<= Index  <= Zpět

Dane RUDHYAR: DVĚ TVÁŘE ASTROLOGIE

Ještě předtím, než začnu pojednávat ony dva zásadně odlišné přístupy k astrologii, jež jsem uvedl, měl bych se pokusit objasnit, co vlastně astrologii konstituuje a k čemu astrologie slouží. Co nejjednodušeji řečeno, astrologie je zjevně úspěšný pokus o vytvoření komplexní řady logických a spolehlivých souvztažností mezi pozorovanými pohyby jasných zdrojů světla na obloze - Slunce, Luny a hvězd - a rovněž tak postižitelnými sledy změn, které se odehrávají v biosféře, a především pak v životě lidských bytostí.
Taková definice nepředkládá žádnou interpretaci toho, co pohybující se body či kotouče světla na obloze skutečně znamenají, ani nevysvětluje druhy změn, jež k nim astrologie vztahuje. Nesnaží se objasňovat, proč a jak takové souvztažnosti působí. Ona pouze říká, že dvě řady faktorů - jedna nebeská, druhá pozemská - lze k sobě vztáhnout a že vytvoření takových souvztažností platí do té míry, do jaké se jedná o důsledně vyvíjenou snahu lidských bytostí používat mentální (neboli psychické) procesy, jež vyžaduje. Co je však účelem takové snahy? Účelem astrologie je využívat zmíněných souvztažností k pochopení repetitivní povahy procesů změny zakoušených všemi lidskými bytostmi žijícími v biosféře a významu toho, co se v průběhu těchto procesů odehrává; výsledek takového pochopení se projevuje jako vyšší schopnost lidských bytostí vyrovnávat se se změnami, jež zakoušejí, a využívat jich ve svůj prospěch.
Z toho, co bylo řečeno, by mělo být zjevné, že takovýto cíl astrologie bude v závislosti na úrovni vědomí a obecném charakteru hlavních aktivit lidských bytostí snažících se o takové pochopení nabývat různé podoby. Se zkušenostmi danými a naprosto jasně určenými těsnými hranicemi území, na němž primitivní společenství žila a k němuž byla biologicky a psychicky poutána, používal tribální člověk astrologii prvořadě pro účely zemědělství a chovu dobytka. Interpretace, již dával světelným bodům a kotoučům na obloze, byla podmíněna druhem vědomí prosazujícího se ve smyslu animistických náboženských věr; zásadně se odlišovala od interpretace evropského astronoma XVII. století, který měl ve své observatoři k dispozici dalekohled. Lišila se i od interpretace, jež vedla společenství kněží- zasvěcenců v Chaldeji či pozdním Egyptě k budování složitých astrologických soustav prostoupených metaforikou temných náboženských mýtů a často i pojmy odvozenými z okultních a magických praktik. Poslední objevy astronomie a používání moderních pozorovacích prostředků dnes přispěly anebo přinejmenším postupně přispívají k pochopení vesmíru, který se radikálně liší od vesmíru Galileova a Newtonova. Astronomie sluneční soustavy udělala skok k astronomii galaxie a ještě dál; ryze animistický, atomistický a racionální ráz "klasické" fyziky je vytlačován transcendentním a symbolickým přístupem k fyzikální realitě, významu hmoty, a dokonce i obecně platným zákonům. Dosažení nové úrovně vědomí muselo nevyhnutelně vést i k novému výkladu nebeských faktorů, s nimiž pracuje astrologie, jakkoli pro většinu lidí zabývajících se astrologií je obtížné důsledně a efektivně uvažovat v pojmech předkládaných současným vývojem jaderné fyziky, astronomie a parapsychologie.
Nový typ výkladu, jejž nám navrhuje astronomie, vyžaduje to, o čem hovořím jako o transpersonálním přístupu k astrologii. Takový přístup v žádném případě neodporuje základní definici astrologie, již jsem formuloval výše; musíme jen dát relativně novou interpretaci jak tomu, co nyní s pomocí složitých astronomických přístrojů můžeme pozorovat na obloze, tak našim energicky lidským a individuálním zkušenostem. Na jedné straně jsou nebeské jevy, jež naši předkové mohli pozorovat toliko pouhýma očima, nyní chápány a hodnoceny ve vztahu k nesrovnatelně větším formacím, jejichž fyzikalita je sporná od okamžiku, kdy je hmota vnímána jen jako zvláštní stav energie; a na druhé straně jsou změny, jež nyní lidé zakoušejí nejen individuálně, nýbrž i kolektivně a v celoplanetárním měřítku, takového rozsahu a přinášejí tolik neporovnatelných příležitostí pro rozvoj a transformaci, že mohou být smysluplně interpretovány jen ve vztahu k daleko obsáhlejšímu referenčnímu rámci.
Zůstává však přesto skutečností, že právě tak, jako obrovská většina lidí nemůže chápat obraz světa předkládaný nejprogresivnějšími "filosofy vědy" a jadernými fyziky anebo texty velikých mystiků a skutečných okultistů, nemohou takoví lidé současně cítit, myslet a chovat se v intencích životního ideálu, který by zásadně překračoval jejich ryze osobní a egostředné zájmy, a dokonce i to, co pokládají za svůj "duchovní" (i když velmi "osobní") koncept rozvoje. Dokáží akceptovat změny v přístupu jen v perspektivě většího osobního zdraví, bohatství a štěstí - v perspektivě, kterou čerstvě módní cíl sebeuskutečnění a tvořivosti nijak podstatně nerozšířil.
Přesto není na egostředném typu vědomí a aktivity nic špatného. Prostě jen označuje určité stadium lidského vývoje. Liberální představa, že všichni lidé působí na stejné úrovni vědomí, je zjevně nepravdivá. Přinejmenším dnes se lidské bytosti nepochybně pohybují na několika úrovních emocionálního, mentálního a duchovního vývoje. Třebaže jsou vnější podmínky jejich života naprosto odlišné od podmínek, jimž musil čelit archaický člověk v džungli nebo poušti, lze skutečně "primitivní" lidské bytosti stále nacházet ve všech zemích světa, a nikoli pouze na Nové Guinei či v jiných vzdálených oblastech. V některých částech Indie žije ten nejrigoróznější typ tradici uctívajících brahmánů bok po boku veskrze pozápadnělých doktorů filosofie a duchovních revolucionářů, jakými jsou ti nepočetní žáci velkého zřece-filosofa Sri Aurobinda a jeho spolupracovnice Matky Miry.
