Lukáš Kořínek
Astrologie a elementy orbitálních drah planet
Astrologie jako symbologie pracuje od nepaměti s reálnými fyzickými tělesy, takzvanými dvěma světly - Sluncem, Měsícem, a planetami, které jsou součástí a ve zcela reálném ohledu i předpokladem životního prostředí, ve kterém žijeme a které nás obklopuje. Lidská mysl vždy ve snaze po životní orientaci, hledání smyslu a predikci událostí rozeznávala planetární cykly. Dříve spíš ve vztahu k horizontu ve formě heliaktických východů, západů a kulminací. Později za pomocí složitějších geometrických vztahů-konstelací mezi více planetami. S rostoucí strukturalizací vědomí se prosazovala přesnost předpovědí-výpočtů a tím použití specifik určitých abstraktních bodů jednotlivých orbitálních drah planet. Většina z těchto exaktních bodů neodolala potřebě zesymbolizování. Takto známe například lunární uzly - průsečíky ekliptiky a eklipsy, Černou lunu - lunární apogeum, časem přibyly i heliocentrické vzestupné planetární uzly a s rozvojem astronomických souřadnic i body precesních diferencí a galaktického jádra.
V dnešní době, kdy trpíme rozchodem vědeckého poznávání s životní potřebou skutečné orientace a vývoje, mají vědecká fakta pro lidskou zkušenost spíš absurdní charakter. Dlouhotrvající rozštěpení astrologie, hvězdářství a astronomie má za následek na jedné straně přehnaně stále dále se rozrůstající tendenci poznání, nereflektující jiný než čistě vědecký objektivní význam, a na straně druhé mnohdy symbolické bludařství bez ohledu na reálná fakta. Důsledkem je například neschopnost orientace v prostoru té reality, kterou nám odhaluje současná věda. S odvoláním na Dane Rudhyara můžeme tvrdit, že astrologická symbolika vychází z úžasného a inspirujícího zážitku člověka s noční oblohou a ze snahy toto nepojmenovatelné přenést do vztahu s každodenní životní zkušeností. Dát tomu lidský význam. Kolik z nás je však schopno tento neopakovatelný rituál planet přenášet do životních rytmů jinak, než pouze z monitoru počítačů?
Astrologický systém dělení planet na osobní, společenské a transpersonální vychází v podstatě z délky jejich doby oběhu-vzdálenosti (3. Keplerův zákon) od Slunce, tedy z délky velké poloosy, což je střední vzdálenost planety od Slunce. Hodnota je udána v astronomických jednotkách Aj (střední vzdálenosti Slunce-Země). Takto definujeme skupinu takzvaných terestrických planet, do které patří Merkur (0,38 Aj), Venuše (0,72 Aj), Země (1 Aj), Mars (1,52 Aj). V astrologickém myšlení to jsou prvky, jejichž funkční aktivita se odvíjí na osobní úrovni. Ve vztahu k Zemi rozlišujeme tyto planety na vnitřní, tedy s dráhou oběhu blíž ke Slunci než Země (Merkur, Venuše), a vnější (Mars). Merkur - bipolární (eklektrický) diferenciátor solární, unitární energie; dualismus jako funkční aktivita mysli. Venuše - magnetická, dostředivá vazba, schopnost upevnit dynamický (elektrický) impulz ve formu- hodnotu. U planet obíhajících po vnitřních drahách vzhledem k jejich postavení rozeznáváme dolní a horní konjunkci. Dolní konjunkce - planeta je mezi Zemí a Sluncem; substanciace potenciality; polarizace a formování tkání hmotného těla. Horní konjunkce - mezi planetou a Zemí je Slunce; polarizace a formování siderického těla. Vnější planeta Mars - odstředivá síla, vůle ke zkušenosti, sebepotvrzení, energie formy orientovaná k „cíli“. Další skupina je již podstatně vzdálenější od Slunce a je tvořena Jupiterem (5,2 Aj) a Saturnem (9,5 Aj). Tyto planety označujeme jako společenské ve smyslu společensko- kulturního spektra vztahů hodnot a prosperity. Značná mezera (3,68 Aj) mezi orbitálními drahami Marsu a Jupitera je vyplněna počtem asteroidů a velkých asteroidů-planetek, jakými jsou například některými astrology používané: Ceres, Pallas. Juno, Vesta... celkem jich je však asi patnáct a těch menších více než tři tisíce. V této oblasti obíhá také mnoho zachycených komet, respektive kometárních jader. Tuto oblast můžeme symbolicky vymezit jako oblast astrálního prachu, vzniklého například gravitačním kolapsem marsovské individualizované energie pod tlakem slapových sil kolektivně tvořených hodnot a důsledky integrace hodnot vyššího celku, zde iniciovaných kometami.
