<= Index  <= Zpět

Emil Heinl: Povýšení (exaltace, hypsóma) Slunce, Měsíce a planet

Z šera dávno již zaniklých kultur, přes staletí vývoje i zvratů civilizace Západu přenáší astrologická tradice učení o domicilech – vládě Světel v určitých znameních a exaltacích čili povýšení planet a Světel v určitých místech Zodiak. Zatímco učení o domicilech je shodně připisováno tradičním naukám starého Egypta a připisováno původem přímo Thovtovi, byla otázka vzniku a původu nauky o exaltacích (tj. získání zvláštní, vyšší kvality planet a Světel v určitých znameních Zodiaku) již v antických dobách zamlžena a interpretována spíše rozpačitě jako učení, pocházející z okruhu babylónských astrologů. Proto můžeme pozorovat v dochovaných pramenech již od doby antiky až do našich dnů stálou snahu o bližší vysvětlení a zdůvodnění této nauky.

Zatím nejstarší objevenou zmínku o exaltacích (řec. hypsómata) nacházíme na zlomku klínopisné tabulky z knihovny babylónského krále Nebukadnezara (604 – 562 př. Kr.), kde ve stati o měsíčních stanicích je zmínka o to, že Luna stojí v povýšení v Plejádách a Perseu, Slunce v Beranu, Mars v Kozorohu a Jupiter v Raku. Stejné údaje pro Světla i všechny tehdy známé planety uvádí i Ptolemaios (1), jmenuje však jen znamení. Teprve J. Firmicus Maternus uvádí ve své druhé knize (2) nejen znamení, avšak též stupně, na nichž jsou planety a Světla v povýšení a mají tedy zesílenou kvantitu a kvalitu svého vlivu. Toto konstatování je současně u něho upřesněno sdělením: ”praví se, že planety i Světla jsou podle učení Babylóňanů v místě své exaltace současně ve svém domě”, z čehož bylo později usuzováno, že zde snad jde o babylónskou tradici buď tzv. horoskopu stvoření světa (Thema mundi) , nebo o některý z horoskopů, vztahujících se k nauce o kataklysmatech, jimiž prochází Země ve své existenci, tj. znovuzrození ohněm nebo znovuzrození vodou – potopou. Věc však zůstala po staletí neobjasněna a tak Firmicovy údaje byly vždy znovu přepisovány do dalších astrologických učebnic a traktátů až po naše časy – přesněji až do 40. let našeho století.

Protože rozložení planet a Světel v hypsomatických stupních se jevilo jako určitý horoskop, i když postavení Merkura zde bylo naprosto nemožné, pokusil se americký astrolog Cyril Fagan spolu se svými přáteli Jamesem Hinesem a Donaldem Bradleyem o rozluštění této hádanky, staré nejméně 2000 let.

Podle J. Firmica Materna jsou v exaltaci (povýšení) Slunce ve znamení Berana na 19°, Měsíc ve znamení Býka na 3°, Merkur na 15° Panny, Venuše na 27° Ryb, Mars na 28° Kozoroha, Jupiter na 15° Raka a Saturn na 21°Vah. Fagan ve svém hledání se musel spolehnout na výpočetní pomůcky, které byly k dispozici, především na tabulky, zpracované Schochem a Neugebauerem, které jsou upraveny tak, že vyžadují pouze sčítání, odčítání a interpolaci, což bylo lze zvládnout ve 40. letech tehdejšími počítacími stroji. Rozhodl se, že pro období – 600 až – 1000 zjistí pro Babylón, zda se v některém roce vyskytl okamžik, kdy úhlové vzdálenosti Světel a planet odpovídaly údajům Firmica Materna. Rozluštění se podařilo až po úmorné počtářské práci, neboť se nejedná o horoskop určitého okamžiku, ale záznam poloh planet po dobu jednoho roku, jak byly z babylónských chrámů pozorovány a zaznamenány. Fagan vyšel z pozice Slunce, Měsíce a Venuše, neboť Slunce ve znamení Berana a Měsíc v odstupu asi 15 stupňů ukazují na jarní novoluní, kterým začínal náboženský rok ve staré Babylónii. Zjistil, že vzájemný vztah Slunce, Měsíce a Venuše těsně po jarním novoluní odpovídá datu 1. Nisan roku 786 př. Kr., což je v juliánském kalendáři, který pro tyto časové hladiny používáme v našich tabulkách, datum 4. dubna 786 př. Kr. Dalšími výpočty pak bylo postupně zjištěno, že pozice planet odpovídají určitým situacím, které byly bedlivě sledovány astronomy - astrology v Babylónii.

Souhrnně řekly výpočty toto:

Heliakické úkazy – tj. poslední den viditelnosti po západu Slunce – heliakický západ a prvý den objevení po konjunkci se Sluncem – heliakický východ před východem Slunce byly v Babylóně hlavním objektem zájmu tehdejší astrologie, jak o tom svědčí dochované záznamy o těchto úkazech již z období před 1500 před Kr., z doby vlády krále Ammisaduky.

