Zobrazení otázky a odpovědí
-
100 let Jana Wericha
2682 otázku odeslal(a) Turnovský v Sobotu 29.Ledna 2005 21:13:17
4. ledna 2005 časopuis Týden
A přece existovali
Jiří Peňás
Značka V+W je silný motor české moderní kultury, náš "volkswagen" z osvobozených dob. Jeho konstruktéři Jiří Voskovec (19. 6. 1905) s Janem Werichem (6. 2. 1905), spolužáci z gymnázia v Křemencově ulici v Praze, jsou letos století. Vstoupili do rolí vousatých klasiků, z kterých si kdysi dělali legraci. Taková je spravedlnost.
Shodou okolností byl zhruba měsíc po Werichově smrti (31. 10. 1980) zastřelen John Lennon a přiznám se, že jeho smrt na mě zapůsobila mnohem víc, vlastně to byla smrt skutečného idolu, i když jen na těch několik pubertálních let. Odchod Wericha jsem tehdy asi příliš neregistroval, rozhodně ne citově; byl to pro naši generaci, dorůstající v osmdesátých letech, přece jen příliš vzdálený a bájný pohádkový dědeček, "moudrý pán" (to bylo obzvláště protivné), ba "národní umělec", patřící poněkud koženému světu umělecké, filmově-
-divadelní prominence, která žije v jakémsi podivném neproniknutelném přítmí režimní (ne)tolerance. Státní pohřeb s Husákovým věncem k tomu patřil.
Když rok nato (4. 7. 1981) zemřel v americkém exilu Jiří Voskovec, vyšla o tom v oficiálním tisku sotva zmínka. Daleko od domova se s ním důstojně rozloučil Josef Škvorecký, který tak po Voskovcovi přebral smuteční štafetu za jeho řeč nad rakví Ferdinanda Peroutky. To se však člověk dozvěděl jen ze silně rušených "diverzních" rozhlasových stanic. Svět byl ostře rozdělen a Voskovec ztracen na té druhé straně, proměněn v kohosi napůl bájného, bůhví zda vůbec kdy existujícího.
Zázrak v Jámě
A přece existovali. Jenom se k nim člověk musel dostat, najít si cestu a nerozptylovat se moudrostmi o tom, že "když už člověk jednou je...", čochtany, kteří mají rádi rum a školní umrtvující výukou o pokrokovém charakteru.
Ještě v osmdesátých letech mohl užaslý chodec spatřit oprýskanou fasádu na domě v pražské ulici V Jámě se zbytky obří reklamy výtvarníka Františka Zelenky s dobře viditelnými siluetami obou klaunů. Také díky ní bylo možné uvěřit, že existovalo nejen Osvobozené divadlo, ale i první republika: stát se soutěží politických stran, se šviháckým "starým pánem" prezidentem, s Lidovkami, a tedy i s Čapky, Bassem, Poláčkem, s baťovkami za 9,99 směnitelných Kč, s mapou ve tvaru krokodýla s ocasem exotické Podkarpatské Rusi, s uměleckými avantgardami a ovíněným Nezvalem, s pestrým národnostním složením včetně tří milionů Němců, a s komunisty, kteří se možná ještě nezdáli tak nebezpeční, protože ještě nepřišla jejich chvíle. Zkrátka stát, který měl jistě své problémy, ale za který se nebylo třeba stydět.
Rozměr a trvanlivost oné reklamy ale jako by symbolizovaly obecnější význam firmy pánů V+W. Něco, co bylo možné ještě po dlouhých letech, kdy zde vládly již úplně jiné normy, zažít u těch, kteří ještě první republiku "stihli" a jež její duch na celý život ovlivnil. Z malého, původně studentského divadla, se za krátkou dobu, během sezony 1927-1928, stal společenský fenomén naplňující několikrát týdně velký sál ve Vodičkově ulici. Dvěma mladým komikům, kteří rychle zběhnou ze studia práv, se podaří dokonale vystihnout a zpětně zase ovlivňovat "ducha doby", Zeitgeist, jak říkají filozofové. Byl uvolněný, přátelský, chtěl se smát, jak to nazval teoretik Karel Teige. Miloval grotesku, parodii, absurditu, sebeironii. Voskovec s Werichem přišli v roce 1927 s Vest Pocket Revue do avantgardního Osvobozeného divadla a doslova "ustanovili" nový slang, nový jazyk utahující si z konvenčnosti, ze škrobenosti a nabubřelosti, ale zároveň i z oficiality vlastenecko-fangličkářské. Dalo by se říci, že s V+W definitivně končí národní obrození a 19. století v Čechách. Jejich poetika už je zcela "probuzená" a sebevědomá, nechce ničemu sloužit, nemá žádnou "vyšší" tendenci, je to čistý humor, intelektuální i kritický, avšak zároveň hravý; krása nesmyslu, který otevírá svobodu ducha.
