Zobrazení otázky a odpovědí
-
Opět skvělý Václav Bělohradský
2644 otázku odeslal(a) PT v Neděli 16.Ledna 2005 23:41:33
Václav bělohradský 13.1.2005 v Salonu Práva
Epocha samovzněcování
" Všichni, kteří se někdy věnovali důkladněji nějakému problému, brzy vycítili, že ať jsou, kde jsou, bez pohledu nebo dokonce pomoci zvenčí se v určitém momentě už dál nedostanou."
Tak shrnuje neurolog a psychiatr Cyril Höschl v jednom ze svých děkanských projevů obecný smysl snad nejomílanějšího teoretického objevu dvacátého století - teorémů o neúplnosti a nerozhodnutelnosti německého matematika Kurta Gödela. První stanovuje, že v každém systému existují tvrzení, která v rámci toho systému nelze dokázat; druhý pak, že neexistuje metoda, pomocí níž bychom mohli rozhodnout, která tvrzení v daném systému to jsou.
Největší katastrofy jsou vždy důsledkem toho, že nejsme ochotni připustit, že bez zprávy zvnějšku nerozumíme ani tomu, co děláme, ani tomu, co chceme dělat. Žádný systém nemůže dosahovat efektivně svých cílů bez schopnosti vystavit kritice zvnějšku to, co považuje ve světě za relevantní.
Potřeba pohledu zvnějšku je radikální potřebou, kterou každý systém musí umět uspokojit, chce-li přežít. Je úzce spojena s potřebou přátelské solidarity, bez níž by si lidé neuměli být navzájem vnějškem a oceňovat se v této roli. Kdo nemá přátele, nemůže být rozumný; rozumné chování se může rozvinout jen v přátelských vztazích, v nichž zakoušíme pohled zvnějšku, ale nemáme z něj strach.
Potřeba vnějšku znamená, že nechceme kolem sebe jen ochotné pomahače naší sebeinterpretace, našeho boje o dosažení našich cílů. Chceme, aby naši přátelé kladli odpor tomu, co děláme a čím chceme být, odpor nejen přátelský, ale i obětavý: zvnějšku nelze vyslat zprávu bez vydání energie a žádnou přijmout bez otřesu.
Pokušení obejít se bez pohledu zvenčí, nenechat se žádným vnějškem zdržovat a zpochybňovat, je klíčovým pokušením naší doby: Televize by se chtěla zabývat jen televizí, ekonomický růst by chtěl být popisován jen ekonomickými kategoriemi, o politice by chtěli mluvit jen politici, o financích jen finančníci, o vědě jen vědci... Společnost se rozrůzňuje do sektorů, z nichž žádný už se nechce zodpovídat nějakému vnějšku, protože vnějšek zdržuje, lidé zvenčí neznají správný slovník a překlad je drahý.
Přišla epocha insiderů, kteří se cítí vnějškem ohroženi a žádným outsiderům nejsou ochotni zdůvodňovat svá rozhodnutí.
Dva nejviditelnější symboly současného politického směřování průmyslové civilizace jsou Berlusconi a Bush. Mají společný cíl: moc, která nepřipouští žádný pohled z vnějšku, jen "embedded information". Spojuje je planetární útok na dělbu moci - moc ekonomická, soudní, mediální, kulturní, vojenská, administrativní a politická se v jejich pojetí politiky mísí v nový typ neprůhledné moci, kterou nazvěme "moc postdemokratická".
Archetypem šílenství v západní civilizaci je ztráta smyslu pro rozdíl mezi mapou a teritoriem. Kdo se snaží nahradit teritorium svou mapou, je blázen. Bláznovství je ale na Západě velkým pokušením, hrdinové největších evropských literárních děl bojují s jeho zaslepující silou. Je o ní i nejdramatičtější román Milana Kundery Život je jinde. Jeho hrdinou je člověk, který nikdy nevyroste ze svého "lyrického věku"; lyrika tu není jen literárním žánrem, ale životní kategorií, označující touhu po životě, v němž žádný vnějšek neklade odpor našemu blouznění. "Lyrika je území, na němž se jakékoli tvrzení stává pravdou... Génius lyriky je génius nezkušenosti. Básník ví o světě málo, ale slova, která z něho vycházejí, řadí se do krásných skupenství, definitivních jak krystal."
