<= Index  <= Zpět    (?)  www.astrolozka.cz (link) 
Obsah    Předchozí  118 119 120 121 122 123 124 125 126 127  128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138   Další

• Výpisky z nesubstančně ontologické četby 2
  682 otázku odeslal(a) Turnovský v Pondělí 11.Června 2001 23:15:51
  V Ontologii beze všech určení Bondy píše:
  
  Když jsem se v posledních deseti letech znovu stále více vracel k nejzákladnějším ontologickým otázkám, šel jsem vlastně cestou redukce. Mohl jsem poměrně snadno dospět k závěru, že to, co z nedostatku jiného termínu nazvu „obecnou ontologickou situací“, je situací, v níž neexistují žádná fyzikální určení. Nemůžeme tu předpokládat ani masu, ani energii, ani čas, ani prostor či jiné fyzikální veličiny (nehledě na to, že jsou vždy na sebe vzájemně vázány). Bylo by však pouze ničím nepodložitelnou hypotézou, kdybychom tu chtěli postulovat existenci nějakých veličin nefyzikálních, ale přitom zřetelně vymezených, jako je vědomí, vůle, subjektivita apod. Hypotéza je to možná, i když ničím nepodložená, a budeme ji muset zkoumat zv1ášť, což lze, jak uvidíme, provést s dosti důraznou argumentací, leč zatím ji nechme stranou.
  
  Situace, v níž neexistují žádná fyzikální určení, je přijatelná, protože mohou existovat základnější určení ontologická. Mezi ně patři zejména párové kategorie typu jsoucí x nejsoucí, bytí x nebytí, možné x nemožné, (bezčasově) věčné x aktuální, projevené x latentní, ale i 'dobré' x 'zlé' apod. Po mnoho let se mi zdálo nemožné dostat se pod tyto kategorie, ačkoli jsem cítil, že jejich předpoklad znamená tak vážnou determinaci „základní ontologické situace“', že ji prostě jednostranně deformuje a pro tuto deformaci není žádné vysvětlení. Jednotlivá ontologická určení, jež bychom preferovali, jsou ve skutečnosti stejně tvrdě omezujícími determinacemi jako určení fyzikální. Skutečnost, která by byla takto podložena, by byla limitována ve svém samém zdroji a jádře v podstatě prostě diktátem nutnosti, jež vylučuje prostor volnosti. Přiznat nutnost jako nejvyšší ontologickou kategorii znamená však nejen postulovat naprosto iracionální model skutečnosti, ale dokonce ze všech možných iracionálních modelů ten očividně nejhorší, a to ne jen snad z hlediska axiologického, ale i logického: je to prakticky nejzúženější možné hřiště skutečnosti.
  
  Patrně proto, že prožívám svoje filosofování jako v podstatě v prvé řadě osobní intimní záležitost, v níž jsem prostě lidsky angažován, a nechápu je jako nějaký pracovní předmět, mohlo dojít k tomu, že jsem si v této situací po několik let nedokázal propojit některé znalosti, které mi byly dávno běžné. Došlo k tomu naráz teprve tehdy, kdy jsem sám dokázal ve chvíli intuice uvidět 'základní situaci' jako situaci prostou i všech ontologických určení.
  
  V evropské filosofii není k dispozici žádná kategorie, kterou bychom v takovém případě mohli užít, ale v mahájánové filosofii je. Je to kategorie prázdnoty. Prázdnota je základní ontologická kategorie, která vyjadřuje situaci, v níž není žádných určení vůbec, tedy nejen fyzikálních a axiologických, ale ani ontologických. V tomto ohledu je to kategorie přesná a termín sám pokládám za vyhovující, neboť dosti přesně vyjadřuje, co je třeba.
  
  Je nutno poněkud se pozastavit. Vyloučeni i ontologických určení znamená dosažení nejzazší možné redukce z ontologického hlediska.
  
  Připuštění kteréhokoli ontologického určení znamená v poslední instanci minimálně to, že omezuji volnost 'základní situace' alespoň v tom, že je vyloučen opak, v podstatě však to znamená nastolení kategorie nutnosti ještě nad každou námi připouštěnou 'primární' determinací.
  
  Jestliže budu definovat základní situaci jako jsoucí, dostávám se volky nevolky k tomu, že tedy jsoucí je dáno nutně. Totéž platí prostě pro všechny ostatní ontologické kategorie, pochopitelně i pro kategorii možnosti, kdybych ji uvažoval jako primární určení.
  