Planety počínaje Merkurem až po Saturn jsou viditelné pouhým okem - bezprostřední lidskou zkušeností. I když v případě Merkuru (vzhledem k tomu, že se z geocentrického pohledu nevzdálí od Slunce více než 28°), jeho zpozorování vyžaduje um nebehledičství, nebo náhodu. Po celá staletí byl Saturn považován za konec a pevnou hranici sluneční soustavy. To na základě jeho vzdálenosti a tedy i nejdelšího tehdy známého cyklu, doby oběhu.
13. března 1781, osm let před francouzskou revolucí, byla prostřednictvím optické techniky objevena anglickým hudebníkem a astronomem Williamem Herschelem další planeta, Uran (původně pochopitelně nazývána Herschel; 19,18 Aj). Uran byl pozorován již v roce 1690 Johnem Flamsteedem a v pozdějších letech i jinými astronomy. Na základě jejich tehdejší schopností byl však pokládán za stálici-hvězdu a teprve Herschel z něj „udělal“ planetu díky přesnějším výpočtům. I když tato planeta je na pomezí prostým okem viditelných hvězd, její vědomé zpozorování bylo vskutku revoluční, a to zejména vůči všeobecné představě, že renesanční věda objevila vše zásadní. O tomto proklesťování se tradičními představami hovoří nejen sabiánský symbol stupně, na kterém byl Uran objeven (25°.Blíženců), ale i jeho opozice na Saturn.
Při výpočtech Uranovy dráhy docházelo k rozporům s jeho skutečnou pozorovanou polohou. Toto nepředvídatelné chování nové planety bylo přičteno na vrub gravitační síle dalšího, zatím neznámého tělesa. Na základě neustálých přepočtů poruch Uranova pohybu byl 23.září 1846 na Le Varrierem přesně předpovězeném místě objeven J.G.Gellem a H.L.D´Arrestem Neptun (30,05 Aj). O nutné dávce intelektuální výkonosti a aplikacích teoretických výpočtů ve snaze učinit vizi nové planety skutečnou symbolicky hovoří ten fakt, že na onom přesně empiricky předpovězeném místě se nacházel v den objevu Neptun v konjunkci se Saturnem (26°.Vodnáře).
V pozadí tohoto astronomického triumfu newtonské mechaniky 19. století byly však další nejasnosti a nepřesnosti v drahách obou planet, zvláště pak stále Uranu. Pochopitelně, že se vyskytla tvrzení o existenci dalšího tělesa, a teoretických výpočtů se ujal americký astronom Percival Lowell. Systematické fotografické snímkování oblohy W. Tombaughem slavilo úspěch a na fotografické desce, exponované 21.1.1930, byla objevena na 19°Raka ona planeta X, Pluto (39,44 Aj). S oznámením objevu světu se však čekalo na 13. března téhož roku, mimo jiné k poctě nedožitých Lowellových narozenin, jehož iniciály jména připomínají symbol Pluta. Tento den byl také 149. výročím objevu Uranu. Zajímavé je, že mezi objevem Neptuna a Pluta uběhlo 84 let, tedy jeden Uranský cyklus. I když se Pluto nacházel poblíž Lowellem předpovězeného místa, v podstatě však šlo o šťastnou náhodu. Uvážíme-li výjimečný sklon jeho dráhy k rovině ekliptiky (17°) oproti sklonu ostatních planet, o čemž ve výpočtech nebylo ani tušení, bylo štěstím, že Pluto právě procházel vzestupným heliocentrickým uzlem své dráhy, tedy přes rovinu ekliptiky, a tak mohl vstoupit do našeho vědomí. S nástupem fašismu k moci se tak Pluto stává celebrujícím knězem, posvěcujícím nadcházející období dramatických zásnub-konfrontací se stínem vývoje západního světa.