Člověk, který nepřekonal svůj lyrický věk, nikdy nikoho nepotká, nikdy nikomu neporozumí, nikdy se nesetká se svým vnějškem, nikdy neudělá žádnou zkušenost. Velké slovo modernosti "zkušenost" označuje ve všech svých variantách otřes, který v nás vyvolává každé setkání s vnějškem naší verze světa i nás samých.
Dnes je lyrický věk věkem nás všech. Lidé už nechtějí mít obtížný a omezující vnějšek, chtějí věřit na verze světa, které vyrábí reklama. Ty žádný vnějšek nemají: koupíš si mýdlo značky Dove a tvá kůže bude vláčná, vdáš se za svého šéfa (či oženíš se se svou šéfkou, abychom byli politically correct). Václav Havel kdysi mluvil o "samovzněcování médií", ale všechny obory lidské činnosti jsou dnes takovým "samovzněcováním".
Věk "samovzněcování" má i svou jedinou světovou supervelmoc. Její manipulované masy se přelévají do všech míst na naší planetě, nepřipouštějí žádný pohled zvenčí, proti každému možnému vnějšku vedou preventivní válku. Kapitán Richard Ashby byl americkým vojenským soudem zproštěn viny za zabití dvaceti lidí v lanovce v italském Cermiz, jejíž lano přeťal při cvičném letu. Po osvobozujícím rozsudku poskytl tisku rozhovor (Corriere della sera, 6. 3. 1999). Malý úryvek: "Pravda mě zbavuje viny. Italská vláda dala National Imagery and Mapping Agency kopie svých map, které obsahovaly pověstnou lanovku. Ale National Imagery and Mapping Agency je nevzala v úvahu a ignorovala je při tvorbě vlastních map. ...Na mapách National Imagery and Mapping Agency lanovka není."
Každá společnost a každý jednotlivec musí zápasit uvnitř sebe s takovou lyrickou "imagery and mapping agency", která nechce brát v úvahu mapy druhých lidí, ale současné USA na ní založily své impérium.
V úvaze Pravidla korupčního politického trhu politolog Michal Klíma píše (LN, 4. 11. 2004): "Politické strany se v postkomunistickém Česku staly do značné míry firmami, které prosazují osobní a skupinové zájmy svých manažerů na celostátní, regionální a komunální úrovni... Klientelistická praxe... produkuje studené technology moci, kteří se vyznačují jistou mírou korupčního potenciálu. Jestliže některým z nich by ještě nedávno mnozí nepodali ruku, dnes jsou nezastupitelní právě svými klientelistickými vazbami, a proto okupují nejvyšší místa stranických hierarchií. V té či oné míře se to týká předsedů všech parlamentních stran i funkce hlavy státu..."
Michal Klíma tu popisuje obecný trend, který britský politolog z Evropské univerzity ve Florencii Colin Crouch nazval postdemokracie. V jeho pohledu je demokracie ve fázi úpadku, pomalu zaniká a na jejím místě se vynořuje postdemokracie, jejíž hlavní charakteristikou je postupné nahrazování právního státu a parlamentní demokracie sítí efektivně lobujících mocenských skupin, jejichž cílem je prosadit v utilitaristicky orientovaném smlouvání pravidla hry, výhodná pro nejmocnější ekonomická uskupení.
Postdemokracie není úplným popřením demokracie, některé součásti starého režimu přežívají - volby, politické strany, odbory. To, co mizí nejrychleji, je propojení občanských práv s právy sociálními, které se prosadilo v Evropě padesátých let 20. století pod názvem sociální stát.
Rok 1989 a následná globalizace ukončily také dlouhou hegemonii staré národní buržoazie, jejíž vláda se opírala o masově sdílenou národní kulturu a solidaritu. Většina soukromého kapitálu je dnes v rukou malé skupiny lidí, obrat jejich společností snadno překonává HDP celých států. K maximalizaci svých zisků si tato anacionální hyperburžoazie bez dialogu se sociálními partnery demokratických vlád vynucuje "flexibilitu", jak se dnes označuje postupné odtržení pracovních vztahů od práv občanů zakotvených v ústavě.
