výkonnou stránkou jazyka a zahrnuje jak kombinace, kterými mluvčí používá kód lingvistického systému, aby vyjádřil své vlastní myšlenky, tak i psychofyziologický mechanismus, který mu dovoluje tyto kombinace projevit.
  
  Opozice langue a parole poskytuje lingvistům důležitý princip. Odděluje to, co je sociální, od toho, co je individuální, a vede taktéž ke vzniku dvou rozdílných disciplín studujících zvuk a jeho Iingvistické funkce. Fonetiky, která studuje zvuk v mluveném projevu z fyziologického hlediska, a fonologie, kterou nezajímají fyziologické projevy, ale diference mezi abstraktními jednotkami označujícího, fungujícími v lingvistickém systému. Opozice mezi langue a parole má významné důsledky i pro ostatní disciplíny, protože ohraničuje rozdíl mezi institucí, základním systémem, který umožňuje různé typy chování, a skutečnými případy tohoto chování. Oddělením langue od parole dal Saussure lingvistice přiměřený předmět. Na závěr naším krátké analýzy technických aspektů Saussurovy teorie jazyka zdůrazněme ještě jeden důležitý princip, na který Saussure kladl značný důraz. Analýzou jazyka analyzujeme sociální fakta. To, co jeskutečně důležité, jsou rozdíly a vztahy, které společnost obdařila významem. Otázka, kterou si analytik klade, tedy zní: jaké diference mají význam pro členy daného jazykového společenství? Nestudujeme zvuky, ale systémy sociálních konvencí a pravidla .. kombinace, která utvářejí daný systém a umožňují komu-
  nikaci mezi členy společnosti.
  
  Základní Saussurův význam tedy nespočívá v jeho přínosu pro lingvistiku, ale v tom, že z něčeho, co se na první pohled zdá jako značně nepřístupná a vysoce specializovaná disciplína, učinil model pro humanitní vědy.
  
  Právě předpoklad, že do té míry, do jaké lidské činy či výtvory vyjadřují význam a fungují jako znaky, musí existovat základní systém konvencí a diferencí, který významy umožňuje, je tím, co činí Saussura inspirativním. Tam, kde jsou znaky, tam musí být i systém konstituujících rozdílů.
  
  Lingvistika může tedy sloužit jako model pro analýzu v ostatních disciplínách, protože v případě jazyka je arbitrérní povaha znaku mimořádně zřejmá. Chápat lingvistiku jako model pro ostatní humanitní obory znamená věnovat pozornost konvenčnímu základu nelingvistických znaků. Znamená to vždy rozlišovat langue od parole, snažit se jít vždy za čin, objekt či předmět samotný k systému pravidel a vztahů, které jim umožňují mít význam.
  K jakékoli oblasti lidské aktivity, k hudbě, politice, astrologii, medicíně, reklamě či mýtu 1ze přistupovat ze strukturalistického hlediska. Objekty, které různé disciplíny studují, nejsou samy znaky, nicméně disciplíny mohou být chápany jako "jazyky" či systémy artikulace a studovány jako předmět strukturální analýzy. Konvenční povahu nelingvistických znaků je snadné přijmout například v případě astrologie. Nevěříte-li v kauzální vztahy, které astrolog stanovil mezi pohyby planet a životními situacemi, je snadné považovat astrologii za systém konvencí.
  
  Otázka tedy zní tak, jaké jsou konvence, které musíte přijmout, abychom mohli být astrology. Strukturální analýzu by nijak neovlivnilo, kdyby se ukázalo, že vše, co astrologie tvrdí, je pravda.
  
  Pravdivost či nepravdivost problému není pro naši analýzu relevantní. Astrologie není sumou pravdivých výroků o vztahu planet a lidského života, ale systém diskursu. I v případě, že by vše, co astrologie tvrdí, bylo vyvráceno, neovlivnilo by to nijak možnost studovat astrologii jako systém znaků. Nehledě na to, že se některé disciplíny mohou zdát snáze přístupné strukturální analýze, protože se samy pokoušejí o interpretaci znaků (např. meteorologie či medicína), lze v principu říci, že jakýkoli diskurs se může stát předmětem zájmu strukturalistů.
  