Vztažena na život jednotlivce, neexistuje žádná absolutní Pravda nebo Hodnota, existuje pouze to, co je pro tohoto jednotlivce naplněním dharmy - tedy toho, co jeho vrozený potenciál dovolí uskutečnit. Zcela určitě existuje v každé lidské bytosti potenciál sebe-transformace, toho, aby se člověk stal něčím víc, než čím je ve smyslu kulturních standardů a doby, do které se narodil; proces transformace však musí vždy začít od dané úrovně sociokulturní normality.
Neměli bychom opomíjet charakter a meze této úrovně, neboť obojí podmiňuje onen všestranně důležitý výchozí bod procesu. Vnitřní tlak počáteční fáze životního procesu představuje karmu, kterou tento proces musí trvale (anebo periodicky, postupně) překonávat. Duchovní Učitel nebo Vůdce v jistém smyslu poskytuje aspirantovi transformace ideální Obraz vyšší vývojové fáze procesu. I když je Vůdcovým úkolem vtisknout tento Obraz do vědomí toho, jemuž pomáhá, musí mu také dát velmi jasně najevo, co musí vykonat, aby mohl učinit rozhodující krok, kterým se přenese z minulé do budoucí úrovně vědomého vývoje a který je pro skutečnou transformaci nepostradatelný. Dharma může být naplněna pouze tehdy, bude-li jednoznačně cílené úsilí vědomě a záměrně vynaloženo tak, že neutralizujíc ji, bude čelit karmě, jež vytvořila podmínky pro zahájení procesu transformace.
Je proto velmi důležité, aby si každý, kdo usilovně touží po "transpersonálním" procesu, ať už v ryze psychologické nebo astrologické rovině, učinil jasnou představu o tom, jaké musí být osobní podmínky tohoto procesu. Je vskutku nezbytné, aby ten, kdo tvrdí, že pracuje pro často až příliš idealizovaný a utopický Nový Věk, pochopil, jaké jsou a jaké i od samého začátku byly typické meze Starého Věku, jejž se tak dychtivě chystá opustit. Neučiní-li tak, Starý Věk nikdy nepřestane ovládat nevědomé a potlačené oblasti kolektivní psýchy rádoby Novověkovce.
Z tohoto důvodu považuji za nutné pokusit se - byť i s rizikem, že povedu příliš ostrou hranici tím, co je ve skutečnosti postupnou přechodnou fází - definovat čtyři základní úrovně, na nichž astrologové mohou interpretovat jak své individuální a kolektivní zkušenosti a potřeby, tak nebeské pohyby, z nichž astrologie těží základní suroviny svých interpretací, předpovědí i mocné symboly transformace. Jak uvidíme, lze tyto úrovně charakterizovat jako biologickou, sociokulturní, individuálně-osobní a transpersonální.
Než se pokusím podrobněji popsat, co fungování vědomí na každé jednotlivé úrovni znamená pro interpretaci používaných astrologických faktorů, musím se zmínit, a do jisté míry jej i rozvinout, o základním faktu, který bezprostředně vyplývá z toho, o čem jsem pojednával v předchozí kapitole. Na každé z uvedených čtyř úrovní lze astrologie použít pro dva zásadně odlišné cíle. Tyto dva cíle lze uvést do souvislosti s dvěma již popsanými přístupy, jak čelit životním konfrontacím - s přístupem Jang a přístupem Jin. Přístup Jang k interpretaci astrologických dat znamená, že se astrolog snaží získat informaci, a tedy i znalost. Na druhé straně slouží přístup Jin především k rozvinutí pochopení, a tedy k vytvoření významu. Skrze znalost přichází moc, moc určená k tomu, aby ji poznávající využil. Vytvořením významu získává lidská bytost moudrost, či přesněji, sagesse - onen zvláštní druh otevřenosti života v plném a pozitivním vědomí bytí.

1. Astrologie informace
Slovo informace se v poslední době stalo heslem, neboť posedlost po nových datech a třídění těchto dat, jimž se říká fakta, jsou jedněmi z dominantních rysů mentality uctívající moderní techniku. Knížky typu "jak na to" se ve společnosti, v níž znalost rovná se nejčastěji vlastnictví komputerizovatelné informace a zapamatovatelných receptur, prodávají v milionových nákladech. Aby se informace stala přístupnou, musí být nějakým způsobem zaznamenána, a zaznamenána je prostřednictvím znaků.
Cokoli, co komukoli sděluje určitou informaci, lze považovat za znak za předpokladu, že se zabývá faktem či řadou faktů náležejících oné úrovni reality, kterou informovaný jedinec dokáže vnímat, chápat a z níž ve skutečnosti vychází. Dopravní značka informuje řidiče o tom, že na silnici lze očekávat jisté okolnosti, že je vyžadován jistý druh chování (zpomalení jízdy nebo určitý druh pozornosti) anebo že k danému městu ještě zbývá tolik a tolik kilometrů. Kupuje-li nový stroj nebo lék, získává kupec obyčejně i informaci o tom, jak toho, co bylo koupeno, použít. Slova popisující chování určité osoby nebo tvar a barvu určitého předmětu formou zřetelných dat jsou rovněž znaky. Jestliže však namísto toho, aby jasně označovala přesné rysy, je slov užito k tomu, aby byla toliko náznakem či evokací stavů vědomí a cítění anebo přítomnosti nadsmyslových sil či podmínek, stávají se ze slov symboly - a já nyní přiblížím význam, jaký symbolu a jeho důsledkům přikládám.