V postdemokratické době se lidé jen málo starají o politiku, mají málo informací, kritizují systém bez naděje na nápravu a média tu mají ohromující moc. Skončila epocha, v níž politika byla pojímaná jako obrana vlastní kulturní a politické identity - komunistické, katolické, socialistické, liberální, menšinové, národní...
Na otázku Co byl Karel Čapek v české literatuře? odpovídáme jinak v době, v níž už známe dílo Kundery a Hrabala, protože každé po tom mění smysl toho, co bylo před tím. Jak odpovědět na otázku Co byla demokracie? v době postdemokratické?
Z hlediska naší postdemokratické zkušenosti, řekl bych, se jádrem staré demokracie jeví dělba moci. Demokrat moc dělí a deleguje, podle toho ho poznáte. Jeho nejhlubším přesvědčením je, že dělba moci zvyšuje odolnost všech aktérů systému proti pokušení přeslechnout hlasy zvnějšku. Každá moc, i ta nejmenší, musela se v demokracii potýkat se svým vnějškem, žádná se nenechala zredukovat na pouhý komplement druhých mocí. I moc rodičovská například či moc učitele musela zápasit s mocí dětí nedat se zredukovat na nástroj rodičovských či učitelských představ. Každá moc tu musela brát v úvahu hlasy zvnějšku, které jí odporovaly.
Připomeňme si kořeny filosofie omezené moci v americké ústavě, zabývají se jí Listy federalistů č. 47-50. Pár úryvků: "soustředění veškeré zákonodárné, výkonné a soudní moci do týchž rukou, ať jedněch, mnohých či dědičných, je tyranie" nebo "oddělení mocí nezajistí papírové překážky, ale jejich vzájemné udržování se v mezích, opozice, konkurence". Ve společnosti, v níž se musíme o moc dělit, dosahujeme svých cílů obtížněji, protože do našich životů jsou vestavěny retardéry - musíme se dohadovat s hlasy zvnějšku, které neznají náš jazyk, nevědí, co je pro nás relevantní, neberou naše hlediska jako samozřejmá.
Dělba moci nastoluje režim, v němž jsou všichni donuceni "udělat zkušenost", setkat se se svým vnějškem, vzít v úvahu mapy druhých lidí. Péče o smysl pro rozdíl mezi mapou a teritoriem je zakládající hodnotou demokracie, lidé se tu učí zakreslovat do mapy i hledisko, z něhož své mapy světa kreslí.
Slovo poznání, na němž západní civilizace vybudovala své vratké chrámy, má svůj hluboký existenciální předpoklad - schopnost mít odstup od každé přirozené (mateřské) verze světa, otevřenost zkušenosti vnějšku, jeho omezující síly. Život v demokratické společnosti založené na otevřenosti vůči vnějšku, má i svou anarchickou strhující energii. Myslím, že nejhlouběji ji zachytil Bohumil Hrabal ve svém užaslém líčení ohromující a ničivé krásy "všeho, co jde proti nám".
Znamením doby postdemokratické je, že moc už nechce být dělena, nechce vykazovat svá rozhodnutí před "vším, co jde proti ní".
Sigmund Freud viděl v první světové válce událost, která otevřela Evropanům oči: "civilizace" byla jen slupkou, kterou lze snadno odhodit. Válečná propaganda ukázala, jak snadno lidé přestanou být kritičtí, jak snadno uvěří jednostranným informacím, ztratí odstup nutný k samostatnému úsudku. "Dokonce i sama věda ztratila svou nestrannost." Protivník je zbaven lidské úcty a psychiatři nepřátelské strany ho prohlásí za blázna nebo za zdegenerovaného. Normy jako nelhat a nezabíjet, nezneužívat výhod, které ničení a lhaní nabízejí, přestaly platit. Stát se dovnitř tváří jako strážce mravních norem, navenek ale poroučí svým občanům zabíjet, vraždit, mučit, podvádět... "Začíná nám připadat, jako kdyby nikdy ještě žádná dějinná událost nezničila tolik cenného společného majetku lidstva, nesnížila tak důkladně všechno, co mělo svoji výši."