  Stav bez ontologických určení ale není v žádném případě zaměnitelný s nihil, nebot' ,nic', resp. nebytí, je rovněž jednorázovým ontologickým určením. Buddhisté mají pro definování prázdnosti zvláštní pomocnou formulaci, že to je 'ani-ani' (a rozvádějí to až k jazykově skurilním výrazům), ale to problém nedefinuje, jen trochu osvětluje. Pojmový aparát, který měla buddhistická filosofie k dispozici, byl na výši scholastiky, ale na víc nestačil. Lze mít naději, že snad s dnešním aparátem pořídíme víc (?).
  
  Porozumění tomu, že prázdnota od všech ontologických určení neÍontologicky nicota, je ovšem velmi důležité. Odstraňuje to inkongruentní hypotézy o vznikání z ničeho a současně to osvětluje jinak dost dobře nezdůvodnitelný fakt, že vůbec něco je. Obojí je pro další ontologické zkoumání nesmírně závažné.
  
  Jestliže stav, který je prázdný od všech ontologických určení, není nihil, pak ovšem právě v důsledku toho, že tu nejsou žádná primární
  
  či preferovaná určení, je to stav, jenž je otevřený pro všechny předpoklady, je to stav plnosti všech předpokladů, je to pleroma jakožto plnost všeho.
  
  Stav prázdnoty od všech ontologických určení, který je ipso facto pleromatem, je v abstrakci možno modelovat jako vztah bezčasový, bezprostorový a stabilní. V takovém případě se ovšem nebude nijak fyzikálně jevit. Byl by to stav svým způsobem jaksi ideální, jehož nejbližší fyzikální analogií -abychom si to vůbec mohli představit - by byla absolutní entropie.
  
  Otázku absolutní fyzikální entropie pokládám filosoficky za otevřenou (ba patrně i matematicky a vlastně i fyzikálně otevřenou), Ontologicky je stav, pro nějž jsem užil slova ideální, tj. stav, v němž se prázdnota = pleroma nijak nevyjevuje, zřejmě vyloučen: 'základní ontologická situace' je trvale instabilní. Teprve tento moment nás staví před další problémy, neboť redukce až po zbavení všech ontologických určení sama o sobě dnes už nepřekračuje možnosti našeho pojmového aparátu a spekulativního diskursu.
  
  Že singularita, s níž se musí vyrovnávat fyzika, je stavem zásadně instabilním, je prokazatelné matematickou analýzou. Je ovšem otázkou, platí-li tato matematická analýza i pro ontologii, resp. pro onu 'základní ontologickou situaci', jež je prosta všech určení. Je nutno mj. mít na mysli i to, že se tu nejedná jen o nějakou výchozí polohu, která 'kdysi byla', event. 'občas je', ale že tato základní situace není nijak zrušena tím, že se fyzikálně, to jest mj. v čase a prostoru, jeví. Prázdnota = pleroma je nevyčerpatelná ontologická situace, v níž zůstává inkludováno i vše, co se jeví, i to, co se aktuálně nejeví. Její instabilita znamená, že v ní je přítomna vnitřní tenze, jež by snad byla prostě vysvětlitelná tím, že jestliže prázdnota není nihil (neboť to by bylo už jednostranné ontologické určení), není tedy ani ve stavu jakési 'ideální' entropie a v neentropické situaci je vnitřní tenze prostě faktickým stavem. Tedy právě absence všech ontologických určeni dává základní ontologické situaci onu 'dynamis" kterou snad střízlivěji nazveme instabilitou. Nedomnívám se, že z toho moc zmoudříme, ale možná je to první slovo, z něhož může vyjít naše zkoumání.
  
  V závěru této analýzy dospíváme tedy k pozoruhodně jednoduchému modelu: je jím jakási trojidentita: situace beze všech ontologických určení je ex definitione plností všech předpokladů (tzn. prostě, že žádné předpoklady nejsou vyloučeny) a jakožto zásadně instabilní je neustále ve stavu (mj.) fyzikální manifestace. Prázdnota = pleroma = zjevováni (a vice versa).
  
