<= Index <= Zpět Cykly Slunce a Luny Saturnovy cykly
Alexander Ruperti: Cykly proměn
Od počátku věků měřil člověk svůj život planetárními cykly. Počítal svůj život na obloze od jednoho východu slunce k druhému, od jednoho novoluní ke druhému. A právě toho uvědomování si Času odlišuje člověka od všech ostatních živých tvorů. On jediný má schopnost pojímat čas jako kontinuum minulosti-přítomnosti-budoucnosti, protože jedině člověk si je vědom toho, že jeho dny jsou vymezené. Humanistická astrologie je první, která se pokouší o využití koncepce cyklů jako základu pro pochopení a interpretaci základních symbolů: domů, znamení, planet, aspektů. Je to více než “nová technika interpretace”, je to nový přístup. Po tisíciletí byla astrologie založena na víře v existenci kosmických sil, vibrací nebo planetárních paprsků, které přímo ovlivňují život na planetě a nutí jedince, aby dělali určité věci nebo prožívali určité události. Ještě dnes tento systém víry u většiny astrologů přetrvává, a to i navzdory averzi, kterou člověk cítí, má-li sám sebe považovat za oběť vesmíru.
Často slýcháme o pokusech zmírnit daný determinismus astrologie pomocí populárních klišé jako: ”Hvězdy nedonucují, ony pobízejí”, avšak rozdíl mezi “donucováním” a “pobízením” přesto zůstává přinejmenším vágní. Systém víry přetrvává. V takovéto filozofii nemá vzájemný cyklický vztah planet smysl, ani jako vesmírný řád. A právě tato periodičnost, která je vlastní všem meziplanetárním cyklickým vztahům, opravňuje jejich využití ve vztahu k lidskému životu a pro humanistickou astrologii je velmi významná a určující.
Cyklus je formální struktura času. Je to kontext, ve kterém se odehrává změna. Všechno v naší existenci je strukturováno časem a každá činnost se odehrává v čase. Cyklus je trváním života dané entity. A i když je u cyklu možno určit jeho počátek a konec, je mylné jej interpretovat jako věčný návrat: počátek, konec a nový počátek. Takovéto chápání cyklů v astrologii by vedlo k tomu, že bychom je považovali za opakující se sledy událostí. Tak tomu ve skutečnosti není: i když se schéma jeho odvíjení od počátku do konce opakuje, obsahy cyklu - změny stavu, události nebo zkušenosti obsažené v jeho trvání - se nikdy přesně neopakují. Den tvoří jeden rozpoznatelný cyklus. Je to struktura času, jejíž forma je určena rotací zemské osy za čtyřiadvacet hodin. Zároveň je den také součástí lunačního cyklu, zjistitelný v lunačních fázích, cyklus, který měří soli-lunární vztah - od jednoho novoluní do příštího - a tyto dva cykly jsou zase obsaženy v cyklech dalších. Tento vzájemný vztah mezi cykly vytváří specifickou jedinečnost každého okamžiku a současně je navzájem spojuje do rytmického řádu. Tyto časové hodnoty sluneční soustavy - největšího celku, jehož součástí je naše Země, ovlivňují časové hodnoty jedince. Astronomie nám poskytuje údaje; astrologie je interpretuje ve vztahu k životním procesům, probíhajícím na Zemi a zvláště v člověku.
Cyklus jako “celek činnosti” zahrnuje prostředí jako počátek a konec s rozpoznatelnými fázemi vývoje, podle toho, jak se odvíjí. Jakmile nějaký specifický okamžik identifikujeme jako součást nějakého cyklu, okamžitě je velmi složitě propojen zároveň s počátkem i koncem cyklu. Každý specifický okamžik v rámci nějakého cyklu může být považován za součást “prostředí”, exteriorizaci impulzu, kterým cyklus započal, a který je veden k závěru nebo cíli tohoto cyklu. Takto všechny okamžiky cyklu sahají dozadu, ke kořenům cyklu a současně k semeni cyklu na jeho konci. Tento současný, simultánní impuls, probíhající zároveň směrem dozadu i dopředu, zahrnuje každý specifický okamžik ve všech ostatních okamžicích cyklu. Rudhyar to nazývá VZÁJEMNÝM ČASOVÝM PRONIKÁNÍM. Je to čtvrtá dimenze času. Rudhyar trvá na tom, že takovéto vzájemné časové pronikání kořenů, semene a všech ostatních okamžiků cyklu má daleko větší význam než obvyklá koncepce “příčiny a následku”, založená na pevném sledu různých momentů času. Každý okamžik času je součástí, aspektem nebo fází všezahrnující skutečnosti - Celku. Takto je každá jednotka, zdánlivě oddělená, obsažena v každé jiné jednotce a je její součástí v rámci trvání určitého cyklu. A proto v každém cyklu následek ovlivňuje také příčinu a každý přítomný okamžik je tažen budoucností právě tak jako tlačen minulostí. V každém z těchto okamžiků je implicitně zahrnut celý cyklus.
Astrologie, chápaná jako studium cyklů, se tedy stává studiem vzájemných vztahů mezi všemi faktory, mezi budoucností a minulostí v každém přítomném okamžiku, mezi univerzálním makrokosmem a individuálním mikrokosmem. Nativita je výchozím bodem individuálního životního cyklu. Leží mezi minulostí předků (karmické kořeny) a potenciálně individualizovanou budoucností (dharma, která je cílem života). Je to vzorec nebo plán toho, čemu Jung říká proces individuace, a který v symbolickém jazyce ukazuje, jak se každý člověk může plně stát tím, čím potenciálně je.
Cykly měří změnu. Aby bylo možno dosáhnout cíle, musí docházet ke změnám a každá změna nevyhnutelně zahrnuje krize. Mnoho lidí se slova krize bojí, zaměňují ji s pojmem “katastrofa”. Studují astrologii, protože věří, že znalost “špatných” nebo “zlovolných” aspektů jim umožní se krizím vyhnout. Přesto však krize neznamená nějakou hroznou pohromu. Slovo pochází z řeckého krino = “rozhodovat” a znamená prostě okamžik rozhodnutí. Krize je bodem obratu, který předchází ZMĚNĚ. Vyhnout se krizi by znamenalo chtít zabránit změně, což je prokazatelně nemožné.
