Zobrazení otázky a odpovědí
-
Evoluce, genetika, astrologie
4015 otázku odeslal(a) Ondřej v Sobotu 13.Ledna 2007 21:36:04
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/id/BDEB4A8F0C0157DEC12572200067A875?OpenDocument&cast=1
Přiložený link, který se týká vývoje druhů (a oponuje jak Darwinovi, tak kreacionistům) mi ve spoustě věcí připomněl rudhyarovské cyklické střídání Jednoho a Mnohého.
Zde se nejedná sice o cykly (i když myslím, že tam taky budou), ani o rovnováhu mezi Jedním a Mnohým, v prvé řadě se jedná o vzájemnou indukci obého.
Zajímal by mě názor z více stran. Děkuji a zatím dobrou noc.
O.
-
Re: Evoluce, genetika, astrologie
1 odpověď odeslal(a) Vanda v Sobotu 13.Ledna 2007 21:55:21
Základním kamenem úrazu všech podobných teorií, Ondřeji, je podle mého názoru mylný fakt, že výběr probíhá náhodným způsobem. To je podle mého názoru minimálně sporné. Minimálně rodiče podporují více potomky, kteří lépe prosperují, tj. takové, kteří jsou lépe přizpůsobení danému prostředí. A nedivila bych se, kdyby stejně existovaly autoregulační mechnismy organismu, které umí předat další generaci informaci, která změna je výhodná a podporovat ji.
Stejně jako jsem se do dnešního dne nikde nedozvěděla, odkud ví mládě kukačky, ža je kukačka a má snášet do cizího hnízda.
-
Náhoda
2 odpověď odeslal(a) ponny v Sobotu 13.Ledna 2007 22:42:39
Náhoda neexistuje, to uznává i věda. Celá pravděpodobnost a statistika je jen pro případ nedostatku informací.
-
Darwin
3 odpověď odeslal(a) ponny v Sobotu 13.Ledna 2007 22:45:08
Jinak celý Darwin je založen právě na to, co Vando povídáte, tedy na přirozené selekci. Tedy obrazně řečeno na tom, že výhodnější vlastnosti a silnější přežijí.
Slyšel jsem ale, že Darwin sám svojí teorii odvolal, ale bylo mu to houby platné.
-
Re: Evoluce, genetika, astrologie
4 odpověď odeslal(a) Alnila v Neděli 14.Ledna 2007 01:28:50
Miro, jak jsi sám napsal, tak z těch věcí co slyšíš máš pocit, že jsou tak a tak. To je v pohodě, protože asi reprezentuje nějakou logiku, kterou to téma vyvolává, ačkoli s ním nemusí souviset. Ale neznamená to, že člověk rozumí vesmíru tak jak mu rozumějí např. vědci. Je to "jen" nějaký pocit. Z toho důvodu si např. já nemyslím, že bys byl blázen, ale je nesmysl přikládat pocitům význam, který nemají.
Možná to nevíš, ale nejsi sám kdo má takové dojmy.
-
Re: Evoluce, genetika, astrologie
5 odpověď odeslal(a) Alnila v Neděli 14.Ledna 2007 01:30:54
Omlouvám se, předchozí příspěvek patří k předešlé otázce.
-
Re: Evoluce, genetika, astrologie
6 odpověď odeslal(a) Dupor v Neděli 14.Ledna 2007 09:18:47
Do devadesátých let předminulého století se na universitách učila Bible a každý profesor měl svou vlastní teorii. Po porážce Anglie a Francie na Berlínském kongresu pak agličtí a francouští politikové přinutili profesory se dohodnout na jednotné teorii. Cílem politiků bylo Němcům a Vatikánu odtrhnout "tepich pod nohami" - monopol na pravdu o vzniku světa. Mezi 1874-76 se profesoři GB a F scházeli vícekráte a dohodli se na způsobu hlasování, ze kterého by "dvoutřetinovou většinou" vznikla jednotná teorie. Na Darwinově teorii se profesoři dohodli až po bezčetných voleb a ke konci se šuškalo, že se někteří dali podplácet, aby hlasovali pro Darwina. Darwin sám nebyl přítomen a vzpíral se této myšlence.
Osobně se nakláním myšlenkám Vilenkina o existenci nezčetných vesmírů. Tyto se v minulosti i v budoucnosti stále stvářejí a zanikají. Důvodem zániků je jejich nelogičnost a fyzikálních protikladů. Je ty vesmíry, které jsou v sobě kompletně kompatibilní, mají šanci další existence.
V našem vesmíru vzniklo "skoro vše" krátce po "porodu tohoto" a jen ty objekty a tvoři, kteří byly schopni kooperace s ostatními a hlavně přizpůsobování fyzikálním změnám, přežili.
Bohužel má tento princip jeden háček: Přizpůsobování znamená i - chytřejší ustoupí.
-
Re: Evoluce, genetika, astrologie
7 odpověď odeslal(a) Ondřej v Neděli 14.Ledna 2007 12:04:15
???
