Zobrazení otázky a odpovědí
-
Proč nejsem antikomunistou
5325 otázku odeslal(a) MarLuk v Sobotu 18.Července 2009 19:13:02
Jsem si vědoma, že některé pobouřím, ale chci upozornit na výživný článek Václava Bělohradského v dnešním, sobotním Právu - Proč nejsem antikomunistou. (zítra ke stažení na jejich stránkách)
Bělohradský upozorňuje a rozvíjí důležitou záležitost, málá citace:
"Rétorická technika "polarizace" staví posluchače před nutnost zvolit si jednu ze dvou zdánlivě rovnocenných alternativ, ve skutečnosti ale volbou jedné z nich se vyloučí ze skupiny lidí, která ho před tu volbu postavila. ....
Když rétorika polarizace ovládne společnost, každý člověk je nucen interpretovat svůj život jako volbu mezi "antitezemi" - mezi mírem nebo válkou, pracující třídou nebo vykořišťovateli, zrádci nebo budovateli vlasti, mezi Ruskem nebo USA, mezi trhem nebo socialismem. Kdo si zvolí špatnou možnost, je odsouzen k smrti nebo k neviditelnosti, podle toho, jaká dějinná hodina právě bije. Rétorika polarizace nastoluje situaci, v níž určitá skupina lidí ztrácí nárok na porozumění, jejich zkušenosti nesmějí nic znamenat v jazyce druhé skupiny. Co je mezi tezí a antitezí, ocitá se ve tmě, lidé se bojí o tom mluvit. ...
Rétorika polarizace vede vždy a všude k návratu kultury podezírání a strachu. Fašizuje společnost."
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
1 odpověď odeslal(a) kennaz v Sobotu 18.Července 2009 19:44:30
Václav Bělohradský je myslitel a jako takový jistě udrží ve vědomí víc než černobílé vidění (aneb kdo není pro, je nutně proti ^ kdo není proti, je nutně pro), což mi připomíná osudnou chybu při implikaci za chybného předpokladu...
klasická aristotelská logika stačí, nepodezírejme V.B., že ji nezvládá.
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
2 odpověď odeslal(a) falcon v Sobotu 18.Července 2009 19:59:04
Na ten článek se těším. Moje osobní zkušenost je takováto: vyrostl jsem v komunistické rodině. Nikdy jsem se nemohl stát antikomunistou v tom smyslu, jak je to běžně chápáno, protože to bych musel zatratit své rodiče a oba sourozence. Byli a jsou to lidé téhož ražení jako já. Dokonce mohu s pýchou prohlásit, že ač komunisté, přesto byli pronásledováni a nikdy nezapomenu, jak se mnou solidarizovali v době, kdy mne právě komunisté vyloučili z vysoké školy za studentské hnutí 68/69.
Po smrti mého táty šli dokonce komunisté z místní uliční organizace za mne orodovat do školy, abych byl znovu přijat. Neuspěli, protože komunistí ve škole se odvolávali na jakési rozhodnutí ministerstva školství, podle kterého nesmím dostudovat nikde v republice.
S mým tátou jsem o těch věcech měl řadu velmi otevřených debat. Nikdy nezapomenu jeho výrok, který mi sdělil po mém vyhazovu ze školy:
"Chlapče, ty vidíš příčinu v komunistech, ale určitě jednou sám přijdeš na to, že chyba je v lidech jako takových. Ne každý komunista musí být nutně svině, ale věř mi, že možná většina sviní jsou dnes komunisté.!"
Tak se tedy těším na to, jak to vidí V.B.
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
3 odpověď odeslal(a) Richard z BB v Sobotu 18.Července 2009 21:45:47
Správne si zabrdla Maťa do živého.
Je treba si uvedomiť popri skvelých,
a už povolených filozofiách,že minulosť sa nedá len tak vymazať,
akoby sa nechumelilo,
len pre populárne novoty.
Sme tu teraz a dúfam,že nie poslední a mali by sme byť inteligentnejší
pri hodnotení našej minulosti.
Komunizmus mi bola vtĺkaná,ako úžasná ideológia(ako každému),
osobne som mal z toho srandu
ale to že ja som sa správal ako rebel atď. neznamená ,
že odsudzujem davy,
ktoré sekali dobrotu.Videl som aj tú nemohúcnosť a strach z budúcnosti.
Myslím,že, ako VZOROVO sme mali nežnú(sametovú) revolúciu,
tak by sme mali pokračovať v určitom pochopení minulosti(nemám na mysli vrahov,udavačov,arizátorov apod.)
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
4 odpověď odeslal(a) Turnovský Pavel v Sobotu 18.Července 2009 21:48:51
http://www.rezonance.cz
komunisti mají barvitou minulost, kdo se chce něco dozvědět z jejich zákulisí, měl by si pečíst knihu bývalého francouzského komunisty André Thiriona Revolucionáři bez revoluce, v níž tento blíženec surrealismu popisuje špinavé praktiky Kominterny ve 30. a 40. letech v západní Evropě
Poučná je i knížka Jaroslava Boučka: Poprava Záviše Kalandry - česká kulturní avantgarda a KSČ
pozoruhodné jsou i vzpomínky Jaroslava Haška na dobu, kdy se stal v Rusku bolševikem (bylo to jediné období, kdy nechlastal, neboť šlo mu o krk)
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
5 odpověď odeslal(a) Petr Trnka v Neděli 19.Července 2009 07:41:00
Ani já nejsem žádný příznivec radikálního antikomunismu, a myslím si, že to, co říkal Tvůj táta, Falcone: „Ne každý komunista musí být nutně svině, ale věř mi, že možná většina sviní jsou dnes komunisté!,“ je velmi moudré. Většinu života jsem strávil ve fabrikách, na dílnách jsem měl spoustu dobrých kamarádů, a i když někteří z nich byli v KSČ, byli to všechno výborní lidé. A zrovna tak jsem v životě potkal i dost lidí, kteří sice v KSČ nikdy nebyli, ale byli to takové svině, že bych si před nimi ani neuplivl, protože by to pro tu slinu byla potupa. Jsem zkrátka přesvědčený, že polarita dobrý člověk – špatný člověk není totožná s polaritou komunista – nekomunista. Je však bohužel faktem, že darebáci všeho druhu se vždycky mnohem snáz proderou k moci, z čehož vyplývá, že komunističtí lotři byli u moci za totáče, nekomunističtí lotři jsou u moci dneska. A co s tím?
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
6 odpověď odeslal(a) falcon v Neděli 19.Července 2009 09:36:02
Obecně je problém v něčem jiném, než v té přísloušnosti ke KSČ. Z historie víme, že takových institucí bylo mnoho, k jejichž praporu se hlásili kariéristé všeho druhu. Kdysi to byla církev, byla to NSDAP, byly to černé košile v Itálii, komunistická strana tady u nás. Když se rozhlédneme politickým spektrem dneška, pak svině vidíme v každé partaji. A stačí jen jedno vyhrané volební období, aby se projevily. Mechanismy zůstály stejné - vyvěšování xichtů na veřejných místech, idiotská hesla, novináři v žoldu politiků, atd. Když jsem si před časem důsledně uvědomil toto, přestal jsem od zdejšího režimu čekat, že přinese něco opravdu dobrého. Došlo pouze k restrukturalizaci establishmentu a přestalo být zaručeno, že jedna a táž svině bude v každých dalších volbách znovu a znovu "volena".
Proto se papalášství podstatně zintenzívnilo a objevil se pro nás nový fenomén - politické skandály.
Takže nejde už vůbec o antikomunizmus, potřebovali bychom nějaké antipapalášství nebo antihamounství. To by bylo aktuální!
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
7 odpověď odeslal(a) Petr Trnka v Neděli 19.Července 2009 11:24:15
Je to tak, jak píšeš, Falcone, a z toho mi začíná pomalu vyplývat, koho asi budu v říjnu volit. Nejdůležitější ze všeho zřejmě bude zabránit lidem jako je Paroubek nebo Rath, aby se dostali k moci. Nebo jim ten liz (protože se k němu stejně dostanou) alespoň trochu omezit a znepříjemnit. To znamená v žádném případě nevolit ČSSD. ODS tím, že se distancovala od Klause, už sice není taková žumpa jako dřív, ale sviní je tam pořád víc než dost. Takže tu taky ne. Zelení vyčichli, takže ty taky ne. Lidovci dtto. A tak už tu de facto zbývá jenom jediná volba: TOP 09. A zdá se, protože mají v čele knížete, že to je v současné době asi ta nejlepší možnost. Schwarzenberg je totiž asi jediným naším politikem, který nemá v krvi ono smrduté papalášství a hamounství. Za Kalouska bych ruku do ohně sice nedal, ale jedno se mu rozhodně upřít nedá – není to blbec! A to, že se TOP 09 spojili se starosty, byl podle mého názoru výborný tah! Sám na malém městě bydlím, a tak si troufám tvrdit, že právě v téhle sféře je sviní minimálně! Lidé v místech totiž svoje starosty velmi dobře znají, a pokud jim ve volbách dají svůj hlas, vědí proč. A tak pomalu začínám doufat, že ze směru TOP 09 začíná vát docela příjemný větřík. Snad se nezklamu…
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
8 odpověď odeslal(a) Radek v Neděli 19.Července 2009 18:29:25
Napíše Václav Bělohradský i proč není antinacistou, antifašistou atd? Celé to změkčování komunismu má jeden jediný důvod - jak v očích veřejnosti představit vlídnější komunisty (a jejich zrůdné myšlenky) až se s nimi socani jenou zase spojí. K doporučené literatuře bych jen přidal Opium intelektuálů, Novou třídu od Djilase a ani Zápisky ze stalinských koncentráků od Goliatha - Gorovského nejsou k zahození.
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
9 odpověď odeslal(a) Turnovský Pavel v Neděli 19.Července 2009 19:58:52
Aron psal sve Opium intelektuálů těsně po Stalinově smrti, ale před odhalením kultu osobnosti v roce 1956, jeho kritika je historicky podmíněná. Velmi trefne srovnává komunismus s křesťanstvím, čímž vpodstatě uznává, že kominustické myšlenky jsou v Evropě domácí.
Přestože považuji bolševiky za kontrarevolucionáře a zrádce věci obyčejných lidí, rozhodně nemohu házet všechny komunisty do jednoho pytle stalinistické kolektivní viny.
Kolik bolševismu zůstalo v nás je rozhodně cítit z toho, jak chutná slovo intelektuál(čík) (původné posměšná nálepka pro západníky - kritiky carských poměrů) v různých ústech. Je pozoruhodné, že se v odsudku intelektuálů shodují broukpytlík Paul Johnson se starokoleným stalinistou S.K.Neumannem.
Kdyby nebylo levicových intelektuálů, nevím kolik bychom toho měli ke čtení (zejména v češtině), k poslechu a ke koukání
V době, kdy západ mlaskal nadšením nad tím, že Stalin likviduje revolucionáře a vede SSSR zpět do vod demokratických byli to jedině levičáci typu Záviše Kalandry, Karla Teigeho, Andre Bretona a spol, kteří na tento lep neskočili a nazývali ty procesy zinscenovanými justičními vraždami
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
10 odpověď odeslal(a) Turnovský Pavel v Neděli 19.Července 2009 20:25:19
Zbyněk Havlíček (květen 1951)
...