  Ve své obecné koncepci vychází strukturální analýza z předpokladu, že souhrn společenských jevů lze stanovit na základě studia jejich vzájemné komunikace, přičemž komunikací rozumí jakýkoli proces vzájemné výměny hodnot, který probíhá ve společnosti. Zaměříme se tedy na jeden z možných významů, jak interpretovat strukturalismus. Opřeme se o sémiologickou verzi, která je patrně nejrozšířenější, i když dozajista nikoli jediná možná. Pokusme se nyní charakterizovat základní východiska strukturalismu vycházejíce ze známé práce V.Descombese:
  
  1. Označující má určující roli ve vztahu k označovanému
  2. Smysl vždy vyplývá z kombinace prvků, které samy nic neiznačují. V základním smyslu je tedy jistý non-smysl.
  3. Subjekt je podřízen zákonu označujícího.
  4. Místa ve strukturálním prostoru jsou prvotní ve vztahu k věcem a reálným bytostem, které je zaujímají.
  
  
  Kniha má ale i jiné, beletristické pasáže, autor komunikuje se svým „kolegou“ doc. Pavlasem, který přednáší dekonstrukci. Prostě je pravé postmodernistické dílo, které se nestydí za to, že chce čtenáře i bavit.
  
  
  
  
  • Re: Tomáš Hauer
    1 odpověď odeslal(a) Turnovský v Pátek 24.Května 2002 10:38:15
    Na záčku knihy zavádí Hauer termín JAZYKOVÝ VAGBUND:
    
    Za jazykového vagabunda tedy pokládám někoho, kdo splňuje následující charakteristiky:
    
    1) Má zcela zásadní a neutuchající pochybnosti o vlastním slovníku, kterým v současné době vypráví příběh svého života, neboť na něj udělaly hluboký dojem jiné slovníky, které za definitivní (ve výše uvedením smyslu) považují lidé nebo knihy, s nimiž se náhodou setkal.
    
    2) Netouží po historické vznešenosti, ale jeho hlavním cílem je soukromá autonomie. Tedy snaha vytvořit nový ať soukromý, či veřejný definitivní slovník, režim řeči, který by mohli lidé různých žánrů, kultur a prostředí přijmout jako užitečný či zajímavý a rozšiřovat ho. V důsledku čehož by se začali pokoušet vytvářet nové formy nelingvistického chování, jako např. nové vědecké postupy, umělecké či filosofické směry, či společenské nebo politické instituce.
    
    3) Uvědomuje si, že argumenty zformulované v jeho současném slovníku jsou dostačující maximálně k tomu, aby obhájil svoji verzi světa. Jsou ale naprosto nedostatečné k tomu, aby jiné verze byly označeny za nerozumné či neodůvodněné. Pluralita slovníků je tedy chápána jako nepřekonatelná mez každé rozumné argumentace a neměli bychom ji popisovat jako důsledek nevědomosti, kulturní či intelektuální omezenosti.
    
    4) Za konstitutivní rys společnosti, kterou bych nazval literarizovaná kultura, pokládá to, že lidé budou vždy docházet k odlišným a často nesouměřitelným verzím dobrého života, a to i tehdy, budou-li mít všichni všechny podstatné informace a budou-li všichni uvažovat rozumně.
    
    5) Pokud se pohybuje ve veřejném prostoru, dochází k závěru, že jeho slovník není skutečnosti bližší než jiné. Proto se domnívá, že střet odlišných a často nesouměřitelných slovníků a verzí světa se neodehrává uvnitř nějakého neutrálního a univerzálního metaslovníku (např. makroekonomické teorie či vědecké objektivity). Nechápe takovou volbu jako cestu, jak se probít skrze jevy a falešné předpoklady ke skutečnosti, ale prostě a pouze jako střet starých slovníků, které jsou již z velké části na obtíž a rádi bychom je opustili, s novými, ne zcela zformovanými slovníky, které jsou však matným příslibem velkých věcí.
    