-
Re: Evoluce, genetika, astrologie
8 odpověď odeslal(a) Vzpomínka na Tresmontanda v Neděli 14.Ledna 2007 13:58:41
Dovedu si představit, že evolučních faktorů je víc, ale na přístupu J. Flegra mne zaujal důraz na protiklad právě těch principů, o kterých pojednává.
Tj. protiklad, resp. vzájemnou indukci principu jednotnosti (velká, zdatná populace s malou pestrostí znaků) a principu mnohosti (mnoho malých, choulostivějších populací s velkou pestrostí znaků).
Pokud by se jednalo o cykly, přímo to odpovídá rudhyarovskému pojetí, kde tyto principy navíc odpovídají silám Dne a Noci. Tím se ovšem tyto cykly významově velmi blíží Dnům (tj. i Nocím) Stvoření, jak je o tom psáno v Genezi.
Na druhé straně nejsou v zásadním rozporu s evolučním modelem, Darwinův model jen omezují na určité vývojové fáze a situace, navíc jen jako jeden z faktorů.
Zdá se, že tato teorie (diskutovaná i v zahraniční odborné veřejnosti) překračuje tradiční náboženský i darwinistický model. Naznačuje nám navíc, že tvůrčí princip (ať už jej nazveme božským či nikoli) působí PROSTŘEDNICTVÍM tvorů a rostlin spíš než odněkud mimo či shůry. Připomíná mi tak i interpretaci tvurciho procesu podle Clauda Tresmontanda.
Ondřej
-
Re: Evoluce, genetika, astrologie
9 odpověď odeslal(a) Dupor v Neděli 14.Ledna 2007 21:03:58
Ad ??? Ondřej: Že chytřejší ustoupí, je experimentálně dokázáno.
-
Re: Evoluce, genetika, astrologie
10 odpověď odeslal(a) Ondřej v Neděli 14.Ledna 2007 21:29:00
A hovoří se taky o tom KAM ustoupí a co pak ODTUD často podnikne?
Ale proč tím tříštit téma? Upřímně řečeno - kvůli tomu jsem tady dané téma nezavěšoval!
-
Re: Evoluce, genetika, astrologie
11 odpověď odeslal(a) Honza v Neděli 14.Ledna 2007 22:02:46
No, já myslím, že není od věci připomenout, že nedávno vyšla v Malvernu dnes již kultovní kniha herolda konce novověku, Gregoryho Batesona - Mysl a příroda. Je útlá, leč nabitá informacemi, z kterých se až točí hlava...jeho teorie, si myslím, váznamně k teoriím o evoluci přispívá.
-
Re: Evoluce, genetika, astrologie
12 odpověď odeslal(a) Honza v Neděli 14.Ledna 2007 22:04:13
Na přilepšenou - http://malvern.cz/down/bateson.pdf
-
Re: Evoluce, genetika, astrologie
13 odpověď odeslal(a) Martin Fridrich v Úterý 16.Ledna 2007 09:59:25
Ondro, ta vzpomínka na Tresmontanda je trefná. Ony by se uváděné Dny a Noci Stvoření možná daly vidět taky jako výdechy (jang) a nádechy (jin). (Ne jakože Bůh spí a na světě je tma a když se probudí, na světě je zlatě). Bušící srdce jako základní rytmus, jako tvůrčí princip, působící PROSTŘEDNICTVÍM a distribuující krev života tělem.
-
Re: Evoluce, genetika, astrologie
14 odpověď odeslal(a) Martin Fridrich v Úterý 16.Ledna 2007 11:55:24
I když jde jen o volné pojetí, protože konkrétně a hmatatelně bušící srdce bychom museli zařadit jinak. To už je analytická záležitost.
-
Re: Evoluce, genetika, astrologie
15 odpověď odeslal(a) O. v Úterý 16.Ledna 2007 13:46:51
Rozumím, Martine
;-)
-
Re: Evoluce, genetika, astrologie
16 odpověď odeslal(a) Nové setkání v Pátek 26.Ledna 2007 14:43:14
Claude Tresmontant
Bible a antická tradice
(esej o hebrejském myšlení)
3. ČAS A VĚČNOST
Bergsonovy analýzy se ukázaly být výborným nástrojem při odkrývání biblického pojetí času. Bergson zvrátil antickou hierarchii věčnosti a času. Mohou nám jeho postřehy o koncentrovanějším trvání, jež je tvořivou věčností, pomoci pochopit biblický význam věčnosti, a tak i biblického pojetí proroctví?
Jako u Bergsona je i v hebrajském myšlení věčnost něčím radikálně jiným než ona věčnost, vyjádřená v Timaiu nebo v Třetí Eneádě. V helénském pojetí spočívá věčnost především v tom, že chybí čas. Ani čas zde není přijat s plnou vážností - jak by mohla být přijata věčnost?
...vjem světla, který zakouším, když na okamžik otevřu oči, a který celý spadá do jedné mé chvíle, je zhuštěním neobyčejně dlouhého dění, jež probíhá ve vnějším světě. Trilióny kmitů, jež jdou za sebou... a které by naplnily třicet století pro hmotu, která by dospěla k vědomí sebe samé, se vejdou do jediného okamžiku mého vědomí, vybaveného schopností tohoto stahování (kontrakce).