  Není pochyby, že tato zvláštní jednoduchost 'trojidentity' vypadá až podezřele elegantně (i elegance je někdy příliš!) a že může být rozcupována na prvočinitele. Doufám bezpečně, že se tak stane, neboť mnou podaný popis je zajisté velmi primitivní. Jenže nemůžeme postupovat jinak než po krocích, skoky jsou možné a i oprávněné v intuici, ale ta může jen na něco poukázat, bez proanalyzování každého jednotlivého krůčku se nelze obejít. Je nepochybně zajímavé, že tuto intuici velice zdařile převypravuje jeden model myto1ogie. Před lety bych se byl rděl, jakožto materialista, vůbec o tom mluvit. Ale v současné fyzice i biologii narážíme dnes tak jako tak znovu na určité projevy archetypálního myšlení, takže myto1ogickým symbolům začínáme opět lépe rozumět. Jde o model známý v různých variantách védánty (višnuistické, šivaistické apod.), doložitelný ale už v období bráhmanských textů, tedy před upanišádami. Božství, jež obsahuje vše, co může být, je právě v důsledku toho ve stavu inerce, ale jeho imanentní síla přivozuje, že se neustále jeví - ontologicky ve formě přeludu -konkrétní nekonečné světy: Višnu věčně spí, ale jeho Šakti vytváří máju - Višnuův sen. Tato myto1ogická představa je v indické tradici tak silná, že ji v podstatě nepřekonala ani pozdější buddhistická filosofie (která se nespokojila 'pragmatickým ' návodem Buddhovým, abychom ontologické otázky hodili za hlavu, a zejména ve své vrcholné podobě, ve vidžňánavádě (učení o 'jen vědomí'), jí vlastně jen reprodukuje ve vysoce sofistikované podobě: ontologická reálnost připadá pouze álaja-vidžňánam ('storehouse-consciousness'), v němž je obsaženo (jakožto 'semena') naprosto vše, co je možné, a jen v důsledku karmy se manifestují obsahy tohoto 'skladištního vědomí' jako kauzálně uspořádané universum, které ovšem není materiální, ale je pouze představou (individuálního) vědomí. Celý proces nepotřebuje žádného dalšího hybatele, neboť zdrojem karmy je nevědění, a to je - alespoň u některých filosofů výslovně vlastní charakter skladištního vědomí. Již ve starší fázi buddhistické filosofie byl vypracován velmi rigorózní model, v němž není k vysvětlení skutečnosti zapotřebí hypotéza o existenci nějakého vnějšího světa mimo naše vědo mí, a vidžňánaváda tento model jenom dovedla do posledních ontologických důsledků. Nemohu neopakovat už po tisícáté, že by si fenomenologové měli rozšířit vzdělání.
  
  Vrať'me se od mytologie k našemu triviálnímu uvažování. Jestliže se dostáváme k poznání, že existuje stav nebo situace či jakkoli to nazveme, v níž nelze dále aplikovat žádné fyzikální metody zkoumání, dostáváme se skutečně do oblasti 'za fyzikou' a pokud materiálnost chápeme jako vázanou na fyzikální veličiny, dostáváme se i do oblasti nemateriálnosti. Jakkoli tu nepadají v úvahu fyzikální vztahy, a do-konce i když předpokládáme, že jde o situaci prostou i všech určení ontologických, není třeba chápat to, co nazývám termínem prázdnota, jako amorfní. Předpokládat tak vysoký stupeň organizace, jako je subjektivnost či vědomí v té či oné podobě, je podle mého názoru již příliš jednoznačnou určeností, i když je zajisté v tomto bodě možno a nutno, aby filosofové sine ira et studio společně o všech možnostech uvažovali. Lze však snad předpokládat, že i ona základní ontologická situace, kterou nazývám prázdnotou, může mít strukturu. Zvláště jestliže vezmeme v úvahu, že tato základní ontologická situace je charakterizována instabilitou, což vždy nějak souvisí s tím, že tu není rigidní homogennost. Prázdnota by ovšem mohla mít strukturu pouze nefyzikální - nemateriální, ideální - a to by mohla být struktura matematická, resp. Geometrická. Matematické, resp. geometrické, vztahy jsou objektivní vztahy, které nemusejí mít fyzikálního nositele. Dokonce i za takových okolností mohou vytvářet struktury, které jsou naplněny (nefyzikální) vnitřní tenzí. Předpoklad, že prázdnota jakožto základní ontologická situace má strukturu jakési kvantové geometrie, která není fyzikálně realizována, nemusí být tak fantastický, jak se někomu zdá. Do jaké míry může být podobná struktura prázdnoty předmětem našeho poznání (řekněme racionálně spekulativního či matematického), může být otevřenou otázkou, ale není principiálně vyloučeno - což ovšem může vést k dalším vážným ontologickým otázkám.
  