    Jeho užitečnost tak spočívá ve schopnosti prosadit a udržet v e v e ř e j n é m p r o s t o r u jako legitimní nové, originální metafory, které riskují, že budou zesměšněny či prohlášeny za projev módy, šílenství či důkaz intelektuální zrady, protože právě ony ukazují o m e z e n o s t každého režimu řeči a tím problematizují veřejný status dominantnícb verzí světa.
    
    Veřejné mínění západní tradice se vyznačuje tím, že v ní má l i t e r á r n í s 1 o v o a hlas jazykových vagabundů vysoký status, vyšší než filosofie, náboženství, věda či politika, jimž se nepodřizuje. Západní modernost má tedy v našem slovníku nejen význam hodnotový - centrální administrativa, rozvoj průmyslu, role vědeckého poznání, masové vzdělání -, ale vyznačuje se i růstem svobody číst všechny texty, sakrální náboženská pojednání stejně jako makroekonomické prognózy či vědecké teorie jako literaturu.
    To znamená jako akumulované jazykové zdroje, které můžeme jako užitečné využít k tomu, jak propašovat do naší verze světa v ý p o v ě d i , kterým v přísně střežených hranicích naší verze nešlo dříve rozumět.
  • Re: Tomáš Hauer
    2 odpověď odeslal(a) Turnovský v Pátek 24.Května 2002 21:08:17
    (str. 46-47)
    Záhadný Nietzschův výrok ze Soumraku model, podle něhož se pravý svět stal bajkou, pak naprosto neznamená, že již nevěříme v nadsmyslový svět, ale znamená pro racionální mudrce cosi mnohem znepokojivějšího. Znamená, že s v ě t existuje pouze ve vyprávění, že svět je cosi, co se vypravuje, vypravovaná událost, tedy interpretace. Filosofie se jako obor ustavila v opozici proti historkám a vyprávění. Již Platon uzavřel brány svého města básníkům, které vinil z toho, že sice líčí svůdné příběhy, leč takové, jež nemají nic společného s pravdou.
    
    Snahou jazykových vagabundů je pak ukázat, že i Platon nám vypravuje příběh, že i filosofie je takovýto svůdný příběh. Filosofové tedy proti sobě staví teoretický a narativní diskurs. První říká - takto se to má vždy a všude, druhý říká - bylo jednou (což všichni překládají jako - nikdy se to nepřihodilo). Pokud přetrvává tento rozdíl, vládne ve všech hlavách teorie. Cílem jazykových vagabundů je pak ukázat, že teorie samy jsou vyprávění, avšak vyprávění zastřená. Styl psaní jazykových vagabundů tedy nechce podřídit rozmanitost řádu a objevit nějaký invariant, nýbrž ukázat řád jako jednu z podob různosti.
    
    Filosofové mají díky svému smyslu pro teorii, podstatu a abstrakci tendenci vztahovat svou soukromou posedlost jednou literární tradicí k něčemu velkému a důležitému, k čemusi stojícímu v pozadí a určujícímu chod dějin. Komičnost snahy vztahovat naše soukromé obsese, neurózy a posedlosti jistými drobnými detaily k oné "velké věci" předvádí Durrell v (...) pasáži své tetralogie. (Myšlen je Alexandrijský kvartet)
    
    str. 60
    Postmodernismus je velmi nesnadnou filosofickou hrou pro velmi chytré hráče. Je ale směšné jej přednášet mladým lidem, kteří téměř nic nečetli, až na povinou četbu k maturitě, kteří nevědí nic o antické mytologii, politických systémech, křesťanství, strukturalismu, Kantovi, Saussurovi, Kuhnovi a liberalismu, kteří nedokáží rozpoznat metaforu a metynomii, nevědí, kdo je Nabokov, Eco, Jefferson čí Rawls, neumí jazyky, nedokáži rozpoznat špatně sestavenou větu a nemají cit pro ironii. Ten paradox, kdy jim ve třetím týdnu studia začínáš přednášet o režimech řeči, slovnících, rekontextualizaci a libovolnosti označovaného, se nakonec stane nesnesitelným. - A tak jsem podal výpověď. Univerzita se stejně chystá snižovat počty zaměstnanců, tak jim moje výpověď přišla vhod. ... Přeji Ti do budoucna hodně štěstí. S úctou Miroslav Pavlas
    
