Zobrazení otázky a odpovědí
-
problém myšlení
338 otázku odeslal(a) Roman v Sobotu 24.Června 2000 15:17:02
Přátelé, rád bych zde nastínil takovou dosti zásadní otázku týkající se našeho myšlení, které si na tomto fóru porovnáváme. Většinou vycházíme z toho, co bylo a snažíme se vytvořit ideu toho, co bude, nebo co by mělo být. A tak nám (jak říká Krishnamurti) uniká plné pochopení toho, co je. Stálým obracením se do minulosti a vzhlížením k budoucnosti jsme určitým způsobem podmíněni a náš pohledna to, co je bude dozajista neúplný ba zkreslený. Jestli jsem dobře pochopil to, co chtěl Krishnamurti sděli, pak naše touha po pochopení toho, co by mělo být, je skryta v každém okamžiku pochopení toho, co je. A tomu je třeba věnovat veškerou pozornost bez myšlení, které je podmíněno a vytváří stále nové neúplné konstrukce, modely,struktury. Ty jsou však skryty v tomto světě, ale my je nevidíme, protože naše myšlení je zaměstnáno vytvářením vlastních.
Martin kdesi na těchto stránkách napsal, že vědec řekne A, teolog B a astrolog C. Tak to je. Problém je ale spíše v tom, do jaké míry se každý z nich dokáže ubránit podmíněnosti získané informacemi a znalostmi ze svého úzkého oboru.
Myslíte tedy, že k pochopení toho, co je, nás přivede studium toho, co bylo a představy o tom, co by mělo být, anebo je důležitější zaměřit svou myšlením nepodmíněnou pozornost na to, co je ?
Hezké sobotní odpoledne všem přeje Roman.
Moje data: 1.2.1950, 22:50 UT, Praha
-
Re: problém myšlení
1 odpověď odeslal(a) Ljuba Axmannová v Sobotu 24.Června 2000 23:49:22
(Josef Zezulka, Bytí/životní filosofie, kap. Život vesmíru)
…Ve své vizi jsem stál na naší planetě na písčitém mořském břehu. Byla velmi jasná noc a nebe plné hvězd. Jak jsem se díval na známá souhvězdí, počal jsem rychle růst a rozšiřovat se. Rozšiřoval jsem se do vesmíru. Naše planeta se pode mnou zmenšovala, celý vesmír se přibližoval, přede mnou se zhušťoval a já jsem si náhle uvědomil, že se dívám na atomy nějaké hmoty. Dále se vše zhušťovalo, zmenšovalo, až jsem rozpoznal, že se dívám na nějaké velké těleso, které se zmenšovalo do velkého balvanu, dále do menšího, až jsem měl v natažené ruce před sebou velký kámen, potom menší kámen a pak už jen zrnko písku. Rozhlédl jsem se kolem sebe a viděl jsem, že stojím na písčitém mořském břehu nějaké planety. Nade mnou bylo krásné hvězdné nebe a já jsem si v tom uvědomil, že držím ve své ruce zrnéčko písku, ve kterém je atom, kolem jehož jádra krouží elektron, který je planetou, ze které jsem přišel. Uvědomil jsem si, že se nacházím v další hmotné sféře. Pustil jsem zrnko písku na zem, zadíval jsem se na hvězdné nebe a počal jsem znovu růst. Opět se vše sráželo dohromady a zmenšovalo, a nakonec jsem znovu měl na své dlani zrnéčko písku, v jehož jednom atomu byla planeta, ze které jsem vyšel. Toto se dělo ještě několikrát, nevím kolikrát, ale tímto stálým přecházením do dalších rozměrově stále větších sfér jsem konečně došel zase na naši planetu, ze které jsem původně vyšel. Když jsem opět stanul na svém původním místě na mořském břehu, sehnul jsem se a vzal do dlaně zrnko písku. Díval jsem se na ně a v tom jsem se začal zmenšovat, jako bych do toho zrnéčka letěl. To se přede mnou zvětšovalo, bylo veliké jako balvan, pak jako hora a já jsem viděl, jak jeho hmota řídne a uvědomil jsem si, že se dívám na jeho molekuly a pak na jeho atomy. Vybral jsem si jeden atom a letěl k němu. Viděl jsem jeho jádro, kolem kterého kroužily menší částky jako oběžnice. Uvědomil jsem si, že to jsou planety. Jednu z nich jsem si vybral. Zmenšoval jsem se a letěl na ni. Stále se zvětšovala, až jsem začal na ní rozeznávat její moře a pevniny. Vše se přibližovalo, až jsem na ní přistál. Byl jsem na jejím písčitém mořském břehu. Postavou jsem byl stejně velký jako na naší planetě. I rozměry byly normální přesto, že jsem si uvědomoval, že jsem se zmenšoval až do atomu. Dále jsem si uvědomil, že jsem vykonal obrácený postup než předtím a že jsem nyní na oběžnici, která je nyní součástí atomu písku, který leží na mořském břehu naší planety. Rozhlédl jsem se po planetě i po jejím hvězdném nebi, sehnul se a vzal do dlaně zrnéčko písku. Opět jsem se začal zmenšovat, vše kolem řídlo a celý zážitek se znovu opakoval. Opět jsem se nořil do nižších a nižších hmotných sfér, procházel je, až jsem e dostal zpět na naši planetu, odkud jsem vyšel. Ať jsem šel směrem nahoru do vesmíru, nebo směrem do atomu, vždy jsem se vrátil zpět na výchozí místo.
Nejsem si jistá, jestli mám vůbec něco dodávat.Cokoliv mě napadá, musím odložit, protože si vždycky uvědomím, že to ten text obsahuje. Hezký večer.Ljuba
-
Re: problém myšlení
2 odpověď odeslal(a) Roman v Neděli 25.Června 2000 21:16:54
No ano, Ljubo, tak to je, oběma směry to vede k nekonečnu, ať již jde o celky nebo o minulost či budoucnost. A tak náš stav, stav člověka, je v bodě Nula "O". Žádná mysl si nemůže být jista významem plus nebo minus nekonečna. Rudhyar kdesi píše, že skutečným symbolem vědomí člověka je Nula "O", jehož samotný tvar představuje elipsovitou dráhu planety. Elipsa nemá jeden střed, ale dvě ohniska. Podobně pohyb Celostnosti vyplývá z napětí mezi dvěma komplementárními silami opozitních polarit. Takže vývoj lidského vnímání je Jeden pohyb vědomí dvěma směry zároveň. Nula objímající plus a minus nekonečno. Stav Nula je neustálá přítomná chvíle, tedy to, co je. Skutečné vyváženosti vědomí je tedy možno dosáhnout pozorností přítomné chvíle, toho, co je.
Hezký večer přeje Roman
-
Re: problém myšlení
3 odpověď odeslal(a) P.Trn v Úterý 27.Června 2000 11:15:14
Je si dobré uvědomit,že vše je nestálé, neuspokojivé a ne-já.