  Pokud klademe rovnítko mezi prázdnotu a pleroma, neznamená to samozřejmě žádnou preexistenci věcí v latenci, ale to, že zde je plnost všech předpokladu. Instabilita vlastní základní ontologické situaci -v poslední instanci prostě z toho důvodu, že tato situace, ,prázdnota', není nihil -znamená v praxi prostě to, že se tyto předpoklady manifestují. Zde je nutno principiálně zdůraznit kategorii nahodilého. Pro tyto manifestace jevení se instability základní ontologické situace jsem používal termín 'nenutný samovznik'. S pochopitelným potěšením jsem se později dočetl o tom, že kosmologie nyní přijímá teorii o existenci plurality vesmírů, entropických i neentropických, z nichž vesmír námi pozorovaný je jenom jedním z neurčitelného počtu, protože jsem tuto skutečnost ontologicky předpokládal a vyslovil již na samém počátku svých prací o nesubstanční ontologii před více jak třiceti lety.
  
  Základní intenci celé mojí práce v ontologii bylo od počátku hledat v samotném gruntu ontologické reality záruku určitých axiologických kategorií, jež mají charakter zásadních 'existenciálních' předpokladů. Je to zcela na prvním místě svobodnost a zodpovědnost. Proces, který probíhá jen a jedině podle principu nutnosti, ať už ji modelujeme deterministicky či teleologicky, je procesem, který nemá axiologickou relevanci. Dokonce je možno uvažovat o tom, že to je vůbec zbytečný proces. Jde o takový druh pohybu, jako je neustálé otáčení kola na jednom místě, pohybu, v němž se neodehrává nic než spotřebovávání energie v čase, pohybu, při němž vůbec nic nového nevzniká, a jeho bilance je nakonec stejná, jako by vůbec nebyl probíhal. Kdyby ontologická realita měla tento charakter, bylo by holým nesmyslem, že vůbec je. Zejména uvažující bytosti, které by ji at' už 'zvenčí' či zevnitř mohly reflektovat, by mohly v nejlepším případě jen krčit rameny nad zbytečností celého podniku. Jestliže pak v rámci tohoto podniku vzniká nepřetržité trápení entit, jež podnik ve svém chodu produkuje, je to podnik odporný a zatraceníhodný, a jestliže by měl být tzv. věčný, pak je to prostě model pekla.
  
  
  • Re: Výpisky z nesubstančně ontologické četby 2
    1 odpověď odeslal(a) Prilis mnoho slov v Úterý 12.Června 2001 08:08:23
    
    Zapis z deniku
    12.cervna 2001
    neco po pulnoci
    
    Dobehli jsme az k vybezku, kde nocni obloha, jako rybarska sit, na nas padla. Fora byla se mnou. Chvili se smala tomu motani. Pak prislo k louceni. Cyklus se definitivne uzavrel. Rekl jsem nashledanou. Mf
  • Re: Výpisky z nesubstančně ontologické četby 2
    2 odpověď odeslal(a) Ljuba Axmannová v Úterý 12.Června 2001 12:17:21
    Martine, ráda Vás čtu, Vašich mnoho slov, kterými nabízíte svůj příběh k zobecnění a zdá se mi, rezonujete s Bondym, který dohledává obecné, nabízí je ke kontrole osobním příběhům…
    
    Nativita jako plnohodnotná prázdnota, tak mi to vychází. LA
    

• ...přes probouzení se z hybernace...
  760 otázku odeslal(a) Darja v Pondělí 20.Srpna 2001 16:50:29
  Na mou otázku neočekávám takovou exaltovanou odezvu jako měly okurky, ovšem písek v hodinách mé laboratoře se neúprosně sype, proto to odlišení se.
  O co jde? Hledám, hledám a mále mě vcucla černá díra. Unikla jsem jen o hrot křídla.
  Je to sice zatím ve fázi individuálního zpracovávání, já vím - nějaké spolky zasvěcených jsou jen v románech a filmech , ovšem jelikož zde bylo něco takového taky rozebíráno, přispívám poznatkem. Zadat přesné souřadnice a oblast dokonale vyloučit z průzkumu. Dobré, ne?
  Darja
  • KRIZE JAZYKA JE NÁM TŘEBA, Karlo Kordajová
    9 odpověď odeslal(a) Turnovský ve Středu 22.Srpna 2001 11:18:35
    „Má-li dojít k případný změně paradigmatu, musí proběhnout dlouhej a složitej proces, v kterým si každá jednotlivá moc upevňuje svý pozice nebo je naopak ztrácí. Už jsem myslím říkal, že jazyk je pouhej prostředník vůle moci; proto je taky každou mocí využívanej. Pokud se teda chcem zbavit moci jako takový, celýho souboru mocí, pokud chcem získat tolikrát vyvolávanou individuální svobodu, pokud chcem naplnit esoterickej ideál úplnýho člověka, musíme se zbavit jazyka jako takovýho, to znamená jako konvenčního systému znaků – nebo přinejmenším naší závislosti na něm; musíme se zbavit jeho konvenčnosti, systémovosti a nakonec i znakovosti. Musíme ho zkrátka individualizovat, jinejma slovama totalizovat. „Jazyk totálního člověka bude totálním jazykem; bude to možná konec starého jazyka slov. Vymyslet takový jazyk znamená rekonstruovat člověka až do jeho podvědomí. (Raoul Vaneighem: Traité de savoi-vivre å l´usage des jeunes générationes; Gallimard, Paris 1966, str. 106“ O totálním nebo úplným člověku tady není řeč náhodou. Takovej člověk je totiž nakonec tím ideálním, i když často nevysloveným nebo nepřiznaným cílem subversivního myšlení.“
    