  • Re: Tomáš Hauer
    3 odpověď odeslal(a) Turnovský v Sobotu 25.Května 2002 01:01:49
    str.62 a dále
    Zdravý rozum je fráze, která je heslem lidí, kteří vše - své vlastní já, sex, politiku, morálku, vesmír, knihovny atd. popisují pomocí slov a termínů v současnosti rozšířeného a široce akceptovaného definitivního slovníku. Řekněme, že zdravý rozum má člověk, který považuje za zaručené, že výroky, které jsou v takovémto slovníku zformulovány, postačují k popsání a posouzení přesvědčení, činů a životů lidí, kteří používají jiné slovníky. Když vy svým nápadem s knihovnou provokujete zdravý rozum, reagují jeho přívrženci obecnými frázemi a přímo stanoví pravidla jazykové hry, podle kterých se bude hrát.
    Domnívají se, že žádný člověk není schopen předkládat problémy, které by v současnosti široce rozšířený slovník (který jazykoví vagabundi pokládají s obavami za přinejlepším pouze "řecký" či pouze "západní") nedokázal vyřešit, že právě tento slovník nám otevírá cestu k řešení skutečné podstaty všech možných otázek a problémů. Nechápou proto výraz s p r á v n ý jen jako vhodný pro ty, kteří mluví stejným režimem řeči. Správný dle nich znamená cosi vážnějšího. Zachycení toho, jak jsou věci ve skutečnosti.
    Nápad vyjádřený sloganem o knihovně pak boří jistou pečlivě střeženou hierarchii zdravého rozumu -pevné předměty versus ohebné texty, týkající se předpokladu,že o nějakém předmětu zkoumání existují nutné pravdy, které jsou nezávislé na tom, jakým režimem řeči je tento předmět vyjádřen. Nazvěme tento postoj pracovně náboženstvím knihy. Lidé, kteří přijali do svého slovníku takovéto přesvědčení, obvykle rozdělují kulturu na dvě oblasti - v jedné jde o vysvětlení (např. přírodní vědy), ve druhé pak o cosi mnohem mlhavějšího a kontroverznějšího, totiž o interpretace (např. humanitní obory, umění, literatura). My však z této houpačky chceme seskočit a prohlašujeme, že jde o interpretace skrz naskrz.
    
    Děláme to tak, že na otázku „0 čem mluvíš, co to je, o čem chceš něco zjistit?" odpovídáme tak, že vyjmenujeme některá z důležitých přesvědčení, která za současného stavu zkoumání zastáváme, a řekneme, že mluvíme o čemkoli, o čem jsou tato přesvědčení pravdivá. Tezí o interpretacích skrz naskrz tedy protestujeme proti dvěma tradičním metodologickým otázkám 1. Otázce "Jaký kontext patří tomuto předmětu?" a otázce "Co to je, co dáváme do kontextu?"
    
    Nemůže být ani řeči o tom, že předmětu zkoumání, o který nám jde, přísluší nějaký vlastní jazyk, vlastní kontext, který je privilegovaný tím, že patří samotnému předmětu a nikoliv zkoumajícímu. Je pochopitelné, že takový postoj mnohé pobuřuje, neboť jádrem západní tradice je metafyzika, tj. přesvědčení, že existuje nějaký postup, systém idejí, základní kanonické knihy, formule, prvotní autentický text či nějaká metoda, která otevírá člověku přístup k poznání skutečné podstaty, která je ukryta za pouhými jevy.
    