Viděl jsem
Inteligenci
Bezmezně zkorumpovanou
Pomáhat vytvářet vědu plechovým držkám
Poklopce mrtvých zaplácnuté národními pohřby
Mrtvoly živých galvanizované u příležitosti Velkých Výročí
Dehtující silnice svými mozky
Pro parní válce s křečovými žilami
A beztvarým nákladem těch kteří se vezou
Slyšel jsem ptáky svítání
Na hrdle monsterprocesů
Jako poslední krůpěj
Viděl jsem iluminovaný pot v podpaždí dělníka
Narychlo vyzdobeném na střílny pro tajemníky
Viděl jsem jak z těla proletariátu jsou rvány bifteky
Pocukrované jsou mu pak předkládány v závodních kuchyních
Kde na plakátech se ukazuje socialismus jako cudná kurva
A zatím proletariát zbytněl do pracujících
A zatím pracující zhubli do proletariátu
A to všechno se posralo jako jeden lid
Také já
Jsem pil
Zítřek
Jako věčněohřívanou polévku
Na níž plují
Legendy a mýty
Jako mastná oka
Také já
Jsem žral
Lacinou masovou konzervu Ruska
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
11 odpověď odeslal(a) pt v Neděli 19.Července 2009 20:36:14
Zbyněk Havlíček (květen 1951)
Dialektický materialismu
Který podal
Dosud nejúplnější
Avšak
Nezbytně historický a podmíněný
Výklad světa
Brání se
Svému odchodu z dějin
S úporností stejně dojemnou
Jako směšnou
Řeklo by se
Že zdětinštěl
Po způsobu svých předků
Kteří lpěli
Tak neskonale na svém životě
Že ještě dnes
Zjevují se v podobách strašidel
Některým naivnějším lidem
Utvořivším hlouček
....
Maloměšťák
Ve stínu dějinného procesu
Vymyšleného Hegelem ke chvále absolutna
S vlhkýma očima krávy
Přežvykuje své zasvěcení
Půllitr marxismu
Dva půllitry marxismu
Této nepromokavé teorie jež jednou promokne na kůži
Jež prý ví kde koho tlačí bota
Jež se věnuje prakticky pedikůře dějin
S něhou kata
Který vtiskuje polibky odsouzených
Do svého mezisvalového lůna
Maloměšťák
V jeho šose je strychnin smečky
....
V politických čelistech dní
Zaplombovaných tankovými pásy
Spí
Svědomí světa
Se svou jedinou morálkou
Odsouzenců k smrti
Klade pod sebe důvody jako miny
Zatímco velká schizofrenie dějin
Podobná ručičce horečně obíhající po skle aut
Stírá si z čela pot místo deště
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
12 odpověď odeslal(a) Radek v Neděli 19.Července 2009 21:49:42
TEXT. Ludvík Vaculík: Já jsem na to náměstí nešel, protože bych jistě vletěl do něčeho, při čem by mě zabili. Prý na ně lidé volali "fašisti" a "gestapo". To je nesprávné! Oni nejsou suroví proto, že by ztratili nervy či se vymkli z řízení, nejsou "jako fašisté". Jsou nelidští nezávisle a samostatně, ze své povahy a výchovy i řízení. Proto na ně příště volejte "komunisté". Pak se ani neurazí, jako se podle Gottwalda nemůže urazit vůl, když se mu tak řekne. A dále, oni nejsou suroví, jen když zrovna bijí, jsou takoví pořád: když schůzují, vyměňují si zkušenosti, přednášejí, vychovávají či vysílají. A v kondici, jakou nám předvedli, prostě jen nechali dojít na svá slova. "Máme vedoucí úlohu," říkají ex cathedra, a kdo jim ji upře, toho zmlátí, na tom jsou sami mezi sebou dohodnuti. Slovo vést přeci znamená mlátit. Ano, po staletém vzdělaném heglování končí komunismus, tištěn ke zdi důsledky svých činů, bitím lidí: má to ve svých filozofických genech. A ty když se spojí s biologickými geny ostravského chacharství, komunismus vydá rudý květ.
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
13 odpověď odeslal(a) Petr Trnka v Neděli 19.Července 2009 22:30:52
Jenom jste jaksi pozapomněl, Radku, že Ludvík Vaculík býval taky komunista! A jak to kdysi dávno říkal jeden můj známý – bývalý komunista je stejný nesmysl jako bývalý černoch. Samozřejmě tím nechci nějak shazovat a očerňovat pana Vaculíka, naopak, z mnoha důvodů si ho velmi vážím, a musím říci, že právě on sám (kromě mnoha jiných) je pro mě tím nejpádnějším argumentem pro tvrzení, že není komunista jako komunista, nebo že ne každý komunista nutně musí být svině. Je totiž potřeba rozlišovat režim a jednotlivé lidi. Komunistický režim a jeho ideologie jsou zrůdné, o tom není pochyb, jednotliví lidé se mohou mýlit. Ten Bělohradského článek jsem zatím nečetl, ale silně pochybuji, že by se v něm zastával režimu nebo ideologie.
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
14 odpověď odeslal(a) Radek v Pondělí 20.Července 2009 07:14:23
Pane Trnko, to já vím, však také dva autoři z mnou zmíněných knih jsou komunisté. Ale demagogie se kterou Bělohradský přirovnal Miladu Horákovou k Ethel Rosenbergové bere dech. Američané berou velmi vážně utajování vojenských věcí. Rosenbergová byla prověřena pro materiály TOP SECRET, tedy nejvyššího stupně utajení a ty předávala Rusům. Horáková byla politička. Srovnávat tyto dvě osoby je opravdu hrubá manipulace.
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
15 odpověď odeslal(a) Turnovský Pavel v Pondělí 20.Července 2009 09:25:20
srovnávat Ethel Rosenbergovou s Miladou Horákovou není žádná manipulace. Obě dostaly trest smrti, který byl vykonán přes odpor světové veřejnosti.
Zatímco o vině Julia Rosenberga není dnes už pochyb (o tom, zda jím předaný plánek k něčemu dobrý byl stále se pochybuje), v případě Ethel existuje dodnes řada nesrovnalostí. Co je důležité: americký establishment 3 roky po popravě Milady Horákové promarnil skvělou příležitost ukázat, že režim v USA není tak brutální jako ten v komunistických zemích. Z propagandistického, když už ne lidského hlediska měla dostat milost. Byla ostatně jedinou žesnkou, která byla v USA v době studené války za špionáž popravena. Jen někeří Američané jsou na tu dobu hrdi. Ti, kteří na mccarthismus hrdi nejsou, jsou také agentii komunismu?
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
16 odpověď odeslal(a) Radek v Pondělí 20.Července 2009 09:35:23
Pane Turnovský, já jsem neřekl, že jsou agenty komunismu. Já jsem řekl, že Rosenbergová byla špionka, která předávala to nejtajnější co Amerika střežila Rusům, zatímco Horáková byla v politické opozici bez jakéhokoli přístupu k utajovaným dokumentům. Srovnávat USA padesátých let s režimem v Československu je myslím nemožné.
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
17 odpověď odeslal(a) Turnovský Pavel v Pondělí 20.Července 2009 09:44:20
Morton Sobell, který se přiznal ke špionáži ve prospěch SSSR tvrdí, že Ethel Rosenbergová byla v té věci nevinná, její spoluvina spočívala prý jedině v tom, že svého manžela neudala. Kdo ostatně by udával své blízké, že. Jedině snad nějaký bolševik nebo nácek.
Pochybovat, klást nepříjemné otázky je vlastní nejen intelektuálům, ale každému soudnému člověku.
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
18 odpověď odeslal(a) Turnovský Pavel v Pondělí 20.Července 2009 09:58:38
Ruth Greenglass před smrtí přiznala, že Juliovi R. předala poznámky psané rukou, že je Ethel nepřepsala na stroji.
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
19 odpověď odeslal(a) Jiří v Pondělí 20.Července 2009 10:01:23
Jenže i u nás se o některých problémech nesmí pochybovat a už vůbec ne klást nepříjemné otázky...
-
M O Ž N Á
20 odpověď odeslal(a) Milan v Pondělí 20.Července 2009 10:21:46
že Ethel byla nevinná, možná to byla justiční vraždy, ale v každém případě byla zapletena do špionážní aféry a justiční vražda (pokud to byla) to byla omylem. V každém případě tentýž systém (společensky – výměna garnitůry nemění systém), se velmi brzy začal zabývat těmito otázkami a snažil se hledat pravdu. Naproti tomu Horáková nebyla zapletena do žádné špionážní aféry a STÁTNÍ systém organizovaně z nejvyšších míst na ni vyfabuloval obvinění a provedl justiční vraždu a NIKDY se do pádu systému nesměla objevit jakákoliv pochybnost o celém případu.
Z těchto důvodů je srovnání těchto dvou případů docela drzá sprosťárna.
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
21 odpověď odeslal(a) Ondřej Klouček v Pondělí 20.Července 2009 10:22:25
V článku pana Bělohradského je ukryta myšlenka, se kterou hluboce souzním.
Společnost (tedy skupina individualit) nutí jednotlivce denně zaujímat pevná stanoviska (ke všemu), založená na okamžitém a správném rozhodování. Kdo je nečitelný, je divný.
Už jsem z věčného rozhodování sám hodně unavený. Sám pro sebe si dovoluji luxus stát na rozhraní mezi černou a bílou a být šedý.
Dnes bych si asi nekladl otázku "komunista x antikomunista", protože komunistické prvky jsou součástí myšlení všech lidí. Kladl bych otázku "sprostota x slušnost", aneb "Musím volit antiparoubka, abych zachránil republiku?"
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
22 odpověď odeslal(a) Turnovský Pavel v Pondělí 20.Července 2009 10:55:28
Milane, v případě Ethel Rosenbergové to nebyla justiční vražda diky omylu, ale vražda na objednávku. Byla nedavno zveřejněna soudní akta, ktera odhaluji "nevysvětlitelné" rozpory ve výpovědích a manipulace s nimi Napr. tady u te Ruth. Lze dohledat na netu.
Ethel Rosenberghova byla zatčena až měsíc po svém manželovi. Kromě toho sovětská strana si prý taky přihřávala svoji polívčičku a přilévala oleje do ohně, měla ličila Rosenbergovi jako spolupachatele atomového bomardování Hirošimy a Nagasaki (nevím, nečetl jsem ta jejich prohlášení)
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
23 odpověď odeslal(a) M.Fridrich v Pondělí 20.Července 2009 11:03:45
Komunismem dostala lidská hloupost, zvůle mocných a jejich vazalů (atd. dosaďte si podle gusta a zkušeností) jednu z mnoha možných podob, v současnosti nabrala podobu novou. Už nějaký čas přemýšlím, že atmosféra prostředí ve kterém pracuji má rysy atmosféry totalitního státu v malém a přemýšlím o tom dostatečně dlouho, abych se to nebál vyslovit, tady.
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
24 odpověď odeslal(a) turnov@rezonance.cz v Pondělí 20.Července 2009 11:24:34
u Rosenberga je to jasný. Ať už předal sovětům co předal, dělal to proto, aby jim pomohl vyrobit bombu. O tom není pochyb.
Kloním se k názoru, že bylo potřeba někoho příkladně potrestat, najít viníka toho, že Rusové mají bombu. Milovníci teorií spiknutí museli být spokojeni, vždyť přece pro Rusy pracují jen nýmandi a hlupáci, jak jinak než díky spiknutí by se k bombě dostali? Zapomíná se na to, že když se něco podaří jednomu, lze čekat, že v brzké době nebo dokonce současně, se to podaří i jinému. Velká rána byla, když Rusové vypustili v roce 1957 Sputnik a v dubnu 1962 Gagarin přežil oblet zeměkoule.
A taky v tom nejspíš hrál roli i špatně skrývaný antisemitismus.
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
25 odpověď odeslal(a) Turnovský Pavel v Pondělí 20.Července 2009 11:40:21
pobouření, které působí svými eseji Václav Bělohradský mi připomíná, že bychom si měli, abychom to nemuseli psát zas a znovu, dát jako egidu tohoto fora věty Jindřicha Štyrskýho z Koutku generace II. roku 1929, za něj sklidil proklínání ze všech stran.
Básníkovy zájmy pohybují se vždy mimo okruh partají, nechodí tlouci v trikolóře vlastenecké špačky, ani se nestarají, zač je v SSSR pět deka skořice.
Básník se oprostil ode všech předsudků. Obdivuje hrdiny revoluce jako hrdiny kontrarevoluce. Jestliže miluje smrt, vzruší ho poprava Sacca a Vanzettiho stejně, jako poprava carské rodiny.Atd.
Básníku laje se sobců a tvorů asociálních, zatímco z p r a v a i z l e v a vyjí hyeny nad jeho skutky i poezií. Básníkovým nepřítelem je rub i líc lidské společnosti.