    Ladislav Šerých: První knížka o tom, že řád je chaos a že potřebujem světlo anedovedem žít ve tmě a že každýmu obsahu se vnutí nějaká forma a že moc je všude a nikde a že i ta blbá svoboda je jenom jako a že ještě nenastala ta pravá dekolonizace a že i to umění je jeden velkej mýtus, DharmaGaia, Praha 1997. str. 133, začátek 17. kapitoly, jež má název „Krize jazyka je nám třeba aneb proč teda vlastně bylo na počátku slovo, he?
  • Re: ...přes probouzení se z hybernace...
    13 odpověď odeslal(a) Laďa Šerých ve Středu 22.Srpna 2001 19:36:07
    „Kolektivní duch navíc vytváří modelovej pocit, že společnost sama svou podstatou je předurčená k růstu a že tenhle růst se dá zvládnout jenom celkovou vyšší organizovaností všech aspektů lidský existence, a to pochopitelně nejenom tý kolektivní a institucionální, ale taky a zvlášť existence individuální.Individuální je tak v zájmu celý společnosti a jejího růstu podřizovaný kolektivnímu. Mýtus pokroku slouží k rozbití jinýho mýtu: mýtu individuální svobody. To už jsem ale všechno někde předtím říkal, ne?
    
    K rozbití mýtu individuální svobody taky slouží, a asi mnohem účinnějc, i simulovaný dosažení týhle svobody, který se děje v Baudrillardový době postsociální. Důsledkem tohohle vývoje je situace, kdy neexistuje jinej princip regulace života a chodu společnosti než tolerance, jak tvrdí Gilles Lipovetsky, a je mu při tom víceméně jasný, že je to iluze, nebo všeobecný podlehnutí systému přeludů a zdání podle Bodrijára. Pak ale nastává skutečný zhroucení všech dosud platnejch pravidel. „konec práce. Konec produkce. Konec politické ekonomie. Konec dialektiky signifiant/signifié, která umožňovala akumulaci vědění a smyslu., lineární syntagma kumulativního diskursu. Současně konec dialektiky směnná hodnota/užitná hodnota, která jako jediná umožňovala akumulaci a společenskou produkci. Konec lineární dimenze diskursu. Konec lineární dimenze zboží. Konec klasické éry znaku. Konec éry produkce.“
    
    Ladislav Šerý: První knížka…, str.221,
    
  • Re: ...přes probouzení se z hybernace...
    15 odpověď odeslal(a) Laďa Šerých v Sobotu 25.Srpna 2001 21:42:42
    
    Kdo chce spravovat, vykonávat a distribuovat moc, musí mystifikovat, rozdělovat svět; proto je v naší civilizaci hybatelem pokroku universální, všeobecná schizofrenie. Kdo nechce moci podlehnout, musí tenhleten uměle rozdělenej svět sjednocovat a demystifikovat. Protože sociální řád je vybudovanej na předpokladu svýho uznání, může každý zpochybnění uznání jeho legitimity pěkně narušit jeho strukturu. Přitom pochopitelně záleží na momentální síle systému, na stupni jeho vývoje: jestli se zkrátka nachází ve vzestupný fázi nebo ve fázi sestupný, na vrcholu nebo v krizi. Jenže co je z hlediska systému vrchol, může bejt z pohledu podvratnýho hlubokej úpadek, bacha na to. Možná že tahleta civilizace směřuje k vrcholu skrzevá svý sebezpochybnění, který do ní bude nakonec integrovaný, aniž se její podstata změní: to by bylo blbý, to by fakt asi znamenalo konec dějin, konec vývoje, konec možnosti subverse.
    