Tato zkušenost ukazuje, že "trvání nemá jediný rytmus". Lze si představit řadu různých rytmů, pomalejších a rychlejších, jež jsou měřítkem napjatosti či ochablosti různých vědomí a jež tak určují jejich místa v řadě ostatních jsoucen.
...Pro vědomí více napjaté, než naše, které by sledovalo vývoj lidstva "stahujíc" jej do velkých fází jeho rozvoje, by celé dějiny mohly spadat do velmi krátkého období".
Pro Boha je tisíc let jako jediný den.
...Doveďme tuto úvahu do důsledku. Dejme tomu, že moje přednáška trvá už řadu let, od prvního rozbřesku mého vědomí, že je celá v jediné větě a že mé vědomí je sdostatek odpoutáno od budoucnosti, že je nezajímá čin, takže se zcela věnuje tomu, aby obsáhlo smysl této věty.
Kontemplativní odstup vědomí, jež není zaujato vlastním prospěchem, však ještě nemusí, jako v platonismu, vylučovat jednání. Naopak, vědomí, schopné pojmout dějiny v jednotě jediného pochopení, je vědomí napjaté, tvořivé, výrazně činné, jeho jednání je však osvobozeno od praktických starostí. není to vědomí výrobce, ale tvůrce. Což není právě napjatost trvání nějaké vědomé bytosti měřítkem její schopnosti jednat, měřítkem objemu volné a tvořivé aktivity, kterou může do světa vnést?
U Bergsona se tedy setkáváme s pojmem věčnosti, který znamená, že tvořivé a svobodné vědomí může pojmout celou minulost ve věčnou přítomnost. Věčnost u Plotina zahrnuje, tota simul, minulost, přítomnost i budoucnost. Naproti tomu u Bergsona není budoucnost začleněna do věčnosti, a to proto, že dosud nijak neexistuje, dokonce ani jako čistá možnost. Budoucnost je třeba vytvořit. Brány budoucosti jsou doširoka otevřeny.
Myslet, že věčnost zahrnuje i budoucnost, znamená věřit, že budoucnost už v nějaké formě existuje - jinými slovy, že všechno už je dáno. Proti tomuto pojetí věčnosti se obrací celé Bergsonovo dílo. jeho vůdčí myšlenkou bylo, že skutečnost se průběžně vynalézá a tvoří a že novost je tím nejnápadnějším rysem, kterým se vyznačuje život. Zdánlivá souměrnost minulosti s budoucností pramení z prostorového znázornění času, jež znamená popření času.
Bergsonovská věčnost není uzavřená, není totalitou hotového bytí. Je otevřena budoucnosti právě proto, že je tvořivá. Vytváří skutečnost a možné se od ní odděluje krok za krokem tak, jako paměť od přítomnosti. Není to už pojmová věčnost, která je mrtvá, ale věčnost života. Věčnost živoucí a tedy stále v pohybu. Tu se nám odkrývá absolutno docela blízko nás...Žije s námi. Jako my, jen po určitých stránkách nekonečně soustředěněji a usebraněji v sobě samém také trvá.
V biblickém myšlení, jako u Bergsona, existuje zároveň věčnost i tvořivý a vynalézající čas. Čas není odvíjením toho, co je mimo čas již dáno tak, že by pohled zbavený časovosti mohl najednou uvidět, co je jednou provždy dáno. Čas je skutečně neustálý zrod "nepředvídatelně nového". Věčnost tedy nemůže být na druhém břehu času.
Jak jsme již řekli, prorok není člověk, který má přístup k té rovině, na níž je všechno už od věčnosti předvídáno, jako by to už bylo hotovo. Prorok je člověk, kterému je dáno porozumět úmyslům, jež sleduje božské tvořivé jednání. Právě proto, že jde o tvoření, nemůže znát hodinu konce, leda tak, jak rozeznává sedlák, že se blíží žně - totiž podle vzhledu obilí.
Biblická dialektika času a věčnosti vylučuje všechny formy fatalismu, každé pojetí předurčení, predestinace, jež spočívá na postulátu, že všechno je už někde hotovo, uzavřeno, a že nám zbývá jen odvíjet přadeno, osud již dávno utkaný. Čas ani dějiny nemohou mít smysl, jsou-li jen zdvojením a postupující kopií starého a mnohem dokonalejšího modelu, v němž je všechno už dáno.
Koexistence času a věčnosti - to je paradox skutečně vynalézajícího a svobodného tvoření a Stvořitele, který nic nepotřebuje a dostačuje sám. Bůh netvoří z podstatné nutnosti - ex necessitate divinae naturae - jako u Plotina a Spinozy, kde se nejedná o stvoření, skutečné vynalézání nového bytí, ale o emanaci, kde čas už vůbec není skutečný, kde jeden z dvojice pojmů čas - věčnost je nadbytečný, kde čas musí být znovu přijat do věčnosti "konverzí". V biblické metafyzice Bůh tvoří ze své svobody. Čas, to je probíhající stvoření, věčnost je hledisko tvůrce a jejich koexistence odpovídá tomu, že Bůh tvoří a přitom sám dostačuje. To je paradox stvoření, jež se děje ze svobody - jako dar. Okolnost, že Bůh si dostačuje, a přece jedná, otvírá perspektivu a nabízí hypotézu, kterou Nový Zákon potvrdí: Bůh tvoří z lásky. Bůh stvořil tvůrce. Dějiny jsou společné dílo, na němž spolupracuje Bůh a člověk. "Jsme boží spolupracovníci", SYNERGOI (1K 3,9).