Ano: jediné místo pro skutečného básníka je přece jen na pranýři
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
26 odpověď odeslal(a) Turnovský Pavel v Pondělí 20.Července 2009 12:11:08
http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2008/09/11/AR2008091103887.html
The Washington Post 12.9.2008
Testimony by the Greenglasses at the Rosenbergs' 1951 trial was instrumental in convicting the couple and in providing the basis for condemning Ethel Rosenberg to death. At the trial, the Greenglasses stated that Ethel Rosenberg typed up notes about the atomic bomb that had been stolen by David Greenglass from the top-secret Los Alamos facility in New Mexico, where he worked. Those ostensibly were the notes turned over to the Soviets, directly linking Ethel Rosenberg to the spying.
In recent years, however, David Greenglass has recanted his testimony, and historians said yesterday that the newly published transcripts show "irreconcilable" differences between Ruth Greenglass's grand jury testimony in August 1950 and her testimony at the trial, suggesting that she had altered her story.
According to the grand jury transcripts, Ruth Greenglass, who said she had been recruited into spying by Julius Rosenberg, was asked, "Didn't you write [the information] down on a piece of paper?"
"Yes," she answered, "I wrote [the information] down on a piece of paper and [Julius Rosenberg] took it with him."
Ruth Greenglass was never tried; her husband served 10 years in prison. She died in April at age 84.
Ronald Radosh, professor emeritus of history at City University of New York, said information from a U.S. government decryption program called Vanona, which deciphered Russian codes, showed that Julius Rosenberg provided the Russians handwritten notes, not typewritten ones. This contradicted Ruth Greenglass's trial testimony and suggested that it was her own notes that were passed to the Soviets.
"What is important about the Vanona decrypt is that it substantiates what Ruth told the grand jury," Radosh said.
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
27 odpověď odeslal(a) Jiří v Pondělí 20.Července 2009 14:28:00
http://www.novinky.cz/domaci/174198-vceli-medvidci-se-kvuli-podezreni-z-rasismu-ocitli-u-soudu.html
-
Tedy se domníváte tedy
28 odpověď odeslal(a) Milan v Pondělí 20.Července 2009 16:22:52
pane Turnovský, že manipulace s důkazy (byť i na objednávku možná i z vládních míst) před standartním soudem na jejímž konci bylo odsouzení nevinného člověka jenž měl úzké vazby ke skutečným viníkům je srovnatelná s předem dlouhodobě plánovanou soudní fraškou řízenou z nejvyšších státních míst proti zcela nevinným lidem, nemajících žádné vazby na jakékoliv viníky. Podle mého vnímání je „TEN“ rozdíl přímo v několik „ŘÁDŮ“.
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
29 odpověď odeslal(a) Turnovsky Pavel v Pondělí 20.Července 2009 17:06:12
rozdíly tu samozřejmě jsou to nikdo nepopírá, ale výsledkem jsou tresty smrti vykonané zcela arogantně v zájmu té jediné a svaté pravdy.
Když takhle popravovali nacisti, kdo se měl co divit? Když takhle popravovali komunisti, kdo se měl co divit? Když takhle popravuje demokratická moc kdo se nemá divit?
Samozřejmě zapomněl jsem na heslo: když se kácí les, létají tříštky
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
30 odpověď odeslal(a) Turnovský Pavel v Pondělí 20.Července 2009 17:41:50
http://www.nytimes.com/2008/09/14/nyregion/14rosenberg.html
ještě naposledy: Nixon, který byl v té době Eisenhowerovým vicepresidentem prohlásil po půl století, že kdyby president znal lépe podrobnosti procesu, byl by Rosenbergové dal nejspíš milost.
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
31 odpověď odeslal(a) pt v Pondělí 20.Července 2009 18:17:22
Proč nejsem antikomunistou
Karel Čapek odpověděl kdysi na otázku „Proč nejsem komunistou?“ jednoduše: „Protože jsem na straně chudých!“ Chudoba není v jeho očích kategorií ideologickou, ale existenciální, je kusem našeho údělu. „Převraťte společnost čímkoli navrch – chudí padnou zase ke dnu a nanejvýše k nim přibudou jiní.“ Jedinečná síla evropské literatury je v tom, že těm na dně vrací hlas.
Na otázku „Proč nejsem antikomunistou?“ odpovím také jednoduše: „Protože jsem na straně bohatých!“ A bohatství, které mám na mysli, není ideologickou kategorií. Míním tím slovem třeba obrazy Leonarda da Vinciho, teorii relativity, architekturu našich měst, literaturu, univerzity, ústavy a výnosy ústavních soudů, tvořivou svobodu periférií, komunikační hojnost a sdílení zkušeností. Toto bohatství nemůžeme vlastnit, jen se podílet na jeho smyslu.
Jsem liberál, protože jsem přesvědčen, že tyto statky nelze vytvořit bez svobodného trhu, a tedy bez nerovnosti mezi lidmi, bez efektivní vlády, a tedy bez vlády menšiny nad většinou, bez boje o reprezentativnost moci, a tedy bez (často i násilných) protestů proti vládě, bez bezvýchodného bloudění některých, a tedy bez extremismů.
Jen v těchto rozporných poměrech může vznikat bohatství, které nelze spoutat vlastnickými vztahy a dát k dispozici jen privilegovaným třídám. Jsou to „civilizační statky“, soubory idejí a zkušeností, které platí jako „všeobecně lidské z podstaty věci, a nikoli z vůle a dekretu určitých lidí“, jak napsal Jan Patočka. Jedinečná role civilizačních statků je v tom, že v nich nacházíme argumenty k prolomení univerz, které platí jen na základě mocenských dekretů a sociálních sankcí, ne z podstaty věci.
Civilizační statky vznikají jako odpovědi na skandální otázky, které se náhle vynořují ve společnosti. Ti, kdo je položili, jsou z ní někdy vyhnáni, často pak sami nacházejí na své otázky jen špatné odpovědi. Dvě třetiny současné demokracie například jsou odpověďmi na otázky, které nám položil Marx.
Jsou to lepší odpovědi než ty, které navrhoval on sám, ale našli jsme je jen díky skandálním otázkám, které se díky jeho převratnému dílu nedaly obejít.
Antikomunismus, jako každý fundamentalismus, odtrhuje naše odpovědi od otázek, díky kterým jsme je našli. A tak se i správné odpovědi stanou dogmatickou ideologií.
Proto nejsem antikomunistou.
Hrdina Kunderova románu Žert Ludvík Jahn byl vyloučen ze strany, protože napsal v záchvatu žárlivosti na pohlednici pro svou dívku tato slova: Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! Připomeňme si scénu jeho vyloučení: v aula magna Fakulty přírodních věd je stranická schůze, za předsednickým stolem Pavel Zemánek, zlatovlasý mladík, manažer kýče, patetické nevěcnosti, která v českých dějinách hrála často klíčovou roli. Ohlašuje projednání „případu soudruha Jahna“: „Přečtu vám dopisy dvou komunistů“ – řekne, prohrábne si dlouhé zvlněné vlasy a začne předčítat známé a slavné věty z Fučíkovy Reportáže psané na oprátce, o smrti, které trvalo dlouho, než přišla, o životě, pro jehož krásu šel do pole, o zrádci, který obětoval kamarády, aby zachránil svou kůži, o lásce a cti. Zemánek čte dlouho, Fučíkův portrét visí na stěně auly. Pak přečte tři krátké, směšné, hrozné věty Jahnovy pohlednice.
Tento postup je známá rétorická technika, které říkáme „polarizace“. Staví posluchače před nutnost zvolit si jednu ze dvou zdánlivě rovnocenných alternativ, ve skutečnosti ale volbou jedné z nich se vyloučí ze skupiny lidí, která ho před tu volbu postavila. Jak dosvědčují záznamy jeho hovorů, prezident Nixon tvrdil, že „na kobercové bombardování severního Vietnamu je třeba být hrdý, kdo je proti, je zrádce“. Tak funguje rétorika polarizace: Kdo chce zůstat Američanem, musí si zvolit jen jednu ze dvou možností.
Na schůzi řízené Zemánkem Ludvík Jahn neměl žádnou šanci, manažer patetické nevěcnosti věděl dobře, jak postavit svou oběť do situace, v níž nemůže obstát. Věcně pohlednice patřila do kontextu „mladické žárlivosti“, který je zcela jiným příběhem než Fučíkova slavná reportáž; na zcela nevěcnou otázku Zemánka, co by asi o jeho pohlednici řekli „ti soudruzi, kteří byli mučeni gestapem a nepřežili“, Ludvik Jahn odpovídá správně: „Ti stáli na prahu života a smrti, nebyli malicherní, možná by se té pohlednici zasmáli.“ Dívat se smrti do očí je opravdová zkušenost, ta dělá člověka skeptickým, před pohledem takových lidí by Zemánkova rétorika neobstála. Ludvík Jahn musel být vyloučen.
V dokumentu o procesu s Miladou Horákovou, který nedávno vysílala ČT, je rétorika polarizace vyhrocena do grotesknosti. Prokurátorka Polednová má slovo: „Zatímco textilačka Herajtová z Kotony v Berouně zvyšovala svůj výkon na automatických stavech… Horáková v podzemí dávala dohromady nepřátelské bandy ke zničení naší republiky,“ říká a nikdo se jí nemůže zeptat, co má Herajtová z Kotony společného s věcí, o niž u soudu jde. Každý názor a postoj proměňuje rétorika polarizace v přípravu války proti vlasti. I Milada Horáková ve své tragické závěrečné řeči připouští, že její největší vinou je, že si neuvědomila, že její cíle jsou uskutečnitelné jen válkou, což jako matka i Češka odmítá.
Když rétorika polarizace ovládne společnost, každý člověk je nucen interpretovat svůj život jako volbu mezi „antitezemi“ – mezi mírem nebo válkou, pracující třídou nebo vykořisťovateli, zrádci nebo budovateli vlasti, mezi Ruskem nebo USA, mezi svobodou nebo totalitou, mezi trhem nebo socialismem. Kdo si zvolí špatnou možnost, je odsouzen k smrti nebo k neviditelnosti, podle toho, jaká dějinná hodina právě bije.
Rétorika polarizace nastoluje situaci, v níž určitá skupina lidí ztrácí nárok na porozumění, jejich zkušenosti nesmějí nic znamenat v jazyce druhé skupiny. Co je mezi tezí a antitezí, ocitá se ve tmě, lidé se bojí o tom mluvit.
Po roce 1989 je rétorika polarizace archaická, její vláda nad veřejným prostorem vytlačuje ze hry porozumění možnostem, které konec bipolárního světa otevřel.
Nietzsche někde napsal: „V přikázání miluj bližního svého je vždy také mlčky přítomen někdo vzdálený, kdo je z lásky vyloučen – já miluji toho vzdáleného.“ Málo stačí k tomu, abychom se stali tím vzdáleným – nemoc, stáří, vlastnosti, které nás dělají neúspěšnými ve společnosti, v níž úspěch je povinností. O těch vzdálených v přikázání milovat bližního svého mluví Solženicyn ve své slavné nobelovské řeči: ve století extrémů jen umění činí jejich bolest bolestí naší, nutí nás rozumět i jejich zkušenosti. Rétorika polarizace je opakem umění; je to nejkrutější technika, jak učinit z některých lidí ty vzdálené, jak jim vzít právo na porozumění, jak je zahnat do nesrozumitelného kouta společnosti, kam jsou vykazováni zrádci a lidé nepřizpůsobiví. Jejich bolest nesmí nic znamenat v jazyce nás, lidí normálních! Připomeňme si třeba Procházkův Kočár do Vídně. Smíme rozumět bolesti našich poražených nepřátel?
Šedesátá léta byla především dobou obnovení řeči. Zkušenosti celých tříd, lidských skupin, generací byly vysekávány z ledu polarizace, pod nímž přežívaly. Osvobozující dílo Bohumila Hrabala, kritika dřevěného jazyka reálného socialismu Václava Havla, mladá básnická generace, divadla malých forem, to vše byly cesty, které vedly ven z „ptydepe“, z jazyka, v němž bolest našich vzdálených (třídních nepřátel!) nesměla nic znamenat.