I když je veškerá živá i neživá hmota v neustálé změně, jedině Člověk má schopnost se rozhodovat vědomě. Chce-li se vyvíjet, musí ve prospěch vědomé volby opouštět instinktivní chování, které slouží jen jeho sebezáchovnému pudu a jeho sociálním tlakům. Překážkou tohoto vědomého výběru je “ego” - to, co společnost člověku říká, čím že by měl být, na rozdíl od zkušenosti Sebejá, které mu říká, co doopravdy je. A ve shodě se svou sociální rolí pak přijímáme obvyklé vzory chování. Když tedy nadejde čas rozhodnutí, podvolíme se spíš tomu, aby naši volbu určovaly tyto vzory, než abychom přijali takovou linii chování, která by vyplývala z naší vlastní vnitřní pravdy.
Bohužel jsme vždy v pokušení se rozhodování vyhnout a doufáme, že potřeba, která jej vyvolala, zmizí a věci zůstanou v pohodlném “normálu”. Někdy to vypadá, že tato taktika funguje a niť statu quo zůstává nepřerušena, ale ať jde o sebedrobnější rozhodnutí a sebebezvýznamnější krizi, znamená tento způsob jednání duchovní porážku. Když člověk rozhodnutí odmítne nebo se bude spoléhat na okolnosti nebo na ostatní, že rozhodnou za něj, nezbavuje jej to odpovědnosti. Pokaždé, když jsme se nerozhodli, se posilují nevědomé pudové vzory. To, co bylo v dětství pouhou trhlinkou, se později stává vyjetou kolejí a nakonec hrobem. Tento opakovaný nedostatek vědomých rozhodnutí pak může zvyšovat napětí natolik, že nakonec dojde k výbuchu. Pak budeme třeba muset reagovat za velmi obtížných nebo bolestných okolností, kterým jsme mohli zabránit, kdybychom byli objektivně a s odvahou čelili menším krizím, které jim předcházely. Katastrofa, která z toho vyplývá, nemusí nezbytně pocházet z krize, ale z rozhodnutí, kterým jsme se vyhnuli. Pro humanistické astrology nejsou krize vnějšími událostmi, i když je vnější události mohou urychlit nebo podmínit jejich vývoj. Krize - velké nebo malé - jsou hlavně příležitostí k růstu; jsou to jediné příležitosti, které ve skutečnosti máme. Můžeme se průběžně udržovat v bdělosti a osvobozovat se od zavedených nevědomých schémat, které brání duchovnímu růstu. Tak potom budeme schopni využít krizí k individuálním cílům.
Výzev ke konfrontacím je nekonečně mnoho. Některé z těchto bodů zvratu jsou povahy biologické (dospívání nebo menopauza) a dochází k nim v určitém daném věku, zatímco jiné jsou individuální a mohou se dostavit kdykoli během života. V těchto případech je potencialita latentně obsažena v nativitě a vzájemné pronikání (interpenetrace) jejích dopadů a následků bude záviset na věku osoby v okamžiku krize (viz kapitola II: Věkový faktor). Astrolog může vyvodit z tranzitů a progresí rytmus a povahu potenciálních budoucích krizí. Jestliže počítáme s určitou formou změny v době tranzitu nebo době krize růstu, můžeme se připravit vědomě a s otevřenýma očima a můžeme tak získat na osobní zralosti a duchovním rozvoji. Tato znalost nám rovněž může pomoci v tom, abychom se vyhnuli náhlým nebo ukvapeným rozhodnutím. A kromě toho může astrologie rozptýlit pocit beznaděje - který se uprostřed krize často objevuje - tím, že určí konec cyklu.
V každém případě může mít tato znalost budoucnosti i negativní dopady. Předjímání bezprostředně hrozících krizí budí často strach a úzkost, což jsou prvotní příčiny všeho zlého. V ideálním případě by tento negativní přístup měl být z humanistického hlediska dosti nepravděpodobný, protože jeho cílem je spíš duchovní vývoj než obohacení nebo materiální blahobyt. Humanistický astrolog by měl mimo jiné vědět, že krize nejsou izolovanými událostmi, ale fázemi individuálního růstu. Měl by je vysvětlovat ve vztahu k cyklům, velkým nebo malým, uvnitř kterých se jako fáze těchto cyklů odehrávají . Fáze, které krize odpovídá , ukáže svůj smysl a svůj cíl podle povahy, chování a cíle cyklu, pojímaném ve svém celku. Humanistický astrolog bude tedy moci naznačit směr, orientaci a cíl každé krize. Většina astrologických knih nenapomáhá rozvoji schopnosti sledovat, co by se mělo a mohlo odehrávat v budoucnosti (to znamená předmět a cíl celého cyklu), i když se nacházíme v mlze chaotické situace. Tomu je třeba se naučit tváří v tvář zkušenostem, podle čtvrté dimenze času, to znamená při pohledu na celý cyklus v každém okamžiku jeho procesu a tím, že budeme čelit současnému okamžiku jasně a vědomě.
I když humanistický astrolog může hodně pomoci při pochopení budoucích krizí, tento přístup je možná ještě hodnotnější při posuzování krizí, ke kterým už došlo v minulosti. Tento návrat zpět představuje nejlepší přípravu k tomu, jak čelit konstruktivně a účinně krizím růstu, které teprve přijdou. Přesto však, jako u všech technik, jeho hodnota záleží na osobě, která jí využívá, na její odvaze, moudrosti a duchovním vidění. Nikdo nemůže vidět ani v nativitě ani v samotném člověku cokoli, co se odehrává mimo pole jeho vlastního chápání. Astrolog nemůže vyčíst z nativity víc, než sám vkládá do vlastního života.
Progrese a tranzity: cesty rozvoje
Když jsem se poprvé před čtyřiceti lety začal zajímat o astrologii, zuřila mezi astrology kontraverze, týkající se relativní hodnoty progresí (nebo direkcí) a tranzitů - a ta vlastně trvá doposud. Pseudovědecký proud v astrologii dovedl mnoho astrologů k tomu, že upustili od používání progresí a direkcí a používají výlučně tranzity. Jiní využívají obě metody, ale směšují je, protože si myslí, že obě se vztahují k vnějším událostem. Humanistický astrolog používá oba systémy současně, ale umisťuje je do různých kategorií. Protože tato kniha popisuje především tranzity, nebudeme se dlouze zaobírat progresemi a direkcemi. Stačí říci, že pro humanistickou astrologii se vztahují hlavně k vnitřnímu a subjektivnímu procesu růstu potenciální individuality. Popisují postupné transformace, ke kterým dochází podle cíle a povahy jedince, tak jak se jeví v nativitě, a projevují se po celý jeho život. Progrese ukazují, jak se vyvíjí celková natální struktura sama o sobě, podle individuální potřeby a jejího rytmu rozvoje, a to takovým způsobem, že to, co bylo při narození abstraktní archetypální identitou, se může postupně stát plně aktualizovanou a integrovanou osobností. Není zde žádný vnější tlak - ten vyvíjejí tranzity. Progrese se týkají transformace rytmu Sebejá, zatímco tranzity se vztahují k obecnému vlivu prostředí na Sebejá.