Tvořivé jednání člověka existuje zároveň s jednáním božím, o něž se opírá, z něhož vychází a jímž je vedeno k plnosti své samostatnosti a svobody: "jste bohové".
Biblická metafyzika je - stejně jako filozofie Bergsonova - filozofií zárodku. Nepatří k matematickému, ale k biologickému typu. Proti emanačním metafyzikám klade metafyziku stvoření, jež stvořeným bytostem přiznává tvořivou moc. Tvoří nové tvůrce.
Biblická metafyzika je metafyzika dialogu. Chceme-li uchopit její smysl, musíme se vzdát myšlení o problémech v osamocených pojmech a snažit se vniknout do mnohem složitějších, ale o to bohatších dějů kolem souhry dvou spolupůsobících svobod. Problém času a věčnosti je paralelní s problémem svobodného rozhodování člověka a božího předyvědění, s problémem svobodné vůle a milosti. Milost působí se svobodnou vůlí tak, že ji na počátku předchází, v dalším ji vždy provází. V každém kroku působí společně, ne jednotlivě, ne střídavě, nýbrž zároveň...
5. SMYSLOVÁ SKUTEČNOST
Biblické myšlení nezná ideu "hmoty". V biblickém vesmíru není smyslová skutečnost zbavena významu. Není jí třeba zvenčí dodávat význam, který by sama od sebe neměla. Hebrejec miluje smyslovou skutečnost, protože není dualista. Má smysl a porozumění pro živly, protože nedělá ze smyslové skutečnosti něco, co je nepřevoditelně odděleno a vzdáleno chápání, co je neredukovatelně jiné než on sám. Smyslová skutečnost není pro Hebrejce ani špatná, ani klamná. Zlo nepochází z "hmoty". Hebrejec má smysl pro tělesnost právě proto, že v ní rozeznává její duchovní mízu. Biblický vesmír je pravý opak vesmíru manichejského. Mít smysl pro tělesnost, chuť pro živly a smysl pro duchovní a kontemplativní je z biblického hledisko jedno a totéž, protože smyslový svět byl stvořen slovem a je to tedy řeč. Stvoření slovem implikuje dialog. Smyslová skutečnost je projev, výraz. Implikuje někoho, kdo jí porozumí, kdo vytěží její srozumitelnou mízu, kdo posbírá její smysl, kdo ji okusí, bude se z ní těšit, dá jí jméno a bude o ní zpívat. Kdo donese duchu to, co z ducha pochází, kdo vyčte a rozezná smysl tělesně jsoucí litery, která pochází ze slova.
Prvky smyslové skutečnosti mají význam, něco znamenají. Celé stvoření je jakýsi rejstřík a tyto prvky jsou v něm jako trvající slova. Pisatelé bible od Geneze až po Apokalypsu užívají tuto symbolickou klavesnici v udivující souhře. Na téže klavesnici prvků, v týchž rejstřících, se stejným klíčem a podle stejných
pravidel kontrapunktu hrají variace, kde si prvky zachovávají svůj původní význam. Skrze smyslové prvky dochází ke kosmickému oběhu mezi Stvořitelem a člověkem. "Neboť jak déšť padá, nebo sníh z nebes, nevrátí se zpět, nýbrž napojí zemi, způsobí, aby mohla vypučet a rodit, semeno vydat k setbě a chléb k jídlu, tak i mé slovo, jež jde z mých úst, prázdné se ke mně nevrátí nikdy. Naopak vykoná, co se mi líbí, provede to, nač je posílám" (Iz 55,10-11).
V Novém zákoně se hlásaná obnova duchovního života přirovnává k mladému vínu, které se nemá dávat do starých měchů (Mt 9,17, Mk 2,22, Lk 5,37). A jedním z prvních "znamení" Ježíšových je proměnění vody ve víno v Káně. V Apokalypse říká hlas: "Oleji a vínu neškoď!" (6,6).
I olej představuje duchovní skutečnost, je svátostí pomazání izraelských králů. MÁŠÍACH, mesiáš, je ten, kdo byl pomazán "olejem radosti", říká skladatel žalmů. I vzal Samuel roh s olejem a pomazal ho uprostřed bratří. Potom sestupoval Jahvův duch na Davida počínaje tímto dnem a nadále (1S 16,12-13).
Vonné látky zápalných obětí spojují význam oleje a ohně: "příjemná vůně" stoupá z oběti a vrací se k Bohu. "Vznes se k tobě má prosba jak obětní kouř, zvednutá dlaň má jak večerní oběť" (Ž 141,2).
Přinášení oběti je okamžik návratu, odpověďi člověka v rozhovoru, vedeném smyslovými prvky. Přijímání obětovaných darů se stává porozuměním mystériu, když pod smyslovou podobou rozeznává skutečnou přítomnost slova.