Objev Pluta, iniciovaný poruchami drah Urana a Neptuna, vzhledem k povaze jeho dráhy, velikosti a hmotnosti nevysvětlil vůbec nic. Naopak, jeho excentricita, sklon k rovině ekliptiky a ten fakt, že jeho souputnik Cháron z nej vytváří dvojplanetu, zapříčinily vznik mnoha dalších pochybností a otázek, a to, jak bude později řečeno, i na půdě astrologie.
Tuto zvláštní skupinu tří transaturnských planet nazýváme transpersonální. Některými astrology poeticky označeny jako vyslanci Galaxie. Reprezentují transformační síly, které zde byly od počátku. Vědomými se však stávaly postupně, řekněme symetricky k vyvíjející se lidské aktivitě, zvyšující se potřebě, úrovni strukturálního poznání a dosaženého vývojového stupně. Celý proces systematického objevování, včetně „rotačního momentu“ společenských událostí, se pochopitelně odráží v astrologické interpretaci těchto planet.
Podívejme se na excentricitu planet, což je výstřednost dráhy, monitorovaná diferencí mezi periheliem - kdy je planeta nejblíž Slunci, a aféliem - kdy je nejdál, tedy v podstatě to, jak se eliptická dráha liší od kružnice. Nejméně výstředné dráhy, téměř kruhové, má Venuše a tradičně řečeno její vyšší oktáva Neptun. Kruhové, přesněji téměř kruhové orbitální dráhy symbolizují vyrovnanost polárních fází. Tyto prvky nemají dynamiku, jsou schopny vázat informace v hodnoty a tvořit vazby (vztahy). Hovoříme-li o Venuši symbolicky jako o hodnotovém systému, pak například v tom smyslu, že magnetická nebo gravitační energie vazeb neuronů je schopna předávat si vzájemě prostřednictvím stále se opakujících absorbcí a emisí „merkurský“ náboj či impulz a tak vytvářet paměť (formu, hodnotu). Neptun takto symbolizuje vzájemné vazby hodnot Celku, nebo vazeb mezi celky. Jeho dráha je klidnou (kruhovou) hladinou heliokosmu, kde se uskutečňuje prostoupení.
Největší excentricitu mají Merkur a Pluto, první a poslední z dosud známých planet sluneční soustavy. Merkur je primárním diferenciátorem solární energie, jeho výstředná dráha tak zcela zásadně rozlišuje energii v abstraktním slova smyslu na kladnou a zápornou. Je hermafroditní, vzpomeňme také na Caduceus, Hermovu hůl se dvěma hady. (V případě Pluta je tento dualismus umocněn skutečností, že je dvojplaneta Pluto-Cháron). Dříve se mělo za to, že existuje ještě jedna planeta, nazývaná Vulkán, která je ještě blíž Slunci než Merkur. Toto mínění vycházelo ze snahy zdůvodnit stáčení Merkurova perihelia nezávisle na heliocentrických uzlech jeho dráhy. Je zajímavé, že právě u Merkura, který má zcela příznačnou astrologickou symboliku, musela být vynaložena značná inteligence, aby při výpočtu jeho dráhy byla poprvé použita v praxi obecná teorie relativity. Tím byly hypotézy o Vulkánu vyvráceny a zároveň byla prokázána platnost einsteinovské teorie. Planeta Pluto, zatím poslední planeta sluneční soustavy, má orbitální dráhu tak výstřednou, že se protíná s drahou Neptunu. To znamená, že v období, kdy Pluto vstupuje do perihelia, je blíž ke Slunci než Neptun (v době afélia je téměř dvakrát tak vzdálen od Slunce než je vzdálenost Urana). Druhé, takzvané prázdné ohnisko (prvním je Slunce) eliptické dráhy leží ve velké vzdálenosti od dráhy Neptunu. Touto mezi planetami anomálií dráhy a také sklonem roviny svého oběhu k rovině ekliptiky připomíná spíš kometární těleso než planetu. Podobně výstřednou dráhu má některými astrology hojně používaná kometa Chiron. Chironovo perihelium