"Ne, ti kluci a děvčata, co nám visívali z balkonu a chechtali se, to nebyli komunisti. To byli mladí lidé, kteří chtěli mít radost ze života a měli chuť větrat zatuchlost malichernosti a zloby." Těmito slovy po letech Voskovec hájil nestranickost svého a Werichova divadla, čímž pochopitelně nemohl popřít, že se od třicátých let V+W stávali divadlem satirickým a tím také politickým. Jistěže z dnešního pohledu, kdy známe důsledky, jsou V+W levicoví až běda: napadají tradiční instituce, dělají si legraci z národa a vlastenectví, zcela ote-vřeně dávají ve hrách najevo, že nemají rádi velkopodnikatele, boháče a snoby a netají se tím, že by stálo za to společnost lépe sociálně rozvrhnout.
Ale nikdy se jejich hry nepromění v partajně politickou agitaci. Však jim také jejich rádoby "vychovatel" Julius Fučík bez ustání vytýkal nedostatek skutečné angažovanosti a uvědomělosti. Nepokrytě tendenční byli jen v jedné věci: když jde o ohrožení demokracie ze strany diktátorských režimů, Hitlerova Německa. Nutno říci, že i pro V+W platí u předválečných liberálních intelektuálů běžné "pajdání" na jednu stranu ve vztahu k pravicovým diktaturám v Německu a Itálii na jedné straně a levicové tyranii v Rusku na straně druhé.
Z předscény Balady z hadrů (1935) pochází dosti příšerný dialog o "hrůzách" v sovětském Rusku, inspirovaný Werichovou cestou do Sovětského svazu: V: "Hrůza, viďte, doufám? Bída, hlad, co?" W: "Něco mnohem horšího, pane. Faleš! Přetvářka. Představte si, děti zdravé, nařvané, lidé naobědvaní, silní, růžolící, jen aby se zdálo, že se mají dobře." V: "Podívejte se na to! Tak oni nakonec, aby to vypadalo před cizinci jako blahobyt, dají těm lidem najíst!" A tak dále. Podobně jako George B. Shaw, Lion Feuchtwanger, Romain Rolland a jiní prominentní naivkové, i Werich se nechá ve Stalinově ráji, ve kterém v tom čase umírá jen na Ukrajině při uměle vyvolaném hladomoru milion lidí, doslova zpitomět.
Na tom, že základní orientace V+W a Osvobozeného divadla byla liberální a prozápadní, to nic nemění. Když na začátku roku 1939 spolu s Jaroslavem Ježkem odcházejí do amerického exilu, neváhají mezi světovými stranami jistě ani na okamžik.
Intermezzo 1945-1948
Další dějství už žádný prvorepublikový billboard na fasádě neevokuje. Můžeme se dočíst, že návrat do osvobozené vlasti byl hlučný a slavný, ale něco hned od začátku skřípalo. Během šesti let v exilu došlo nutně k odcizení mezi autory, kteří do té doby zázračně cítili každé psychické hnutí svého publika, a národem, který měl za sebou šest let okupace. Subtilnější Voskovec, který mimochodem s návratem do vlasti nijak nepospíchal, se k tomu po letech vyjádřil v rozhovoru s Pavlem Tigridem: "Před Mnichovem jsem byl v Čechách doma, patřil jsem k národu a byl jsem hotov se za ten národ bít. Byl jsem přesvědčenej, že mám asi tak hubenejch deset procent přežití, že dostaneme strašně do drdolu, ale že když se za svoje budeme bít, že to nějakým způsobem vyhrajeme. Já myslím, že Beneš, ačkoli se ocitnul ve strašný situa-ci, nebyl na výši této situace. Proto si myslím, že jsme to prohráli. Psychologicky. Já myslím, že se tomuto národu stalo něco, co je takřka nenapravitelné." Na Tigridovu námitku, že oni přece za války dělali, ať v Londýně nebo v New Yorku, co mohli, Voskovec říká: "Je strašnej, nepřekonatelnej rozdíl mezi tím tohle vše dělat na svobodě a bez skutečného nebezpečenství, nebo pod botou a ostruhou okupanta. Ztratil jsem právo soudit slušnost."