Devadesátá léta vypadala ve své první polovině jako definitivní emancipace společnosti od rétoriky polarizace. Veřejný prostor se naplnil svědectvím o zkušenosti našich vzdálených, jejich historické kontexty se vyjasňovaly. Věřil jsem, že lehkonohá postmoderní racionalita rychle osvobodí naši řeč z mrazicích zařízení metafyziky bipolárního světa – a všechny zkušenosti se dostanou ke slovu. Pak se ale začalo vracet na scénu to, co se zdálo navždy poraženo.
Mám na mysli dřevěný jazyk polarizující rétoriky – kdo nechce do NATO, je velezrádce, hrozí nám zelená totalita, privatizace vše vyřeší, všechno špatné na současnosti je jen dědictvím komunistické minulosti. Prokletím české společnosti je neustálé „obrozování“. Po roce 1918 se rituálně zabíjelo „Rakousko v nás“, po roce 1939 „mýtus Masarykovy republiky“, po roce 1945 se zase zabíjel „měšťák v nás“, v roce 1968 přišlo „obrozování socialismu“ a nakonec „obrození demokratické“. Nositeli těch různých „obrození“ jsou vždy intelektuální elity, které proto vyžadují privilegované postavení v národě. Věčná potřeba obrození se dnes vtělila do slova „antikomunismus“, jeho nositelé vyžadují pro sebe status bojovníků za obrození národa po komunistické devastaci. Co byli v devatenáctém století Němci, jsou dnes komunisté, musíme se emancipovat od jejich nadvlády v nás.
Může se do naší kultury vrátit rétorika polarizace, kterou generace modrých košil v padesátých letech nastolila pod hlavičkou „socialistické kultury“? Už se vrací, řekl bych. „Jaké pro nás přijatelné ideje a myšlenky vyzařuje například Čína či Rusko? Téměř žádné.“ – čteme v MfD. Opravdu? Není ruská kultura naopak jedním z velkých pramenů evropských civilizačních statků? A nevyzařuje současná čínská kultura poučnou úzkost z nesmyslnosti průmyslové civilizace? Milada Horáková byla statečná československá demokratka, svou vinu na její vraždě nemohou čeští komunisté nijak relativizovat. Ale proč nepřipomenout, že Ethel Rosenbergová, matka dvou dětí, byla v USA odsouzena k smrti v procesu, který charakterizovala stejná rétorika polarizace; uveřejněné doklady o spolupráci jejího manžela se sovětskou rozvědkou se o ní téměř nezmiňují. A závěrečná řeč amerického prokurátora se ve své patetické nevěcnosti podobá projevu prokurátora Urválka. Připomínám to jen proto, že neocons, podporující prezidenta Bushe, rétoriku polarizace znovu postavili do středu amerického veřejného prostoru a dosáhli dočasně svého cíle – mobilizace společnosti na úkor porozumění.
Jak ukazuje Ondřej Slačálek v Britských listech, rétorika polarizace postavená na antikomunismu se stala vládnoucím diskurzem v českém veřejném prostoru někdy kolem roku 2003. Platí o něm to, co Vladimír Macura v knize Znamení zrodu píše o českém národním obrození: je to budování vlastního světa jinde již archaickými prostředky.
Jak funguje rétorika polarizace založená na figuře „antikomunismu“?
Především opevňuje status quo proti antagonistické kritice. Mnoho lidí (dokonce i pravicových novinářů) vidí současnou korupci, nové zdroje strachu a ponížení, nové, účinnější formy manipulace veřejného mínění, nebezpečnou moc oligarchií vynesených k moci post -komunistickými privatizacemi. „Málo z nás si myslelo, že se dveře otevřou tak rychle všem těm mafiánům… z nichž se dnes stali milionáři a miliardáři,“ řekl nedávno Václav Havel. Pod otevřený dopis předsedům politických stran, v němž se tvrdí, že „naše společnost je v roce dvacátého výročí demokratických změn v hluboké krizi, nejen ekonomické, ale morální…“ – se podepsalo mnoho významných umělců – například Jan Svěrák, Olga Sommerová nebo Ludvík Vaculík. Ano, mnoho lidí má pocit, že česká (a nejen česká) demokracie nestojí na univerzálně platných hodnotách, ale na obraně zájmů vítězů privatizace. Rétorika polarizace ale vnucuje kritice poměrů tuto závaznou formu: naše nedostatky nejsou problémem systému, ale důsledkem morálního deficitu jednotlivců. Potřebujeme více etiky! Etika tu není než oportunismem, starou teorií o možnosti „změny zevnitř“, změny, která není antagonistická vůči systému, jen vylepšuje „něco uvnitř něho“. Každou kritiku zvnějšku rétorika polarizace likviduje jako „politickou hrozbu návratu před rok 1989“; naopak morální kritika poměrů je kritika nepolitická, proto legitimní.
Redukce všech nedostatků systému na otázky svědomí a morálky jednotlivců je typický katolický trik: církev se smířila ve 20. století s fašismem, nacismem, frankismem, salazarismem a všemi možnými tyraniemi v Latinské Americe, ale ve všech těchto tyraniích hlásala „potřebu etiky“.
Ke slovu „morálka“ ještě malou poznámku. V polarizovaném veřejném prostoru má ještě jednu funkci – je to soubor vlastností, které mají byt vtlučeny do každého jednotlivce, aby byl ochoten řešit bez reptáni problémy, které mu systém způsobuje – třeba nevýhodné pracovní smlouvy, důsledky finanční krize, úpadku sociálního státu, zamoření životního prostředí atd. Protestovat proti společnosti je nemorální, člověk morální si nestěžuje, nehledá viníka mimo sebe, ale řeší své problémy sám za sebe!
Morálka je tu jen jiné slovo pro sebezotročení jednotlivce.
Jinou důležitou funkcí rétoriky polarizace je výklad komunismu jen jako „špatné minulosti“, od níž je třeba se osvobodit. Vláda KSČ byla zločinná od okamžiku, kdy potlačila dělbu moci. Každá moc bez protimoci se stane jedem, který ochromuje celou společnost. Lidé na všech stupních společnosti se začnou bát toho, co by přišlo, kdyby svůj kousek moci ztratili, a dopouštějí se proto čehokoli, aby si ji udrželi. To ale nic nemění na tom, že komunistické ideály byly důležitým civilizačním statkem ve dvacátém století, že se míchaly s ideály liberálními, demokratickými i křesťanskými – emancipace proletariátu a žen, rovnost sociální, vzdělání přístupné všem, boj za osvobození ujařmených národů atd.
„Češi jsou nejvíc ateistickým národem v Evropě,“ slyšíme často. Máme se snad za to stydět? Je ateismus jen „důsledkem komunistické devastace duší“, nebo je naopak pokrokem? Je nutně normální věřit v křesťanský výklad světa? Nebylo snad osvobození od „božího bludu“, od náboženství jako odcizení, jednou z velkých aspirací osvícenství právě vedle emancipace ras, tříd a třeba žen? Ze všech stran sponzorovaná potřeba náboženství svědčí o totální neschopnosti globálního kapitalismu dát nějakou uvěřitelnou odpověď na jednoduchou otázku: Má život smysl, když dojdou prachy? Systém potřebuje odpovědi bez otázek a náboženství tuto funkci dobře plní.
Podle Václava Havla je důsledkem českého ateismu to, že „neexistuje pocit, že je tu jakékoli morální zakotvení“. Náboženství ale není žádné „morální zakotvení“, zachránila snad katolická církev Itálii před rasovými zákony z roku 1938? Exkomunikovala snad fašisty? A není například rozsáhlá korupce odhalená v Itálii akcí Čisté ruce přesvědčujícím důkazem toho, že mocná katolická církev žádné morální zakotvení italské společnosti nezajišťuje?
Náboženství je nedostatek odvahy přijmout lidskou životní situaci ve světě, kterou je konečnost, dějinnost, nejisté poznání skutečnosti, zranitelnost. Náboženství nabízí únik z této „prekérní“ situace skokem do zásvětí. Emancipace od náboženství znamená hledat odpověď na otázku, „zda má život smysl, když došly prachy“, bez zjednodušujícího skoku z nespravedlivého vezdejšího „zde a nyní“ do spravedlivého a věčného „tam a potom“. Komunismus ale emancipaci od náboženství nepřinesl, naopak sám se stal groteskním náboženstvím, založeným na kultu práce, světlých zítřků, velkého Stalina...
Etické jednání začíná až tam, kde člověk přijímá bez nostalgie po „pravém onom světě“ konečnost a dějinnost světa tohoto. Církev nemá s etikou nic společného. Celé to uměle pěstované „retribuční imaginárno“, obrovský účetnický aparát odměn a trestů, který církev spravuje, generoval sobecké individuum, které hledá odplatu na onom světě, a naplňuje tak základní imperativ konzumní společnosti – Hledej co největší zisk! Křesťanské individuum nezastupuje vznešený morální ideál proti materialistickým spotřebitelským masám, idea odplaty sama je materialistická, je jen jakousi splátkou dluhu. Církve mají blíže k vymahačům dluhů než k etice.
Co je etika? Slavoj Žižek v rozhovoru s Milanem Hauserem cituje vyprávění Jorge Sempruna o holocaustu: „Jednou viděl vlak se sto osmdesáti Židy, a protože to bylo v zimě, všichni zmrzli. Když vězni umírali… doprostřed dali děti… přežilo jich sedmnáct… Němečtí dozorci je vyvlekli ven a postříleli, zůstaly jen dvě. Hošík asi šestiletý, druhý čtyřletý. Aby se dozorci pobavili, pustili na ně psy… chlapci začali utíkat a psi za nimi. Menší hoch upadl. Druhý se k němu vrátil a chytil ho za ruku. A v tu chvíli je dostihli psi a zabili.“
Etika není nějaký seznam pravidel. Je to exemplární jednání některých lidí, jehož jedinečný smysl už nelze vytlačit z dějin lidských společenství.
Jádrem etiky jsou věčná exempla.
Třetím trikem rétoriky polarizace je interpretace moderních dějin jako boje demokracie proti totalitarismu. Na jedné straně nacismus a komunismus jako „bezprecedentní, jedinečné zlo“ v dějinách průmyslové (křesťanské) civilizace, na straně druhé budovatelé liberální demokracie a právního státu. Laboratoří totalitarismu byl ale kolonialismus, třeba válka proti indiánským národům, o níž Hitler mluvil jako o svém vzoru. Prezident Theodor Roosevelt vyháněl z americké společnosti jako „nejhorší zločince ty sentimentální lidumily, kteří se dojímají nad osudem indiánů“. Není tato řeč (a mnoho podobných) modelem totalitarismu?
Komunismus, především sovětský a čínský, je kolonizací vlastního národa oligarchií revolucionářů, kteří se považují za nositele vyšší civilizace, proto berou na sebe „břemeno bílého muže“ a civilizují barbary. Despotické způsoby převýchovy barbarů – koncentrační tábory, pochody smrti, organizované hladomory – přebrali od svých britských, francouzských a třeba belgických vzorů.
Totalitarismus, bezohledná aplikace koloniálních metod na vlastní národ, by nebyl možný bez zlomu první světové války, bez totální mobilizace za vítězství „vyšší civilizace“; a také bez redukce kultury na válečnou propagandu, před níž tak naléhavě varoval Evropu Karl Kraus v Posledních dnech lidstva.
Civilizační statky jsou největším bohatstvím Západu, jsou hybnou silou osvícenství, zdravým jádrem nemocného slova „pokrok“. Jsou to soubory idejí, na které se odvoláváme, když se snažíme prolomit univerza, jejichž platnost je zaručena sociální sankcí, tedy zvykem, nebo mocenskými dekrety – ne z podstaty věci, řekli jsme. Co jiného je pokrok než vítězství idejí, které platí „z podstaty věci“, nad ideologiemi, které platí jen na základě mocenských dekretů? Četl jsem v nějakých českých novinách, že „se prý ruští vyzvědači snaží ovlivnit veřejné mínění a vyvolat odpor proti vybudování americké radarové základny v Brdech“ a že „prý existuje důvodné podezření, že občanskou iniciativu Ne základnám podporují ruské tajné služby“. Rétorika polarizace vede vždy a všude k návratu kultury podezírání a strachu. Fašizuje společnost.