    Strategie moci vrcholí v procesu, kdy obecně mizí protiklad- nost a rozpornost: mezi ošklivým a krásným v umění a módě, mezi levicí a pravicí v politice, mezi falešným a pravdivým ve světě médií, mezi užitečným a zbytečným v oblasti vyráběnejch předmětů atakdál. "Všechna velká humanistická kritéria hodnoty, kritéria celé civilizace morálního, estetického a praktického soudu, mizí v našem systému obrazů a znaků." Tenhle proces ale začal fakt asi nejdřív v kultuře a umění. Veškerý tabu, který byly s takovou pompou bořený takzvanejma avantgardama a jejich předchůdcema, jsou dneska pacifikovaný, začleněný do naší kultury, bez možnosti projevit svý ostří, a to v době, která by to potřebovala naléhavějc než kdy dřív. V postmoderní době jsou normy i jejich porušení pozorovaný se stejným odstupem, se stejnou ironií. To nás znovu přivádí na myšlenku, která už tu byla víckrát: není nakonec neustálá snaha o podvrácení systému předpokladem jeho rovnováhy? Není subverse jako výzva k činu nakonec jenom tmelem společnosti? Není i subversivní myšlení předpokladem vnitřního vývoje systému, jeho stále dokonalejší adaptabilnosti? I kdyby, přesto ho musíme udržovat, přesto ho musíme rozdmychávat jako činnost, která je relativní (protože ta absolutní není trvale udržitelná) skepsí ke všemu, co systém produkuje, relativním zpochybněním všeho, co je jakkoli strukturovaný, nekompromisním odmítnutím veškerejch projevů a praktik kolektivního ducha, který si podmaňujou ducha individuálního. A, ještě naposled nám sem nakukuje bláznivej Béďa (Nýče): "Co činí ten, kdo odmítá? Zbavuje se věcí, jež mu brání v rozletu."No jo, porád. Subversivní myšlení by teda asi mělo otevírat každýmu individuu neurčitej a nekonečnej prostor prázdnoty (nebo plnosti, jak chcete), v kterým se může rozhodovat. Jakmile nějaký myšlení, i když původně bylo subversivní, začne tenhle prostor pro ostatní přesnějc vymezovat nebo jakkoli organizovat, začíná vytvářet zárodek dalšího systému, začíná osnovat pravidla nový hry. Tím ale taky připravuje půdu pro další subversi. Chcem se teda spokojit s tímhle procesem, s tou věčnou výzvou, s tou neustálou reakcí na moc, s tou nekonečnou hrou na schovku? Nebo by nám mělo jít o nastolení situace, kdy moc mizí, a kdy už teda subverse není potřebná ani možná? A pokud moc zmizí, znamená to, že je poražená, že fakt zmizela, nebo že je naopak všude, že jsme se s ní smířili a že ji už nejsme schopní identifikovat? Zatím si to nechte projít hlavou, krasavci a krasavice, ještě se k tomu vrátíme.
    
    Ladislav Šerých: První knížka str. 226 a dále
    
    

• Každý je kosmický hrdina: Respekt č. 33
  761 otázku odeslal(a) Pavel Páral v Úterý 21.Srpna 2001 22:17:56
  Upozorňuji na třístránkový článek, který vyšel v minulém čísle(č.33) Respektu s názvem "Každý je kosmický hrdina" a který najdete na adrese http://respekt.inway.cz/ v archívu (kopii posílám Pavlovi, pokud to bude chtít pověsit na web). Celé tři stránky jsou věnovány astrologii. Úroveň tohoto článku, pokud se to tak dá nazvat (ano, jsem naivní a občas očekávám, že se někdo aspoň bude snažit být novinářem), mě donutila reagovat(viz níže), ale kritika se dnes zjevně nenosí ani v Respektu a tak zůstala bez odezvy.
  
  PP
  --------------------------------------------------
  Odesláno a adresováno Petru Holubovi (šéfredaktor), Respekt.
  
  Re: „Každý je kosmický hrdina“
  ..aneb „Blesková“ zpráva o stavu astrologie v Českých zemích.
  