I když nemůžeme svobodně změnit potenciál své existence (nativitu), přesto má jedinec svobodu se rozhodnout, co z tohoto potenciálu udělá. Naplnění možností by bylo snad možné, kdyby lidské bytosti žily v individuálním vákuu, v izolaci a nezávisle na ostatních. Ale protože jsme ve skutečnosti všichni součástí kolektivního prostředí, náš osobní úspěch při realizaci našeho individuálního potenciálu závisí na tomto kolektivu. Planetární, rasové, sociální, kulturní a rodinné zřetele - to všechno vyvíjí konstantní a silný tlak, zvláště v mladých letech; a stejně jako nám poskytují první matérii pro růst vědomého ducha a pro nezbytný vývoj smyslu Já, mají zároveň také tendenci zatemňovat, zamlžovat, deformovat nebo falšovat natální potenciál. Tyto vnější tlaky jsou měřeny cykly tranzitů, které ukazují, jak se vědomý duch může vyvíjet za množství různých vlivů a vztahů. Sebeaktualizace musí být procesem vědomým - a až při vědomém využití konfrontací, vyvolaných tranzitními cykly, se proces může realizovat. V každém případě jsou výsledkem těchto konfrontací také různá pnutí, strachy, zábrany, ambice a touhy, které téměř vždy jdou proti natálnímu potenciálu a mají sklon dělat z jedince to, čím ve své bytostné podstatě není. Některé z těchto konfrontací mohou přinášet potěšení, štěstí nebo dokonce vytržení, zatímco jiné mohou způsobovat bolest, trápení a depresi. Když aspekty opakují pozice planet a aspekty nativity, mají tendenci posilovat základní faktory v bytostné povaze osoby. Jestliže na druhé straně tranzity na nativitu příliš doléhají, mohou mít tyto tlaky tendenci osobnost dezintegrovat.
Potenciál nativity (archetypální podstata Sebejá) zůstává nezměněn po celý život. Je to permanentní faktor každého jedince, sémě formy jeho bytí a jeho osudu. Všechno, co tohoto jedince v životě obklopuje (a co popisují cykly tranzitů) bude mít tendenci měnit kvalitu jeho bytostné podstaty. Den po dni bude jeho integrita podrobována zkoumání. Všechny tyto faktory, ke kterým se tranzity vztahují, ji vzdalují podstatě jeho pravé identity, bez starostí o jeho motivace a zájmy. Nejlepší, nejvyšší, nejušlechtilejší z těchto sil (sebe-láska) budou mít tendenci měnit pravou zkušenost Sebejá a osud, který k němu přirozeně patří.
Souhrnně řečeno: progrese popisují vnitřní vývoj osobnosti, zatímco tranzity se vztahují hlavně k vnějšímu vlivu společnosti a vesmíru na tuto osobnost. Ani jedno by se nemělo posuzovat izolovaně. Člověk reaguje na tranzity ve stejnou dobu, kdy jedná prostřednictvím progresí. Někdo se narodí jako unikátní potenciální sémě a toto sémě by se normálně mělo vyvíjet směrem k dovršení realizace osobnosti. Vesmír se ale v okamžiku narození nezastavuje. Všechno, co potom ve vesmíru probíhá - astrologicky ve formě tranzitů - bude vývoj této osobnosti rovněž ovlivňovat a ona bude muset reagovat. Je to věčná cesta. Člověk není vázán na žádné fátum. V každém okamžiku se ve vesmíru objevují nové situace, ale žádný člověk není povinen na ně reagovat nějakým předem určeným způsobem. Zde je jeho svoboda - ale musí si ji zvolit.
Kvalita a stupeň odporu, kterým může jedinec čelit tlakům a silám svého okolí, se dají jen obtížně ohodnotit. Kromě společensko-kulturní tradice, rasové nebo národní zákonitosti a jemného nebo silného tlaku veřejného mínění, který je vyjadřován masmédii (a zvláště v reklamě), je jedinec vystaven bombardování slunečního a kosmického záření, atmosférickému tlaku, gravitaci a celé armádě znečišťujících prvků, které vdechuje a požívá. Všechny tyto vlivy na něj útočí, neúprosně působí na jeho kůži, jeho smysly, jeho ducha, jeho elektromagnetické pole (auru). Dokud jedinec může odolávat těmto vlivům, bude žít jako relativně izolovaný organismus. Když ale celková suma jeho sil přesáhne jeho schopnost je snášet a když je příliš unaven na to, aby snášel svou izolaci v tomto kosmickém a sociálním oceánu, přestává odporovat. Tak oceán vtrhne do vakua jeho izolace a pohltí jej; a on onemocní, zblázní se nebo zemře. Tuto schopnost odvahy není možno měřit v nativitě a nikdo nemůže znát až do dna svou vlastní schopnost odolnosti, rezistence - a tím méně u ostatních. Nezávisle na této osobní kvalitě odolnosti mohou člověku tlak ulehčovat jiní lidé, kteří mu pomáhají nést jeho břímě. Je mnoho případů, kdy byl někdo zachráněn před nehodou nebo dokonce před smrtí láskou někoho jiného. V každém případě představuje podobná podpora opravdovou berličku a může u osoby, které je pomáháno, v konečném důsledku vést ke ztrátě její vlastní schopnosti pomoci si sám. Konec konců se každý jedinec musí naučit, aby něco sám “ustál”.