V každém speciálním modu bytí splňují znaky nejzákladnější požadavek: požadavek komunikace mezi členy pospolitosti a nakonec i určité - třebaže velmi široké - kultury. Čím složitější je společnost, tím přesnější musejí být prostředky komunikace, tím dokonaleji musí být vyloučena jakákoli pochybnost o tom, co znak znamená, a v důsledku toto tím techničtější charakter musí daná informace mít. V naší velmi složité a převážně umělé společnosti, jež vyžaduje stále komplikovanějších technik, je pozornost lidí trvale podněcována záplavou znaků či ukazatelů. Téměř každá změna situace, jíž jsme vystaveni, byla odborníky katalogizována a konkrétními přesnými pojmy popsána. Žijeme na základě "znalosti" toho, co můžeme čekat - z hlediska přesné souslednosti příčin a následků. Běžně užívané slovo "význam" se týká naprosto jasně definovaného "označení" toho, co je o něčem určitě a nepochybně známo - o něčem, od čeho je poznávající oddělen jako pozorovatel anebo lhostejný pozorovatel.
Takový druh znalosti je sdělitelný každému, jehož mysl je schopna naučit se a zapamatovat si pravidla, na nichž je založena, a vědět, co znaky použité v komunikaci znamenají. Je-li astrologie užito jako prostředku sdělení konkrétní informace, je rovněž považována za jistou formu znalosti. Postavení planety v určitém znamení zvěrokruhu nebo domě, či její aspekt vzhledem k jiné planetě, to všechno označuje druh určitých podmínek a úkazů. "Vědění" je tradiční, protože je založeno na zanechaných záznamech generací astrologů, kteří (jak se má za to) prosadili a přezkoumali platnost údajů. Je memorováno právě tak, jako konvenční znalosti. Můžeme je také považovat za "faktické" znalosti a dokládat jeho platnost ohromujícími statistikami. Nicméně otázka, kterou si musíme položit, zní: co označuje slovo fakt?
Etymologicky toto slovo ukazuje na cosi, co je "uděláno" (latinsky factum). Tomu, co jedinec zakouší, může, ale také nemusí být ostatními členy jeho společnosti a kultury přiznáno postavení "faktu". Takové postavení se v rámci dané kultury a historické epochy opírá o všeobecné přijetí osobní zkušenosti všech lidí, o nichž se má za to, že jsou duševně zdraví, anebo aspoň dostatečně školení nebo inteligentní, aby byli schopni úsudku. V závislosti na tom, do jaké míry se jedincova zkušenost liší od zkušeností lidí jeho kultury, budou tito lidé jeho "fakta" považovat za fantazie či psychologické iluze. Dostávají se mimo znalostní pole dané pospolitosti. Jsou-li některými lidmi brána vážně, pak nikoli jako "fakta" a "znaky" označující určitý aspekt obecně vnímatelné a srozumitelné reality, nýbrž jako "symboly" evokující možnost existence jiného druhu reality. Fakta sama o sobě nemají evokativní charakter; mají-li jej však pro někoho, pak se stala symboly.
Tato dvě slova - znak a symbol - by měla být jasně odlišována, jinak bychom nesrozumitelně směšovali různé oblasti zkušeností, různé úrovně vědomí a rozmanité druhy použití; nevyhnutelným výsledkem by bylo zmatení mysli. Když tedy astrologie tvrdí, že je schopna každému postavení a vzájemnému vztahu nebeských těles přiřadit jasně definovatelný úkaz nebo typický rys, pak takový druh astrologie zachází se "znaky" (indikátory), jež sdělují víceméně přesnou informaci, a nikoli se "symboly". Astrolog, který astrologii pokládá za symbolický jazyk, jehož funkcí je evokovat možnosti změn v takovém procesu vývoje a transformace, jakým je lidský život, a zabývat se významem jednotlivých fází tohoto procesu od narození po smrt, nemůže v souladu s řadou tradičních pravidel používat astrologických dat jako ukazatelů poznatelných faktů. Jinak řečeno, vědomí tohoto astrologa a vědomí pokračovatelů "klasické" astrologie fungují na dvou rozdílných úrovních. Rychle dodávám, že obě úrovně považuji za cenné. Každá je cenná, odpovídá-li požadavkům osoby, jež si žádá astrologovu radu či vedení. Jak uvidíme později, ten nejsložitější problém, před nímž astrolog a ve svém oboru i kterýkoli psycholog stojí, je v poznání toho, co je oním požadavkem, jak je žadatelovo vědomí schopno reagovat a co dokáže prospěšně asimilovat.
I když jsou oba přístupy nepochybně hodnotné, přesto mám za to, že by bylo velmi nerozumné, kdybychom podcenili jejich odlišnosti. Jsou to rozdíly nejen v technických aspektech praxe, nýbrž i v temperamentu a mentalitě astrologů, kteří jsou vnitřně nuceni volit jeden či druhý interpretační způsob anebo se při něm cítí lépe. Velká většina středoškolsky vzdělaných lidí na celém světě byla vedena k téměř naprosté závislosti na přesných technických postupech a naučených interpretacích v zásadě odlišných specifických dat či faktorů.
Většina astrologů například pokládá za samozřejmé, že každá planeta má definitivní charakter, který si uchovává za všech okolností, právě tak jako se má za to, že lidská bytost má nezcizitelnou a v podstatě neměnnou individualitu. Je to atomistický přístup. Avšak astrolog zastávající vskutku holistické stanovisko chápe planetu jako symbol funkce, která má význam z hlediska celé sluneční soustavy, a je tudíž bytostně zapojena do sítě vztahů k druhým planetám. A obdobně, takový astrolog přistupuje ke svým klientům tak, že je zkoumá ve vztahu ne-li k celému lidstvu, tedy aspoň k jejich pospolitosti a kultuře, že zjišťuje, zda pasivně přijímají, bouří se, anebo jsou klidně odhodláni překonávat tlaky a zpochybňovat hodnotu vzorů, jež se tato kultura nebo pospolitost vždy snaží vštípit všem svým členům.
