Zobrazení otázky a odpovědí
-
(no subject)
4037 otázku odeslal(a) Martin Fridrich v Pondělí 29.Ledna 2007 12:40:38
Egon Bondy
Severin
strana 80 a dál
Jednou se Severinovi stalo, že při filozofickém rozjímání ještě na ostrůvku v Ionském moři uzřel přímo před očima děj světa jako multidimenzionální virtuální realitu. Byl to úžasný pohled a Severin nikdy neměl ani náznakem tušení, jak by jej mohl vyjádřit, nebo popsat. To hlavní, co ho překvapilo bylo, s jakou lehkostí a ladností, přímo elegancí, se neustále proměňuje ten shluk sil a vztahů, jichž je nekonečný počet a nikde nedochází k poruchám, k výbuchům, k diskontinuitám, kataklyzmatům ani v mikroměřítku. Zákonitosti a děje tohoto světa jsou tak skloubeny se zákonitostmi a ději světa duchovního, že co se nám zdá končit, ve skutečnosti plynule pokračuje a royvíjí se mimo naši dimenzi dál, aby pak to po proměnách znovu vystoupilo před námi a nám připadá nepochopitelné, odkud se vzalo. Štěstí i neštěstí, úspěchy i pohromy, které registrujeme, působí zde i tam, nesčetnými důsledky, jejichž výsledky se opět slévají a navzájem slaďují a přitom neustále vzniká nové a nové, ba zdá se, že úhrn bohatosti světa stále více se rozšiřuje.
Věděl, že to není ani halucinace, ani přelud, ani podobenství, že je to skutečnost, jak ji je vidět "odtamtud",pravá a ne žádná metafora či jen model. Jak toho nazření dosáhl, nevěděl, ale protože trval v mrazivém plameni rozumu, nevzrušoval se tím, ani nekochal, jen se snažil co nejvíce uvidět, prostě uvidět, protože pochopit to nemohl, to věděl jako samozřejmost bez problémů ihned, a když přešla ona chvíle, kdy se mu otevřela hlava a neurony byly napojeny na nějakou jinou frekvenci, první co bylo, že se mu zazdálo, že je možno být na pochybách, že kdokoli kdykoli to chápe, včetně
boha. Eventuálně - jak rozvažoval o hodnou chvíli později už v omezenosti našich smyslů a intelektu
- toto byl bůh sám. Jestli sebe sám chápe, není tak důležité, jako že je, to jest, že se děje. Třeba toto globální jsoucno se teprve pohybuje k tomu, aby se samo pochopilo a snad dobře je žít v takovém období, neboť si prostě ještě bezstarostně hraje a neklade si otázky a s nimi nároky, které jistě i bůh si klade, jestliže je - a v tom je filozof blízký bohům že ví, jaké ty otázky a nároky jsou. Kdo by se teď vracel k chmurné filozofii a k nevonícímu stínovému květu citů tohoto světa, když uyřel, jaká skutečnost vpravdě je. Někdo jiný to prožije v extázi, někdo uslyší hudbou a jiný pocítí do té míry nepředstavitelné blaho - někdo o to třeba může i zakopnout, aniž by si toho vlastně všiml, protože se zabývá problémy svého živobytí, svým jménem, svým cílem, svými přáními atd. atp. - filozof to může nahlédnout v tichu a míru bez vzrušení, ale nikdy ho pak už nezaujme vážně svět, do nějž se vrátil, ani jeho slasti, ani jeho strasti.
Vydá-li ze sebe jednou toto jsoucno boha, nemůže ani filozof předpovědět. Jisté však je, že ze sebe
nestvoří peklo. Toto jsoucno sebe sama nevědomé (třeba) je tak bytostně radostivé, že je sobě samému smysluplné. Blaženi, kdo se mohou k němu připojit, protože tu není zapotřebí vědomí JÁ, stejně jako tam není zapotřebí fyzického těla, aby byla registrována plnost všeho. Ba s tělem a s já to ani nelze - a proto uzření na tomto světě je vždy jen krátké.
A v nádheryplném proměńování, proplétání, pronikání se, spojování a vytváření tonuly slastiplně též lidské dějiny, stejně jako život každé bytosti.
Jen naše představy nás mučí a děsí, naše představy, jak by to mělo vypadat, co chceme. Ve skutečnosti je to tak, jak to je a nám se může ydát obraz zborcený a kniha světa s chybějícími stránkami jen proto, že nevnímáme to, co obraz či knihu doplňuje v dalších dimenzích. Tragédie mého neštěstí a utrpení má kdesi druhý hlas, s nímž teprve dohromady vytváří melodii. Mé bolestivé já hraje jen z jedněch not a poslouchá jen je, takže se mu často zdá, že vydávané zvuky jsou jen pláč a skřípění zubů, či prostě nesmysl. Nesčetný počet dalších nástrojů hraje však můj osud, můj život dohromady, většinu z nich neslyším, nebo je přehlušuji. Vždyť taky občas hraju špatně, celý orchestr se musí často vracet a začínat znova. Mé skutečné bytí není ono já s mjedním nástrojem svého pachtění se. A skladba je nepřetržitá, je to
skladba, která není hrána v tomto čase.