Existuje takové množství nahodilostí a možností, že přesná předpověď vnitřních nebo vnějších událostí pouze na základě kritických tranzitů je nemožná. Člověk je napadán zvenčí (tranzity) v okamžiku, kdy se cítí slabý vnitřně (progrese) a bez podpory, jestliže se odpor vůči trvalému tlaku společnosti a vesmíru stále zvětšuje. Na tento vztah mezi tranzity a progresemi se nesmí zapomínat. Člověk třeba velmi dobře nemusí následovat převládající kolektivní tendence jako důsledek tranzitu v tomto okamžiku, alespoň když to neodpovídá jeho individuální potřebě, dané progresemi nebo mu ji to neumožňuje naplnit. Jedinec může vědomě změnit svůj život v kterémkoliv okamžiku, je-li to výsledek sociálně motivovaného rozhodnutí. Tak jsou individuální a společensko- kolektivní faktory neustále ve vzájemném vztahu; v důsledku toho by astrologové měli využívat obojí: zároveň progresí a tranzitů.
Proč někteří astrologové zdůrazňují tranzity a jiní zase progrese? Rudhyar k tomu podal psychologické vysvětlení: tak jako existují dva základní typy lidí, existují i dva typy astrologů - introverti a extraverti. Extravert zaměřuje svou pozornost a svůj zájem na vnější svět a mezilidské vztahy, zatímco introvert je zaměřuje na subjektivní svět Sebejá. Připisuje větší důležitost tomu, co se děje v jeho vlastním nitru. Astrolog extravert bude dávat přednost využití tranzitů, zatímco introvert bude zdůrazňovat progrese. Tato rozdílnost pohledu je v zásadě rozdílností organické a psychologické struktury a nemůže být tedy vyřešena nějakou obecnou dohodou na základě intelektuální diskuze. Podle Junga si oba tyto typy navzájem nemohou dokonale porozumět. Přesto však humanistický astrolog musí být schopen si uvědomit, že oba tyto způsoby pohledu představují společně dvě poloviny skutečného celku a musí se naučit používat stejně dobře tranzity jako progrese.
U této psychologické predispozice, která je lidem vlastní, navíc existuje v západní civilizaci obecně určitý sklon k extravertnosti. Hodnoty a kolektivní osud těžce doléhají na každého jednotlivce ve společnosti, které se říká “moderní” a zvláště na obyvatele velkých měst, kde je dominantním životním faktorem téměř totální závislost jednotlivce na kolektivu.
Technologická společnost je vytvořena extraverty a pro extraverty, pro lidi, kteří svou povahou kladou na první místo své vztahy s okolním světem. Nepřekvapí nás tedy, když zjistíme, že většina astrologů zdůrazňuje tranzity: je to jejich přání být uznán vědeckým světem. V tomto případě tranzity (reálné pozice planet den po dni) představují astronomické údaje v protikladu k čistě symbolické povaze všech forem progresí a direkcí; z vědeckého pohledu jsou tedy akceptovatelnější. A protože astrolog, orientovaný na události, často sleduje “vědecký” způsob myšlení, zdá se jeho záliba pro tranzity být logická, i když stále přetrvává téměř nepřekonatelná obtíž, jak přijatelně vědecky vysvětlit, jak může nativita zůstat citlivou deskou, která je schopna zaznamenávat planetární vlivy po celou dobu života.
Holistický astrolog nestuduje oblohu v naději, že tam najde prostředek k zamezení nežádoucích situací. Současně s tím také nemůže odsunout tranzity a ignorovat vnější svět, který představují. Studium evoluce osobnosti je subtilní rovnováhou mezi progresemi a tranzity, mezi vnějším a vnitřním světem. Humanistický astrolog musí rozumět tranzitům a používat je úplně jiným způsobem než je ten, který praktikuje jeho kolega, zaměřený na události. I když budeme akceptovat fakt, že jsme všichni vystaveni neustálému tlaku vnějšího okolí, musí postulovat, že jsme jako jedinci schopni tomuto tlaku odolávat, jestliže jsme vnitřně dostatečně silní.
Z pohledu ze Země je předivo sluneční soustavy v neustálé změně. Termín “tranzit” se k těmto změnám vztahuje: k hrubým astronomickým údajům, které se astrologie pokouší interpretovat. Svou definicí “tranzit” znamená to, co prochází “přes”; Slunce, Luna a planety se pohybují přes zvěrokruh a přecházejí specifické referenční body. V praxi astrologové uvažují nejprve tranzity v jejich angulárních vztazích k natálním pozicím Slunce, Luny, planet a os nativity, i když v užším smyslu by se měly vztahovat jen k průchodu planety natální pozicí, to znamená konjunkci.
Tradiční astrolog pohlíží na nativitu jako na pevnou strukturu, která po celý život zůstává nezměněna a používá tranzity pro vysvětlení, jak se život, ke kterému se daná nativita vztahuje, neustále mění. Za tímto účelem vypočítá aspekt mezi tranzitující planetou a natální polohou a předem urči, že tranzit je příčinou změny činnosti ve fungování natální planety. Například když tranzitující Merkur aspektuje natální planetu, mělo by docházet k mentální stimulaci, která by měla zvyšovat schopnosti uvažování dotyčné osoby. Tranzitující Venuše by měla způsobit zintenzívnění její emotivní povahy, zatímco u Marsu se předpokládá, že aktivuje aspektovanou planetu svou energií (hněv nebo agresivita, pokud je Mars uvažován jako zlovolná planeta). Jupiterův tranzit by měl přinášet a rozšiřovat možnosti růstu a štěstí a Saturnův tranzit by měl zužovat nebo odstraňovat (nebo přinášet neštěstí či ztrátu, pokud je považován za zlovolný). Uranův tranzit by pak měl přinášet inspiraci, radikální transformaci nebo změnu, zatímco Neptunův tranzit by měl zahalovat zkušenost poetickou mlhou a přinášet neurčitost, nepřesnost. U plutonského tranzitu se předpokládá, že vyvolává zpřetrhání minulých tradic.
Když se astrolog dostane až sem, může se zeptat: “Proč by tranzitující planeta měla nutně “vyvolávat” nějaký efekt? Tradiční vysvětlování “planetárních vlivů” postuluje, že v každém člověku existují “citlivé body” nebo “centra”, kterým odpovídají pozice natálních planet. Tyto citlivé body jsou nějakým způsobem aktivovány tranzity. Tato hypotéza je kvintesencí událostní astrologie. Má tendenci každý z těchto tranzitů navzájem izolovat, což může být logický postup, jestliže hledáme velmi přesné události. V každém případě se takto uvažované události téměř nevyhnutelně mírně liší od předurčení a výsledky této metody mohou být děsivé - jak pro astrologa, tak pro klienta.