V prvním případě - atomistický přístup - se astrolog zabývá "znaky" čili indikátory, které si vždy uchovávají svůj základní charakter. Poloha těchto indikátorů - planet, uzlů, polovičních vzdáleností, bodů atd. - poskytuje astrologovi víceméně přesné, byť teoreticky spolehlivé informace; má-li takový astrolog vědecké sklony, může k potvrzení platnosti a rozsahu informace použít statistiku. Klient tak může obdržet svou informaci i s přesně odstupňovaným seznamem pravděpodobností pro budoucnost. Co v takové informaci klient hledá, jak s ní naloží či jak ji zpracuje, o to se již astrolog příliš nemusí starat; jediné, co může ještě udělat, je, že položí důraz spíše na pozitivní než negativní důsledky "faktů" - na objektivní informaci danou daty, jejichž tradičně či statisticky prokazatelná platnost se víceméně osvědčila.
Atomistický astrolog se chová jako kterýkoli vědec či technik. Vědec odhaluje "zákon", analyzuje složky dané situace a s nepříliš velkým zájmem o důsledky toho, co odhalil, prostě formuluje "pravdu", kterou technik-inženýr bude aplikovat, jestliže z takového objevu bude mít zisk anebo je-li firmou placen za to, že vyvine nové a prodejné výrobky.
Podobná analýza astrologické situace (ta, jež vychází z objektivní informace a technického zjištění toho, co je pokládáno za fakta a zákony) může mnoha studentům či obdivovatelům astrologie připadat dosti hrubá a nesoucitná. Jenomže přesně takovým způsobem se v Americe astrologie praktikovala, dokud se na samém konci třicátých let neprosadil více psychologicky zaměřený přístup.⁸) Dobrý astrolog se s klientem, jehož životní podmínky většinou neznal a ani se o to nesnažil, nemusel setkávat. Pouze podle údajů času a místa narození vyvozoval astrolog informace o tom, co se danému jedinci přihodí, jakou profesi horoskop zrození naznačuje, jak se bude vyvíjet finanční a zdravotní situace atd. Později k tomu byla dodávána analýza "charakteru" a "silných i slabých stránek" toho, kdo si o takovou informaci napsal nebo si ji osobně vyžádal. Takovýto druh informace se nikterak neliší od toho, co generál Eisenhower připravující v roce 1944 invazi žádal po odbornících na počasí a důstojnících rozvědky. Na základě těchto faktů, jež obdržel, se musel rozhodnout. On i jeho armáda byli od těchto faktů zcela odděleni, právě tak, jako je pro tradičního astrologa oddělen klient od vlastní nativity - nesmrtelná, racionální duše nalézající se na této zemi v bytostně odcizené situaci proto, aby "dostala poučení", aby "vyřešila svou minulou karmu" a pak se smrtí "vrátila domů".
Když to říkám, nijak se nevyjadřuji k platnosti takového přístupu a náboženských či metafyzických předpokladů, na nichž je založen. Takový byl a na mnoha místech a pro mnoho lidí stále je tradiční a oficiální přístup. On vytvářel jejich vědomí a oni jsou schopni reagovat pouze na něj. Tvrdím jen, že je možný i jiný přistup a že zvláštní charakter dnešní doby a "lidských podmínek" činí z rozhodného a neústupného prosazování takové možnosti věc zcela zásadního významu. Mám za to, že to platí pro všechny oblasti lidské aktivity, a astrologie je dnes důležitou oblastí, neboť reaguje na základní požadavek moderních lidí: požadavek nového smyslu života. K vyslovení tohoto smyslu je zapotřebí symbolů, velkých symbolů, které jsou - dnes, právě tak jako kdykoli dříve - nedílnými součástmi lidské zkušenosti a které svou soudržností a vzájemnou souvislostí tvoří hluboce smysluplný mythos.

2. Astrologie pochopení a významu
Slova pochopení a význam jsou bohužel obecně používána jen s malým či vůbec žádným zřetelem k tomu, k čemu by se měla nejpříznačněji vztahovat. "Pochopení" se zásadně liší od "znalosti" a "význam" od "označení". Přesněji řečeno "znalost” je zprostředkována "znaky" a "pochopení" "symboly". Znalost předpokládá oddělení poznávajícího od poznávaného. Znalost je objektivní, zatímco intuice subjektivní. Sloveso pochopit má základ v slovesu "chopit se" - chopit se něčeho, ucítit odpor, zakusit "kořeny" (neboli příčiny) toho, co má být pochopeno. Neměli bychom říkat, že rozumíme znaku, my buď víme, anebo nevíme, co označuje. Ptá-li se nás někdo, zda jsme se setkali s tím či oním, můžeme odpovědět: "Ano, toho znám." Neodpovíme "Chápeme ho", pokud neznáme jeho charakter a základní způsoby jeho chování a reakcí. Vědec zná mnoho věcí, jež ve skutečnosti nechápe.
Fakta jsou pozorována a poznávána; symboly by měly být pochopeny tehdy, když je "zjeven" jejich význam, a pochopení symbolu by vždy mělo znamenat i určité "soucítění" s kulturou či skupinou lidí, kteří pouhý fakt povýšili na úroveň symbolu. Známe jako fakt, že v dávné Palestině byli někteří zločinci ukřižováváni a cizoložné ženy kamenovány. Avšak obraz ukřižovaného Krista visí v katolickém kostele nikoli k označení dokonalého historického faktu, nýbrž jako naléhavý a mocný symbol určitého způsobu života, jako ideál nejvyšší oběti a slitování. Fakt je pouze tím, čím je, může být přesně definován. Symbol je nesrovnatelně víc než to, co zobrazuje, protože on nepředstavuje pouze určitou situaci; symbol poukazuje na spletité seskupení pocitů a hodnot. Symbol není indikátor, symbol je přinejmenším potenciálně zjevením významu a skrze tento význam i mlčky předpokládaného cíle.