se nachází mezi Jupiterem a Saturnem, ale jeho eliptická dráha nejenže protíná dráhu Saturna, ale jeho afélium je v blízkosti dráhy Uranu. Vzhledem k jeho dráze, která je charakteristická pro zachycené komety, se v poslední době zjistilo, že jeho afélium je až mezi drahami Uranu a Neptuna (mezi těmito drahami se nachází Plutovo perihelium). Chironova dráha s body perihelia, afélia a s průsečíky drah Saturnu a Uranu vytváří šestičetný cyklus. Symbolicky lze hovořit, že ozdravuje vztahy mezi „kolektivními celky“ kultury a přírody. Chiron byl objeven Charlesem Kowalem v roce 1977. Sedmdesátá léta se v západním světě, v Americe za vlády prezidenta R.M.Nixona, vyznačovala „propadem kurzu prosperity“ a snížením spotřeby. Byla to reakce mimo jiné na systémovou studii manželů Meadowsových Meze růstu, známou jako první zpráva římského klubu. Docházelo k revitalizaci a svým způsobem k transcendenci jupitersko-saturnského chápání životních hodnot a potřeb. Trvale udržitelný (Saturn) vývoj (Jupiter).
Tělesa Pluto a Chiron, jak již bylo řečeno výše, se vyznačují také výrazným sklonem vlastní oběžné roviny k rovině ekliptiky (Pluto 17°). Právě takto výrazný sklon odhaluje systémovou chybu. Astrologie pracuje pouze s ekliptikální délkou planety, vztaženou k horizontu. Její šířka, tak jako v případě Pluta, však může výrazně změnit skutečnost. Je li například Pluto v dostatečné vzdálenosti od jednoho ze svých helicentrických uzlů, z astrologického hledika můžeme říci, že je pod horizontem, popřípadě v prvním domě. Ve skutečnosti je však poměrně vysoko nad horizontem.
Těmito anomáliemi elementů orbitálních drah (sklon dráhy a excentricita) se v podstatě nacházíme na pláni periodických komet, které byly zachyceny Sluncem před několika desítkami tisíc až miliony let. Pluto jako jediná planeta sluneční soustavy, stejně jako většina asteroidů a komet, byl objeven fotografickou cestou. V době přísluní, tedy při ohřevu povrchu, získává atmosféru, kterou ztrácí v podobě kometární kómy. Pluto i Chiron a většina komet jsou v podstatě původně objekty Oortova oblaku nebo také Kuiperova pásu (planetesimál), což je oblak meziplanetární hmoty, skládající se z plynu a drobných částic, které byly odváty slunečním větrem a tvoří jakousi auru-obal, vytyčující tak symbolicky hranici sluneční soustavy. Fyzikálně zde dochází k rovnovážnému působení sil mezi gravitací, hmotností částic a tlakem slunečního záření. Poruchami „chaosu“ dochází ke koagulaci částic, zvýší se hmotnost vznikajícího oblaku a ten propadne životu sestupujícího po parabolické dráze ke Slunci jako „posel“. Je-li takovéto těleso schopné speciálního druhu integrace, započne cyklus na úrovni lidského bytí jako rezonance určitých potřeb symbolizující se mysli vzdorovat entropii.
To nové vždy vzniká transformováním-recyklací toho, co bylo. Lépe je však přeměnit to, co je k dispozici právě teď. Gravitační spoutanost starých konceptů dřív nebo později propadne zcela dezorientaci a rozptýlení svých vlastních sil, které nejsou schopny reagovat na novou potřebu neklidného ducha.
Literatura :
D. Rudhyar: Psychologie transformace, Půdorys
D. Rudhyar: Astrologie transformace, Půdorys
D. Rudhyar: Astrologická mandala, prac. překlad Radmily Valtrové, Ista 1998
A. Ruperti: Cykly proměn
Erazim Kohák: Zelená svatozář, Slon 1998
Stephen W. Hawking: Stručná historie času, Mladá fronta 1997
O. Hlad, J. Pavlousek: Přehled astronomie, SNTL 1990