Je posláním Kristovým zapálit tento oheň života, který obrozuje - a ničí to, co se nemůže podílet na neporušitelném životě. Duch svatý, sestupující na učedníky, se projevuje v podobě "ohnivých jazyků" (Sk 11,3).
Čím se liší podobenství, MÁSÁL, od symbolu platónského typu?
Podobenství je konkrétní smyslová skutečnost, faktum, či skutečný historický čin, který znamená nějakou skutečnost, která smyslová není. Význam je obsažen v tomto faktu, v této konkrétní skutečnosti. Chceme-li dospět k tomu, co je srozumitelné, nemusíme utíkat od smyslové skutečnosti. Musíme jen rozeznat její imanentní význam, který jí není zvenčí připsán nějakým spisovatelem, nýbrž tvoří podstatnou součást jí samé.
V mýtu o jeskyni říká Platón, že k poznání srozumitelného musíme vyjít, odvrátit se od smyslové skutečnosti, která je pouhým stínem. Platónský symbol, má-li představovat a znamenat nějakou metafyzickou či teologickou skutečnost, sahá k mýtu, k neskutečnému. Symbol je zbaven skutečnosti, svého "těla". Smyslové konkrétno není schopno nést poselství, sdělovat. K tomu je třeba sestrojit přelud. Jen neskutečno se může stát alegorií.
Naproti tomu Hebrejec užívá každodenní běžné skutečnosti jako znamení těch tajemství, která jsou vlastní potravou ducha, jako cesty k jejich poznání.
Chce-li vypravěč podobenství Ješua mluvit o tom, co je na nebesích, EPURANIA, ukázat, čemu se podobá království boží, vychází z každodenních a zcela "tělesných" skutečností. "Vyšel rozsévač sít semeno", "jedna žena vzala kvas a zadělala do těsta", "nezahyne-li pšeničné zrno", "od fíkového stromu se naučte podobenství" atd. Nikdy se neobrací k mýtu, k alegorii, k legendě. To, co existuje, obsahuje dost, aby mohlo označovat tajemství, která je třeba poznat.
Izrael nezná estetiku, nezanechal své památky v muzeích, za sály věnovanými Egyptu, Asýrii a Persii, kde je plno obdivuhodných děl, najdeme v koutku, věnovaném Palestině, jen rýč a několik nástrojů. Symbol chudoby, skrze niž jde Izrael za Krásou, jejíž jméno je podivuhodné. Tato asketická střídmost co do viditelných děl je plodem krajního napětí kontemplativního života. O zemi krásy, kde teče med a duchovní mléko Slova, o té Izrael ví, že není zde. "Neboť před tebou jsme cizinci a poutnící, jako všichni naši otcové" (1Pa 29,15).
Kontemplativní člověk, který si na cestě za krásou nepotřebuje dělat obrazy, netvoří umělěcká díla. Dík kontemplaci žije v osobním vztahu s trvalou krásou, a proto se mu umělecké dílo stává zbytečným. "Hledisko umělce je tedy závažné, ne však poslední...(Bergson, ES,25).
Bibličtí pisatelé nevyhledávali literární krásu pro ni samou. Byla jim přidána v hojnosti a vrchovatě. Nikdo nikdy nepsal tak, jako tito lidé. Krása formy, biblická poezie, vycházejí z kontemplace jako nadbytek a překypování. Nikdy se nestarali o dramatickou účinnost - a jakou sílu tragiky mají tyto absolutně oproštěné texty, kde se slova vynořují z mlčení, v jazyce, který prošel pouští, v jazyce lidí, kteří vědí, že všechno je marnost. Biblická písma prý obsahují příliš mnoho historie a zeměpisu, příliš mnoho fakt, než aby mohla být metafyzikou.
Odpor řeckého intelektu vůči vtělení má svůj původ v antonomii, kterou řecké myšlení vkládá mezi smyslovou skutečnost, která se děje, a to, co je srozumitelné a nečasové. Dualismus je opakem postupu vtělení.
6. NOVÝ KMEN
...Exodus, kočovnictví a odchod na poušť se v dějinách Izraele vyskytují stále a mají v nich zvláštní význam. Odcho, exodus, má svůj význam, protože Izrael není jen skutečnost etnická, ale i teologická.
Metafyzickým pokračováním aktu exodu je být cizincem: "Nestavte domy, nesejte obilí, nesázejte vinice, nic nemějte! Celý svůj život budete bydlet pod stany, abyste byli živy na zemi, na které dlíte jako cizinci. (Jer 35,6-7).
Exodus má svůj význam, něco znamená, protože to není jen historický fakt, ale i metafyzická skutečnost. Všechny skutečnosti Starého Zákona se udržují a prohlubují jistým prodloužením směrem k neviditelnému, které je jejich smyslem. Věci zapadli, ale jejich pravá skutečnost trvá, Pomíjí viditelná stránka znamení. Jeho smysl trvá. Exodus pokračuje, ne už jako empirický, ale jako vnitřní a duchovní.
VYLOUČENÍ DUALISMU DUŠE A TĚLA
Hebrejština nezná slovo "tělo" (SÓMA).