    Smyslem západních dějin je vtáhnout všechny lidi na zemi do takového příběhu a učinit z nich tak lidstvo. Ten, kdo se neúčastní tohoto příběhu, je ostatními vyobcován do nerozumu. Skutečnost pak může být přivolána pomocí pojmů jako např. evidence, celek, eidos, Bůh, intuice, transcendence, ideologie, fenomén, nebo dnešními zaklínadly jako zisk, diskont, lombardní sazba atd. V západní tradici tedy existuje zvláštní vztah mezi vyváděním z jeskyně stínů a střežením a interpretací určitých textů. Náboženství knihy nám vštěpuje myšlenku, že existují základní texty a formule přesně zobrazující to, jak jsou věci ve skutečnosti, které když správně pochopíme, budeme spaseni. Nepochopíme-li je, budeme naopak vyobcováni z dějin a zatraceni. Dogma náboženství knihy tedy zní asi takto: pochopíš-li a správně interpretuješ ony s k u t e č n o s t vyjadřující texty či soubory idejí, budeš někým naprosto jiným, než ten, kdo těmto textům nerozumí.
    
    Slogan napište si svoji knihovnu pak v tomto kontextu znamená, že je třeba vyzvednout jiné aspekty naší kultury, než ty, dle kterých je třeba znát a osvojit si původ oněch "skutečnost" vyjadřujících textů, jejich přesný seznam, základní pravidla, jejich postupný vývoj, autentickou podobu prvotního textu, posloupnost na něj navazujících textů, komentáře k nim, od nich se odvíjející nové interpretace, polemické reakce, kacířské propletence atd.
    
    Neexistuje žádný zvláštní vztah mezi takovou našimi knihovnami pečlivě střeženou hierarchií a smyslem lidského života. Jakmile totiž opustíme nesmírně specializované vědecké či odborné mikrosvěty, narážíme na skutečnost, že žádní takoví dokonalí čtenáři neexistují. Všichni tito "nedokonalí čtenáři" však pochopitelně vstupují do veřejného prostoru a se všemi musíme komunikovat. V konfrontaci s jejich fragmentární verzí světa vypadá ona přísně střežená hierarchie archaicky.
    
    Řekněme tedy, že představa, že skutečnost má nějakou p o d s t a t u , se kterou se musí náš jazyk snažit korespondovat, je pouze další variantou představy, že b o h o v é mohou být usmířeni předříkáváním těch správných slov.
    
    
    
    
  • Re: Tomáš Hauer
    4 odpověď odeslal(a) Turnovský v Neděli 26.Května 2002 14:28:08
    1. Označující má určující roli ve vztahu k označovanému.
    
    Jazyk není v žádném případě neutrální médium komunikace či sebevyjádření. Není ani zprostředkujícím článkem mezi vnitřním a vnějším. Neexistuje tu tedy napřed prožívaná situace a naléhavá potřeba vyjádřit ji, které odpovídá nějaká expresivní forma vyjádření. Sdělení není vyjádřením bezprostřední zkušenosti. Spíše je výsledkem možností a omezení při konfrontaci zkušenosti na straně jedné a kódu na straně druhé. Básník, píšící o tom, jak je spalován bolestí ve svém srdci, nenaslouchá hlasu svého srdce o nic více než zákonitostem a omezením svého rodného jazyka, ve kterém své tklivé dílko píše.
    
    
  • Re: Tomáš Hauer
    5 odpověď odeslal(a) Turnovský v Neděli 26.Května 2002 14:44:16
    2. Smysl vždy vyplývá z kombinace prvků, které samy nic neoznačují. V základě smyslu je tedy jistý non-smysl.
    
    To, co je obecně myšleno o významu či smyslu, je odvozeno z logiky (racionální význam logických výroků), tedy cosi jako logický smysl či význam. Připomeňme např. Fregeho rozlišení mezi výrazy, které mají stejný význam, ale liší se ve způsobu danosti tohoto významu, tedy mají jiný smysl. Výrazy Jitřenka a Večernice mají oba stejný význam (planetu Venuši), liší se však v tom, jak tuto planetu podávají. Jitřenka jako nejjasnější hvězda na ranním nebi, Večernice jako nejjasnější hvězda na večerním nebi.
    
