IVANA LOMOVÁ

Ivana Lomová, narozena 22.XI.1959 v Praze. 1978 maturita na gymnásiu, 1978-1983 fakulta architektury ČVUT, Praha. Od 1984 svobodné povolání: ilustrace asi 25 knih, převážně pro děti, práce pro časopisy, noviny,drobná grafika, kreslený film. Od 1991 i volná tvorba.

Samostané výstavy (Praha): 1994: galerie Paseka, galrie Fronta; 1995: galerie u Prstenu; 1997: "Život je dobrý",galerie Malá Špálovka; 1998: "Výlet do přírody", galerie Litera.

Adresa: Cukrovarnická 8, Praha 6

Muži a ženy : Rozhovor s Ivanou Lomovou

Byly doby, kdy tě česká umělecká kritika řadila k tzv. české grotesce. Tato oblast, která postupem času doznala velké nadprodukce, aby se nakonec samotný termín vyprázdnil, byla většinou doménou mužů, což ideálně naplňovalo představu, že ženy nemají smysl pro humor. Přiřazování tvého díla do tohoto žánru se mi již na konci osmdesátých let zdálo trochu násilné, ale je na druhou stranu neoddiskutovatelné, že ironie, humor a šimravá dvojznačnost pro tebe vždy byly významnými prostředky komunikace.
Humor je pro mě vnitřní nutnost a já jsem se odjakživa ráda bavila a dělala si legraci z věcí, lidí či jevů,se kterými to jinak nešlo. Humor je také svého druhu zbraň, protože kumuluje ohromnou spoustu energie a zlehčuje a podrývá vžité autority a konvence. Ve spojitosti s mýtem o ženách bez smyslu pro humor nelze nevzpomenout Karla Čapka s jeho pověstnou esejí o ženách a humoru, kde náš literární velikán rozebírá ženskou suchopárnost. A lidi (myslím muži ) mu snad věří nebo co...

V osmdesátých letech jsi začínala jako ilustrátorka a teprve později jsi se dostala k volné tvorbě. Jak k tomu došlo?
Původně jsem se chtěla věnovat ilustracím, a to se mi taky na dobu zhruba deseti let skutečně podařilo. Potom mě ale samotný princip doprovázení psaných textů přestal uspokojovat, protože vždy menší či větší mírou znamenal přizpůsobení se již existujícímu materiálu. Začala jsem toužit po větší samostatnosti. Když do toho ještě přišla rodina, už vůbec se mi nechtělo sedět za stolem a "vyšívat" obrázky a ztrácet tak to málo času, které mi s malými dětmi na práci zbylo.

Přesto ti ovšem zůstal velký smysl pro vyprávěcí hodnotu, něco, co se v moderním umění často obětovalo formalistní sebesoustřednosti.
Ve své práci nedokáži a ani nechci potlačovat svůj pohled na svět, a tato potřeba je pro mě spojená s příběhem. Vzpomínám si, že jsem již jako dítě kreslila komiksy a obrázkové seriály, v nichž byla vždy dramatická zápletka, nějaký děj. Snad to také souvisí s mou neustálou touhou po lepší komunikaci s okolím a po lepším "sebevyjádření". Jde mi hodně o sdělení, proto raději volím "realistický" způsob vyjadřování. Pro mne je tento prostý a jakoby "obyčejný" způsob nejčistší, oproštěný od jakýchkoli stylů či formálních gest, která by mi tam překážela. Nejenže pracuji s fotografiemi, ale zašla jsem tak daleko, že jsem si nakreslila zcela imaginární výjev - třeba nahého muže chovajícího na louce králíčka - a teprve pak jsem požádala mladého muže, aby mi poseděl modelem podle mé kresby, já ho vyfotografovala a převedla do malířské podoby (Králíčci, 1999). Hovořit o realismu je samozřejmě zavádějící, je to spíš takové nekonečné zrcadlení. Je to jako s okolní realitou, která je vlastně obrazem, který člověku vnucuje společnost a mě strašně baví si s tímto obrazem pohrávat a trochu si z něj dělat legraci. Já si sice přisvojuji jazyk téměř identický s mediálními prostředky vytváření umělých rájů, ale snažím se jej vždy maličko posunout, najít nějaký "osten" a obrátit tak význam poněkud naruby.

Není v této souvislosti pozoruhodné, že až do počátku dvacátého století bylo na většině evropských akademiích umění tabu pro adeptky umění malovat či kreslit podle aktu? Na rozdíl od svých kolegů mužů jim nebyl dovolen přístup k nahotě.
Tak to já bych tedy měla být ráda, že já jsem k nahotě přístup měla? Navzdory humoru jsem dokonce v poslední době udělala několik zcela vážně míněných mužských aktů v pastelu. Toto téma mě zajímá jednak proto, že na rozdíl od ženských aktů je tak málo prozkoumané, ale také proto, že skýtá možnost pohlédnout na mužská těla jinak - z mého ženského úhlu pohledu. Dotknout se jich jako bytostí blízkých a milovaných, ale přitom tajuplných a nám nepochopitelných. Mnoho současných feministických umělkyň pracuje se svým vlastním ženským tělem, ale to mne teď moc nezajímá, to přede mnou už zkoumaly zástupy mužů, mužská těla jsou přece také krásná, vzrušující a pozoruhodná, ne?