Tělo není u Akkaďanů a hebrejců ona chtrná slupka, kterou člověk pohrdá a jíž by se rád zbavil. Tyto národy se dokonce bránili oddělovat tělo od duše, která je oživuje. Pokud chtěli mluvit o živém těle, které Bůh vytvořil v matčině klíně, používali Hebrejci slova BÁŠÁR. Toto slovo se odlišovalo os slova ŠE´ÉR, které má užší význam a znamená spíše maso a masité části těla. Výraz "veškeré tělo", KOL BÁSÁR, znamenal všechny lidi.
Člověk je živá duše. Hebrejský pojem duše nelze interpretovat v duchu platónského dualismu. V hebrejštině není dichotomie duše - tělo. Duše v hebrejštině znamená člověka. Když k hebrejskému NEFEŠ, které Septuaginta překládá slovem PSYCHÉ, vztahujeme vlastnosti platónské PSYCHÉ, myšlené orficky a dualisticky, míjíme se zcela vlastním smyslem slova NEFEŠ a narážíme na spoustu falešných problémů. Podstatou tohoto těla, to jest člověka, jest duše. Odpadne-li duše, nezbývá tělo. Nezbývá nic, leda prach země.
Také výrazy "veškeré tělo, KOL HABBÁSÁR, a "veškerá duše", KOL HANNAFEŠ, se užívají ve stejném významu: první z nich znamená především celek všeho, co žije, druhý výraz znamená všechno živé.
Nauka o spáse, jež vyplývá z biblické metafyziky, je svou podstatou nadpřirozená. Při analýze biblického pojmu ducha uvidíme, co znamená křesťanská nadpřirozenost.
Duše žije: "dej život mé duši, abych tě oslavoval" (Ž 119,175). Umírá: "Ať zahyne má duše z Pelištany" (Sd 16,30). V Novém zákoně se objevuje týž výraz: "zemřela každá živá duše" (Zj 16,3). Naproti tomu však v bibli nikdy neumírá duch, RUACH.
Z hlediska dualistického systému jsme zvyklí vztahovat afekce a organické funkce k tělu a všechno, co náleží do oblasti psychologie, k duši. V biblickém myšlení, protože není dualistické, se vášně, organické funkce i vjemy vztahují právě tak k duši jako k orgánům a naopak i myšlenky a city patří k tělesným orgánům. Hebrejština se vyhýbá rozdělování duše od těla. Biblická tradice se však s postupem vlastního zjevení stále výslovněji zmiňuje o novém prvku, který neexistuje ve filosofických antropologiích: o duchu, RUACH, což Septuaginta překládá PNEUMA a Nový zákon nazývá pak tímto slovem. Biblické pneuma, to je nadpřirozená část v člověku, jeho podíl na nadpřirozeném řádu.
Kdybychom chtěli ve filozofii nalézt předtuchu či intuici tohoto ducha v biblickém smyslu, museli bychom se obrátit k tomu, co nejkontemplativnější z řeckých filozofů nazývali "cosi božského", THEION TI, v člověku.
Duch člověka, je to v něm, co je schopno setkání s Duchem božím. Tento Duch svědčí spolu s naším duchem, že jsme děti boží. (Ř 8,16).
Duch je v člověku stálým a podstatným pozváním ke změně, k překročení lidské přirozenosti, jež by stvořenému člověku umožnily podílet se na nestvořeném životě jeho Stvořitele. Duch, Pneuma, je sám o sobě již něčím nadpřirozeným, je to "závdavek", jak říká Pavel, který nás uvádí do jiného řádu, než je řád přirozenosti. Co je člověku vlastní v evoluci života a čím se hluboce liší od zvířat. Podstatou člověka je být na přechodu. Přirozeným místem člověka, lze-li to tak říci, je být pojítkem mezi stvořením a Stvořitelem. V člověku se celé stvoření vrací ke svému Stvořiteli, jím se uzavírá kruh.
Dialektika "těla" a "ducha" je něčím pro bibli zcela specifickým. Přes všechnu podobnost slov nemá s řeckou dialektikou "těla" (SÓMA) a "duše" nic společného a nesmí se s ní zaměňovat. I když se spolu po dvě tisíciletí mísily, je třeba je pečlivě odlišit.
Protiklad biblického těla a ducha tedy není dualitou v rámci přirozenosti samé jako substanciální dualismus těla a duše v řecké filoyofii, nýbrž protikladem mezi řádem přírody, přirozeného, a zjeveným řádem nadpřirozeného.
-
Re: Evoluce, genetika, astrologie
17 odpověď odeslal(a) Turnovský v Neděli 28.Ledna 2007 13:36:04
dík za ty pasáže o Bergsonovi, Bergsona potřebujeme studovat, neb ovlivnil Rudhyara
-
Re: Evoluce, genetika, astrologie
18 odpověď odeslal(a) Ondřej v Neděli 28.Ledna 2007 15:19:35
Je to opravdu inspirativní text, i když jsem teď v rozpoložení kdy se mi tolik nedaří se do něho ponořit.
Pokusím se tedy ještě vrátit k titulnímu předmětu této otázky, tj. ke knize Jaroslava Flegra: Zamrzlá evoluce.