Symboly integrují oddělené zkušenosti a aspirace mnoha lidí, jsou to základy, na nichž je vystavěna kolektivně přijatá kultura. Symboly vyjímají události a fakta z říše jedinečného a náhodného - z říše nepochopitelné a smysl postrádající náhody a slepé aktivity - a uvádějí je do říše "obecnin" a kolektivně platných principů a motivací. Symboly nám umožňují vyrovnávat se se situacemi, které dokážeme bezezbytku a smysluplně vyřešit jen na základě kolektivní zkušenosti a kolektivní soustavy hodnot. Symboly vyrůstají ze společné zkušenosti lidských bytostí v reakci na potřebu, již všichni vědomě či nevědomě sdílejí. Existuje však hierarchie lidských potřeb; některé jsou hlubší a společné všem lidem, jiné jsou zakoušeny pouze jedinci stojícími před možností zásadní vnitřní proměny nebo radikální změny jejich vnějších životních podmínek.
Když Gautama Buddha předstoupil před lid Indie, stal se Vzorem toho způsobu života a toho typu mentality, který masy lidí potřebovaly - lidí, kteří po dlouhou dobu žili v područí kastovnického systému a kteří byli nuceni procházet nekonečnou řadou rituálů, nad níž dohlížela mocná kasta brahmínů. Obraz sedícího a meditujícího Buddhy se stal symbolem nového druhu moudrosti a klidu, dosažitelného každému, kdo je ochoten jít jeho "střední cestou", vyznávat oněch několik základních ctností, a dosáhnout tak nové úrovně duševní činnosti - nové moudrosti.
V Evropě se kříž stal symbolem jiného přístupu k životu, přístupu kladoucího důraz na cit lásky a oddanosti a připravujícího lidské bytosti k tomu, aby svým nejhlubším krizím čelili úplným odevzdáním a sebeobětováním a tak dosáhli konečného znovuzrození do vyšší říše bytí - symbolem Vzkříšení. Životy Buddhy a Krista byly přetvořeny v "mýty" (neboli mythos). Každá událost jejich životů byla povýšena na úroveň symbolu, uvádějícího nějaký univerzální nebo archetypální význam, příklad k "napodobení". Náboženství založená na těchto symbolech a archetypech ritualizovala množství aspektů těchto velkých mýtů a řadu symbolizovaných fází procesu, jimiž jejich stoupenci museli projít a jež museli zakusit ve své snaze "ztotožnit se" s idealizovaným obrazem Boha ztělesňující nebo božsky inspirované bytosti.
Astrologii lze rovněž pochopit jako velký a (v minulosti) všeobecně přijatý mythos. To, co tento mythos zobrazuje a co se pokouší zjevit co možná nejpůsobivějším způsobem, totiž předvídání budoucnosti, je stručně řečeno uspořádanost vesmíru, v němž lidské bytosti žijí. Tím, že tak astrologie činí, naplňuje nejzákladnější potřebu lidí: potřebu pořádku a bezpečí. Z tohoto důvodu byla astrologie plným právem nazvána "matkou věd" a vlastně i civilizace, neboť věda a všechny projevy kultury (včetně náboženství) existují jen proto, že lidé cítí, že nejrůznější pravidla a společenské regulace, jež navrhují k uspořádání vlastního kolektivního společenského života, jistým způsobem odrážejí (anebo napodobují) vesmírný řád. Víra v existenci takového vesmírného řádu se vynořila v prvních dnech lidského vývoje na této Zemi, tehdy, když lidé dokázali zakoušet nejen rytmus dne a noci a opakování ročních období, nýbrž i ohromující pohled na jasnou noční oblohu a spolehlivě se střídající východ a západ nejjasnějších hvězd v určitých ročních dobách.
Astrologie v zásadě vždycky byla jistým náboženstvím spočívajícím na denním, měsíčním a ročním rituálu hvězd, Luny a Slunce. Každý, kdo se byť i jen povrchně seznámil s předkřesťanskými kulty světa východního Středomoří a Blízkého východu a s Mystérii, slyšel o "slunečním mýtu" a soudech, o smrti a znovuzrození "slunečního Hrdiny", symbolizujících sestoupení a znovuvystoupení "Duše" Člověka. Avšak scénou kosmického mythos bylo ve skutečnosti samo nebe. Posvátná Mystéria byla pouhými odrazy toho, co se odehrálo v té části nekonečného Prostoru, který je lidským bytostem viditelný. Mystéria vznikla proto, aby kosmický rituál planet, hvězd a obou Světel (Slunce, Luny) mohl být lidmi zakusitelný tak, aby se mohli identifikovat a "nalézat" se v jeho cykličnosti. Astrologie uplatňovaná na úrovni jednotlivé osoby je ve skutečnosti aplikací konceptu Mystéria. Neměli bychom nikdy zapomínat, že moderní věda se všemi svými rafinovanými nástroji nám poskytuje pouze takový obraz vesmíru, jakého je naše moderní vědomí schopno. Vykládá to, co člověk dokáže vnímat, ať již přímo, nebo s pomocí svých nástrojů - pouze to, co člověk vnímá. Jaké rejstříky vibrací existují mimo naše vnímání, o tom nevíme nic. To, čemu říkáme realita, je naše lidská realita - projekce našeho omezeného vědomí toho, co je. Moderní vesmír galaxií a metagalaxií je stejným "mýtem", jako byl mýtus našich Předků, kteří v tom, co my nazýváme hvězdami, viděli ztělesnění hierarchií tvořivých bohů a v Mléčné dráze lůno Duší. Jeden imaginativní vědec, Donald Hatch Andrews, napsal ve své nádherné knize The Symphony of Life, že svět je víc hudbou než hmotou, protože všechno v něm je nyní rozloženo do vibračních frekvencí. Klasická evropská symfonie je také mýtus - strukturované uspořádání zvuků, a tedy vibrací. Pozadím všech těchto mýtů je bytostná potřeba člověka věřit, že žije ve světě řádu, a - protože chtějí prožít život zdravý a bezpečný - většina lidí ještě připojí: ve světě, který má význam. A třebaže pochopit nebo přijít na kloub tomu, co to vlastně význam je, nemůžeme, musíme věřit, že takový význam existuje a že kosmos je organickým celkem - strukturovaným a harmonickým systémem nesmírně složitých, leč vyvážených aktivit.