Proto nejsem antikomunistou.
***
Mnoho lidí má pocit, že česká (a nejen česká) demokracie nestojí na univerzálně platných hodnotách, ale na obraně zájmů vítězů privatizace
Václav Bělohradský
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
32 odpověď odeslal(a) Petr Trnka v Pondělí 20.Července 2009 20:25:46
Výborně! Děkuju, Pavle, za vlepení! To není žádná apoteóza komunismu, a přiznám se, že jsem něco podobného očekával. S lecčím, co Bělohradský píše, by sice bylo možné polemizovat, ale vcelku nelze než s ním souhlasit.
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
33 odpověď odeslal(a) Turnovský Pavel v Pondělí 20.Července 2009 20:39:05
no ano, je snad toto obhajoba komunismu? "Komunismus, především sovětský a čínský, je kolonizací vlastního národa oligarchií revolucionářů, kteří se považují za nositele vyšší civilizace, proto berou na sebe „břemeno bílého muže“ a civilizují barbary."
Osttaně četl jsem výňatky z té řeči amerického prokurátora a rozhodně ne na sajtu výboru pro rehabilitaci Rosenbergových. Byly to podobné tlachy jako ty Urválkovy, např. že zavinili Korejskou válku
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
34 odpověď odeslal(a) Ing. Josef Chromil v Pondělí 20.Července 2009 20:41:41
http://www.chromik.wz.cz/
K. H. Borovský o Schwarzenberzích, Zde je jeho citát z r. 1850:
Zle, matičko, zle! Zle, matičko, zle! Zle, matičko, zle!
Švarcenberci zde: Švarcenberci zde: Švarcenberci zde:
Jeden, ten je generál, jeden drží karabáč, jeden, ten je arcibiskup,
A druhý zas kardinál; druhý říká „Otčenáš“; druhý, ten je taky špicbub;
zle, matičko, zle! zle, matičko, zle! zle, matičko, zle!
Rozpaky nad TOP 09, kterému má předsedat falešný český občan a velezrádce Karel Schwarzenberg.
Tak pozor: tento stále nenažraný protičeský 20ceti miliardový parazit má stále málo. Už by se chtěl stát českým premiérem, aby si z českého národa, kterým stejně vždy jen zlomyslně pohrdal, si udělal laciný kanónenfutr pro všechny možné koloniální imperialistické války cizích mocnosti.
Dále na webové stránce „OSUD“ se dnes 12. 7. 2009 objevil soubor pod titulkem: „Pro období globálního fašizmu chtějí ilumináti do čela ČR dosadit svého koně – barona Schwarzenberga, člena tajné okultní skupiny Bilderberg Group. Kdyby tento darebák měl v sebe co jen štípku právního či mravního myšlení či cítění, tak už jen vzhledem k členství v Satanském Klubu iluminátů, tak by žádný post v české vládě nikdy přijímat nemohl. To je naprosto právně i mravně s vládním postem naprosto neslučitelné.
Zde jsou dva odkazy o iluminátech: http://www.europskenarody.info/Iluminati_vytvaraju_rasove_napatie.html
http://www.europskenarody.info/Iluminati.html
Když media hlásila vznik nové pravicové strany TOP 09, vedené tandemem Kalousek – Schwarzenberg, a že 44% dotazovaných řeklo, že má reálné naděje dostat se do parlamentu, u mnoha lidí to vyvolalo údiv. Kalousek byl na jedné straně schopný pravicový ministr financí, i když mnozí s ideologií preferující bohaté, nesouhlasili. Ale kdysi byl náměstkem na MNO a za jeho kariéry se tam odehrávalo sousty hrozných korupcí, od objednání padáků za desítky milionů u takové firmy, která nikdy nic takového nevyráběla. A výsledek pak byla úplná katastrofa. Od jeho dob se MNO změnilo na ministrovo korupce, která tam od jeho dob úplně zdomácněla a prožívá obrovské sklizně. Je zbytečné připomínat všechny ty špinavé (zbrojařské, bytové i kriminální) kauzy, které kolem něj podezřele často kroužily. Ne, vina mu nebyla - jako je u vysokých politiků pravidlem - nikdy prokázána. Na to jsou příliš vlivní a někteří i šikovní. Ale ty kalné vody jej obklopovaly a není možné, že by z nich vyšel alabastrově čistý, i kdyby povstal jako Fénix v lůně nové strany. Dále jeho jméno zůstane zapsáno do dějin jako občana Běchyně coby souseda pána Šťávy známého kauzou ¨Diag Human“. Dosud všechna arbitrážní řešení této kauzy skončila v neprospěch ČR, že naše republika musí stále platit pánu Štávovi několik miliard Kč. Neexistuje žádný konkrétní důkaz, odkud a od koho pocházejí arbitrům dodávané podklady pro arbitrážní „rozsudky“ v neprospěch naši ČR. Kde není žalobce, není ani soudce.
Kdo je vůbec Karel Schwarzenberg? Český národ byl pro Schwarzenbergy po celá staletí ve všech generacích dobrý jen jako poddaní pro jejich parazitování na naši české krvi. Toho všeho by už mělo být dost pro předsedu nové „nadějné“ politické strany, který tak bleskově stačil neustále měnit svou politickou příslušnost a barvu v tak krátkém čase. Kolik to on těch politických stran za těch páru let už stihl u nás vystřídat, aby se stále pásl na krvi „svých českých poddaných“ podle jeho bezohledných představ?
Lidé by si měli zapamatovat Karla Schwarzenberga i proto, že zostudil českou diplomacii poněkud podvodným a proti zvyklostem uznáním zcela pochybného státu Kosova 21.května 2008 za samostatný stát, proti vůli většiny, za jeho pohrdání nejen parlamentem České republiky, ale i rezolucí Rady bezpečnosti OSN čís. 1244 a významnými mezinárodními smlouvami (závěrečný akt konference o spolupráci a bezpečnosti z Helsinek v r. 1975) a konečně že porušil tradiční česko-srbské přátelství.
Zahraniční výbor poslanecké sněmovny svým Usnesením ze 16.ledna 2008 uvedl, že nebyl předem informován o pozici vlády ČR, žádal aby ministr konzultoval své další postupy s Výborem, aby předseda Výboru Jan Hamáček organizoval mimořádnou schůzi o Kosovu, za účasti ministra. Předseda Poslanecké sněmovny M.Vlček v Usnesení 643, z 6.února řekl, že řešení statutu Kosova musí být v souladu s mezinárodním právem, vycházet z Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č.1244 z 10.června 1999 a z případné její úpravy založené na konsenzu zúčastněných stran a rovněž ze závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (Helsinky 1975). Bohužel ministr Karel Schwarzenberg o toto nedbal, jako by pro něj zvolený Zahraniční výbor ani nikdy neexistoval.
Kéž by ho konečně český národ pořádně nakopal tam, kam si to nejvíce zaslouží, že má stále málo naloupených a nakradených miliard bez hany a studu z bezohledného parazitování na krvi národa českého po několik století a generací, ale obzvlášť jako kancléř u hradního pána Pravdolásky. Tento pan na jedné straně hlásal něco o vítězství pravdy a lásky, ale sám od první chvíle praktikoval lež a nenávist ke všemu, co se jen trochu lišilo od jeho názorů a představ. Falešnými a zlomyslnými udají denuncioval úplně nevinného předsedu ČSL pána J. Bartoníčka, aby se v zápětí ukázalo, že šlo jen o falešný podraz proti čestnému člověku. Nikdy se mu ani neomluvil, ačkoli mu zničil celý zbytek včetně zdraví života. Podobně dopadl osud Dubčeka. Kolik bylo odvoláno vynikajících odborníků z vysokých postů, jen ze zdravotnictví, ředitelů klinik a podobně. Prostě nenávist šířil výrazněji, než bolševici po únoru 1948. A jak naložil Havel s osudy Svazků StB? Když hrozilo, že budou jeho lidí z OF pozitivně+ vylustrování, udělal ministrem vnitra Jána Rumla. Ten nechal několik tisícovek těchto svazků o Havlových mafiánech vybrat a zlikvidovat. Tak i dnešní práce pána Pence nic nového a nového zřejmě nenabídne, než nám sdělil už dávno Petr Cibulka ve svých seznamech.
A teď jako politický důchodce posílá hanebný dopis Obamovi, aniž si ověřil veřejné mínění našich občanů. To teda ani bolševici po odevzdání moci by si nedovolili nadále provokovat celý český národ, že by se vydávali za naše mluvčí i nadále. Nakonec vláda USA odmítla všechny výtky signatářů dopisu, jako falešných hráčů..
17.února 2008. kosovští Albánci vyhlásili „nezávislý stát Kosovo“, mezi prvními ho uznaly Afghánistán a USA a čtyři „obhájci demokracie“ Britanie, Francie, Itálie a Německo, kdysi signatáři Mnichovské dohody (1938). Dodnes „stát“ Kosovo velmi pomalu a pod tlakem USA uznalo 60 zemí ze 190, bez Číny, Indie, Ruska, Brasilie. Vzniku „státu“ Kosovo velmi pomohl bývalý finský prezident Martti Ahtisaari, který měl hrát a nehrál roli nestranného prostředníka mezi Srbskem a Albánci (např.článek z pařížských Balkans Infos čís.137, 11/2008, „Skandalózní Nobelova cena“). 21.března 2008 prohlásil ministr Schwarzenberg, že doporučí vládě ČR, aby uznala Kosovo v Bukurešti během zasedání NATO 2. dubna. Vlna odporu byla značná a vláda to neriskovala. V té době se objevily zprávy, že kosovští Albánci odvlekli v 1999 zajaté (snad až 300) Srby a Romy do Albánie, tam je popravili a jejich orgány prodali k transplantacím. Vydělal na tom prý 4 milióny marek H.Thaci, premiér Kosova.. O tom zločinu psala hlavní žalobkyně Tribunálu ICTY v Haagu Carla del Ponte, ve své knize „Lov; Já a váleční zločinci“ (2008). Vyšetřováním zločinu koncem 2008 pověřila Rada Evropy švýcarského senátora Dicka Martyho. Na jaře 2008 propukl další skandál: Tribunál v Haagu propustil „pro nedostatek důkazů“ brutálního zabíječe UÇK R.Haradinaje, premiéra Kosova v 2004 (svědkové zemřeli, odmítali svědčit, zmizeli).. O něm a jeho kumpánech řekla v obžalobě C.del Ponte:-„Před vámi jsou tři lidé, obžalováni za zločiny – hrozné, kruté a násilné zločiny; zločiny vraždy, vyhánění,, mučení, znásilňování, únosů, násilného věznění, nejkrutějšího týrání…“ Bylo by dobré, kdyby čtení o surových zločinech UÇK, a jak je kryli někteří západní činitelé (11. kapitola knihy Carly del Ponte), bylo povinnou lekturou před spaním pro pány Schwarzenberga, Vondru a takové protičeské zrádce, kteří horovali pro uznání nynější vlády „státu“ Kosovo.
Odpoledne 21.května přišla nečekaně zpráva: Vláda, aniž to bylo na oficiálním programu, na výjezdním zasedání v Teplicích uznala „stát“ Kosovo. Pro uznání hlasovalo 11 ministrů, proti 7 (podle jiných 4). Šokován byl J.Hamáček, předseda Zahraničního výboru, kterému před tím ministr Schwarzenberg nic neřekl. Dostal až další den ministrův dopis. Bylo to přece „opovrhování Parlamentem“, jeho zvoleným Výborem. I prezident V.Klaus byl roztrpčen, vyjádřil na TV svůj nesouhlas, omluvil se srbskému velvyslanci V. Verešovi. Miloš Zeman tehdy k tomu řekl: „Domnívám se, že je Kosovo islamistická teroristická diktatura, financovaná narko-mafií…“Petiční výbor Parlamentu dostal petici proti nezákonnému uznání Kosova, za odvolání ministra Schwarzenberga. Zahraniční výbor vydal 24.května své usnesení 136, ve kterém mu vyjadřuje svou nespokojenost s chováním ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga ve věci uznání nezávislosti Kosova Českou republikou.