    Naopak to, co bývá tradičně logikou označováno jako nonsens (nesmysl), paradoxní a protikladný svět vytvářený autory jako Carroll, Kafka, Joyce, Proust atd. je pro strukturalismus ona dokonalá a neomezená dimenze významu či smyslu. Na příkladu Lewise Carrolla, který vynašel ezoterická slova-kufry (např. kmochám tě vitáčku, uchlebte si našeho kroja) na zabezpečení shody verbálních zvukových sérií a simultálnosti asociovaných představ, ukazuje Gilles Deleuze, že by nebylo správné říci o těchto slovech (konotují nejméně ve dvou sériích), že mají dva smysly. Ve skutečnosti, argumentuje Deleuze, patří tato slova-kufry k jinému řádu slov, než k těm, které mají nějaký smysl. Slova-kufry nejsou nesmysly, leč non-smysly, jež oživují různé série a pře- misťováním v nich smysl produkují. Jako příklad slov-kufrů uved'me úvodní sloku Carrollovy básně Tlachapoud z knihy Alenka v kraji divů a za zrcadlem.
    Je svačvečer. Lysperzní jezelení / se vírně vrtáčejí v mokřavě. / Vetchaří hadroušci jsou roztruchleni / a selvy syští tesknoskuhravě.
    
    Jinou ukázkou slov-kufrů je Paželví povídka z téže Carrollovy knihy. Na Alenčinu otázku, jakéže měl ve škole povinné předměty, Paželv odpovídá.
    „No především samozřejmě bdění a spaní. A pak motyku s všelijakými početními úkony. jako je svítání, odmítdní, nasolení a želení. Pak jsme měli hájesloví počítal Paželv na prackách, mo řepis, příhodopis, rýžování, třeslení, svinování a svalování.
    Co je tedy non-smysl, nejde-li o nesmysl či přítomnost absurdna? Při snaze charakterizovat non-smysl vychází strukturalismus z předpokladu, že je nutno rozlišit oblast symbolického od reálného a imaginárního. Jako příklad může sloužit lingvistický strukturalismus, který mimo říše reálného (zvuková část slova) a imaginárního ( obrazy a pojmy asociované se slovy) rozlišuje třetí prvek - strukturální objekt. Symbolická struktura nesouvisí s vnímatelnými formami ani s figurami imaginace či rozumovými podstatami. Symbolickou strukturu tedy charakterizuje povaha jejich atomických prvků, kombinatorika prvků, které nemají formu, význam, obsah, reprezentaci, empirickou realitu atd. Jelikož je prvek symbolické struktury
    odlišný jak od reálného tak od imaginárního, zbývá jako jeho základní charakteristika jeho smysl, daný výlučně postavením ve struktuře. Nejde o umístění v nějaké reálné rozloze ani v o místo v imaginární dimenzi, ale o umístění v samotném strukturálním prostoru.
    
    Z tohoto pozičního či lokálního kritéria (symbolické prvky nemají ani vnější určení ani vnitřní význam, ale pouze poziční smysl), vyplývá, že smysl vždy vyplývá z kombinatoriky prvků, které samy nic neoznačují. Smysl je vždy výsledkem, účinkem (optickým, jazykovým atd.). Za základní charakteristiku lze považovat to, že v základu každého smyslu je jistý non-smysl, ze kterého povstává smysl samotný. Non-smysl zde není ani absurditou ani protikladem smyslu, ale tím, co obíháním ve struktuře " smysl prosazuje a produkuje. Jak poznamenává G. Deleuze, strukturalismus není Camusovi vděčen za nic, L. Carrollovi za mnohé.
    
    Symbolické prvky či jednotky tedy neexistují vně vztahů, do nichž vstupují a v nichž se vzájemně určují. Diferenční je vztah, v němž se dva prvky vzájemně určují (na rozdíl od reálných vztahů 2 + 2 = 4 či imaginárních vztahů x2 + y2 - r2 = 0). Každá struktura má dvojí aspekt. Systém diferenciálních vztahů, jimiž se navzájem určují symbolické prvky. A systém jednotlivostí, které odpovídají těmto vztahům a načrtávají prostor struktury. Každá struktura je mnohostí symbolických prvků, diferenciálních vztahů a jednotlivých bodů, které jsou nevědomé, jelikož je vždy překrývají jejich účinky a produkty. Přítomné je pak to, v čem je struktura vtělena, to, čím se vtělení vy- tváří. V sobě samé však struktura není ani přítomná ani reálná, ale virtuální.
    