Je pozoruhodné, jak evoluční trendy, které jsou v této knize popsány korespondují s vývojem ve prospěch individuace.
Jmenovitě trend specializace organismů, který se projevuje např. tzv. disruptivním výběrem (=černý nebo bílý motýl má větší šanci než šedý), který umožňuje organismům využít nejrůznějším způsobem dané omezené zdroje.
Na rozdíl od uniformních organismů, kteří umějí využít zdroje jen jedním či několika málo způsoby, je jich jak kobylek a v podstatě zdroje drancují.
Vzpomínám si přitom na biblické "vcházejte úzkou branou (zřejmě tedy každý tou svojí), široká vede do záhuby"
-
Re: Evoluce, genetika, astrologie
19 odpověď odeslal(a) hanka v Neděli 28.Ledna 2007 16:20:22
Poznámka k textu v odp. č. 16
k odstavci VYLOUČENÍ DUALISMU DUŠE A TĚLA:
hebrejské BASAR(=tělo) je skutečně mnohdy zaměňováno za řecké SOMA, ačkoli má v řečtině jiný ekvivalent, a to SARX.
Pokud si vybavuji, pak SOMA=SARX+OSTEON+HAIMA
tedy fyzickéTĚLO=SARX+KOSTI+KREV
V angličtině se někdy překládá BASAR, tedy sarx jako FLESH.
-
Re: Evoluce, genetika, astrologie
20 odpověď odeslal(a) Turnovský v Neděli 28.Ledna 2007 16:35:10
http://www.rezonance.cz/aktuality.htm
ve věcvi překladů starozákoních textů do národních jazyků se mi osvědčilo spíš než nahlédnutí do křesťanských překladů, sehnat si překlad, který používá židovská komunita.
-
Re: Evoluce, genetika, astrologie
21 odpověď odeslal(a) Martin Fridrich v Pondělí 29.Ledna 2007 11:14:27
Ta útlá knížečka je od začátku do konce natolik výživná, že ji považuju za velké znovuobjevení. Rozpracovává témata, se kterýma jsem se poslední dobu vnitřně utkával, pak jsem si k ní náhodou sedl a nestačil se divit, jak jsou tam všechna hezky a odborně rozvinutá. V tomto nejsem skromný a těší mě, že jsem v Tresmontantovi našel svělou oporu pro to, co tady poslední dobou, po svém a neuceleně, píšu. To, že cítím, že je to jenom začátek nové práce je taky podstatné, podstatnější, než vše zde uvedené a do minulosti se odebírající. To už se pak vztahuje i k otázce uvědomnění si vlastní permanentní chudoby, neustále vznikající potřeby jít dál, shodit ze sebe jakýkoli závoj a stát se prostým chodcem v obyčejném novém ránu. Vždy novém, vždy nové k řešení a žití předkládajícím.
VÍRA JAKO DUCHOVNÍ POCHOPENÍ
Pochopení znamená rozlišovat v samém jádru rodícího se stvoření, v samém jádru dějin to, co je jejich principem a zárodkem.
Každé stvoření vzniká ze zárodku. Zárodek je princip, počátek. Je však také cíl, neboť realizace organismu je jen vyjevením toho, co bylo v zárodku implikováno. Organismus a jeho zárodek nejsou dvě různé věci. Organismus je zárodek, který dosáhl své plnosti, který se - lze-li to tak říci - plně vyjádřil. (Viz.Bergson, EX, 190)
O biologickém zárodku lze říci to, co Bergson napsal o zárodku intelektuálním, z něhož vzniká dílo: je to dynamické schéma, čekání obrazů, princip vnitřního zaměření.
V biologickém vývoji se takový zaměřující princip podle Bergsona projevuje. Všechno se děje tak, jakoby nějaká neurčitá a mlhavá bytost, ať už jí říkáme člověk nebo nadčlověk, hledala své uskutečnění a dosahovala ho tak, že se cestou vydává nějaké části své podstaty (EC,267).Ačkoli vedle vývojové linie, vedoucí k člověku, byly ještě další a přes všechnu nedokonalost, která na člověku samém lpí, lze s odvoláním na zkušenost říci, že právě člověk je důvodem a smyslem celé organizace života na naší planetě.
Tato myšlenka pračlověka či nadčlověka jako zárodku evoluce připomíná kabalistickou nauku o ÁDÁM KADMÓN a sahá ještě dál k mesianismu starozákonních proroků: Cíle bude dosaženo teprve tehdy, až bude konečně existovat to, co mělo teoreticky existovat na počátku: božské lidstvo.
Smyslová skutečnost je v porodních bolestech. Ale to, co ji hněte, samo není smyslové a viditelné. Viditelná je natura naturata, natura naturans je svou podstatou neviditelná. To, co je přístupno smyslům, je vždy jen okamžité a přechodné, z podstaty věci nemůže být ani principem, počátkem, ani koncem, cílem. Počátek je s metafyzickou nutností skrytý: Deus absconditus.