Kromě uvedeného vlastně podvodu, ministr se dopustil i opovržení (znevážení) rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN, její Rezoluce 1244 z 10. června 1999, že Kosovo zůstává i nadále součástí Srbska. Svým postupem ministr zavrhl závěrečný akt z Helsinek (1975) o nevměšování do vnitřních záležitostí států, o neměnnosti jejich hranic bez souhlasu účastníků. Ministr se oháněl různými frázemi, převzatými ze západních zdrojů, že situace na Kosovu byla „zvláštní“, sui genesis (svého druhu) , a že ji jako takovou nutno posuzovat a že provincie Kosovo byla de jure (podle práva) vyňata z národní jurisdikce Srbska. Formulace téměř patřící do „spravedlnosti“ Mnichovské dohody. Ministr Schwarzenberg se měl místo toho snažit o zlepšení zoufalého stavu v ghettech na Kosovu, kde živoří přes 100 000 Srbů, Romů a dalších národností, o návrat uprchlíků, o zajištění jejich bezpečnosti, o návrat uloupených majetků, o zlepšení zcela chaotické právní situace. Jak by se byl zasloužil o spravedlnost, kdyby se pokusil navrhnout alespoň nějakou kompenzaci za obrovské škody způsobené Srbsku i Kosovu za NATO agrese 1999, které se uvádějí kolem 50 miliard US $. Nic podobného ministr Schwarzenberg neudělal. Měl se snažit o zlepšení image EU, jejíž letadla v rámci NATO rozsévala smrt a ničení během 78 dnů bombardování Srbska a Kosova, bez mandátu Rady bezpečnosti. Proč zabíjela americká, britská, francouzská, holandská, německá atd. letadla děti i dospělé, mrtvých a zmrzačených nebylo málo, na Kosovu a v Srbsku?
Jak napraví falešný český občan Karel Schwarzenberg, předseda TOP 09 svou smrtící ránu pod pás tradičnímu česko-srbskému přátelství? On neměl vůbec nárok na české občanství. Zatím zas stijí jen špinavá Havlárna. Co všechno se u nás mohlo dít za vlády českých Potěmkinů od Schwarzenberga, Vondry, Topola a Julínka nevyjímaje, který ve své bezohlednosti neváhal na bídě a utrpení lidského zdraví si vybudovat přes privatizací celou síť penězovodů do vlastní kapsy. Není bez zajímavosti, že bývalý šéf MV Ivan Langer dal pánu prezidentovi návrhy na povýšení několik osob od policie na generály, ale nový ministr úřednické vlády p. Fischera všechny tyhle pochybné Langerovy individua (Houba a spol) vypral vůbec z jejich služebních postů do ihned civilu.
Vždyť celá ta vláda nebyl vůbec mocenský orgán český, ale orgán zločinně protičeský orientovaný, jaký českému národu nevládl ani za 300 let nadvlády Habzburgů. To bylo po pádu Ludvíka Jagellonského r. 1526 po bitvě u Moháče v bitvě proti Turkům (dnešní Maďarsko). Jak jen vůbec mohl do české vlády najít a kooptovat ten Topol tolik protičeský orientovaných velezrádců, kteří navíc nebyli ani nikdy nikým zvolení, že na kandidátkách žádného politického subjektu.
Není pak těžké pochopit, proč i pan Prezident nemohl zůstat ani jako čestný předseda takové bandy zkorumpovaných dobrodruhů, kteří se všemožně starali jen o svá lobby, tj. veliké penězovody do vlastních kešení za cenu zkorumpování celé státní správy od zdravotnictví, justice, dopravy,vnitra a vůbec všeho. A stejně nemohu pochopit, že nová vláda zůstává stále zkorumpovaná v zajetí zločinů „Justiční mafie“. Topol navrhl na post MS pí. Kovářovou s podmínkou, že např. Nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká (Rampula, Křivanec a mnozí další) na svých postech zůstanou, anebo se tam znova vrátili. Tak skutečně i v nové vládě pod vedením pí Kovářové celá Justiční mafie pokračuje stále jakoby se vůbec ani nechumelilo. Takže po volbách návrat nové České vlády spravedlivé a nezkorumpované bude možná úkol na moc dlouhou trať. Takový je a tak zůstává zvěčněný obraz vlády velezrádce národa českého „prázdného a falešného Topola“ i po jeho odchodu do propadliště dějin.
Takže když nyní čtu, jak některý český prosťáček a výrazný obraz lidské bídy ducha zde uvažuje a zdůvodňuje, koho bude teď volit a proč, prý TOP 09, který kdysi podle stejných kriterii hrdě volil „Bursíky“. To vypovídá, že on ani stavovský, jako lidská bytost se neumí zařadit kam skutečně patří, teda do svých vlastních řad. Že se klání svému nejvyššímu nepříteli a nechápe, že si sám buduje své otroctví a své neštěstí.
Na druhé straně je pravda, že např. ČSSD nejen že nemá v čele žádnou CHARISMATICKOU osobnost. Významnou ani bezvýznamnou.
Jiří Paroubek není nic více, než je jen obyčejný a moc bídný kůň zkorumpovaného trouby Stanislava Grosse a jako osobnost navíc výrazně anti-charismatická. Bohužel. Ale on prezentuje přesně nějakou konkrétní třídu naši společnosti, blízkou té, o které se v sobotu 18. července 2009 vyjádřil např. náš český významný filozof, sociolog a politolog Václav Bělohradský „Proč nejsem antikomunistou“.
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
35 odpověď odeslal(a) Ondřej Klouček v Pondělí 20.Července 2009 21:48:04
Proč nejsem antichromíkem?
Přece proto, aby byl svět pestrý.
-
Tak abych to objasnil
36 odpověď odeslal(a) Milan v Pondělí 20.Července 2009 22:36:11
Především jsem si přečetl úvahu Bělohradského až když ji sem pan PT vlepil – moje chyba, protože se mi nezdálo, že by on stavěl na roveň případy Horákové a Rosenbergové. A taky nesrovnává „TY“ případy, ale rétoriku okolo nich – pozor, pro mě je v tom velký rozdíl. Já jsem se nechal svést poznámkou v odpovědi č. 14 – jak říkám, moje chyba. Bělohradského poslouchám rád pokud nezabíhá příliš do leva, respektive, pokud nezabíhá do idealistických, a z toho důvodu nerealistických pozic jako v tomto případě. Lidstvo se skládá z jedinců s různými povahami (jako astrologové se s tím často setkáváme). Komunizmus, tak jako jiné systémy, byl okupován vyžírkami, ale protože v zájmu ideálu kladného lidstva bylo nutno toto lidstvo převychovat a tak bylo nutno zlikvidovat kulaky .......
No nechám tuto debatu, ale to, co se zde prezentuje jako absolvent univerzity třetího věku pod jménem Chromil mě odsud vyhání. Je to přesně opak toho po čem ve zmíněné eseji volá Bělohradský.
-
Tak abych to objasnil
37 odpověď odeslal(a) Milan v Pondělí 20.Července 2009 22:36:12
Především jsem si přečetl úvahu Bělohradského až když ji sem pan PT vlepil – moje chyba, protože se mi nezdálo, že by on stavěl na roveň případy Horákové a Rosenbergové. A taky nesrovnává „TY“ případy, ale rétoriku okolo nich – pozor, pro mě je v tom velký rozdíl. Já jsem se nechal svést poznámkou v odpovědi č. 14 – jak říkám, moje chyba. Bělohradského poslouchám rád pokud nezabíhá příliš do leva, respektive, pokud nezabíhá do idealistických, a z toho důvodu nerealistických pozic jako v tomto případě. Lidstvo se skládá z jedinců s různými povahami (jako astrologové se s tím často setkáváme). Komunizmus, tak jako jiné systémy, byl okupován vyžírkami, ale protože v zájmu ideálu kladného lidstva bylo nutno toto lidstvo převychovat a tak bylo nutno zlikvidovat kulaky .......
No nechám tuto debatu, ale to, co se zde prezentuje jako absolvent univerzity třetího věku pod jménem Chromil mě odsud vyhání. Je to přesně opak toho po čem ve zmíněné eseji volá Bělohradský.
-
PS:
38 odpověď odeslal(a) Milan v Pondělí 20.Července 2009 22:37:17
PARDON
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
39 odpověď odeslal(a) Petr Trnka v Pondělí 20.Července 2009 22:51:28
Milane, já myslím, že tohle individuum je spíš absolventem VUML než univerzity třetího věku. Ale jakkoliv komentovat ty jeho neuvěřitelně pitomé zvratky skutečně nemá smysl, to je pod úroveň.
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
40 odpověď odeslal(a) Turnovský Pavel v Pondělí 20.Července 2009 23:40:25
Taky jsem narazil na materiály, které tvrdí, že FBI se dozvěděla, že několik poradců F.D.Roosewelta bylo agenty Moskvy. Např. Owen Latimore (poradce v záležitostech Číny) a Harry Hopkins, který měl mít na svědomí katatrofální průběh Jaltské a Postupimské konference
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
41 odpověď odeslal(a) Petr Trnka v Úterý 21.Července 2009 09:36:15
Ona to byla blbá doba tehdy. Američani dobře věděli o Stalinově teroru v SSSR před válkou, znali i pozadí celé války (pakt Molotov – Ribbentrop atd.), takže jejich spojenectví proti Hitlerovi zřejmě brali jenom jako menší zlo ze dvou možných, a když po válce Stalin de facto anektoval celou východní Evropu a zavedl tam stejný teror jako v SSSR, nelze se ani moc divit, že přišel mccarthismus. Není to sice nic, na co by dneska mohli být hrdí, ale…
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
42 odpověď odeslal(a) KajaK v Úterý 21.Července 2009 12:01:35
Zdravím vás, všichni tušíme, že pravé poznání vyvolává spíše odpor a neklid, poznání není synonymem vědecké pravdy, ale je spíše semiotickou a hermeneutickou disciplínou (kauzalismus versus hermeneutika, hledání příčin versus hledání smyslu). Poznání překonává rozporné dědictví v nás. Připomeňme Herberta Marcuseho: vícerozměrnost je koneckonců rozpornost, rozpornost je koneckonců podstata. Podstata je jako láva, která vytéká všude tam, kde najdeme tektonický zlom skutečné rozpornosti. Bezrozporní myslitelé existují, třeba Edmund Husserl nebo Martin Heidegger. To jsou autoři dokonalých systémů, které však téměř nikoho nezajímají, ovlivnily životy hrstky profesionálních filosofů, kteří si na nich udělali doktoráty. Rozporní jsou Ježíš, Freud, Marx, Jung, Hašek, Bělohradský... Ti stále vzrušují, ti změnili a mění náš způsob myšlení, ti jsou stále s námi a nutí nás se s nimi vyrovnat.
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
43 odpověď odeslal(a) Jiří v Úterý 21.Července 2009 12:16:43
Srovnávat rabbi Ješuu s Haškem mi přijde úsměvné...
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
44 odpověď odeslal(a) Turnovský Pavel v Úterý 21.Července 2009 13:21:20
no určité míry Jiří to srovnání nekulhá. Rabbiho Ješuu považovali tehdejší špičky za žráče a pijáka, který obcuje po hospodách s celníkama, děvkama a vůbec odpadem společnosti a vede divné často nesrozumitelné řeči.
KajaKu nemohu tentokrát souhlasit s posudkem Husserla a Heideggera, jsou to jistě velmi významní a vlivní filosofové, to nemohu popřít, i když je mi jejich filosofování protivné.
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
45 odpověď odeslal(a) Jiří v Úterý 21.Července 2009 14:15:15
To srovnání kulhá na obě nohy, Pavle.
Není vůbec podstatné, jak tyto osobnosti vnímali jejich současníci, či jak povrchně je vnímáme my.
Podstatný je jejich odkaz.
Pokud vnímáme jejich odkaz pouze jako kladný vztah k vínu, pak mezi nimi opravdu není rozdílu...
Ale sebehlubším studiem díla literárně nadaného opilce Haška se lze podstaty těžko dobrat...
Hašek není ani pravda, ani cesta, ani život.