Divadelní historik Vladimír Just uvádí ve studii Byli V+W salonními komunisty? (Divadelní revue č. 3/2000) ještě jeden motiv odcizení. Dvojici byl nacionalismus vždy k smíchu a zásadně cizí. V poválečné ČSR však jeho nová, agresivně ruskoslovanská podoba vybujela ve státní politiku, sycena kolektivní odplatou na sudetských Němcích. Právě jim adresovali V+W jednu ze svých posledních, ještě válečných rozhlasových relací přes oceán: "A vy, Němci, pamatujte si, zrovna tak jako si pamatují Češi, Norové a Poláci, neboť i vy budete mít právo potrestat ty, kteří vyvlekli vaše drahé na jatka za zájmy nacionálněso-cialistických milionářů. Nevěřte, že vám chce někdo oplácet činy, které vy jste nespáchali." Jak naivní, chce se dodat.
Po únoru 1948 se nějakou dobu váhající Voskovec rozhodl z Českoslovenka odejít. Měl americkou manželku, mluvil stejně dobře francouzsky jako anglicky. Werich zůstal.
Hlučná samota
Občas se v kritičtějších, nijak ale hojných, a proto snad cenných textech (např. Causa od Jaromíra Slomka v Reflexu č. 42/1997) píše, že Werichovi, na rozdíl od aristokratického Voskovce, byl komunismus blízký, že jeho vztah k režimu byl loajální a že stylizování Wericha do jakéhosi symbolu tiché rezistence je falešné a mylné.
Problém je, s čím se tu ale vlastně polemizuje, zda s Werichem, nebo s jeho kultem, jenž žil vlastním, na jeho původní modle nezávislém životě. Werich byl velkou část života levicový umělec s pravicovým životním stylem. Zcela jis-tě nebyl filozof a nebyl také disident, to ale neznamená, že byl režimista. Členem strany nikdy nebyl a nikdy se otevřeně nepřihlásil ke komunistickému režimu, byť různé projevy loajality čas od času poskytl. Lze však předpokládat, že tak činil z pohnutek jaksi lidsky pochopitelných, i když ne právě občansky statečných. Werich žil v nesvobodné zemi, jeho postavení bylo schizofrenní: na jedné straně byl nesporná "celebrita", jeden z nejslavnějších lidí ve státě, národní "pan Werich", ke kterému se lísal kdekdo a každý partajní aparátník si považoval za čest podržet mu tašku. Na druhé straně byl snadno vydíratelný: vinou některých vlastností, ke kterým rozhodně nepatřila střídmost a skromnost, ale také tím, že prostě byl především herec, který toužil hrát, předvádět se, líbit se publiku. Přátelství s Voskovcem, které sice prošlo na začátku padesátých let krizí, se po několika letech obnovilo v plném, nikoli ale již tvůrčím rozsahu, a Werich potřeboval "vyjet" za ním na Západ. Později se přidaly rodinné starosti, nemoc jeho i dcery Jany.
Jistěže si s režimem zadal. Třeba rolí Göringa v sovětském velkofilmu Pád Berlína z roku 1949 (ale nebylo to trochu dada?) nebo je možné se přít, zda Císařův pekař (1951) je komunistická propaganda, či naopak rafinovaná antirežimní alegorie, když pravděpodobně není ani jedním. Je možné hledat po archivech vyjádření a odpovědi na anketní otázky, jež skutečně nepůsobí heroicky, ani zvlášť moudře. Spravedlivé je však také uvést, že v jiných kritických chvílích se Werich choval mužně: když podepsal dopis Zápotockému, žádající milost pro básníka Josefa Palivce, když podepíše mezi prvními Vaculíkův manifest Dva tisíce slov a neodvolá jej.
Jeho v médiích často omílaný podpis pod Antichartu, jejímž byl "nejmastnějším" úlovkem, je ostuda především pro onen režim: usoužený, nemocný a izolovaný muž v "hlučné samotě", chycený a dovezený naháněči do Národního divadla, aby ho mohli předvést jako cennou trofej. A on se nechá, protože měl strach a chtěl mít klid. Do smrti zbývají tři roky.
Staří poctivci
Literární kritik Václav Černý, jeho a Voskovcův vrstevník, s nímž studoval na Lycée Carnot v burgundském Dijonu, při příležitosti Werichových pětasedmdesátin napsal: "Velký umělec a starý poctivec. Umělec myslí na lidi, aby jim udělal radost, a tedy dal i sílu. Je-li poctivec, nikdy jim nenabídne radost, která by neplynula z pravdy a byla založena jen na řemesle a pouhé zábavnosti. Nevím, že bych dovedl a mohl o umělci (i o člověku) říci něco lepšího." A Černý neměl skutečně ve zvyku někoho šetřit nebo mu podkuřovat.