Rok byl tedy určen a je to jediný rok v celém sledovaném období. Ukázal se však další problém. Naše tabulky mají ve svých údajích sloužících k výpočtu poloh zahrnut též údaj precesního pohybu jarního bodu, takže polohy podle nich vypočítané se neshodují s polohami J.F. Materna. Teprve odečtením hodnoty precese od roku 786 př. Kr. do roku 213 po Kr. se dosáhne souhlasu s údaji Firmicovými (v 60. letech se zpřesněním dospělo k r. 221 př. Kr.). Toho využil Fagan (5) jednak k bližšímu určení hvězdného zodiaku, který začínal skutečně nultým stupněm souhvězdí Berana, kde souhvězdí odpovídala znamením Zodiaku. Mimoto však bylo zjeveno, že J. F. Maternus uvedl pozice exaltací ve stupních Zodiaku, platných (podle polohy jarního bodu vzhledem ke stálicím) v Ptolemaiově době. Otázka zní: Jak byly tyto pozice fixovány – zřejmě vzhledem ke hvězdám – v době jejich vzniku? Záznam se nedochoval, můžeme jen přemýšlet, zda je to výsledek dochovaných záznamů (které neznáme) nebo výpočtů – o nichž můžeme předpokládat, že jich v druhém a třetím století našeho věku byla již antická astrologická věda schopna.

Zbývá ještě jedna otázka: Proč byly úkazy, pozorované v roce 786 př. Kr. v Babylóně tak důležité, že se tradovaly po staletí, i když jejich původní význam byl pravděpodobně dávno zapomenut? Historický výzkum zde přinesl rovněž překvapivý objev.

Rok 786 př. Kr. spadá v Babylóně do vlády krále Adadnirari III. (809 – 782 př.Kr.), syna známé královny Semiramis. V dochovaných análech z jeho doby bylo zjištěno, že v tomto roce byl dostavěn ve městě Kalchu, bibl. Kelach (dnešní Nimrúd) chrám boha Nabu z Borsippy podle vzoru Mardukova chrámu Esagily v Babylónu. Kdo byl tento bůh Nabu? Jak uvádí např. Dr. Eliáš (6), byl to bůh věštby a odhalování skrytých věcí, tedy i patron - dá se říci – astrologie. Nebyl to žádný malý bůžek – vedle svého nového chrámu v Kalchu měl již chrám přímo v posvátném okrsku v Babylóně a navíc zvláštní kapli přímo u chrámu Mardukova. Je zřejmé, že tento rok 786 byl pro kněžstvo a tehdejší astronomy – astrology tak důležitý, že se vědomí o něm přenášelo z generace na generaci, i když důvod byl postupně zapomenut a uchovala se jen tradice o zvláštním významu poloh planet v tomto roce zaznamenaných, která se ztělesnila do pojmu ”exaltací”.

Lze tedy shrnout, že pojem ”exaltace” se vyvinul na základě skutečností, které byly pozorovány a zaznamenány v roce 786 př. Kr. a po dobu 2700 let je stále součástí astrologické teorie i praxe. Protože se náš tropický Zodiak vlivem precese jarního bodu stále posunuje, je třeba upozornit, že při upotřebení exaltačních míst v dnešních horoskopech je třeba k nim přidat hodnotu precese od roku 221 po Kr. nebo převést současné polohy v zodiaku na tzv. zodiak sidereální, jak o tom bylo a jistě ještě bude hovořeno na některé ze schůzí AS.

Doplněk: Exaltace “moderních” planet tedy vyplývají z jejich poloh během svatého roku 786 př. Kr.: Uran 9° Střelce, Neptun 19° Vodnáře, Pluto 18° Raka. Dračí hlava 1° Berana, Dračí ocas 1° Vah svojí exaltační polohou oznamovaly “svatý rok”.

Literatura:

1a. Ptolemaeus Claudius (100 – 178 po Kr.): Magnae Constructionis seu Almagesti libri XIII
1b. Quadripartitum, IV libri de apotelesmatibus et judiciis astrorum
2. Firmicus Maternus Julius (okolo r. 300 po Kr.): Libri VIII matheseos sive de vi et potestatibus stellarum
3a. Schoch Karl: Planeten - Tafeln für Jedermann, Berlin Pankow 1927
3b. ”Oxford” Tafeln: Astronoical and Calendarial Tables
4. Neugebauer P. V.: Genäherte Tafeln für Sonne und Planeten in Ast. Nachr. B 248, Nr.5937, str. 161.
5. Fagan Cyril: Zodiacs Old and New, London 1951
6. Eliáš Dr., O.: Magie a démonologie ve staré Babylónii, Praha 1923