    Struktura má vlastní realitu, která není totožná s žádnou přítomnou realitou s žádnou současnou ani minulou skutečností ani s nějakým možným obrazem či abstraktní ideou. Struktura je reálná bez toho, aby byla přítomná, je ideální beztoho, aby byla abstraktní. Je čistým rezervoárem potencialit. Struktura se tedy uskutečňuje pouze tak, že se diferencuje v čase a prostoru. Takto diferencuje druhy a části, které ji vytvářejí. Struktura je o sobě systémem diferencí (prvků a vztahů), ale současně diferencuje druhy a části, bytosti a funkce, v nichž se uskutečňuje. O sobě je diferenční, ve svém účinku diferencující. Uskutečňuje se právě tím, že se diferencuje. Každá struktura má tedy dvojí aspekt: diferenční a diferencující. Struktura se však nedá do pohybu, pokud se diferencující vztahy neorganizují v druhé sérii. Každá struktura je multiseriální.
    
    Jakákoli struktura (ekonomická, lingvistická, mytologická atd.) obsahuje paradoxní prvek či předmět "x", který je bodem konvergence sérií. Tento paradoxní prvek je výsostně symbolický a právě proto je oběma sériím imanentní. Základními charakteristikami tohoto paradoxního prvku "x" jsou:
    
    1) Je vždy přemístěný vzhledem na sebe sama.
    2) Má vlastnost nebýt tam, kde ho hledáme, zato být tam, kde není.
    3) Chybí na svém vlastním místě, a proto není něčím reálným.
    4) Uniká své vlastní podobnosti, a proto není obrazem.
    5) Uniká své vlastní identitě, a proto není pojmem.
    6) Svou všudypřítomností, svým ustavičným přemisťováním produkuje smysl v každé sérii.
    
    Mana (Mausse), Snark, plovoucí označující (Lévi-Strauss), slepá skvrna, slovo-kufr (Carroll, Joyce), nulový foném (Jakobson), prázdné pole atd. jsou "názvy" tohoto paradoxního prvku "x". Onen paradoxní prvek "x" tedy vytváří struktury svým neustálým chyběním na svém místě, svým permanentním a všudypřítomným přemisťováním jak uvnitř jedné a téže série, tak od jedné série k druhé.
    
    
    
  • Re: Tomáš Hauer
    6 odpověď odeslal(a) Turnovský v Neděli 26.Května 2002 15:27:23
    3. Subjekt se podřizuje zákonu označujícího.
    Dekódovat zprávu pro příjemce znamená odhalit binární volby, jimiž mluvčí konstruoval dané sdělení pomocí kódu, který má k dispozici. Je to kód nikoli vysílající, který rozhoduje o tom, co je a co není přiměřené. Jestliže je jazyk kódem, je to jazyk, který mluví, vždy když subjekt vydává a produkuje svá sdělení. Pro- mluva není gesto, jež by verbálnímu výrazu dávalo smysl ještě "němé zkušenosti". Význam se tedy objevuje až spolu s označujícím, či spíše spolu s prvními opozicemi jako "ano, ne" či "něco, nic". Význam sdělení není tedy totožný s významem sdělované zkušenosti. Je to význam, který zkušenost může obdržet až v diskursu, tj. v systému označujících opozicí. Trvání na heterogenitě jazyka a zkušenosti je dalším z principů charakteristickým pro strukturalismus.
    
  • Re: Tomáš Hauer
    7 odpověď odeslal(a) Turnovský v Pondělí 27.Května 2002 20:03:08
    a teď něco známe i od Rudhyara:
    
    4 .Místa ve strukturálním prostoru jsou prvotní ve vztahu k věcem a reálným bytostem, které je zaujímají.
    