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
46 odpověď odeslal(a) KajaK v Úterý 21.Července 2009 14:22:23
Souhlasím s Vámi Pavle, formulujete lépe, neměl to být "posudek" významných filosofů, jen vyjádření mého názoru, který jsem příliš "zevšeobecnil" :-)
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
47 odpověď odeslal(a) KajaK v Úterý 21.Července 2009 15:37:57
Do seznamu shora uvedených osobností přidávám ještě Bondyho, aby jich bylo sedm. Jako v Sedmi statečných je jen jeden hrdina o sedmi tónech, ten nejmladší z nich. Klíč k autorství příběhu nejmladšího z pistolníků nám tvůrci poskytli, když jedna z filmových postav k němu pronese zřetelně: ty jsi vyrostl na stejné vesnici, ty jsi jedním z nich. V tu chvíli je jasné, že si "celý příběh vyfantazíroval" hrdina žijící v takové Calverou okupované vesnici, který sám sebe dosadil jako pistolníka - začátečníka a obklopil se svými vnitřními projekcemi opravdového mužství. Podobně to dělám, když se jako filosof - amatér "obklopuji" mnou oblíbenými profesionály, kteří jsou mi blízcí. Jestli jsou a/nebo nejsou "historicky srovnatelní", není pro mne důležité.
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
48 odpověď odeslal(a) Turnovský Pavel v Úterý 21.Července 2009 20:29:59
každý kdo žije je rozporuplný. Kdo není rozporuplný, je mrtvý.
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
49 odpověď odeslal(a) KajaK ve Čtvrtek 23.Července 2009 11:14:43
Zrada jazyka, bezejmenná buržoazie a deset polistopadových canců. Příspěvek Jana Sterna k diskuzi.
http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2007&cis=03&cl=01
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
50 odpověď odeslal(a) Jiří ve Čtvrtek 23.Července 2009 11:35:24
Když už je ve zmiňovaném příspěvku pana Sterna opět zmiňovám Josef Švejk, pokládám za nutné připomenout, že to dotáhl ve své vojenské kariéře až na kaprála.
Ergo kladívko jest na místě o něm mluvit jako o dobrém kaprálu Švejkovi...
-
Václav Bělohradský pokračuje
51 odpověď odeslal(a) pt v Pátek 24.Července 2009 14:02:52
http://pravo.novinky.cz/minule/p170a06d.php
Několik vět z dopisu do Ameriky
Bertolt Brecht poradil kdysi východoněmecké vládě, aby „rozpustila lid a zvolila si jiný“, když ten, v jehož jménu vládne, neschvaluje její cíle. Ministr obrany USA v Bushově administrativě Donald Rumsfeld aplikoval tu radu na spojence USA.
Vyhlásil někdy v roce 2003: The issue determines the coalition, not the coalition the issue. (Cíl určuje, kdo budou spojenci, ne spojenci, co bude cílem.) Měl to být začátek nové éry unilateralismu, v níž USA nebudou usilovat o souhlas svých spojenců, ale jednostranně rozhodnou, co bude cílem, a pak si vyberou ochotné pomahače k jeho dosažení (coalition of willings).
Prvním krokem prezidenta Obamy bylo vyhlášení konce unilateralismu – svět je příliš složitý, než aby mu mohly Spojené státy vládnout, aniž by naslouchaly hlasu svých spojenců a přátel. Rozdíl mezi spojenci a ochotnými pomahači je právě v tom, že spojenci pečují o kvalitu společných cílů, jsou to přátelé, které „spojuje péče o to spojující“. Platí to i v životě jednotlivců: opozice přátel mě často zachránila před mými hloupými cíli.
Mnoho politiků, zejména z postkomunistických zemí, ale v roce 2003 roli ochotných pomahačů přijalo a podpořilo útok na Irák, zdůvodněný jen falešnou informací o zbraních hromadného ničení. Nedokázali tím ale svůj „atlantismus“, své přátelství k USA, jen své „ochotné pomahačství“. Ochotní pomahači říkají oportunisticky „ano“ jakkoli hloupému cíli hegemona, aby si zajistili co nejvýhodnější postavení v jeho očích.
Politickým dopadem dopisu politiků z postkomunistických zemí prezidentu Obamovi se zabývali politologové, já jím nejsem. Chci ale, aby čtenářům neuniklo několik vět, které ukazují, jak zaslepující a evropské tradici cizí je mentalita ochotného pomahačství: Je nepochopitelné, že kritik jako francouzský antiglobalizační aktivista José Bové nežádá o vízum do USA, zatímco bývalý aktivista Solidarity a nositel Nobelovy ceny míru Lech Walesa o něj žádá. Tato věc může být vyřešena jen, když se stane politickou prioritou prezidenta USA. Je tragické, že evropští politici mohli po dvaceti letech demokracie podepsat dopis, v němž jsou takové věty. Všimněme si tu tří bodů:
Zaprvé jednou z hlavních podmínek členství v EU je ustavení právního státu, zatímco ty věty vykazují naprostý deficit smyslu pro právní stát. Bezvízový styk či víza jsou vztahy mezi státy, nijak nesouvisejí s idejemi jednotlivých občanů, s mírou jejich souhlasu či nesouhlasu s politikou toho kterého státu. Francie má s USA smlouvu o bezvízovém styku, a protože je ve Francii svoboda názoru, člověk bojující za tradiční zemědělství neztrácí toto právo jen pro své ideje.
Je smutné, že tato elementární zásada se ještě stále zdá tolika postkomunistickým politikům „uncomprehensible“. Za studené války, až do nevím kterého roku, musel člověk, když žádal o americké vízum, prohlásit, že není členem komunistické strany, ale ani to by se na José Bového nevztahovalo, není členem žádné strany.
Ty věty ve svých důsledcích vyčítají prezidentovi Obamovi, že nebere při udělování víz v potaz postoje občanů. José Bové je obráncem tradiční formy zemědělství, bojuje proti biotechnologiím, jeho názory jsou důležitou součástí evropské kultury. Odpůrců biotechnologických koncernů je mnoho nejen v Evropě, ale i v USA (český čtenář se může o tom dočíst například v časopise Sedmá generace).
Už masové demonstrace v Seattlu ukázaly, že antiglobalizační hnutí je v USA silné, ostatně otevřeným kritikem mnoha aspektů ekonomické globalizace je i sám prezident Obama, jeho žena například pěstuje vlastní zeleninu na zahradě prezidentského sídla.
Mají být antiglobalizační názory důvodem k diskriminaci občanů? Myslím, že mnoho vědců ve službách nadnárodních koncernů by si přálo, aby kritika biotechnologií byla státem zakázána jako podvratná, ale zatím se jim to prosadit nepodařilo. Alespoň ne v Evropské unii.
Zadruhé ty věty dokazují hluboké nepochopení dějin USA. Ty jsou dějinami bojů za rovnost a právo, prošlapávání stezek svobody, pochodů za zpěvu We shall overcome nebo volání Yes, we can! V těchto bojích se „malý americký člověk ukazuje velkým“, jak řekl kdysi Čechoameričan Jiří Voskovec. Autoři dopisu těm dějinám nerozumějí, nechápou, co udělalo z Ameriky kontinent demokracie a svobody, nevědí, že bojovnost Bového je duchu Ameriky mnohem bližší než jejich ochotné pomahačství.
Nerozumějí tomu, co nedávno americký politolog Joseph Nye nazval soft power, tedy schopnost antikonformistických idejí a exemplárních činů vyzařovat a probouzet přátelství ve světě. Objektivní vysílání Hlasu Ameriky v období aféry Watergate a následné Nixonovy demise například významně pomohlo napravit velmi pošramocenou pověst USA v Latinské Americe.
Zatřetí – a to je zvláště tragické – ty věty mlčky předpokládají, že boj za občanská práva v komunistických zemích byl něco zcela jiného než všechny ostatní zápasy občanů o jejich práva, že by měl být zapsán v paměti americké veřejnosti jiným písmem než boj jednoho francouzského sedláka proti snaze nadnárodních koncernů ovládnout světové zemědělství. Má být zapsán jiným písmem i než třeba boj Obamových předchůdců za občanská práva Afroameričanů?
V padesátých letech by asi Francouz protestující veřejně proti rasové diskriminaci v USA americké vízum opravdu nedostal. Mají se ty časy vrátit?
Boj za občanská práva musí být vždy a všude zapsán stejným písmem, ať už se jedná o rusky mluvící občany Lotyšska, o národ Mayů v Guatemale, či o francouzské sedláky. Ty boje jsou smyslem dějin rozumu, které jsme my Evropané vynalezli.
Co je na tom nesrozumitelného?
Václav Bělohradský
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
52 odpověď odeslal(a) :-D v Pátek 24.Července 2009 15:07:01
http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?v=171&r=nazorya&c=1229137
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
53 odpověď odeslal(a) Turnovský Pavel v Pátek 24.Července 2009 15:42:41
na ja, Karlík Steigerwald tomu musí při své antichartistické minulosti přece rozumět
-
bělohradský pokračuje
54 odpověď odeslal(a) pt v Pondělí 3.Srpna 2009 15:59:59
http://pravo.novinky.cz/minule/p178a01e.php
Antikomunismus a velké prázdno
Něco jiného je být odpůrcem moci nějaké strany, třeba komunistické, a něco jiného je být antikomunistou. Antikomunismus je ve svém jádře odmítnutí odpovědnosti za komunismus, jako by přicházel jen zvnějšku naší společnosti a nijak nesouvisel s tím, jak se v ní vládne.
Stál jsem nedávno v lékárně s jakousi penzistkou. Měla zánět středního ucha, zaplatila na poplatcích a doplatcích 460 korun a bylo to pro ni těžké.
Nesouvisí to s růstem preferencí komunistů? Jestliže si v této zemi dvacet procent lidí v reakci na politiku pravice zvolí komunisty, mají právo na účast ve vládě, pokud jejich program je slučitelný se stranami, s nimiž mohou dosáhnout většiny v parlamentu. Jejich úspěch je naše vina.
Udělejme krok zpět. Dějiny průmyslové civilizace začínají kolem roku 1800, komunismus byl státní mocí jen asi osmdesát let. Můžeme ho definovat – opakuji se tu záměrně – takto: úzká vojensky organizovaná oligarchie hájící hodnoty, na nichž průmyslová civilizace stojí, aplikuje koloniální metody na vlastní národ, aby dosáhla jeho rychlé modernizace. V SSSR byl komunismus úspěšný, pokud úspěch měříme průmyslovou a vojenskou mocí. V důsledku druhé světové války, kterou zavinilo sobectví evropských mocností, SSSR expandoval do střední Evropy a také do třetího světa, destabilizovaného pokryteckou lžidekolonizací. Komunismus je z tohoto hlediska a v tomto historickém měřítku jen jedním ze způsobů, jak rychle vybudovat průmyslový stát. Celkově o nic násilnější než jiné způsoby.
Na otázku Jaký je rozdíl mezi komunismem a kapitalismem? ostatně už český lidový mudřec odpověděl správně: V kapitalismu člověk vykořisťuje člověka, zatímco v komunismu je tomu naopak.
Návrat k malosti
Ve své kritice mé kritiky antikomunismu Ondřej Neff píše v LN: „Naše společnost… je bezradná … Chce patřit k Západu, ale nechce pro to nic udělat.“
(Pokračování na str. 7)
(Pokračování ze str. 1)
Nedávno řekl prezident Obama, že smysl jednadvacátého století bude v největší míře určen dohodou mezi Čínou a USA a nukleárním odzbrojením. Je morálním skandálem, že hrozba nukleárním holocaustem je stále ještě rozhodujícím zdrojem světové politické moci. To nejmenší, co „naše společnost může udělat pro to, aby patřila k Západu“, je uznat absolutní naléhavost nukleárního odzbrojení a ustavení multipolární governance globalizovaného světa – přestat překážet těmto cílům.
Antikomunismus, ten český zvláště, je především návratem k předlistopadové studenoválečnické malosti, v níž bylo jasno – za všechno mohli „komančové“ a „Rusáci“, na Západě byla svoboda, prodávaly se tam videopřehrávače a k vidění byly pornografické filmy.
