Kde astrologie nachází společný jazyk s astronomií - tak zní jeden z podtitulů této knihy. Osobně považuji konfrontaci mezi těmito obory za velmi inspirativní. Přiznávám, že během četby první třetiny knihy jsem přece jen znejistěl. Kapitoly o historii astronomie, Koperníkovi, Keplerových a Newtonových zákonech... . Výklad je veden z čistě astronomického pohledu a předložené souvislosti jsou výhradně astronomické. Přečtením celé knihy jsem se příliš nepřesvědčil, že tento přehled astronomie, za nímž následuje analogický přehled astrologie, je nutný. Astronomické či jinak odborné komentáře doprovázející hlavní, stěžejní část knihy jsou plně dostačující. Forma této části je synteticky víceoborová, přesto zcela přehledná a konkrétní. Kniha vzhledem k odbornosti samotného tématu není zřejmě určena širší veřejnosti.

Kapitoly pojednávající o Keplerových epicyklech a deferentech, o tečných a radiálních odchylkách poloh a rychlostí patří bezesporu k lahůdkám. Smlsnou si na nich všichni, kteří hledají věcné a hlubší souvislosti eliptické dráhy se symboly zvěrokruhu. Tradovanost planetárních vládců znamení je v této knize zcela originálně a úspěšně postavena na kvinkunxové korespondenci s prezentovanými dvanácti fázemi eliptické dráhy Země. Tyto fáze jsou symbolizovány pořadím viditelných planet řazených podle jejich vzdálenosti od Slunce v závislosti na délce průvodiče Země. Další pozoruhodné úvahy se týkají Campanova systému horizontálních domů ve vztahu k eliptické dráze, struktuře zemského nitra a jeho kosmického prostředí. Celkový pohled vychází z práce se třetím rozměrem, zvláště s excentricitou orbitální dráhy.

Kdybychom však pracovali s excentricitou obecně, museli bychom z heliocentrických dráhových elementů všech planet zdůraznit perihelia a afélia, stejně tak jako někteří astrologové pracují s Černou a Bílou Lunou, tedy s perigeem a apogeem lunární dráhy u geocentrického pojetí. Ondřej Lesák se o tom zmiňuje jen okrajově hned v úvodu knihy v příkladu s Marsem. V tomto smyslu by ve vztahu planet se Sluncem vznikly symbolické body „prostorových planetárních konjunkcí" (perihelium) a „opozic" (afélium). Těžko však říci, jak s nimi pracovat. Vzpomínám si, jak jsme v astrologickém kurzu probírali vzestupné planetární uzly; nikdy jsem si nevšiml, že by s nimi někdo pracoval. K autorovu originálnímu pojetí vnitřního zvěrokruhu, hlavního tématu této knihy, je těžké cokoli dodat, rozhodla by vlastní zkušenost a praxe. Na zmíněném Shvězdění jsem byl, přednášku si vyslechl, vzorec k výpočtu si zapsal, vyzkoušel a boužel neuspěl. Po letech vyšla tato kniha, po letech to zkusím znovu.

Chtěl bych tímto Ondřeji Lesákovi poděkovat za precizní knihu plnou nevšedních, inspirujících a kontroverzních témat.