1. Jsou dvě významné metody, Syre, jimiž dosahujeme astronomických
předpovědí. Jednou, která je první svým pořadím i svými možnostmi, určujeme postavení
Slunce, Měsíce a hvězd, a to jak k sobě navzájem, tak vzhledem k Zemi. Druhá
metoda na základě přirozené povahy těchto seskupení uvažuje o průběhu změn
v oblasti, kterou obklopují. První metoda má vlastní způsob studia a má význam sama
o sobě, i když bychom nesledovali cíle, o něž usiluje druhá metoda.
2. Nyní pojednáme o druhé metodě, i když není tak dokonalá, a to způsobem, který
se uplatňuje ve filozofii, tak, aby nikdo, kdo si zakládá na pravdě, nesrovnával tento
výzkum s výzkumem oné první a neměnné jistoty, aniž by bral v úvahu po mnoha
stránkách se projevující nejistotu a nepostižitelnost hmotné povahy. Nechť však zase
nikdo neváhá provádět výzkum, který může dosáhnout alespoň možného výsledku, když
většina důležitých jevů ukazuje na to, že jejich příčinou jsou nebeské úkazy.
3. Vše, co je těžko postižitelné, poskytuje většině lidí příležitost ke kritice. Kritiku
první z dvou předložených metod by mohli provozovat jen slepci. Kritici druhé metody
mají ovšem velmi dobré záminky (obtížnost poznání vyvolala u některých dojem, že
touto metodou nelze absolutně dojít k nějakému výsledku, jiní prohlásili její výsledky za
neužitečné, protože tomu, co bylo poznáno, se stejně nelze vyhnout). Dříve než
přistoupíme k detailnímu výkladu, pokusíme se uvážit míru možnosti a užitečnosti
takových předpovědí. Nejprve tedy k míře možnosti.
Přeložil Jan Janoušek (Claudius Ptolemaeus: Apotelesmatica. Leipzich 1940.)