Když astrolog vidí, že v okamžiku narozenin na jeho Slunce padá zatmění nebo že konjunkce planet, známých jako zlovolné, je v kvadratuře na natální Slunce, je pro něj velmi těžké se ubránit určité podvědomé, ne-li vědomé obavě. Téměř všichni astrologové, než se zaměřili na humanistickou astrologii, se naučili základy astrologie v populárních učebnicích a u učitelů, kteří zdůrazňovali koncepci “planetárního vlivu”. Tato koncepce, akceptovaná generacemi astrologů, na nevědomé úrovni stále přetrvává. I když člověk může být intelektuálně přitahován humanistickou astrologií, na úrovni hlubšího cítění zůstává připoután k pojmu “vlivů”. Tak potom, když zpozorujeme takto mocné tranzity a protože jsou objektivním a konkrétním projevem toho, co je možno vidět na obloze, pociťujeme je jako fatální a nevyhnutelné jevy stejně silně jak silně chceme tomuto dojmu na vědomé úrovni odolávat.
Ať děláme proti vyhnutí se tomuto předpokládanému nebezpečí cokoli, nemůžeme tranzit nechat zmizet. K tranzitu dojde a jestliže člověk skutečně “věří” v astrologii, dojde obvykle k události, která má vztah k významu zatmění nebo zlovolných planet. Pokud by tomu tak nebylo, pak astrologická teze určité korespondence mezi planetami a člověkem by byla chybná. Astrologie nemůže mít dvě tváře. Čím více astrologové zdůrazňují neosobní vědecké důvody astrálních korespondencí, tím větší je potenciální nebezpečí astrologické konzultace.
Ale může se doktrína “planetárních vlivů” skutečně označovat za vědeckou, když nebere v úvahu astronomická fakta při interpretaci tranzitů? Tranzit představuje astronomickou změnu, která se odehrává doslovně v nebeském prostoru. Tyto změny nemají přímo s námi jako s jedinci nic společného: docházelo by k nim, i kdyby na Zemi žádný život nebyl. Přítomnost planet, tak jak je vyznačena v efemeridách v určitém okamžiku v určitém znamení se může vztahovat jen k obecné tendenci, která je účinná po dobu tranzitu. Délka tendence se mění podle času, po který daná planeta prochází daným znamením. A protože se všechny planety pohybují různými rychlostmi a vzájemně se na obloze aspektují, vytvářejí komplexní “vzorec” v konstantní změně, která se musí interpretovat jako celek. Z tohoto důvodu tendence, vlastní začátečníkům, populárním astrologickým příručkám i spoustě profesionálních astrologů, izolovat každý aspekt každé tranzitující planety od každé planety nebo rohu nativity a zkoumat je odděleně neposkytne nikdy obraz živé skutečnosti.
Stejně jako je neustále se měnící nebeský tvar faktem, podobně je faktem i to, že člověk je součástí světa, který jej obklopuje a jeho individuální osud je v každém okamžiku ovlivňován obecnými tendencemi. Z tohoto důvodu musí mít člověk co do činění s kolektivními faktory: způsob, jímž lidé obecně mají tendenci uvažovat, cítit nebo jednat. Když tranzitující planety aspektují jeho nativitu nebo solární horoskop, vzrušuje jej obecná tendence a ať chce nebo nechce podléhá tlakům kolektivu. To, co z toho vyplývá, není přímo spjato s jeho individuálním osudem, není to exteriorizace jedné fáze jeho individuálního vývoje, i když to může jeho život jako jedince změnit. Tato poslední možnost se nejpravděpodobněji dostaví, když progrese a tranzity půjdou stejným směrem.
Tranzity přitahují pozornost k okolnosti, že jedinci nežijí ve vakuu. Od vesmíru není možno se izolovat. Jsme nuceni určitým způsobem reagovat na všechny sociální, kulturní a politické změny podobně jako na změny v biosféře. Úkolem humanistického astrologa je reagovat na vesmír (na tranzity) individualizovaným způsobem a ukazovat klientům, jak to dělat. Nikdo není povinen pasivně následovat převládající kolektivní tendenci z důvodů momentálně probíhajícího silného tranzitu. Výsledek tedy bude záviset na subjektivní podmíněnosti (condition) a osobních schopnostech rezistence proti vnějším tlakům.
Z tohoto důvodu trvá humanistický astrolog na faktu, že je nutné považovat “špatný” tranzit za vyjadřující vliv vnější síly na člověka. I když astrologická situace může být v korelaci nebo v synchronicitě s událostí, jejíž příčina je vnější (dopravní nehoda, naše přítomnost v letadle, které má poruchu, staneme-li se obětí násilí nebo ztratíme-li zaměstnání v důsledku krachu firmy) není možno akceptovat fakt, že se astrologická konfigurace vztahuje k dotyčné situaci, pod jejím vnějším vlivem. Humanistický astrolog vidí tuto konfiguraci ve vztahu k tomu, co se odehrává v člověku. To vnitřní odpověď je důležitá, ať je vnější událost jakákoliv. Přesná předpověď důležitá není, důležité je vytvořit v sobě pozitivní, odvážný a vědomý postoj tváří v tvář zkušenosti, která je nutná pro náš vlastní psychologický a duchovní vývoj. Ať je vnější krize jakákoli, musí být chápána jako nezbytná fáze růstu. Na vnější situaci nemůžeme nic změnit; důležité tedy je, jak tomu čelit a jaký význam zkušenosti dát. Jediná opravdová svoboda jedince spočívá v jeho schopnosti dát krizím význam, buď růstu a naplnění nebo beznadějného zklamání a dezintegrace. To my a ne planety jsme odpovědni za výsledky všech našich konfrontací se životem. Úkolem astrologa tedy není prezentovat se jako jakési orákulum, ale spíš pomoci ostatním k získání lepšího pochopení jejich natálního potenciálu a dosáhnout jejich opravdového formátu, aby se stali zralými bytostmi, vyzařujícími Ducha.