    Pro strukturu je charakteristický prostor, který je však bez rozlohy, čiré spatium, vytvořené krok za krokem jako kobinatorika míst. Vědecká ambice strukturalismu tedy není kvantitativní, ale topologická. Althusser při rozboru ekonomické struktury ukazuje, že skutečnými subjekty nejsou ti, kteří zaujímají dané místo, konkrétní jednotlivci, reální lidé, nýbrž místa v topologickém prostoru, který je vymezen výrobními vztahy. To znamená, že výrobní vztahy jsou charakterizovány jako diferenční vztahy (systém vzájemných diferencí), které se neutvářejí mezi reálnými lidmi, ale mezi objekty a faktory, které mají zpočátku pouze symbolickou hodnotu (výrobní předmět, pracovní síla, zisk atd.).
    
    Konkrétní lidé pak zaujímají místa ve struktuře a uskutečňují úlohu, kterou jim předepisuje dané strukturální místo (např. kapitalista) a stávají se tak nositeli strukturálních vztahů. Skutečnými subjekty tedy nejsou ti, kteří c; zaujímají místo a vykonávají jeho funkce, ale struktura sama. Podobně když Foucault hovoří o určeních jako smrt, touha, práce či hra, nepovažuje je za dimenzi empirické lidské existence, ale především za označení místa ve strukturálním prostoru, které z těch, co je zaujali, činí smrtelníky, toužící, pracující či hráče, tím, že převzali danou úlohu, určenou kombinatorikou míst v samotné struktuře. Strukturalismus je tedy neodmyslitelně spjatý s novou formou transcendentální filosofie, ve které jsou místa nadřazena těm, kteří je zaujímají.
    
    Z výše uvedených principů strukturalismu vyplývá posun směřující k nahrazení zkoumaného problému analýzou diskursu, či řečeno Lacanovskou terminologií posun od analýzy kódu k analýze signifikantu. Výsledkem pak je to, že původ významu nemůže být již nadále (jako např. u fenomenologie), umisťován do subjektu, do jednotlivce, který je přesvědčen o tom, že vyjadřuje sebe sama, ale spíše do jazyka samotného.
    
    Uveďme jako příklad vyprávění mýtu. Význam mýtu není vytvářen bezprostředním vyprávěním, není ani výrazem nějakého "mýtického vědomí". Mýtus je vyprávění. Forma vyprávění není vynález vypravěče, lze ji naopak považovat za systém artikulace, kód, systém vzájemných diferencí, které dovolují vysílajícímu vyslat zprávu či sdělení. Vypravěč jako subjekt vyprávění je ve svém vyjádření i imaginaci omezen kódem. Jestliže tedy mají například opozice jako "obr versus trpaslík" či "princ versus pastýř" nést označující, pak jejich místa a obsazení nemohou být předmětem změny. To znamená, že vypravěč mýtu pouze aktualizuje možnosti, vlastní danému kódu či systému označujících.
    
    Je to tedy struktura samotná, která rozhoduje o tom, co může či jindy právě musí býti řečeno při různých příležitostech a v různých situacích. Nikoli člověk, konkrétní jedinec, nýbrž struktura rozhoduje. Jednotlivec nic neznamená. Tak zní skandální poselství strukturální antropologie, její "nový humanismus", které si z něj veřejné mínění vyextrahovalo.
    
    Jedním z důsledků, který dále ze všech výše uvedených principů strukturalismu vyplývá, je přesvědčení, že společenské vztahy a vazby jsou vytvářeny diskursem. Tato formulace je nepochybně tou nejvýstižnější charakteristikou všech strukturalistických debat. Teorém o nestejnorodosti označujícího a zkušenosti tak obsahuje politické zabarvení. Sebestylizování politických ideologii současných společnosti a jejich symbolická působivost není v žádném případě garantem jejich korespondence a reprezentace s realitou, kterou, jak nám začasté tvrdí, popisují. Strukturalismus nám tedy ukazuje, že moc institucí nad jednotlivcem má svůj původ v dominanci určitého režimu řeči. Vládnoucí diskurs nevnucuje ani tolik nějaké pravdy (dogmata - signifikáty), ale spíše určitý režim řeči, který musí mluvčí používat, chce-li mluvit o své pozici.