Každá válka ničí to, "co má svoji výši". Platí to i o preventivní válce proti terorismu. Znovuzvolení Bushe dokazuje, že je možné lhát o důvodech k válce, nerespektovat mezinárodní legalitu, vyměnit přátele za pouhé "ochotné pomahače" a nebýt za to voliči potrestán. Obludná blbost soukromých TV, reklamy, Bushových projevů, jeho gest, obludná prázdnota hesel Iraqui Freedom nebo obrana lidských práv (jen tam, kde hegemon chce prosadit své ekonomické zájmy) - i to jsou způsoby "zničení všeho, co mělo svoji výši".
Co vyznačuje to, "co má výši" v západní civilizaci? Pojem "kulturní výše" odkazuje na Západě na odstup od démona souhlasu, který vládne každodenní obživě; odkazuje také na intelektuály, kteří z odstupu od samozřejmého udělali základní hodnotu svého života. Vysoká kultura je vždy bojem o odstup od statu quo, a proto je opakem kultury masové, která je založena ne na pochopení příběhu, ale na identifikaci s jeho hrdinou.
Všechny války, ať horké, studené či preventivní, začínají vždy útokem proti intelektuálům, kteří mají odstup od událostí, nevěří jejich povrchu, vidí je v souvislostech a mají o nich "své teorie".
Jeden z největších filosofů minulého století Hans-Georg Gadamer napsal: "Teorie je právě tak původní antropologická danost jako praktické a politické mocenské jednání. Všechno tady záleží na schopnosti vždy znovu dosahovat rovnováhy obou těchto sil člověka. A jsem přesvědčen, že lidská společnost existuje jenom proto a jen potud, pokud taková rovnováha trvá. K politické náruživosti patří posedlost účely, k teoretické patří svoboda od účelů... Rovnováha mezi posedlostí účely a svobodou od účelů se však týká lidského života jako takového. Ten je jako lidský možný jen tehdy, pokud v našem účelně zaměřeném konání zároveň trvá i svoboda od účelů. Kdo je schopen odstupu od sebe sama, kdo je schopen nahlížet omezenost svých životních okruhů a tím i otevřenosti pro druhé, toho skutečnost neustále koriguje."
Je to hluboká úvaha: jen člověk, který má odstup od cílů, za nimiž jde se vší rozhodností, může být "opraven skutečností", může mít smysl pro věci, které se ukazují, jaké jsou, bez ohledu na to, k čemu se nám hodí; fundamentalista naopak se nedá opravit skutečností, protože nevidí než své cíle.
Slovem "teorie" Gadamer označuje vztah ke světu, který se rodí z odstupu k tomu, co se nám vnucuje jako samozřejmé. Dělba moci je jedním ze způsobů, jak si zajistit odstup od našich cílů, jak myslet "teoreticky" v Gadamerově osvobozujícím smyslu.
Klíčová otázka: co hájit v době postdemokratické jako nejcennější dědictví demokracie? Volby a bavičský mumraj, který jim předchází? Strany, které se staly "firmami", jak napsal Michal Klíma? Sociální stát, který sice proměňuje rovnost formální v rovnost reálnou, ale vyvíjí se také v byrokratickou obludu? Otevřený veřejný prostor, v němž se formuje poučený a rozumný konsensus? - Má ale veřejný prostor ještě takovou funkci?
Petr Pithart například odůvodňuje své odmítnutí práva občanů vyjádřit v referendu svůj názor na ústavní smlouvu EU tím, že nevěří, že by byli ochotni číst s porozuměním tři sta stránek textu. A kdo má právo říci, že těm stránkám "rozumí"? Profesoři právnické fakulty?
Světový hegemon legitimuje svůj imperialismus hesly o "vývozu demokracie". Co ale lze z demokracie vyvážet? Vynucené volby jako v Iráku, supermarkety či Washingtonský konsensus (privatizace, liberalizace a vyrovnaný veřejný rozpočet), soukromou TV, tržní ekonomiku, politické strany jako v postkomunistických zemích, kritické veřejné vědomí?