Voskovec přežil Wericha sotva o rok. Ti, kdo ho znali a potkali v Americe, píší o jeho duševní vyrovnanosti a tělesné zachovalosti až do posledních dní. Byl králem, který je ale odsouzen žít v jiné zemi, než bylo jeho království. Jeho americká kariéra nebyla hvězdná, ale nebyla ani neúspěšná. Byl oblíbeným, nikoli slavným hercem s lehce cizím přízvukem. Jeho kolegové jistě netušili, že v hlavním městě jakési vzdálené evropské země je reklamní fasáda, ze které se drolí omítka s karikaturou tohoto zvláštního jemného muže. Možná to nevěděl ani on. Možná ani většina kolemjdoucích. Sláva je relativní, a jak zpívali ti dva: "...nikdy nikdo nemá míti nic za definitivní."
V rámci možností definitivnosti zůstává pravdou, že bez Voskovce a Wericha by moderní česká kultura vypadala jinak. A česká povaha asi hůř.
-
Re: 100 let Jana Wericha
1 odpověď odeslal(a) Anonymous v Sobotu 29.Ledna 2005 22:03:17
To je ale dobře napsáno.Stejně jako onen text od Egona Bondyho.Možná už svítá...
-
Re: 100 let Jana Wericha
2 odpověď odeslal(a) Turnovský v Sobotu 29.Ledna 2005 23:04:41
no právě, když si představím, co o něm nažvanějí novobaviči za nesmysly, tak ať o něm tady máme aspoň něco pořádného. Mimochodem původní scénař Císařova pekaře byl dost odlišný, nakonec golema shodili do propasti. Režíroval to Jiří Krejčík a tomu to vzali, neb kolem toho byly neustálé maléry a dali to dodělat Martinu Fričovi. Dokonce tam na Wericha spadly nějaké kulisy a on zcela adekvátně zzařval, že v takovém bordelu se točit nedá a musel se jít omlouvat závodnímu výboru ROH v atelierech, že tím nechtěl urazit dělnickou třídu. Čas narození Jana Wericha pochází z Nezvalovy astrologické pozůstalosti. Turnovský
-
Re: 100 let Jana Wericha
3 odpověď odeslal(a) nativita v Sobotu 29.Ledna 2005 23:06:19
-
Re: 100 let Jana Wericha
4 odpověď odeslal(a) Večernice v Neděli 30.Ledna 2005 01:47:06
.
Pan Werich má dle mne nejkrásnější aspekt hovořící o jeho velkém kumštu,nesmírně citlivé duši a především osobitém pojetí " lidství" - v kompozitě hlubokého trinu Luny v Rybách ( v 5.d. -t.j. tvůrčí Lvovské prosazení Já- přes emoce)ve vazbě na silného Štírovského Marse v domicilu 1. domu- ještě podtrženém !!tady exaktní konjukcí stálicí Acrux- tedy- magické osobnosti ,s jasnozřivosti spojenou s charismatem fascinujícího šarmu a absolutní nemožností jeho( Wericha) či-"ji"( osobnost) přehlédnout v davu...
Byl to skutečně Dar od Bohů.
Jiskrný sarkasmus a i láskyplný humor starého bručouna a dobráka od kosti- mu dával aspekt Merkura v Kozorohu z 3. domu v sextilu na Jupiterovky duchovně exponovanou Lunu v Rybách - " lidičky moji -já Vás mám tuze - rád"...
Talent coby " českého komediálního národovce"- v kombinaci s J-V-W- mu předával Uranovský Saturn ve Vodndáři v trinu na ukecaného merkurického a rozvířeného Plutona v Blížencích. To byla - spanilá jízda " intelektuálního -vivacce- Štírovsko Neptunského -stacatta- Raka (emoční komunikace)v pomezí 8- d. a 9. domu - ciziny a pobytu v ní.
Jeho poněkud " ujetá" slabůstka na peníze- v afinitě opozice Uran Kozoroh- (2) - versus Neptun Rak(8)- spojená s jeho silným vzahem k ženě- a specifičností následně " Venuším" vůbec- jako pojem- byla vděčným tématem šprýmařů v jeho blízkém okolí ( občas i ním samým)- - čistě - výchovně- aby z něho nebyl zoufalec a skrblík.( jak o něm později v rámci komunistické hysterie- zasvěceně informovaly proletářské denní plátky)...