Severin měl již jen velmi matnou vzpomínku na to, co viděl, ale velice jasnou na to, že věděl, že to viděl a tušil, že podruhé je taková příležitost dána jenom světcům, možná i umírajícím. Poté, co zemřela Julie, pokusil se někdy uvažovat, jak zakusila toto setkání ona a zda v něm vytrvala. Znamenalo by to, že ji již vícekrát nespatří.
"Vícekrát nespatřit" je chabý pojem lidského rozumu. Může vyjadřovat jednu stránku věci, rozum zase není taková nicitnost a foilozof není bohům onuce, leč vedle jistých pojmů rozumu jsou i jistoty jiné, které doplňujím pojmy rozumu způsobem prazvláštním a nevysvětlitelným. Severin se nepotřeboval zabývat filozofií tak, aby si jí musel vydělávat peníze, a tak mohl nechat mnoho otázek nerozřešených. Tak jak ho to omezovalo co do šíře možností komunikačních, tak to současně, zdálo se mu trochu, prohlubovalo noření se kamsi, odkud vychází vše: černé ledové vody smrti i vroucí zářivé vody života. Obě. Ne jen jedna. Čím blíž se k tomu zřídlu skláněl, tím více byl současně omamován i vzpružen, zdálo se mu, že jsou věci, které v lidské somatické schránce nejsou dostupné a současně jaksi nade vší pochybnost věděl, že člověku není souzeno, aby nikdy tuto somatickou schránku nedokázal překročit a přisvojit si daleko víc. Leč ani pak, až budeme zvládat pohyb ducha v nekonečných dimenzích, nebude ani za mák zřídlo a hlubina vyčerpána. Severinovi to připadalo jako krásné a nikoli jako neštěstí, jak to připadá učedníkům Pyrrhovým a Karneadovým. Severin měl dětskou radost z toho, že nikdy za žádných okolností není v žádném směru konce. Cítil to jako pravý opak pustoty a pustiny.
Byla-li to prázdnota, byla to prázdnota, která je současnou plností, a stále více se naplňující plností, jež přesto nikde nepřetéká přes okraj. Byla-li toto prázdnota, bylo to současně místo domova pro každého bezdomovce.
Byl bezdomovec, protože ztratil vlast. Vzali mu ji miliardářské kluby ještě dávno předtím, než se narodil. Mohl jen konstatovat, že se ho a jeho současníky pokoušejí dál opít rohlíkem, že jeho domov, Římská říše, ještě je a bude dál. Věděl, že je z několika málo, kteří nezoufajíce si vědí, že je to jen švindl. Věděl, že do švindlu a sračky je třeba včas kopnout. Sračka se rozprskne do všech stran, nadělá neřádstva a smradu, ale je po ní. Se
sračkou se rozprskne na všechny strany i její "kultura". Právě ta bude nejvíc smrdět, protože ta už shnila. Se sračkou a její kulturou se rozprskne i Severinův život. Protože on v té sračce vyrostl,
její vůní se odkojil, jinou nezná a neumí čichat a
pro něj je konec té sračky jeho definitivním vyděděním. Nezbyde mu nic než holá smrt. Je však tak sebemilovný, že svému přání, svému já obětuje rozum, který poznává, co je nutné? Právo na to má jako každá bytost, která chce přežít do poslední chvilky. Ale nečestně by žil, kdyby na tohle přistupoval. Nikdy to nedělal a ani teď by neměl. Snad se příliš lišil od jiných lidí? Co se dá dělat. Zatratili by ho ostatní, kdyby jim vše řekl? Asi ano. Je takový soud lidu soudem božím? Asi ne. Ze soudního řízení božího nepoznáváme na tomto světě nic než poctivost vůči sobě samým. Nezbývá než řídit se podle toho, vzít míru této poctivosti jako metr svého svědomí a vzít současně
přede všemi včetně boha zodpovědnost za to. Nechť
jsem trestán i za omyl z dobré vůle, nechť jsem trestán za vše, co pokládám za čestné a správné, nechť jsem trestán za vše, co se domnívám dělat dobrého - vše žádat nemohu a toto žádám.
-
Re: (no subject)
1 odpověď odeslal(a) Marie Č. v Pondělí 29.Ledna 2007 18:12:41
Děkuji, pane Fridrichu, za úryvek, který jste zde umístil.
-
Re: (no subject)
2 odpověď odeslal(a) Hedy v Pondělí 29.Ledna 2007 19:38:44
Připomíná mi to Borghesův Alef. Který z nich byl asi první? Ono je to vlastně jedno.