Svou poslední výstavu jsi nazvala Muži a ženy. Proč se věnuješ tomuto tématu?
Ten název se mi sice zpočátku zdál trochu prvoplánový, ale v tom banálním sousloví je nakonec obsaženo vše, co mě již dlouho zajímá: kdo jsou muži a kdo jsou ženy - individuálně, kolektivně, společensky, kulturně -, jaké jsou výhody a nevýhody jejich postavení ve společnosti, zda má jejich identita pevné či proměnlivé hranice. Tímto směrem mě samozřejmě vedla také otázka po mé vlastní identitě jako ženy. Ale tentokrát jsem se snažila nahlédnout celou problematiku z opačného, mužského pohledu. Role obou pohlaví se dnes velmi znejisťují a problémy se svou identitou mají jak ženy, tak muži. Mnoho mužů si je dnes daleko méně jisto, zda se má i nadále zuby nehty držet své zaběhnuté patriarchální role, která je vlastně docela komická. Ale jaká by mohla být tedy jejich nová role? Můžou nám být opravdovými partnery nejen doma, ale i ve věcech veřejných? I muži v současné společnosti jsou velkou mírou determinováni, ale také frustrováni hemžícími se mediálními obrazy fiktivních idolů, nezdolných nadsamců a svalnatých supermanů, kteří vše lehce překonají - série Kalifornských kluků (1998) je jejich obrazem.

Když si tak v hlavě promítnu dlouhou řadu posedávajících, ležících, stojících, odpočívajících nebo hrajících si mladíků v tvých nejnovějších obrazech a kresbách, zdá se mi dokonce, že výstava ve Špálovce je více o mužích než o ženách.
Ano, je to jako bych třeba chtěla říct: "Můžete klidně odložit ty své maskulinní, tvrdé a rozhodné masky. Uleví se vám. Jsou trochu legrační ( jen se podívej na naši současnou politickou scénu ). My stejně víme, že takoví nejste a budem vás mít rády i když někdy ukážete, že nejste tak silní, mocní a neomylní ...." Tu a tam jsem prohodila role tradičně přisuzované oběma pohlavím a najednou vyšlo najevo úplně jiné mužství. Odtud pocházejí třeba všichni ti pruhovaní muži - tygříci v rajských zahradách (1998).

Dějiny umění jsou velkou měrou dějinami z pera mužů, kteří psali o mužích géniích, ale pokud by neexistovalo ženské tělo, celý konstrukt by se zhroutil. Řada tvých nových prací je rodově ambivalentní parafrází na tradiční hodnoty českého výtvarného umění. Například v mánesovských variacích Josefina, Jitro a večer (1999) na sebe původní ženské modely berou mužskou podobu a neztrácejí přitom nic z původní svůdné atmosféry...
Chtěla jsem zkusit co to udělá, když ty role prohodíme. Co se týká Mánesáků, ta knížka se mi nedávno po mnoha letech dostala do ruky a najednou mi všechna ta vnadná, měkce se vinoucí ženská těla připadala strašně legrační, ale současně jsem si uvědomila, jak moc byly ženy v minulosti manipulované. Vyprovokovalo mě to natolik, že jsem v řadě pastelů na jejich místa dosadila muže, ale přiznám se, že si v tuto chvíli nejsem zcela jistá, jestli jsem tu proměnu trochu nepřehnala. Mám obavu, jestli tím, že jsem jim přisoudila i ženské pózy a gesta, jsem z těch nahých mužských aktů, převalujících se v postelích s bohatými drapériemi, neudělala tak trochu homosexuály.

Mně zrovna tento aspekt vůbec nevadí. Mám naopak pocit, že tyto bytosti současně komplikují pohled na rodovou identitu otázkami sexuality, která je stejně nestabilní. Netvrdím, že Caravaggiův Bakchus je výrazem homosexuality, ale o sexuální orientaci modelu tohoto díla barokního malířství bychom se také mohli donekonečna dohadovat... Tím, že sama dovádíš manipulaci oné proměny k extrému a nikterak tuto manipulaci neskrýváš, ukazuješ jakou mocí vizuální jazyk vládne a jak je mylné se domnívat, že dějiny umění jsou prosty ideologie. Ráda bych se tě ale ještě zeptala ne Žluté tváře (1998), cyklus žlutých portrétů žen, které jsi vystavila ve Špálovce.
Před dvěma lety jsem na tom samém místě vystavila podobný portrétní cyklus modrých kreseb, podle amerického módního časopisu z roku 1970 - což pro mě a mé kamarádky byla v dobách dětství skoro bible. Pózy a úsměvy, které jsem po téměř třiceti letech v tom časopise objevila, mně najednou již nepřipadaly krásné, ale směšné. Uvědomila jsem si nejen krátkodobost módních trendů, ale hlavně ohromnou míru manipulace, díky níž se z živých žen stávají sice atraktivní, ale nesvéprávné loutky, tak trochu mrtvoly. Po "mrtvých ženách" jsem chtěla udělat ženy "živé". Chtěla jsem ztvárnit ne ideální modelky, ale skutečné ženy, které jsou mi blízké. Proč jsem použila žlutou barvu, vlastně přesně nevím. Zatímco předcházející "modré ženy" nebyly vidět pod společenskou maskou, živé "žluté ženy" měly vyzařovat sami sebe, svou duši co možná "nejodlíčenější" a nejobnaženější. Chtěla jsem je zbavit všech nánosů a příkras, proto jsem jim ubrala řasy nebo potlačila obočí. Jen očima jakoby pronikalo to palčivé, co je uvnitř, proto jsem je malovala rudé. A protože šest jich už mlčelo, ta sedmá to nevydržela a zařvala - a v ústech má samozřejmě taky rudo.