Navrhuji hájit v době postdemokratické jako nejvlastnější dědictví evropské demokracie vztah mezi tím, "co má svoji výši", a politickým rozhodováním. Smyslem pro význam vyšší kultury se naše demokracie liší od americké, která je založena naopak na bezvýhradném příklonu k masové kultuře. Je to dvojznačné dědictví, souvisí totiž s nerovností, feudalismem a rolí šlechty v evropské společnosti. V každém případě ale "vyšší kulturu v Evropě" vyznačuje kritický odstup od samozřejmosti každodenního boje o pokračování všedního dne výroby a konzumu. Bez takového odstupu bychom byli fanatiky, které skutečnost nemůže korigovat.
Planetární útok na dělbu moci přišel ve chvíli, kdy posedlost ekonomickým růstem už nedovoluje připustit žádný pohled zvnějšku, jinak by se jeho obludná nesmyslnost stala zjevnou a mašinérie postdemokratické moci by se zastavila. Vnějškem Růstu jsme my všichni, ale náš hlas nemá váhu - ekonomický růst chce být měřen jen ekonomickými kategoriemi a jeho manažeři se chtějí zodpovídat jen sami sobě. Občané smějí být pouze ochotnými pomahači, ne vnějškem, před nímž musí ekonomický Růst vykazovat svůj smysl.
Informace o ekonomických a sociálních důsledcích globálního ekonomického růstu - klimatických změnách například - vytvářejí obrovský deficit smyslu uvnitř západní civilizace, který maskují floskule o "křesťanských kořenech Evropy", nebo "kulturní boj" (tak to nazval Jiří Přibáň) za nadřazenost "hodnot Západu", jak jej známe u nás především z textů vycházejících v MfD. Planetární útok na dělbu moci ničí v západní civilizaci institucionální předpoklady odpovědnosti a kritického vědomí - pohledu zvenčí, před kterým musí každá činnost ospravedlnit své cíle.
Starou demokracii už uhájit nemůžeme, proces postdemokratizace příliš postoupil. Klást odpor planetárnímu útoku na dělbu moci ale neznamená jen hájit jeden historicky překonaný politický systém. Znamená hájit univerzální dědictví evropské civilizace, předpoklad všeho, "co v ní mělo výši".
-
Re: Opět skvělý Václav Bělohradský
1 odpověď odeslal(a) oi v Pondělí 17.Ledna 2005 12:44:45
Uff!!!
To jsem potřeboval.
O.
-
denní konstelace
2 odpověď odeslal(a) Václav Bělohradský v Pondělí 17.Ledna 2005 21:07:22
-
Re: Opět skvělý Václav Bělohradský
3 odpověď odeslal(a) Večernice v Pondělí 17.Ledna 2005 23:55:27
.
Tady také předpokládám pouze hodinu pro zavěšení jako nutnost.
Tadÿ mě jeho skvělý verbální intelekt zaujal přes -nádherně volnou průpleskovou opozici- Venuše Střelec- verusu Saturn Blíženec. Paráda. Skvělý intelekt. Pochopitelně umocněn, jak jinak exaktní konj.Sev.Nodu s královským Plutonem-7.st.(opět uranovská cifra) podtrženo exaktní konj.Urana.Mars 5 st.( komunikace, emoce) a sextilové vazby.
Letos se usadí Saturn na dva roky do Lva v trinu na jeho Jupiterovkou Venuši.Ještě hodně z jeho pera -uslyšíme... Večernice
-
Re: Opět skvělý Václav Bělohradský
4 odpověď odeslal(a) Iva v Úterý 18.Ledna 2005 07:54:04
A nezapomněla bych na to,že onen jmenovaný UranMars v Blížencích a Pluto con DH je spojen sextilem do trojúhelníku s Neptunem ve Váhách=idee společnosti(+Luna jakožto vlast,národ,lid).
-
Re: Opět skvělý Václav Bělohradský
5 odpověď odeslal(a) Iveta Marková ve Čtvrtek 20.Ledna 2005 22:43:58
Živá voda!
Několik nesouvislých, avšak souvisejících poznámek.