Chceme-li realisticky a věrně myslet jakoukoli živou skutečnost, dejme tomu rostlinu, nesmíme zůstat jen u toho, co vidíme. Protože také sami žijeme, musíme své chápání zaměřit směrem k dospívající rostlině, v duchu sledovat dynamismus jejího vznikánáí a spolu s ní se obracet k plodu, který je dosud neviditelný. Kdo zůstane u toho, co je vidět, kdo tam ustrne, kdo se fixuje k viditelnému květu, je daleko od skutečnosti, neboť viditelný květ už patří minulosti. Neviditelný púlod je již skutečnější, než tento květ. Rostlina žije, existuje jako živá jen v tomto napětí a na cestě k neviditelnému plodu. Má-li být naše myšlení věrno živé rostlině, musí spolu s ní doufat v plody, které přijdou, a které jsou smyslem jejího bytí. Fixování na krásu květu má v sobě cosi převráceného. Chápání skutečnosti je naděje. Nedaří se bez jistého vnitřního úsilí, které se spojuje s rodící se skutečností, která se
tvoří. Myšlení, které se nepodílí na imanentním aktu stvoření, není skutečné: neboť tvar tohoto světa pomíjí (1K 7,31).
Biblické pojetí chápání souvisí s pojetím času, s pojetím skutečnosti, která se rodí. Naděje je ta ctnost, která spojuje ducha s neustálým tvořením. Víra předjímá skutečnost.
Ani neydar nemůže mít v rámci hebrejského myšlení - dík jeho pojetí času jako stvoření - týž výynam jako v hotovém kosmu, kde čas nehraje žádnou roli:
v hotovém světě se nezdar pojímá jako věc, na níž člověk uvízne.
Biblický vesmír se rodí, stále se vynalézá a objevuje. Nezdar se zde nechápe staticky, nýbrž jako okamžik, jako fáze procesu stvoření a zrodu.
V evoluci má neúspěch svůj smysl. Vždyť víme, že všechno tvorstvo spolu s námi vzdychá a bolestně zápasí až dosud (Ř 8,22).
Víra, toto duchovní a nadpřirozené pochopení, je rozeznáváním onoho zárodku, který působí v srdci stvoření, který je jeho počátkem i smyslem. Víra je základem věcí, v něž doufáme, a přesvědčenost op věcech, které nevidíme...Vírou chápeme, že slovem božím byl ustaven svět, takže to, co vidíme, nepovstalo z toho, co máme před očima
(Ž 11,1.3).Slovo není jen zárodkem života, je také světlem: V něm byl život, a život byl světlem lidí.
Tento zárodek stvoření je Slovo, jeho podstatou je tedy význam, smysl. Až přijde v těle každé jeho gesto, každý čin vtěleného Slova bude znamením, SÉMEION. Víra je četba tohoto významu, rozeznávání slova ve smyslové podobě těchto znamení. Biblické
pojetí porozumění, chápání, je v dokonalém souladu s biblickou METAFYZIKOU SMYSLOVÉ SKUTEČNOSTI JAKO ZNAMENÍ, s metafyzikou skutečnosti, která se tvoří a jejíž zárodek, výhonek je Slovo.
Význam sám není přístupný smyslům, musí se rozlišit, vyčíst, uprostřed toho, co je smyslově dáno. Je podstatou chápání, že nezůstává u viditelných znamení, že se na ně nefixuje, nýbrž jde za významem. Co lze poznat o Bohu je jim zjevné, Bůh sám jim to zjevil.
Čtení významu v tom, co vnímám, je jisá činnost, která se neobejde bez přiměřeného úsilí, žádné vnímání není pasivní, je vždy rozhovorem mezi vnímanými daty a vnímajícím subjektem, oběhem mezi nimi, je výměnou. Víra je čtení toho, co je nám dáno, čin porozumění přitom vyvěrá z ducha, který
pobývá v člověku. Jak už jsme řekli, je tedy víra "duchovním porozuměním", SYNESIS PNEUMATIKÉ (Ko 1,
9).
Víra je porozumění. Nic není biblické teologii víry a biblickému chápání porozumění vzdálenější, než karteziánské rozdělování "přirozeného rozumu" a "víry", než fideismus. Novozákonní víra, PISTIS,
je to, co proroci nazývají porozuměním a poznáním.
Tato víra se často zaměňuje za platónskou PISTIS, která - podle 6.knihy Politeie - je jedním z posledních způsobů poznání, jedním z nejnižších, který už ani nezaslouží název poznání. Novozákonní víra se, jinak řečeno, zaměňuje za věřivost. Tak se z víry stává nesrozumitelné monstrum. Fideismus, tato latentní hereze, dětská nemoc, panuje nepozorován v mnoha duších od dob Descartovývh a Pascalových.
Protože je víra porozuměním, znamená především naslouchat: víra je tedy ze slyšeného. Víra jako duchovní porozumění je činnost, čin, který se rodí
ve skrytu srdce, u zdroje bytí.
Odpověď, kterou Ježíš v jakési hluboké úctě k člověku očekává, je projevem vnitřního dialogu dvou svobod, Ducha svatého s duchem člověka ve skrytu srdce. "Šťastný jsi, Šimone Barjóná, neboť to ti nezjevilo tělo ani krev, nýbrž můj nebeský otec" (Mt 16,17).