Jen zatrpklí a pyšní lidé, jejichž nervovou soustavou a myšlením otřásla katastrofální a pro ně nepochopitelná řada událostí, mohou s poválečnými existencialisty tvrdit, že svět je absurdní a že pouze člověk dokáže stát osamoceně uprostřed této absurdity a s (pro ně) ušlechtilou schopností promítat své vlastní hodnoty a svébytnost do nekonečného prostoru vyplněného nesmyslným pohybem náhodně vytvořených agregací hmotných atomů. Ale i takovýto tragický a nesmyslný obraz světa a obraz navždy stejného "věčného návratu", o němž snil Nietzsche na své cestě za šílenstvím, znamenaly snahu vytvořit mythos, ten jediný, s nímž byli jeho lidští tvůrci schopni smysluplně žít. Tyto mýty byly jejich osobní reakcí na potřebu řádu. Dokonce i nepořádek lze chápat jako určitou formu řádu, neboť negace je pouze potvrzením odmítnutí přijmout jakékoli pozitivní tvrzení, jež popírající zná a přizpůsobit se mu⁹).
To však neznamená, znovu opakuji, že astrologie nemůže být efektivně použito jako nástroje k předání konkrétního a hodnotného druhu informace. Je to její empirický a v nejširším smyslu vědecký aspekt. Zemědělské nebo pastevecké kmeny dávné minulosti zcela jistě astrologii používaly proto, aby jim sdělila biologické informace. Dnes jí může být na jiné úrovni využito při snaze analyzovat a popsat temperament a charakter osoby, a tím rozšířit o další dimenzi vědomostí praxi klinické a analytické psychologie. Základní otázka, kterou jsem po dlouhá léta kladl, spočívá v tom, zda takovýto přístup k astrologii odpovídá nejzákladnější potřebě netrpělivě hledajících a do budoucnosti hledících mužů i žen, kteří již vědomě a záměrně vkročili na cestu radikální transformace, anebo kteří se tímto směrem teprve nevědomě a nejistě vydávají. Daleko spíš než o informaci, usilují tito lidé o transformaci. Touží po jasné vizi toho, co je pro ně možné a co by jejich celoživotní ideál mohl znamenat nikoli ve smyslu tradičně pohotové odpovědi na běžný typ všedního života, nýbrž ve smyslu procesu metamorfózy.
Jistě nejsem sám, kdo trvá na tom, že dnešní lidstvo má zoufalou potřebu nového mythos a znovuoživení "smyslu pro posvátné". Takováto potřeba znamená pochopení, že má-li být život prožíván ve smyslu významu a cíle, musí být zásadně vnímán jako rituál, či moderněji řečeno, jako strukturovaný proces, jehož každá jednotlivá fáze je prostoupena smyslem. Tento smysl může být pouze evokován symboly, jejichž nejhlubší význam musí být intuitivně zakoušen skrze vzájemně se prostupující aktivitu myšlení a cítění - neboť tento význam je současně objektivní i subjektivní, transcendentní i imanentní. Takováto aktivita myslivého cítění - jasného a hlubokého organismického cítění - má posvátný charakter. Je současně holistická (protože zahrnuje celé bytí) a tvořivá (neboť přináší možnost zahájení nové fáze procesu ritualistického života).
V kolektivním kmenově kulturním smyslu je každé tvořivé znovuzapočetí odrazem jednoho Stvořitelského Činu bohů nebo Boha v osobním životě. Člověk si tak všude vytvořil "Mýtus Stvoření" jako věčný (věčně se opakující) a posvátný (božský) vzor a inspiraci všech velkých okamžiků znovuzrození, jež lze zakusit zpočátku na úrovni kmene jako celku a později i na úrovni skupiny oddaných a zasvětivších se stoupenců "velkého náboženství" slavících každoroční řady svátků. Dnes, kdy se v lidech prohlubuje smysl pro individualitu a nezávislost do té míry, že nevyhnutelně zapomínají na posvátnost pocitů účasti na rituálech odrážejících magickou a čarodějnou moc božího stvořitelského Činu, si musí každá lidská bytost pro sebe znovu objevit sílu symbolů a vytvořit svůj vlastní Mýtus Stvoření.
Existují vhodnější symboly, než jsou symboly astrologie, jejíž kořeny vyživuje stále se obnovující prožitek Oblohy a vědomí nesmírnosti vesmíru, jež nám byla nedávno odhalena? Existuje snad významnější symbol stvořitelského začátku, než je vkročení potenciálně nezávislého jedince do otevřeného světa biosféry Země s koncem před- lidského a pre-individuálního období zárodečného těhotenství?
Teprve tehdy, až novorozenec vdechne vzduch. jenž slouží jako pojítko mezi všemi živými organismy, rostlinami a živočichy, tedy tehdy, až se stane účastníkem aktivity biosféry, lze člověka považovat za existujícího. Dokud se srdce zárodku nepropracuje ke svému pravidelnému charakteristickému rytmu, dlí v děloze pouze jakýsi živočich. Tímto okamžikem prvního pohybu plodu se živočich stává lidskou bytostí. S prvním vdechnutím je dosaženo nového stádia oběhu krve a mozkomíšní tekutiny; lidská bytost přestává být pouze "lidskou", neboť nabyla potenciality stát se "individuální osobou". A jako potenciální jedinec je novorozenec také potenciálně schopen dříve či později vkročit na posvátnou Cestu transformace. Samozřejmě že toliko potenciálně. Obrovskou většinu lidských bytostí našeho současného světa tvoří lidé, kteří stále ještě nejsou skutečně individualizovanými jedinci. Jsou to lidé, jejichž vědomí, cítění a schopnost činu jsou v převážné míře ovládány diktátem dané kultury a náboženství, a kteří jsou zásadně ovlivněni klimatickým a magnetickým prostředím biosféry.