"Potřeba pohledu z vnějšku je radikální potřebou, kterou každý systém musí umět uspokojit, chce-li přežít."
To je mimochodem trefný výklad "pracovní náplně" Saturna. A navíc,v textu je mnoho míst, které jsou kvalitními výklady některých sabiánských symbolů.
"To, co mizí nejrychleji,je propojení občanských práv s právy sociálními."
Velkým problém na západ od nás, je stěhování výroby na východ. Nadnárodní firmy to zdůvodňují lacinější pracovní silou, ale skutečným důvodem je právě to, že zaměstnanci žádají podíl na rozhodování ve firmách, zajímají je souvislosti v jakých působí jejich firma a to nejenom ekologické. Firmy jsou pod tlakem požadavků, aby dopady své činnosti vyrovnávaly ze svých zisků. To je to, co je v Evropě na výši, ale obvyvatelé jsou za to "trestáni" úbytkem pracovních příležitostí. Dalším problém je, že firmy si zvou pracovníky z ne-západních zemí, kteří jsou sice kvalifikovaní, ale nemají toto vědomí souvislostí, čímž si často vyslouží nevraživost tuzemských pracovníků. Toto napětí není často jasně verbalizováno a je lehce zneužitelné pro staré formy nenávisti jako je rasismus, náboženství apod.
"...efektivně lobující mocenské skupiny, jejichž cílem je prosadit smlouváním pravidla hry, výhodná pro nejmocnější ekonomická uskupení."
Nejmocnějšími ekonomickými uskupeními jsou bezesporu finanční instituce - spořitelny, pojišťovny, fondy všeho druhu, ale zejména banky. Mohou kdykoliv jednotranně měnit pravidla hry, např. zvyšování poplatků,zavádění nových, manipulace s osobními daty apod. Mají moc inciovat soudní procesy, ovlivňovat jejich průběh i výsledek. Působením na politickou moc si např.vymohly vyvedení pochybných úvěrů na státní instituci, což znamená, že to zaplatí daňový poplatník, tedy my všichni. Dělba moci se stává iluzorní.
Je tu však ještě další riziko. Kromě toho, že banky ovládají nutnou podmínku kapitalismu, tedy kapitál, (ke kterému drtivá většina obyvatel nemá přístup, naopak obyvatelé jsou nuceni se celoživotně zadlužit, aby měli kam hlavu složit), ovládají i druhou podmínku vyvolanou specializací - směnu. Je jenom otázkou, kdy zcela převládne bezhotovostní styk. Už dnes není snadné nemít účet v bance. Ani naditá peněženka nám neumožní koupit cokoliv, pokud nákup, resp. platbu nezprostředkuje banka. Odříznutí od možnosti směny bude totéž jako vyhnání do pouště. Kdo za této situace odmítne "kartišku"?
-
Re: Opět skvělý Václav Bělohradský
6 odpověď odeslal(a) Ondřej v Sobotu 30.Dubna 2005 22:44:41
...neboť jen ten, kdo neodmítne, může být Pánešek.
...
Ale proč se vracím po čtvrtroce zrovna k této otázce?
V dnešní Kavárně-příloze MF Dnes jsem nalezl článek Pavla Kosatíka, který komentuje knihu britského spisovatele Iana Kershawa "Hitler, 136-1945: Nemesis". Když jsem si to přečetl, říkám si, tady se (z hlediska podstaty věci)píše prakticky o tomtéž, o čem píše Václav Bělohradský.
Ale posuďte sami:
Sliboval vítězství, přinesl smrt
Životopis nacistického diktátora z pera britského autora Iana Kershawa má všechny znaky špičkové historické literatury. Velké množství shromážděných faktů tvoří materii k neobyčejně invenčnímu uvažování o chování člověka v dnešním světě.
Psát o historii a líčit události, které se staly, je jako opouštět vozem známé místo. Ohlédnemeli se zpět brzy poté, co se auto rozjelo, uvidíme ještě zblízka důvěrně známý dům, v němž jsme pobývali. Podíváme-li se však o pár minut později, zjistíme, že místo pro nás ztratilo starou důvěrnost. Zdálky už nevyvolává reminiscence na nic, co jsme zažili, a naopak se o naši pozornost dělí s okolní krajinou. Té jsme si předtím, uvnitř, možná ani nevšimli; nyní se nám však i místo, které jsme pokládali za důvěrně známé, jeví jinak.