Ale nepůsobí ta žlutá plejáda portrétů přitom ve svém naturalismu současně trochu monstrózně?
Co jsem chtěla vyjádřit nebyla agrese, ale naléhavá touha těch žen konečně říci: podívejte se na nás, my jsme přece tady, jsme také komplexní lidské bytosti, berte nás vážně, nechceme, abyste nás přizpůsobovali nějakým svým představám. Chceme žít svobodně, tak jak to cítíme my, ne vy.

Proč si myslíš, že je na české umělecké scéně otázka rodové a sexuální identity pořád velkou měrou tabuizovaná. Proč se nadále mnoho umělkyň brání být ztotožňováno s "ženskou" tvorbou nebo feminismem a účastnit se výstav bez mužské účasti, byt' se ve svých pracích tématům vnitřně spjatým s touto problematikou věnují?
Jsem přesvědčená, že mnoho žen v české společnosti má - byť třeba nevědomou - představu, že být ženou znamená být tak trochu "druhořadou". Nechtějí se hlásit k tomu co je tradičně spojováno s představou "ženského" myšlení, "ženské" role, "ženské" tvorby atd. Protože všechny tyto pojmy (vytvořené muži), asociují cosi poněkud méněcenného. A proto se také většina aktivních umělkyň spíše snaží přiblížit se mužům a přisvojit si jejich jazyk. Jsou to totiž muži, kteří ovládají tuto společnost a kteří jí vtiskávají své hodnoty a svá pravidla. Ale to pro ženy přece není nic jiného než se znovu přizpůsobovat a možnost respektovat oba pohledy - mužský a ženský - se přitom ztrácí! Je to škoda, protože kdybychom si uvědomily, že politika už nutně nemusí být něčím, co nás vláčí a znásilňuje, ale že by mohla být i "naše", že bychom měly mužům vysvětlit, že tzv. feministka není ta co "nenávidí " muže, ale ta, co chce spolu s ním jako jeho druhá půlka spoluurčovat pravidla a hodnoty společnosti, ve které spolu žijeme, mohly by se ženské hodnoty - jako třeba láska a péče o blízké, komunikace spíše než konfrontace, spolupráce, nenásilí..atd. stát stejně důležitými a oceňovanými jako mužské hodnoty. Když se jako umělkyně začneš trochu více věnovat tzv. ženským tématům, už aby ses obávala, že se tě bude každý na potkání s posměškem u rtů ptát: A ty jseš feministka? Což pronese tónem jako kdyby se tě ptal, a nejseš náhodou škůdce? Podle mé zkušenosti většina mužů nakonec vlastně moc netuší co feminismus vlastně je, oni se ho bez valných informací jen bojí a ženy tento postoj bohužel často přebírají - zřejmě proto, aby je ti muži "brali", což je ta největší ironie. Všichni navíc nosíme kdesi v podvědomí pověstný Svaz žen a vše to, co s "ženstvím" komunismus udělal a přitom význam a inteligenci ženského hnutí za první republiky si dnes již téměř nikdo nepamatuje. Například Milada Horáková je oslavována coby národní mučednice, ale to, že byla předsedkyní Rady československých žen, už se nikde nedočteš, asi by jí to pokazilo image.... Výsledkem je stále velmi malé zastoupení umělkyň na výstavách nebo třeba při kulatých stolech zaobírajících se situací na současné umělecké scéně. Výstav, kde jsou prezentovány výhradně ženy, se můžeme obávat pokud se stanou "klubem odložených", které jinde neberou. Ale pokud by je organizoval někdo schopný , kdo by věděl proč to dělá, provedl kvalitní výběr, vybral adekvátní prostor a hlavně vysvětloval o co jde, mohly by být přínosem a získat širší respekt. Velkým problémem je, že se zde touto problematikou zabývá jen velmi málo lidí a málokdo jí rozumí, což bohužel vede k tomu, že mě český kunsthistorik v denním tisku pochválí, ale zároveň si neodpustí poznámku, že to, co kazí mé umění, je můj "svéhlavý" feminismus.

Rozmlouvala Martina Pachmanová