Z psychologického hlediska je důležité se vyhnout zdůrazňování izolovaného tranzitu a zvláště takzvaného tranzitu “špatného”. V humanistické astrologii se sledují spíš tendence než události, spíš fáze cyklů než definované aspekty. “Humanismus” se obrací na celek našeho Osudu spíš než na určitý problém, uvažovaný mimo kontext života v jeho celistvosti. Budete-li astrologii praktikovat takto, neudělá to z vás ohromujícího předpovídače krásných zážitků, ale je to naprosto podstatné, chceme-li poskytnout ostatním - a sobě samému - psychologicky platnou a významnou pomoc.
Nativita je popisem tranzitů v okamžiku narození, viděných z přesného místa na Zemi. Vztahuje se k plynulému pohybu planet stejným způsobem, že každý následující okamžik přítomného času se vztahuje k celkovému Času (minulost a budoucnost). Protože planetární schéma zrození ukazuje, co potenciálně člověk je, každá modifikace tohoto schématu je deformováním jeho bytostné podstaty. Ve své knize The Practice od Astrology (kapitola X, str.103-113) Dane Rudhyar vysvětluje tento aspekt problému jedince vůči tranzitům. Pozoroval, že podle toho, jak se planety po narození pohybují po nebi, tato deformace jen narůstá, s výjimkou okamžiků, kdy se na nebi opakují aspekty mezi určitými planetami, stejnými jako planety v nativitě a když se planeta vrátí do natální polohy.
Pro ilustraci si vezměme nativitu s konjunkcí Mars-Jupiter. Tady je povahou a cílem vztahu konjunkce. Přesto však život, tak jak se ukazuje den po dni, bude mít tendenci měnit tuto definici tak, že bude postupně transformovat konjunkci na sextil, pak na kvadraturu, trigon a tak dále. Život a vnější svět, takový, jak jej popisují tranzity, mají tedy tendenci vyvádět počáteční model Sebejá z rovnováhy. Když se ale Mars a Jupiter vrátí do své natální polohy (Mars každé dva roky a Jupiter jednou za dvanáct let), dojde k posílení individuality natálního Marsu-Jupitera a natální konfigurace bude znovu akcentována. Tatáž věc se bude odehrávat při každé konjunkci Marse-Jupitera při tranzitu. Toto posílení natální konfigurace tranzitem nevyvolá nějakou událost. Ale na psychologické úrovni dá člověku přece jen pocit svobody být sám sebou, dojem, že vnější svět přijímá vnitřní osobní zkušenost Sebejá.
Můžeme si vzít jako příklad osobu, narozenou s Marsem v Beranu, což je poloha, která popisuje charakteristickou tendenci prudkého průkopnického chování, která se udrží po celý život. Tato osoba by měla mít v zásadě obrovskou schopnost iniciativy, divoce soutěživou povahu, netrpělivost vzhledem k překážkám a snadno výbušný temperament. Může rovněž řídit vůz rychleji než většina lidí. Společnost některé z těchto přirozených charakteristik nepromíjí. “Není dobré se hněvat”, “Netlačte se”, “Je zakázáno řídit příliš rychle”... to jsou omezení, se kterými člověk musí počítat, i když se jeho bytostné povaze protiví. Každé dva roky Mars tranzituje znamením Berana. Toto zdůraznění Berana, které trvá v průměru půldruhého měsíce, představuje obecnou tendenci v lidských reakcích - na celém světě a při všech otázkách, kdy je dotčen Mars. Samozřejmě to nemá znamenat, že všichni budou dravě spěchat, rvát se nebo se hněvat. Přesto se však projeví obecná tendence k “horkým hlavám” nebo k akceleraci, ke zvýšenému napětí; a lidé, kteří mají natální Mars v Beranu, se budou cítit s obecným kontextem v harmonii.
Mimo aspektů, které tvoří tranzitující planety s planetami nebo rohy nativity může astrolog i vydělit jednotlivou planetu a studovat její vlastní cyklus ve vztahu k její radikální (natální) poloze. Každý “návratů planety tranzitem do její radikální polohy symbolizuje nový start, podle povahy této planety. Jestliže jsme se poučili z předcházejícího cyklu, návrat je další příčkou v pokračování nového vývoje na vyšší úrovni. Jenom v případech, že jsme se z minulého cyklu nepoučili a k nezbytnému vývoji nedošlo, se nový cyklus opakuje identicky jako starý. Tomu se říká cykly “generické”, protože se vztahují speciálně k druhu homo, to znamená ČLOVĚK, a krize, které popisují, jsou společné všem lidským bytostem, jednoduše proto, že dosahují stejného věku. Výchozím bodem generického cyklu je radikální poloha a za čtyřiaosmdesátiletý život všechny planety kromě Neptuna a Plutona projdou alespoň jednou celou nativitou a vrátí se do své natální polohy.
Generické cykly nenaznačují vnější události, ale spíše etapy vnitřního procesu růstu, vývoje a úpadku, ve specifickém vztahu s povahou planet. I když krize, které vyvolávají, jsou obecně bolestné (buď fyzicky, jako je objevení se prvního zubu - nebo emočně, jako zkušenost dospívání), jsou nejen přirozenými, ale i nezbytnými fázemi vývoje. To jsou krize, na které si lidé stěžují nejvíce, a které nejméně kontrolují, protože i při největší opatrnosti nemá jedinec žádný prostředek, jak se jim vyhnout, pokud zrovna neumírá.
Jestliže studujeme tranzit ve vztahu k hlavnímu plánu života osoby (to znamená, jak by měl planetu individualizovým způsobem využívat), je důležité ji spojit s jednotlivou nativitou. Protože všichni lidé, kteří se narodili téhož dne, mají více nebo méně stejné solární téma, jedinou specifickou individuální charakteristikou nativity bude kříž horizontu a meridiánu a dvanáct domů. Tyto úhly nezávisí jen na dni a hodině narození, ale i na zeměpisné poloze. Proto humanistická astrologie považuje domy za nejdůležitější faktor při interpretaci individuálních hodnot. Opravdu osobní přístup k tranzitům by se měl odbývat v kontextu se čtyřmi rohy nativity.
