Ondřej Ivanek: Je naše doba opravdu tak méněcenná?
Článek Petra Rastokina ”Vnitřní řád zvěrokruhu, aneb Vše souvisí se vším”, uveřejněný v časopisu Astro č.41 (říjen 1998) si svou hutnou výstižností nezadá s některými zásadními články z exaktních věd, pokud se týče formy. Zároveň je však, hlavně ve svém závěru, rukavicí hozenou celému porenesančnímu vývoji, a to nejen ve vztahu k astrologii. Dovoluji si přijmout tuto výzvu.
První věc, která přinejmenším zarazí je omezení symboliky vnějších planet (od Jupitera dále) a jim odpovídajících znamení na společensko-kulturní úroveň. Jako příklad uvádím přiřazení: Jupiter a Saturn - vyšší vědomí - vnímání společnosti...Střelec až Ryby - svět duchovní - společnost. Tento, snad až příliš zúžený způsob interpretace je jen podtržen používáním právnické terminologie jako je ”uzákonění” vědomí nebo ”diskvalifikace” té či oné planety. V dalším textu by se dalo diskutovat o tom, zda formování lidského vědomí od časů starověké Číny přes Indii, Babylón, Egypt, Izrael až ke křesťanské Evropě lze skutečně nazvat postupným procesem, zda se výjimky z něj nestávají spíše pravidlem. To by však přesahovalo rámec tohoto příspěvku. Zaměřím se rovnou na závěr článku, kde se mluví o ”...nepřerušené tradici duchovní gramotnosti...až do středověku, a...předrenesanční doby...” s tím, že: ”Přerušení této tradice v novověku pak způsobilo, že nejen objevujeme objevené, ale, a to je daleko horší, v pýše snoubící se s nedouctvím ignorujeme hluboký řád skrytý například ve dvanácti znameních.” Astrologové moderní doby jsou dále vylíčeni jako ti, kteří nevědí ”...proč, a tudíž i jak, kdy a k čemu ten či onen prostředek použít.” Dobrá tedy, buďme ale důslední. Nemáme-li pro novověk jiné, než takovéto soudy, vraťme se před Galilea, Giordana Bruna i Koperníka! Mezi astronomy a astrology, kteří ”uměli” jít s dobou, a nesnažili se ve svém pošetilém individualismu empiricky dokazovat heliocentrické hereze, navrhovat dalekohledy a blouznit o hvězdách jako jiných Sluncích. (Neodpustím si zde zmínku, že pohyb Země kolem Slunce byl např. v Rakousku ”uzákoněn”, tj. všemi společenskými institucemi plně akceptován až koncem 18.století). Odložme tedy především své přesné efemeridy, o počítačových programech ani nemluvě, a vraťme se k ptolemaiovským tabulkám a astrolábům. Je s podivem, že se autor vedle klasických planet vůbec zmiňuje o Uranu, Neptunu a Plutovi. Není známo nic o esoterních znalostech oběhu těchto těles v předrenesanční době...
V příspěvku je strukturován zvěrokruh, dělený na 2, 4 a 3 díly jako základ dvanáctinného dělení. Trochu jsem postrádal alespoň zmínku o čínském způsobu dělení kruhu na 8 dílů, resp. metodě 3-násobně opakovaného dvojného dělení, zahrnující pojem trojnosti jen ve skrytější formě, než je dvanáctinné dělení pozdějšího indického původu. Používá se např. při symbolickém čtení knihy I-ťing a zahrnuje velmi dynamickou, (cokoli, jen ne černobílou) interpretaci protikladných principů jin-jang, ano-ne, světlo-tma. Bylo by možno nalézt mnoho dalších příkladů, že zkušenosti starších kultur dnes občas překvapivě nabývají na aktuálnosti, srovnáme-li je s těmi pozdějšími (zde čínská v porovnání s pozdější indoevropskou). Možná i proto, že jsou v poslední době formulovány často s nečekanou otevřeností.
Nelze si nepovšimnout téměř hodinářsky přesného pojetí článku, pročítáme-li přiřazení významů hemisfér, kvadrantů a světů, a kde se opakují pojmy ŘÁD, FORMA, ZÁKON, JMÉNO... Ale je to opravdu tak? Nebo se přesný řád objevuje až teprve tehdy, když ho začínáme sami hledat - a to za cenu polapení skutečnosti do sítě představ a idejí, jakkoli vzájemně konzistentních? Skutečnosti, která je sama o sobě chaotická, je-li ponechána sama sobě, nebo řekněme rovnou - nechána na pokoji. Vždyť již z pohledu na oblohu je zřejmé, že souhrn pohybů těles sluneční soustavy je na hranici uspořádanosti a chaosu. A pohlédneme-li dalekohledem na polohy hvězd jednotlivých souhvězdí, naskytne se nám podobný obraz, nezávisle na zvětšení. Avšak i kdyby bylo možné vtisknout jednoznačný řád nebeským pohybům, je zde ještě jejich pozemské působení. Vystačíme již s běžnými fyzikálními vlivy, o dalších ani nemluvě, abychom si uvědomili pouze velmi omezenou předpověditelnost místa, času a především rozsahu geologických, meteorologických a klimatických jevů. Tyto jevy určují v rozhodující míře události společenské, a přímo i nepřímo (tj. prostřednictvím společnosti) i zmíněné formování lidského vědomí.