Antikomunismus brutalizuje český veřejný diskurz. Ten pak vyznačují tři dominanty – archaická terminologie, rétorika polarizace a pranýřování.
V českých poměrech archaická terminologie má svůj zdroj jednak ve studené válce – Rusům nevěřte, chtějí si podmanit svět, komunismus není přesvědčení, ale geneticky určená úchylka! – jednak v laciné rétorice reaganismu a thatcherismu, jejímž jádrem byla nezodpovědná mytizace deregulace, soukromého vlastnictví a fungování trhu; polarizace pak čerpá především z české ideologičnosti, která vyžaduje jasné alternativy, nejlépe komunismus x antikomunismus, socialismus x kapitalismus, soukromé vlastnictví x socialistické rozkrádání. Nejčastější podobou pranýřování jsou pak různá obviňování z členství v KSČ či ze spolupráce s StB, jak nám to nedávno připomněla aféra „Kunderova donašečství“.
Antikomunismus byl opakem komunismu jen pro komunisty, ve skutečnosti je pokračováním komunismu jinými prostředky. Komunisty a antikomunisty spojuje historicky především brutalizace veřejného diskurzu, jejímiž mistry byli nejen Lenin, ale i zfašizovaní katoličtí spisovatelé za druhé republiky, Julius Fučík, S. K. Neuman a třeba surrealisté.
Musíme pohřbít antikomunismus a komunismus současně, chceme-li zastavit postupnou brutalizaci českého veřejného diskurzu.
Rétorika polarizace a pranýřování
Časopis Reflex se pod vedením Pavla Šafra stal ukázkovým příkladem archaické terminologie, rétoriky polarizace a pranýřování. Dominantou obálky č. 30 je portrét ministra Kocába ve svěrací kazajce a pod tím rudě titulek Zbláznil se ve funkci?. Ve spodním rohu obálky najdeme heslo Bývalý komunista? Bývalý černoch! z rozhovoru uvnitř čísla. O jednom lidském přesvědčení se tak tvrdí, že je jako „rasa“, člověk je jím navždy určen. Vykládejte ten slogan, jak chcete, na jeho dně bude vždy rasismus: jako je nezměnitelná barva kůže, je nezměnitelný i komunistický názor na svět, je určen geneticky, a dokud ti lidé nevymřou, jsou nebezpeční. O nepohodlných otázkách pak můžeme říci, že jsou příznakem „komunismu“. Jak snadné!
Uvnitř tohoto čísla Reflexu pak vládne podobná rétorika: Kocáb pomáhá „mladým flákačům“ (dříve nemakačenkové nebo také běloručkové či později máničky), je to „pravdoláskař“. – Existují také lžinenávistníci? A pak přijde vysvětlující úvaha o útěku Romů z Česka, její převažující tón je uklidňující – „důvod romské emigrace do Kanady je hlavně ekonomický“, „rasismus slouží jako prostředek k udělení azylu“, „nejhorší rasismus panuje uvnitř romské komunity“, „i bílí Češi jdou do Kanady za prací, jenže tu nežádají o azyl a nepobírají dávky“. Jako by celková situace romské komunity, na níž vydělávají různí romští bossové, nebyla důsledkem rozsáhlé diskriminace nepřizpůsobivých lidí v Česku. A nemůže tu chybět ani úvaha o nutnosti jednat s Ruskem jen z pozice síly, varuje se nepřímo před jaderným odzbrojením.
Věřím, že existuje přímá souvislost mezi brutalizací českého veřejného diskurzu, házením vajíček po představitelích sociální demokracie (ti ovšem sklízejí, co zaseli, když v roce 2005 označili „technaře“ za „nebezpečně úchylné lidi“) a házením zápalných láhví do romských domů. Archaická terminologie, rétorika polarizace a pranýřování – návrat k malosti – připravují půdu pro brutalitu fyzickou, nemůže tomu být jinak.
Neetický imperativ
Dva malé příklady z Šafrova úvodníku nazvaného Být antikomunistou je normální. Moje věty: Dvě třetiny současné demokracie například jsou odpověďmi na otázky, které nám položil Marx. Jsou to lepší odpovědi než ty, které navrhoval on sám, ale našli jsme je jen díky skandálním otázkám, které se díky jeho převratnému dílu nedaly obejít... shrnuje autor po bolševicku řízně:„Naše demokracie prý ze dvou třetin stojí na myšlenkách Karla Marxe, který svým ohromujícím dílem změnil svět.“ Nepodceňujme toto brutální zkreslování textu, věty kohokoli mohou být jednou „shrnuty“ podobně. Všichni se můžeme ocitnout v situaci, kdy to, že někdo mocnější než my shrne obsah našich vět tímto způsobem, nás významně ohrozí.
Takovéto zacházení s větami odpůrců se řídí něčím, co nazvu „neetický imperativ“. Zní řekněme takto: Nepárejte se s obsahem, shrňte smysl textu, jak se vám to hodí! Neetický imperativ je klíčovým předpokladem brutalizace veřejného diskurzu.
„Jsou věci, které jednoduché jsou, a neměli bychom je dělat složité. Tak třeba. Idea koncentráku nestojí za to, aby člověk zkoumal, zda na té myšlence není i něco dobrého. Je to prostě od začátku až do konce zvrhlý projekt. A stejně to je i s komunismem“ – nabádá nás Pavel Šafr.
Idea koncentráku
Idea koncentračního tábora je jednoduchá, ale není jednoduché pochopit, co všechno je koncentrákem v naší civilizaci. Každý politický systém, jehož cílem je rychlé vybudování „průmyslové základny státu“, je v pokušení koncentrační tábory využít – k budování, k převýchově, k hygieně obyvatelstva, k vyhlazení nepřizpůsobivých. Tu ideu v moderní formě vymysleli Britové ve válce s Búry o nadvládu v Jižní Africe, už nevím, jak se jmenovala statečná britská žena, která proti této „ideji“ bojovala, byla pomlouvána a pronásledována, ale nakonec zvítězila.
Koncentrační tábory a masové přemísťování obyvatel byly (a jsou) běžným nástrojem kontroly dobytých území. U nás je chtěli zavést pro „Čapky a Peroutky“ katoličtí pravičáci za druhé republiky. – „Každá shovívavost k těmto odporným lidem znamená naši sebevraždu… patří do koncentračního tábora“ – psal například Karel Schulz v Národní obnově (a podobně psali i jiní katolíci). Ne všechny jsou vyhlazovací, komunisté, především v SSSR, stavěli „budovatelské“ tábory, v nichž „lidské zdroje“ byly využívány bezohledně, až k smrti vysílením.
Do koncentračních táborů přemisťovali americké úřady občany japonského původu během druhé světové války, koncentračním táborem je i Guantánamo.
Mnozí američtí spisovatelé popsali například jako koncentrák i nekonečné řady domků v americkém maloměstě, kde je člověk pod dohledem „velkého souseda“. Pokud se nemýlím, Václav Havel řekl o továrnách, jako je Volkswagen, že je to koncentrák svého druhu, a já myslím, že má pravdu. Druhem koncentráku jsou často i různá polovojenská soustředění mládeže.
Idea koncentráku je nejen jednoduchá, ale také funkční, proto všechny organizační modely modernosti – včetně některých sídlišť – mají s ní hodně společného, vždyť funkčnost a jednoduchost je imperativem modernosti! Bojovat proti ideji koncentráku znamená bojovat proti redukci člověka na pouhý „lidský zdroj“. Není ale tato redukce imperativem svobodného trhu?
Ideje a stát
Slavný filozof politiky Giorgio Agamben uzavírá svou knihu Homo sacer tvrzením, že klíčovým prostorem modernosti není město, ale koncentrační tábor. Je to místo, v němž se moderní idea pravdy jako „maximalizace možnosti mít věci pod kontrolou, vyvolávat jevy a využívat je“ stává dějinnou silou: je to místo, kde máme lidi pod úplným dohledem, kde je vše bez výjimky přehledné a podřízené stanovenému plánu. Dohled, přehled a plán jsou klíčová slova moderní doby.
Rituální součástí brutalizovaného veřejného diskurzu jsou „milióny mrtvých, které komunismus připravil o život“. Ano, ale milióny lidí zemřely také v první i druhé světové válce, která byla pokračováním té první. Byla to vina komunistů, nebo to masové vraždění bylo naopak příčinou nástupu komunismu?
Největším vražděním v našich dějinách bylo šíření křesťanství – pokaždé, když jsem v Latinské Americe, strnu v úžasu nad jeho rozsahem. Ondřej Neff píše: „Žádný kardinál nebo papež nemůže nikoho poslat na smrt. O to tady jde.“ V papežském státě ale, z něhož dnes zbyl jen Vatikán, právo věznit a posílat na smrt měli a hojně je využívali.
Ta formulace je také pokrytecká, protože papež a kardinálové aktivně spolupracovali s represivní mašinérii generála Franka a v Itálii s fašistickou vládou, na níž si dokonce vynutili konkordátem status „státního náboženství“. Každá idea, která se definuje jako univerzálně platná a propojí se se státní mocí, „připravuje milióny lidí o život“. Takových idejí bylo mnoho, některé z nich ještě stále zastáváme a často se za ně musíme omlouvat. Kdo to není ochoten připustit, nemá právo kritizovat komunismus.
Nejdůležitějším obdobím brutalizace českého veřejného diskurzu byla druhá republika, pak léta 1947–1955 a 1971–1979. Myslím, že někdy kolem roku 2003 se vyčerpal program, který legitimizoval českou transformaci, a vzniklé prázdno se začalo zaplňovat antikomunismem.
Ten ale to velké prázdno, v němž se daří jen korupci, může jen na chvíli zakrýt.
***
Idea koncentračního tábora je jednoduchá, ale není jednoduché pochopit, co všechno je koncentrákem v naší civilizaci
Václav Bělohradský
-
Re: Proč nejsem antikomunistou
55 odpověď odeslal(a) Máca v Úterý 1.Září 2009 09:43:53
Politologové dlouho dopředu avizovali, v čem spočívá nebezpečí antikomunismu (bylo by dobré, kdyby se změnil ve zdravou a prospěšnou kritiku, nikoliv zášť, to je můj názor).
Jan Keller v Právu napsal toto: …politologové jsou nuceni přenechat analýzu české politiky kolegům z oblasti psychiatrie a kriminalistiky. Právě tak se jen můžeme dohadovat, proč si před celým národem večer co večer stěžuje (chlap, který házel na Topolánka vejce a šutry, sympatizant DS), že dostal zaplacenu jen zálohu.
Najít příčinu ve výše uvedeném antikomunismu bude asi těžké a není to možné dokázat. Pravda je, že se jím ohánějí úplní tupci, náckové.
O Rosenbergových, černé listině atd. se lze dočíst v zajímavé knize Marylin a já. Napsala ji Susan Strasbergová, dcera divadelního režiséra.
Jindřich Štyrský – nejde to napsat – třeba i za sebou - pod záhlavní čáru?
Otec Zbyňka Havlíčka. Malá příhoda, která se stala před deseti lety. V Jilemnici jsme hledali hrob Jaroslava Havlíčka. Prošli jsme všechna oddělení, nikde nic. Ve vratech nás napadlo zeptat se baby, která šla s kbelíkem a smetákem ke svému hrobu, jestli náhodou neví. Nevěděla. My však za ní. Aby neměla strach, tak jsme se na chvíli vzdálili. Pak jsme řekli, tak a naposledy. Zbyněk Havlíček by měl radost. Hrob Jaroslava, Zbyňka, a myslím Marie, byl přesně proti hrobu, který oprašovala baba. Snad by nám to uniklo, ale tohoto zaujal zadek, který vystrkovala na Havlíčkovi. Nakonec se ještě lekla, protože jsme zařvali radostí.
Máca
Koláž z titulků v National Geographic
(namísto vlastních titulků, Keller dnes snad stačil)
Co skrývá naše mysl?
Území nikoho.
Městkou válečnou zónu.
Malého člověka a jeho ztracený svět.
Najde se nová Země?
Zázračná delta?
Proč pomalu mizí?
Baltské moře.
Proč ho tak milujeme?
Tichomoří.