Astrologický horoskop sestavený k okamžiku prvního vdechu v daném místě povrchu zeměkoule je symbolem toho, co je pro novorozence potenciálním, a tudíž toho, jakým způsobem může nejlépe uskutečnit to, proč přišel na svět. Člověk se narodil proto, aby především dosáhl stavu "být jedincem", jedincem samostatným, koncentrovaným ve vědomí "být-já" a přinejmenším relativně nezávislým na podmínce základní podřízenosti vlastní kultuře a jejím vzorům. Takto vnímán, stává se horoskop "Mýtem Stvoření" budoucí individuality. Je posvátným symbolem. Spolu s tím, jak se nebeská tělesa vyznačená v tomto složitém symbolu (nativitě) pohybují po své dráze, stává se symbol rituálem - posvátným představením. Vnímat jedincův život jako posvátné představení a vidět každý jeho okamžik a zážitek jako důležitou fázi procesu uskutečňování potenciálu zrození předvídaného v přesném okamžiku a místě zrození, to vše znamená prožívat nejen jedincův individuální "sluneční mýtus", ale také jeho mýtus galaktický. Dnes by to mohl být právě on, neboť vědomí nejvyspělejší části lidstva dospělo do stavu, kdy pro své symboly potřebuje referenční rámec, který daleko přesahuje rámec sluneční soustavy. Do takového rámce by měla spadat Mléčná dráha, protože ona představuje další stupeň kosmického uspořádání za hranicemi sluneční soustavy.
Pravda je, že astronomové dnes spojují více galaxií do jakéhosi metagalaktického systému a že mohou existovat i jiná podobná seskupení. My však nedokážeme zkušenostně poznat, zda o nich můžeme uvažovat jako o částech einsteinovského "konečného vesmíru", anebo jako o separátních kosmických agregacích řítících se nekonečnem prostoru. Lidské vědomí může v dané době smysluplně a prakticky provést jediný krok. Nyní může z úrovně, v níž všemocně autokratické Slunce pozorujeme v obklopení podřízených temných planet, přestoupit do úrovně galaxií, jež jsou utvářeny obrovskými seskupeními zářících center světla, jimž říkáme hvězdy, a kdy jednu galagii od druhé dělí nekonečné vzdálenosti.
Transpersonální astrologie v podobě, v jaké jsem ji představil, se zabývá symbolickým přechodem lidského vědomí z úrovně sluneční soustavy (čili heliokosmu) do úrovně galaxie, vnímané jako rozsáhlá Společnost světlo vyzařujících Hvězdných bytostí. Takový přechod je rituáním dramatem o několika Jednáních a mnoha obrazech. Individualizovaný jedinec dnes takové drama může vědomě a smysluplně prožívat fázi za fází, krizi za krizí. Je to jakési moderní Velké Mystérium. Avšak takovéto "živoucí zakoušení" nelze popsat slovy nebo obrazy myšlení, jež je stále podmiňováno požadavky a potřebami biologické a ryze osobní existence; lze je pouze evokovat silou symbolů. Poskytnout přesnou "informaci" o transfyzikálním a transindividuálním druhu zkušenosti by znamenalo vtisknout do materiální formy symbolické obrazy, jež se vryly do mysli ve vzácných okamžicích jasnomyšlení.¹⁰) Znamenalo by to promítnout galaxii na mračny pokrytý povrch naší planety.
To, co je promítáno, je pouze symbol transcendentní reality, avšak to, že jde o symbol, neznamená, že je to cosi "nereálného". Neznamená to ani, že existuje-li takováto realita, vyzařující transcendentní světlo, jsme my, jakožto fyzické bytosti žijící na temné planetě, nereální. Každá úroveň vědomí a aktivity je stejně tak reálná jako kterákoli jiná - pro bytosti, jež na takové úrovni působí ať už proto, že se zde narodily, anebo proto, že se z nějakého důvodu, jejž my, lidské bytosti, možná nikdy nepochopíme, rozhodly, že zde budou působit. My můžeme jen převést do pojmů naší vlastní úrovně vědomí - do slov a představ - to, co očištěná a klidná oblast naší mysli odrážela - spíše odrážela, než organismicky zakoušela.
Nádhera lidského stavu existence je v tom, že je schopen takové obrazy vyšší úrovně bytí odrážet. Tuto schopnost latentně mají všichni, ale jen málo lidí ji plně uplatňuje. Člověk tuto schopnost má proto, že Člověk představuje přechodné stadium mezi "životem" a "světlem" - mezi planetami a hvězdami. Člověk je planetární látkou na cestě za hvězdnou energií, již nazýváme světlo. Tato cesta se v okamžiku, kdy je pochopena a sledována s jasným vědomím a odhodlanou vůlí, stává transpersonální cestou - skutečně "lidskou cestou". To, co obvykle pokládáme za lidské, je ve skutečnosti "před-lidské". Lidská přirozenost je v naší nejrozšířenější představě přirozeností živočišnou, jež zakouší přitažlivost galaktického bytí, a proto se ocitá v tragické situaci toho, jenž není - řečeno dávnými náboženskými výrazy - ani zvířetem, ani andělem, protože je bitevním polem, na němž se střetávají dvě úrovně bytí, jednou v krvavém konfliktu, jindy zas ve vyčerpané dřímotě toho, čemu říkáme sociální normalita.
Jen relativně velice málo lidí dnes dokáže skutečně "pochopit", co takovýto životní předpoklad znamená. Velká většina buď spí bezesným spánkem, anebo sní v symbolických obrazech, které se vzpírají pochopení, neboť částečně uchovaný sen téměř nevyhnutelně překroutí lom vznikající ve vodě emocionální či kulturní mysli. A právě z tohoto důvodu potřebuje jedinec, jenž pociťuje hluboké nutkání postoupit do vyšší úrovně vědomí, nejrozmanitější pomoc k tomu, aby si zapamatoval ani ne tak snové scény, jako jejich základní význam.