Poslední knihu o Mistru Janu Werichu, kterou jsem si doplnila knihovnu pod záhlavím V+W- byla útlá knížečka Vladimíra Škutiny" - Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu!"-( Rozmluvy- vydáno 1990).
...." Já nevím proč- proč se mi pořád vrací ta zatracená, hloupá věta....Od okamžiku, kdy mi z Prahy zatelefonovali, že zemřel, cjce se mi zavolat: -Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu!
Sedím v Curychu ve své knihovně a dívám se mu do očí. Do těch úzkých, přivřených, pozorujících očí. Ty oči se na mne poťouchle usmívají z fotografie. Z fotografie z roku 1968- Je mi smutno. Nepředstavitelně a prázdně smutno. Už kolikátý den....
Ba ne. Ta věta není tak docela zatracená a hloupá a nesmyslná." Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu !ů. Je v ní moudrost věčnosti.
...Každé jaro přijížděl vždycky tentýž forman a volal" tak už jsem tady s tím vápnem!". A lidé věděli, že přišlo jaro. Že už je tu jaro. Natřeli své domky a domky svítily bělobou zas až do příštího jara. Hráli jsme s panem Werichem na formana a na chalupníka. Den co den. Bylo třeba se očistit. Znovu natřít našae začernalé duše vápnem. Každého jitra. A tak jsem už od Kamenného mostu volával, že už jsem tady s tím vápnem a Jan Werich ti oznamoval z okna třinácté komnaty celé Kampě: " Á, pan Škutina. Pan Škutina už je tady s tím vápnem!". Očistili jsme své chmurné noční myšlenky a začali jsme mísit to vápno humoru, aby smích svítil....."
.
Úryvky z knihy str.4-5.
Zdravím a přeji všem krásný pohodový večer. Večernice
-
Re: 100 let Jana Wericha
5 odpověď odeslal(a) petr ve Středu 2.Února 2005 15:56:51
Ke slavné dvojici W+V patří nerozlučně i Jaroslav Ježek. Mým úlovkem v knihovně je brožovaná knížečka, kterou jsem kdysi koupil v Antikvariátu za neuvěřitelné dvě koruny. Jmenuje se Tak žil Jaroslav Ježek -napsal Václav Holzknecht.
Na str. 42 popisuje, jak Ježek téměř neviděl a tím více miloval hru světel. Ze všech barev měl nejraději modrou, kterou volil na své košile, kravaty, oblek, psal na modrém dopisním papíře a i jeho pracovna byla modrá. Jedna z jeho prvních skladeb se také jmenuje Tmavomodrý svět.
Oba komikové popsali ve svých vzpomínkách vznik této skladby.
"Bylo to na zájezdu Osvobozeného divadla do Brna, kdy podnik finančně vyčerpaný a zadlužený po řadě neúspěšných her, hledal záchranu na zájezdech po mimopražských městech a nalezl ji s Vest-pocketkou v Brně.Oba komikové potřebovali tenkrát na rychlo píseň ve formě bluesu do jakéhosi skeče.Sešli se na to v šerém divadelním orchestru, v němž vládlo ospalé sklepní ticho. Venku bylo krásně a nikomu z nich se do práce nechtělo. Ježek seděl u piána a Voskovec s Werichem ho nutili, aby napřed složil hudbu, že si pak vymyslí slova. Ježek chtěl zase napřed slova, že potom na ně udělá hudbu. Nálada nebyla valná.
"Aspoň první řádku, kdybyste si vymyslili, volové, ať se mám čeho chytit", domlouval jim Ježek, proháněje bluesové rytmy po klávesách(nadávky, kterými se odjakživa oslovovali, byly míněny velmi něžně).Navrhovali různé nesmysly. Jeden z nich konečně Ježka zaujal:
Netoliko, že je tma, ale nevidím....
"Počkej, by šlo...to má hezkej rytmus"- bručel a skandoval si tento absurdní alexandrin na klávesách. A z čista jasna ušil k těmto slovům fragment melodie, který je všechny tři probudil.
"A vopakovat" naléhal- "to samý, zase dvanáct stop, chápeš" a už skládal melodii dalšího verše. Melodie si vynutila slova:
Vím, že je všude tma, já ji nevidím..
Za chvíli bylo hotové celé šestiverší, hudba i slova. Nikdo z nich nevěděl, byla-li hudba složena na text, či text na hudbu. Z opojení nenadálého úspěchu se vyloupl refrén takřka na jeden ráz...
Petr