S myšlením o historii je to stejné: čím dál v čase se od události, o níž přemýšlíme, dostaneme, tím víc nám její obraz doplní kontext, v kterém byla zasazena. Autoři, kteří psali o "tématu Hitler" brzy po válce, často mohli zachytit třeba osobní zkušenost s diktátorem, zároveň však ze svého psaní při nejlepší vůli nemohli odstranit čerstvé povědomí o tom, co tento muž způsobil světu. Až na výjimky, jako byla publikace Hitler v nás od Maxe Picarda (1949, česky 1996), vypovídají tedy knihy první i druhé vlny víc o svých tvůrcích a o tom, jak se se svou zkušeností snažili vyrovnat, než o diktátorovi jako takovém. Zoufalství, které bylo tak hluboké, že nedovolilo katarzi, poznamenalo psaní o nacismu na několik generací.
A co si myslíš ty?
Dnes je situace trochu jiná. Hitler zůstává pro historiky přitažlivou osobností, nikoli však už jako psychologický typ, nýbrž hlavně jako klíč k německé společnosti své doby. Od patologie jedince se pozornost přesunula k patologii celku. Předností Kershawovy knihy je (psali jsme o tom v Kavárně už v recenzi jejího prvního dílu loni 6. listopadu), že hledá odpovědi právě na důležité kontextuální otázky. Zejména: proč právě německá společnost tak rychle a snadno propadla nejbarbarštějšímu politickému programu, jaký evropské dějiny poznaly?
Přesvědčivě, aniž sklouzává k nepříjemnému karatelskému tónu, Ian Kershaw obnažuje kořeny slabých vnitřních vazeb meziválečné německé společnosti, kde občanský princip (jenž v německém prostředí nikdy předtím neměl silnou tradici) byl coby možný tmel nahrazován mnohem matnějším povědomím o kolektivní, hlavně národní sounáležitosti. Základním kamenem německé společnosti nebyl jedinec. Člověk se tam, když mu shora předložili nový a podivný názor, nezabýval přemýšlením o něm, ale rozhlédl se, co si myslí ostatní. Odtud plynula úžasná labilita této společnosti, prostoupené oportunismem i v těch jejích částech, kde stabilnější society mívají o postojích obyvatel předem víc jasno.
Němci se k Hitlerovi přidávali z obdobného důvodu jako Češi ke komunismu: nepřemýšleli o tom, co je správné, ale dumali, jakou jim jeho hnutí dává materiální perspektivu. Dokud si Hitler na kontinentě bral jednu zemi za druhou, zdálo se vše jasné: až budou všichni nepřátelé poraženi a jejich hroby zahrabány, přijde čas, kdy si každý Němec bude moci poručit, na kterém cizím hrobě má stát jeho příští, krásný, bohatý a čistý statek.
Vypulírovaný svět
Kershawova kniha také zobrazuje fascinující chování společnosti, která uvěřila v určující význam lidské vůle při přeměně světa. Starší a odlišný koncept přiznával světu a lidem právo na trochu chaosu a ponechával jim prostor, ve kterém mohli jít vpřed metodou pokus/ omyl. Hitlerův koncept vycházel z představy, že všechno správné je naopak známo předem a záleží jen na rozhodnosti vůdce a spol., nakolik se jeho vůle prosadí. Hitlera nikdy nenapadlo, aby se snažil skutečnost nejprve pochopit a potom se jí přizpůsobil, nýbrž od začátku určoval - tudy povede dálnice a zde zase vypukne válka. Podobný druh tvrdosti, vlastní lidem s komplexem méněcennosti, kteří vědí, že na měkký a otevřený přístup ke světu nebudou stačit, k Hitlerovi vábil hordy příznivců. K této základní mase se potom přidal ještě trojí typ lidí: ti, které Hitler donutil k povolnosti násilím; ti, kteří se vždy přidávají k proudu z lhostejnosti; a konečně sadisté všech stupňů a provenience.