Důležitější, než si zapamatovat naše "velké sny", které jsou tak živé, že nás jakoby probouzejí, je pochopit všechny události, krize a změny ve vědomí a postojích našeho života. Je to důležité proto, abychom zjistili a cele si uvědomili, kde stojíme na cestě transformace, jakou fází procesu transhumánní metamorfózy procházíme, odkud jsme přišli a kam kráčíme. Takového pochopení dosáhneme jedině tehdy, zaujmeme-li k životu přístup Jin, budeme-li životem "překypovat", necháme-li ho, aby nám šeptal slova, jež v našem ztišeném a jasném vědomí vyvolají obrazy cesty, jíž se ubíráme, a Svatého Města před námi, stále ještě zahalovaného smogem našich navždy se rozpínajících intelektuálních předměstí, jejich bezúčelného komfortu a nesmyslného odvracení pozornosti od jediného, co je důležité: kráčet dál - mysl, vůle a city soustředěné na zářivou věž, která se nejasně rýsuje daleko před námi.
Těm, kdož takovéto pochopení transpersonální cesty hledají, může astrologie skutečně pomoci. Musí to však být astrologie mířící k odhalení významu - k významu skrytému v symbolech, jež astrolog vytěžil z úžasné zkušenosti nočních obloh, aby z nich učinil potenciální ukazatele cesty ke hvězdám. Je to těžká a často tragická cesta, vedoucí od jedné krize k druhé. Avšak pro cílevědomého jedince není nic důležitějšího, než kráčet dál - rozhodně, přímo a s naprostou důvěrou.
Oba dva základní přístupy k astrologii - a jeden i druhý odráží podobně základní způsoby života, cítění a myšlení - lze považovat stejně tak za komplementární, jako za protikladné. Je-li prožíván výhradně a dogmaticky, přináší každý z nich negativní výsledky. Můžeme dosáhnout takového stavu vědomí, v němž je budeme spatřovat jako komplementární aspekty lidského potenciálu; chce-li však člověk intelektuálně a emocionálně tvrdit, že v tomto historickém okamžiku a v našem západním světě jsou pro současnou praxi oba stejně platné, bude to znamenat, že situaci, v níž nyní žijeme, chybně hodnotí a nechápe. Znamená to emocionálně podlehnout dnes módnímu trendu, podle něhož "každý učitel opravdu říká to samé" anebo že "všichni jsme stejní" - a to v zásadě znamená, že jsme dnes ve věku syntézy.
Opakuji však, že syntéza není chaos. Syntéza je odvozena ze stavu semínka, neboť v semínku je koncentrována veškerá potence rostlinného druhu. V humusu, jemuž hnijící listí dodává pouze chemikálie, neexistuje žádná syntéza. Syntéza neznamená nerozlišování. Syntéza zjevuje dokonalou formu, nikoli beztvarost.
Hippiovské a post-hippiovské generace, užívající psychedelických látek, aby ve své psýše odstartovaly proces relativní nepodmíněnosti, bohužel uvěřily, že nepodmíněnost je pozitivní stav a že bezcílný a nenasměrovaný život je ideální cesta. Nepodmíněnost je nutná fáze začátku či spíše před začátkem pozitivní cesty transformace, je to však fáze, kterou musíme projít, a nikoli po ní bezcílně bloudit a s požitkem se jí oddávat. Extaticky vykřikovat: "Všichni jsme stejní. Každé učení vede ke stejné Pravdě" (s tučným velkým P), nemá jako základ praktického činu utváření vědomí žádný význam. Jednota je nezbytná základní představa, to, s čím se musíme vyrovnat, je diferenciace a individualizace. Cíl, jímž je harmonie, je uspořádání rozdílů, nikoli jejich negace.
Právě z těchto důvodů je onen druh života, o němž Gautama Buddha hovořil jako o "Střední Cestě", až příliš často bohužel vnímán jako život, jemuž se nedostává oddanosti určitému definitivnímu směru, a tedy jako nepolarizovaný stav bytí, ani horký, ani studený, ani černý, ani bílý, jen bloudění nekonečnými prostorami beztvaré a vlahé šedivosti. Cesta buddhistického arhata a bóddhisattvy je pravým opakem šedivého a nepolarizovaného. Nikdo nemůže kráčet současně dvěma směry. "Vědomí" však bylo tak nešťastně vynášeno na úkor "aktivity" a fungování uvnitř většího celku, že stav beztvaré a nezaměřené pasivity - negativní stav Jin - je prezentován jako jediná alternativa příliš mocného (a tudíž stejně negativního) stavu Jang ve smyslu agresivního chování anebo egocentrického intelektuálního myšlení.
Projít Střední Cestou znamená vyhýbat se krajnostem; a všechny krajnosti jsou přesně řečeno "negativní", neboť ničí podstatu cesty, po níž kráčíme. Jak ambiciózní přemrštěná aktivita (duchovní i společenská), tak médijní nekontrolovatelná pasivita a otevřenost jsou negativní stavy. Buddha často vystupoval proti tuhým asketickým praktikám některých jogínů a jeho Dharma (neboli způsob života) byla z hlediska stravy, sexu a tělesného komfortu cestou nejpozitivnějšího sebeovládání. Byla to cesta odstupňované otevřenosti a výrazně zaměřených praktik.
Praxe transpersonální astrologie by měla, podobně jako praxe transformativního života, rovněž slučovat odstupňovanost a otevřenost vzhledem k tomu, že by měla vycházet z kosmických principů uspořádání - uspořádání v prostoru (zkoumání formální organizace) a uspořádání v čase (zkoumání cyklů a jejich fází). Avšak transpersonální přístup zjevně není jediný platný. Je to ve skutečnosti přístup, který bude nejspíše vyhovovat jen relativně malému počtu lidí, kdyby měl být uplatněn s plnou vážností a bez odchylek a kdyby všechny jeho důsledky byly vědomě akceptovány. Především však musí být jasně pochopen, a aby byl pochopen jasně, musí být nahlížen v odpovídající společenské perspektivě. Následující kapitola bude pokusem nabídnout takovému pochopení určité východisko.

2. kapitola knihy The Astrology of Transformation - A Multilevel Aproach by Dane Rudhyar, A Quest Book 1980, česka jako Astrologie Transformace v překladu Miroslava Drozda, vydalo jako druhou publikaci Kosmoontologické řady v roce 1997 pod redakcí Pavla Turnovského nakladatelství Půdorys, Dejvická 30, 160 00 Praha 6