  Musím se přiznat, že po zjištění faktu, že Respekt věnoval tři stránky tématu astrologie jsem otevíral číslo 33 s nadějemi a v očekávání, že tu najdu alespoň snahu o objektivní informace. Článek „Každý je kosmický hrdina“ (kromě svého titulku) ovšem totálně a naprosto zklamal. Nepředstavuje ani v náznaku seriozní pokus o popsání stavu, ve kterém se česká astrologie nachází. Autor (Josef Greš) naprosto ignoroval základní krédo novinářské práce: zjistit a pokusit se sdělit pravdu o daném tématu. Namísto toho nám prezentuje něco, co by se svým přístupem, obsahem a jazykem hodilo spíše do Blesku a podobných bulvárních plátků. Autor se zjevně ani nenamáhal zjistit základní fakta o stavu astrologie v České republice. Oslovuje "proslulé astrology" (a informuje nás o jejich aktivitách), ale už se vůbec nepokusil (nebo nás o tom neinformuje) oslovit také uznávané a vážené astrology, kteří se tu za posledních 12 let zasloužili o rozvoj této disciplíny a za kterými je vidět kus práce. Nemluvě o těch, kterým patří poděkování za to, že si tu astrologie zachovala kontinuitu i v letech komunistického temna. Konkrétně a generačně (a další nevyjímaje) např. pány Žižku, Špůrka a Turnovského. Nikde není ani zmínka a Astrologické společnosti České republiky, o vydávaných periodikách a literatuře, o vzdělávacích kursech, nebo o webových prezentacích. A dále zůstávají nezmíněné (přičemž důležité) směry (v mnoha případech výrazně až diametrálně odlišné), kterými se dnešní astrologie ubírá a vyvíjí. A už vůbec autor nehovoří o různých přístupech k samotným klientským konzultacím.
  
  Kromě Hany Marvanové tu autor především servíruje názory jednoho z "proslulých pražských astrologů" pana Antonína Baudyše mladšího, který by se ve své skromnosti odvážil doporučit "nanejvýš dva nebo tři astrology, vzhledem k nekompetentní práci kolegů". Neinformovaný čtenář je tedy „objektivně“ a náležitě poučen, jak to v branži astrologie vypadá. U výše uvedeného je ale problém v tom, že v důsledku je to zhruba stejné, jako kdyby člen dorosteneckého hokejového výběru hovořil o problematice českého hokeje a vybíral a hodnotil národní mužstvo pro příští olympiádu (..a jistě, že i v astrologii existují šarlatáni a podvodníci: existují stejným způsobem, jako existují bankéři a policajti co kradou, jako existují nekompetentní lékaři a politici, nebo jako existují novináři, kteří píší slátaniny). Kromě toho se tu dozvídáme další, někým zřejmě statisticky ověřené pravdy, např.: „Málokdo z našeho oboru odmítá reinkarnační teorii“. Vzhledem k tomu, že jsem z oboru a pohybuji se v něm zhruba po dobu existence výše citovaného A. Baudyše ml. (v této reinkarnaci), jen kroutím hlavou nad tím, který "Astrologický statistický úřad" tuto informaci vydal. Protože je nepravdivá.
  
  Výčet nesmyslností uvedených v tomto článku nebere konce a tak jen namátkou: “Astrologie se údajně stala nejznámějším projevem nově probuzeného zájmu o náboženské otázky. Autor buď neví co je náboženství, nebo neví co je astrologie. „Obliba astrologie překonala léčitelství“ (sděluje autorka české části výzkumu ISSP Dana Hamplová). To je asi stejně smysluplné přirovnání jako že obliba vepřového může těžko soutěžit se sledovaností Banánových rybiček. Astrologie je vhozena do jednoho pytle s kartáři, léčiteli, regresivní terapií, su-jokem atd., vše zatřepáno a prezentováno na vnitřní straně týdeníku, na místě, kde člověk očekává (v rámci možností) slušnou novinářskou práci. Pak ale musí honem letět na Internet do Obchodního rejstříku a podívat se, jestli ten Respekt už není náhodou "Super-respekt". Jinak si nelze kvalitu odvedené práce v tomto článku vysvětlit. Byla to medvědí služba jak astrologii, tak Vašemu týdeníku.
  