Ze všech domů je nejindividuálnější ten první. Právě proto individuální cyklus planety začíná, právě když tato planeta poprvé tranzituje ascendent. Všechno, co se děje předtím, než se tato planeta dotkne ascendentu poprvé, se vztahuje k jakési přípravné či “prenatální” fázi, podle funkce planety. Teprve když planeta dosáhne ascendentu, začnou se energie, které jsou s ní spojeny, v osudu člověka postupně potvrzovat individualizovaným způsobem. Okamžik těchto cyklických začátků se bude měnit podle natální polohy planety v domě a její rychlosti. Nejčastěji je první planetou, přecházející přes ascendent, Luna. K tomuto tranzitu dochází během prvních osmadvaceti dnů po narození a vyjadřuje se tím první vynořování osobnosti, která se probouzí k Sebejá. Slunce a planety až po Saturna včetně (to znamená planety,viditelné na obloze), budou procházet přes ascendent během prvních osmadvaceti let života, zatímco Uranu to může trvat až čtyřiaosmdesát let, než dosáhne ascendentu. Neptun a Pluto se pohybují tak pomalu, že nemusí tranzitu přes ascendent za lidského života nikdy dosáhnout. V důsledku toho v případě Urana, Neptuna a Plutona individualizovaná odpověď na výzvy začíná ve chvíli, kdy během svého putování zvěrokruhem dosáhnou prvního rohu nativity.
Osy horizontu a meridiánu dělí horoskop na čtyři kvadranty. Dane Rudhyar zpracoval korespondenci mezi těmito čtyřmi sektory nativity a čtyřmi ročními obdobími (magazín American Astrology, srpen 1942). Ascendent odpovídá zimnímu slunovratu, nadir jarní rovnodennosti, descendent letní rovnodennosti a MC podzimní rovnodennosti. Planeta, která tranzituje od ascendentu k descendentu, tedy projde šesti domy, které představují severní polokouli horoskopu. Tento pohyb je paralelou pohybu Slunce k severu v deklinaci, od zimního slunovratu ke slunovratu letnímu. Planeta pak stoupá k MC, jižnímu bodu horoskopu a vrací se k ascendentu. Humanističtí astrologové spojují čtyři kvadranty horoskopu se čtyřmi ročními obdobími: zima, jaro, léto a podzim.
Rudhyar dal obecný význam tranzitům, procházejícím každý z těchto kvadrantů. Tento význam musí být samozřejmě modifikován podle zvláštní povahy tranzitujících planet, což budeme podrobně probírat v dalších kapitolách o jednotlivých cyklech planetárních tranzitů.
Význam čtyř kvadrantů:
1. Zimní kvadrant
Období, během něhož planeta tranzituje prvními třemi domy je okamžikem maximální
subjektivity. Jako zrnko, které přes zimu zdánlivě spí se zdá, že spí i nový impulz,
zrozený v předcházejícím cyklu. Všechno, čeho bylo dosaženo nebo co bylo vyzkoušeno
v cyklu, který právě skončil, a zvláště vnější sociální zkušenosti, které poznamenaly
poslední polovinu, je nutno asimilovat. Růst je vnitřní a subjektivní a nic se neobjevuje na
povrchu. Ale dole, na základě starého cyklu, se připravuje nová síla, nové schopnosti a
nový cyklus osudu. Planetární funkce by se měla přesto používat stále uvědoměleji, ve
světle osobního vývoje - aby se osvětlil a vyjasnil individuální smysl toho (kdo a co)
člověk ve skutečnosti je. To je základní výzva tranzitu prvním kvadrantem. Klíčové slovo
tohoto prvního období: RŮST PODSTATY BYTÍ.
2. Jarní kvadrant
Když planeta přechází přes IC a prochází IV., V., a VI. domem, vnitřní práce její funkce je
adaptována na nové potřeby osobnosti a její osud. Teď se začínají ukazovat vnější
výsledky. To, co bylo předtím subjektivní, se začíná stávat objektivním jako zrno, které v
zimní půdě vyklíčilo, na jaře roste. Člověk objevuje, učí se, zvládá nové prostředky pro
využití této planetární funkce. To jsou nástroje, s jejichž pomocí bude jedinec později
schopen plně projevit svou vitální sílu. Kromě jejího projevení na úrovni čistě osobní,
vnitřní, biologické a psychologické se nové vyjádření vitální funkce projeví navíc také na
úrovni společenské. Planetární funkce by se tedy měla využívat pro trvale rostoucí
projevování navenek. Klíčové slovo tohoto období: RŮST SCHOPNOSTÍ.
3. Letní kvadrant
Když planeta prochází VII., VIII. a IX. domem horoskopu, nové schopnosti, které byly
vyvinuty v předcházejícím kvadrantu tranzitního cyklu, se jasně krystalizují společensky.
Osoba vlastní nástroje a musí je nyní efektivně používat se stále rostoucí efektivitou a
mistrovstvím. Protože je používá ve vztahu s objektivním světem, bude stále jasněji
chápat roli, kterou tato planeta hraje v její vlastní osobnosti. Její společenská činnost by
měla být stále určitější, stále více a více personalizovaná. Vrcholu tohoto procesu je
dosaženo, když tranzitující planeta dosáhne MC. Klíčové slovo tohoto období: RŮST
FUNKCE.
4. Podzimní kvadrant
Poté co planeta dosáhla středu nebes a když tranzituje X., XI. a XII. domem, vnější
společenská činnost planetární funkce je veřejně uznána. Toto uznání přinese
společenské výhody nebo rekompenzaci tomu, kdo jich využíval. Teď je doba sklizně
všeho, co člověk zaséval osobním úsilím (nebo nedostatkem úsilí) během
předcházejících fází cyklu. Snahy jsou posuzovány a odměňovány podle standardních
společenských hodnot té které doby. V tomto kvadrantu je nutno se postavit čelem k
výsledkům svých vlastních minulých činů a přijmout je a vytáhnout z nich podstatný
význam výhry nebo prohry. Ať jsou plody jakékoliv (pozitivní nebo negativní), rozhodnou
o směru nového cyklu. Tady se formuje sémě nadcházejícího cyklu. Když je dosaženo
ascendentu, zažívá člověk určitý druh “soudného dne”. Zrno nového cyklu je zaseto, je
dán jeho směr a jeho smysl. Vědomě nebo nevědomě, ve svobodě nebo v otroctví, nový
cyklus začíná. Klíčové slovo tohoto finálního období: RŮST VLIVU.