Metody byly rázné, cíle očividné. Frustrace spojené s tím, že jiný člověk nebo nějaká skutečnost kladou odpor, se řešily jejich zrušením: člověk byl zabit, město srovnáno se zemí. Podmínkou bylo nejít nikdy s realitou do vztahu, odsoudit skutečnost k věčnému mlčení. Hitler a "lidé s vůdcem v srdci" si pro ten účel osvojili názvosloví, které se jinak užívá v hygieně. Když se obyvatelstvo nějakého regionu mělo pozabíjet, říkalo se, že se místo musí vyčistit. Likvidace Židů se nazývala "chirurgickým úkonem", Slované byli vlastně "zvířata"; vymýšlelo se všechno možné, jen aby nevznikl vztah. Ten, kdo sypal do ventilace v plynových komorách cyklon B, měl mít pocit, že dělá vlastně totéž, jako když vědec bakteriím pod mikroskopem ordinuje penicilin.
Zatracená budoucnost
Byl to nekonečný, obsedantní proces, bludný kruh, protože frustraci nejde vyřešit žádným zásahem do okolního světa. Byla setrvalým stavem Hitlerovy mysli. Objektivně potom vznikal rozpor mezi cílem proklamovaným a skutečným. Nejlépe to bylo vidět u představ, co bude, až nacisté nakonec zvítězí. Hitler měl o věci verbálně jasno - bude to svět věčné stability, ve kterém budou na popelu spálených nepřátelských měst vybudována města nová, utopická, podle Hitlerových a Speerových návrhů. Parcely nových, šťastných kolonistů se potáhnou od Biskaje po Ural a nadlidé se mezi nimi budou prohánět po skvělých rychlodráhách.
Tak by skutečnost mohla vypadat, pokud by Hitlerův drastický způsob sebeukájení mohl přivodit konečné uspokojení. Tak tomu nebylo a na nikom to nebylo vidět lépe než právě na Hitlerovi: kdykoli vyhrál válku (a mohl tedy začít s "mírumilovnou" kolonizací), zahájil místo toho rychle válku novou. Bláhoví lidé věřili, že to dělá proto, aby budoucí mírové budování nikdo nenarušil, ale bylo to naopak, válka byla principem a sebezničení cílem, od začátku do konce. Kdyby Hitler uměl být upřímný sám k sobě, pocítil by v květnu 1945 v berlínském bunkru místo fiaska i kus kruté satisfakce: něco takového, zkázu všeho, přece vždycky chtěl.
Forma zničila vztahy
Naštěstí měl mimo Německo řady nepřátel a také uvnitř jeho země se ukazovalo, jak byl jeho způsob vlády v rozporu s lidskou přirozeností. Jeho režim se nedožil zániku z vnitřních příčin tak jako komunismus, sotva ho však mohla čekat jiná perspektiva - byť k jejímu naplnění by svět spěl patrně velmi dlouho, možná celá staletí. Hitlerovou slabinou bylo, že uměl strhnout lidi pouze k zabíjení. Jenže žádný život nejde vyplnit jen zabíjením. Jeho větší část je všední - stereotypní až nudná -a k životu ve stereotypu člověk potřebuje úplně jiné a hlavně mnohem civilnější vlastnosti než onu vybičovanou exaltovanost, jíž jedinou vládl Hitler. Snad by tedy zkorumpoval svou společnost přerozdělenými majetky, ale - zase podobně jako v komunismu - sotva by tím zabránil rostoucímu znechucení části lidí a opozici proti sobě.
Hitler uspěl, neboť odnaučil Němce mezilidským vztahům. Zrušil jejich obsahy ve prospěch pouhých forem. Lidé podle jeho představ spolu neměli mluvit, ale měli si poroučet. Podle Kershawa tak Hitler připravil svět o duchovní a mravní závazky a naučil lidi chovat se absolutně účelově. Tomu, co má být účelem, přitom nevytyčil žádné meze. V dnešním labilním světě je to stále zrádná a nebezpečná metoda. Kdo by se rozhodl Hitlera napodobit, není bez šance, že zase uspěje.