  Pavel Páral, Praha 14.8. 2001
  
  • Re: Každý je kosmický hrdina: Respekt č. 33
    1 odpověď odeslal(a) Turnovský v Úterý 21.Srpna 2001 23:04:36
    Milý Pavle, samořejmě jsem ten článek a předtím podobný článek v Týdnu četl. Nechtěl jsem se k nim púvodně vůbec vyjadřovat, neboť jsou plodem toho typu žurnalismu (odporněji se to už nedá ani nazvat), kvůli kterému jsem vzdal svoji přítomnost v massmédiích: neznalost tématu a povrchnost zpracování. To, že v tomto žurnalistickém paskvilu není jmenován Žižka a Špůrek, ani Astrologická společnost je smutné. Že v něm nejsem jmenován já, mi, upřímně řečeno, udělalo radost a docela se mi ulevilo. Být tam uveden, musel bych se nad sebou oprvadu zamyslet, co že to dělám špatně. Zdraví Pavel Turnovský
  • Re: Každý je kosmický hrdina: Respekt č. 33
    2 odpověď odeslal(a) Turnovský ve Středu 22.Srpna 2001 00:08:33
    Šmarjájosef, tys to Pavle opravdu přepisoval v ruce, nebos to skenoval? Račis nám měl přispět na to nebohý etimimino, stejně ale děkuje Pavel T.
  • Re: Každý je kosmický hrdina: Respekt č. 33
    3 odpověď odeslal(a) Turnovský v Úterý 23.Dubna 2002 21:50:09
    PS: Samozřejmě, každýmu, kdo zatouží inkriminovaný článek si přečíst, ho na požádání přepošlu. Zveřejnit ho tady by znamenalo pošlapání autorských pseudopráv RESPEKTu a řev jeho právníků. Turnovský
  • Re: Každý je kosmický hrdina: Respekt č. 33
    4 odpověď odeslal(a) Turnovský ve Středu 22.Srpna 2001 02:30:40
    Nejen o umělcích:
    
    „Jsem hovno a chci pomník: to je ten průser occidentálního umělce. A když ne pomník, tak aspoň článeček v novinách, rozhovor v rádiu, mihnout se v bedně. Protivný tlamy furt těch samejch zaprodanců. V tomhle století je umění beznadějně pokrytecký fatálně spojený s prachama a osobní prestiží…“
    
    „Určitě jsou ale někde schovaní ti praví; skrejvaj se, ale nikdo je nehledá, jak říká Vrhomil. Jasně, ti rádoby umělci, co se neskrejvaj, co se prostituujou v médiích, ti zoufalí vyhonění zmrdi, co z talířů decentně požíraj hovna na různejch těch rautech a recepcích a myslej si, že to je to pravý že to je vono, od těch se nic čekat nedá. Ale kolik těch, ptám se s veškerejma sympatiema, co se vědomě držej stranou by fakt odolalo lákadlu tý varhoulovský patnáctiminutový slávy? Víte jak to myslim.
    
    Hele, co si budem povídat. Na umělce jednou zapletenýho do osidel kolektivu vždycky číhá dvojí nebezpečí: pokud se přimkne k moci příliš těsně, byť s dobrou vírou, že ji změní nebo zničí zevnitř, nutně jí začne ustupovat a nakonec se stane jejím sluhou; pokud si zachová potřebnej odstup, ocitá se čím dál tím víc na okraji a tahle marginalizace vede nutně ke ztrátě účinnosti na širší publikum, o kterou mu nakonec jde. Průser je v tom, že není nic mezi tím, žádnej rozumnej kompromis. S mocí to je vždycky buď anebo. Jsou tisíce způsobů jak bejt na straně moci, ale jenom jeden, jak bejt proti ní. To jsem možná někde čet, ale už si zaboha nevzpomneu kde. Přitom je jasný, a už to omílám poněkolikátý, už byste si to mohli pamatovat, že v moderní společnosti se prostor pro svobodnější pohyb ducha čím dál tím zužuje, jednak v důsledku celkovýho rozvoje techniky a s tím související technologizace a medializace klutúry a umění, ale taky tím už zmiňovaným manévrováním moci, která disponuje nesčetnejma způsoby nivelizace a otupení každý nebezpečný myšlénky. Cílem moci je jednodimenzionální společnost, totální unifikace, absolutní schopnost absorbce všeho doopravdy novýho a výraznýho, zarovnání všech vrcholů a zasypání všech propastí, eliminace všech míst, kde se daří prudkejm vírům, bouřím, noci, hehe.“
    
    Ladislav Šerý: První knížka…, DharmaGaia 1997, str. 164 atd
    
    Přimíná mi to, jak jsem před pár lety vyděsil o vánocích v Chodovské tvrzi Petra Messanyho a jeho žáky Sehnalovic astrologické školy, když jsem jim sdělil, že astrolog je vlastně terorista, který podvrací společnost tím, že se snaží pomoci člověku nalézt sebe sama takového, jaký by byl, kdyby ze sebe serval ty nánosy, tu strusku společenské manipulace. 27° Raka – sabiánský symbol Divoká bouře nad údolím, plným luxusních obydlí. Konfrontace se společenským převratem, vyžadujícím přehodnocení strnulých hodnot.
    
    Rudhyar si zvolil své nové jméno podle boha Rudry, předchůdce Šivy, ztělesňujícího ničivou sílu bouře a elektrických výbojů.