Navíc k těmto vývojovým fázím se každý kvadrant vztahuje také k základní psychologické funkci. Humanistická korespondence, zpracovaná Dane Rudhyarem v Astrology of Personality, spojuje ascendent s intuicí, IC s cítěním, descendent s vnímáním a MC s myšlením. V důsledku toho, když tranzit akcentuje roh horoskopu, dojde také k akcentaci v použití odpovídající psychologické funkce. To se aplikuje na všechny tranzitující planety, včetně Slunce a Luny. Zvláštní pozornost bychom měli věnovat novoluní a vědomému rozvoji funkce, spojované s kvadrantem, do kterého připadá. Tuto interpretaci kvadrantů je možno použít, chceme-li připsat osobní význam generickým tranzitním cyklům, protože je založena na individuální nativitě. Navíc během určitých životních období se jedna ze čtyř psychologických funkcí může stát zvláště důležitou v důsledku několikanásobných planetárních akcentací v odpovídajícím kvadrantu. Jejímu rozvoji bychom tedy měli věnovat vědomou pozornost.
Životní cyklus: holistický přístup
U každého seriózního studia tranzitů v životě určitého člověka je má astrolog určit všechny pro celý život, to znamená pro délku života od sedmdesáti do čtyřiaosmdesáti let. Takto je možno stanovit silné momenty v tomto životě a rovněž délku intervalů, které je oddělují. Nikdy nesmíme zapomínat, že potenciál celého běžícího cyklu je podmíněn tím, co se událo nebo bylo realizováno v cyklu předcházejícím. Minulý cyklus (úsek života) je nutno analyzovat dřív, než budeme moci pochopit současnou situaci. Celý život je základním plátnem, na kterém je nutno zkoumat každý jednotlivý okamžik.
Protože Neptun a Pluto nenaplní během délky lidského života kompletní oběh, musíme začínat tím, že si zaznamenáme kvadranty nativity, které budou zdůrazněny tranzity a také velkými aspekty, které se budou v nativitě během celého života odehrávat. Kvadrant horoskopu nejvíce akcentovaný plutonským tranzitem označuje oblast, ve které vesmír nebo společnost od člověka nejvíce vyžadují. Ukazuje rovněž životní oblast, do které může člověk nejvýznamněji přispět k potřebám své doby. Kvadranty nativity, zdůrazněné tranzitujícím Neptunem, označují oblasti, kde schémata chování vědomého ega budou zpochybněny nebo jemně rozpouštěny tlakem událostí nebo kolektivními hodnotami.
Protože Uran může pro dokončení celého cyklu zabrat celý život nebo i více, pak opravdu individualizované využití uranské funkce je naznačeno věkem, ve kterém planeta poprvé tranzituje rohem nativity. Jestliže se například natální Uran nachází ve IV. domě, pak individuální cyklus nastane, až tranzitující Uran dosáhne descendentu. V tomto případě bude smysl letního kvadrantu zvlášť důležitý pro jednotlivce jako zdroj uranské inspirace.
Cykly Saturna a Jupitera začínají nabývat opravdu individuálního smyslu, když poprvé dosáhnou ascendentu. Během období, které trvá od narození až do tohoto okamžiku, tyto planety “jednají” formou dědičných, rodinných nebo sociálních vlivů na růst jednotlivce. V každém případě je věk osoby v době, kdy tyto planety poprvé dosáhnou ascendentu velmi důležitým faktorem, který je nutno brát v úvahu, protože obecně není možno mluvit o “individuálním použití” Saturna nebo Jupitera, když se jejich první kontakt s ascendentem odbude v dětství. Z tohoto důvodu je studium generických (to znamená ne-individuálních) cyklů Saturna a Jupitera mimořádně významné. Tento bod se podrobně vysvětluje v kapitole 6: “Saturnské cykly”. V těchto třiceti- a dvanáctiletých cyklech jsou kritické fáze vývoje vyznačeny kvadraturami, opozicemi a návraty těchto tranzitujících planety do natální polohy.
Protože Jupiter a Saturn by se měly vždy studovat ve vzájemném vztahu, měli bychom si poznamenat, kam připadají v nativitě konjunkce, kvadratury a opozice tranzitujícího Saturna-Jupitera. Konjunkce jsou zvláště důležitými klíči pro pochopení základního motivu ve vztahu určitého člověka k jeho osudu, zároveň sociálnímu a národnímu. Utvářejí se ve dvacetiletých intervalech tak, že během normální délky lidského života k nim dojde nejméně třikrát. Zvláště v případě veřejně činných lidí bychom si měli zaznamenat kvadratury a opozice tranzitů, zejména podle dotčených domů a navíc, kam připadají při tranzitu v nativitě konjunkce a opozice Jupiter-Uran, Jupiter-Neptun, Saturn-Uran a Saturn-Neptun a polohu kritických fází v cyklu Uran- Neptun v domech. A konečně astrolog musí studovat nodální cykly a zatmění a opakované cykly retrográdních rychlých planet: Merkura, Venuše a Marsu. To všechno je součástí cyklického rozvoje bytí ve vztahu k tranzitům.
Interpretační bází pro všechny tranzitní cykly je věkový faktor. Věk člověka v okamžiku kritické fáze v tranzitních fázích je důležitým klíčem pro to, abychom věděli, v jakém smyslu tyto krize interpretovat. Když si astrolog zpracuje tabulku kritických fází všech tranzitních cyklů, podle sedmiletých období, kterými se budeme zabývat dál a podle věku, na který připadnou, bude mít přes očima kompozitní celek, který bude pro život jako celek velmi vypovídající. Vzájemné vztahy, které můžeme při tomto rozboru objevit, mají nejvyšší důležitost pro pochopení problému či krize v daném okamžiku a astrolog může úplně “ujet”, jestliže je příliš líný nebo příliš zaměřený na události, než aby se podíval na více než na jeden či dva roky od okamžiku konzultace. V humanistické astrologii má člověk svobodu a volnost, aby se svém osobním osudu uspěl. Astrologie musí prezentovat celý vějíř možností, mezi kterými si člověk může vybrat, a ne mu zasazovat rány v podobě nevyhnutelných osudových pádů, proti kterým člověk nemá naději. Astrologie může nastínit člověku možnosti, ne jistoty a nikdo nemůže při interpretaci horoskopu cokoli slibovat. Humanistická astrologie se tedy stává prostředkem, jak se cvičit ve vnitřním rozhodování - když provádíme selekci toho, čím si zvolíme, že budeme na základě toho, čím bychom se potenciálně stát mohli.
Interní materiál Turnovský - ISTA - pracovní překlad Ludmily Pláškové kapitoly I. knihy Alexandera Rupertiho: Cycles of Becoming / Les cycles du devenir (Cykly proměn)