Zobrazení otázky a odpovědí
-
hrabě Alfred Korzybski netu
4533 otázku odeslal(a) Turnovský v Pondělí 28.Ledna 2008 22:57:34
http://www.greylodge.org/occultreview/glor_002/manhood.htm
hle jeho Manhood of Humanity
na vynikajícím sajtu Grey Lodge
-
Re: hrabě Alfred Korzybski netu
1 odpověď odeslal(a) MarLuk v Úterý 29.Ledna 2008 11:58:58
Přeci jen by to němělo zapadnout..
KOMUNIKAČNÍ SELHÁNÍ
Korzybski se domníval, že schopnost komunikovat je podstatou lidského bytí. Svoji domněnku rozvinul srovnáním toho, co považoval za charakteristické pro rostliny, zvířata a lidí.
Rostlinstvo má schopnost přetvořit sluneční energii na organické chemické živné látky. Protože rostliny dokáží provádět fotosyntézu, označil je za „chemické pořadače“. Zvířata dokáží vylepšit svou situaci tím, že se přemísťují z místa na místo. Jelikož nejsou ukotvena v jednom místě, nazývá je „prostorové pořadače“. Lidské bytosti mají navíc schopnost používat symbolů, aby jimi předávaly zkušenost nahromaděnou z minulosti. Svým synům a dcerám můžeme vykládat o tom, jak pěstovat potravu, kteří hadi jsou jedovatí a jaký je nejlepší způsob, jak si najít práci.
Vzhledem k tomu, že jazyk má velkou hodnotu pro přežití, Korzybski považuje za morální imperativ pro lidské bytosti, aby se procvičovali ve svých jazykových schopnostech, a mluví o nás jako o „časových pořadačích“. Komunikace je velký závazek; měli bychom ji vykonávat dobře.
Podle Korzybského tak nečiníme.
Korzybski a jeho stoupenci nás znázorňují, jak spřádáme obrovské pavučiny slov, a pak se do svých vlastních symbolických sítí chytáme. Není to tím, že bychom byli neopatrní,nezodpovědní nebo ubozí. Je to spíš sama struktura jazyka, co nás zavádí na scestí. Jak varuje liška v Malém princi Antoinea de Saint-Exuperyho: „slova jsou zdrojem nedorozumění.“
Nejen že skutečně máme jedinečnou schopnost vázat čas, jsme také jediné bytosti, které se mohou mluvením dostat do potíží. Wendell Johnson řekl, že mnoho mužů i žen dělá právě tohle. Prováděl průzkum na lidech, kteří se nacházeli ve všech možných obtížných situacích, a usoudil z něj, že přes různé typy potíží sdíleli společnou neschopnost jasně artikulovat svoji situaci. Je možné, přemýšlel Johnson, že je za jejich emoční nesnáze zodpovědná tyranie slov – že jazyk je hybnou silou, která z nás „dělá blázny“? Korzybski se domnívá, že to možné je. Název jeho impozantní tlusté knihy, Science and Sanity, vyjadřuje jeho tezi, že důkladné, vědecké používání jazyka nás ochrání před chaosem a nereálností, kterou mají slova sklon produkovat. Souhlasil se Sapir-Whorfovou hypotézou, že jazyk modeluje naše myšlení.
Učitelé angličtiny nám často připomínají, že slovníky nám neříkají, jak by se slova měla používat; slovníky pouze vyjadřují, jak se slova používají. Tradiční sémantika se spíše zaměřuje na je, než na mělo by. Generální sémantika se od toho deskriptivního postoje odklání a nabádá nás, abychom pozměnili strukturu jazyka tak, aby naše používání slov odpovídalo
jasnosti vědeckého bádání při mapování reality. Toto úsilí není ani tak teorií jako spíše metodologií, která zajišťuje, aby jazyk jasněji napodoboval realitu, nebo hlediskem, které ukazuje omezenost slov.
TŘI PRINCIPY GENERÁLNÍ SÉMANTIKY
PRINCIP 1: MAPA NENÍ TERITORIUM
Korzybski považuje slova jen za mapy reality; nejsou teritoriem. Toto nazýval princip ne-identity. Slovo není věc, na kterou odkazuje. Své tvrzení porovnal s klasickou Aristotelovou formulí identifikace: A = A. Korzybski měl pocit, že Aristotelova formule je mylná.
Pokud byste se snad domnívali, že identifikace slova s jeho referentem je triviální záležitost, pak se zamyslete nad odkazy k syndromu získaného selhání imunity. Samo slovo AIDS má na mnoho lidí, kteří ho slyší, hrůzostrašný účinek. Představte si kritickou situaci výrobce
dietní cukrovinky jménem Ayds. Protože název cukrovinky zní stejně jako lékařská diagnóza, spadl její prodej o 50 procent a výrobce byl donucen změnit značku výrobku.
Hayakawa varuje před mylným závěrem „jedno slovo, jeden význam“. Horton, slon doktora Seusse, to myslel dobře, když trval na tom, že:
Myslel jsem, co jsem řekl,
a řekl jsem, co jsem myslel....
Slon je přesný.
Na sto procent!
Slova však nemají jen jeden význam, nebo nějakou oficiální interpretaci. Ptát se, co slovo znamená, znamená pokládat špatnou otázku. Lepší je se zeptat, co osoba mínila tím, co řekla. Slova nemíní věci, to lidé.
Mapa nemůže být teritoriem, protože příroda se neustále proměňuje. Den se rozpouští v noc, léto se mísí s podzimem, z housenek se stávají motýli. Einsteinův vzorec E=mc2 konstatuje, že hmotu, která je jednou myšlená jako neměnná, lze přetvořit v nesmírné množství energie. Wendell Johnson cituje řeckého filozofa Hérakleita, aby ilustroval fakt, že se nic
neopakuje: „Nikdy nevstoupíš dvakrát stejné řeky.“ Britský autor George Bernard Shaw pronesl tutéž pravdu, když prohlásil, že jediný rozumný člověk, kterého znal, byl jeho krejčí, který ho přeměřil pokaždé, když vstoupil do obchodu.
Porovnejte dynamičnost reality s působením jazyka, který je statický jako jednotlivá obrázková políčka filmu. Korzybski pozoruje, že prostě neexistuje dost slov na to, aby vše pokryla, a i kdyby existovalo, půda pod nimi se rychle posouvá. Představte si, že vás vaše spolubydlící představí v restauraci své rozvedené matce a ta vám zase představí svého „přítele“ Johnnyho, takže u stolu budete sedět čtyři. Snažíte se ve své mysli odhalit, jaký je mezi nimi vztah.
Spí spolu? (Všimněte si, že sám tento výraz má mnohonásobný význam.) Mají podobné zájmy? Bude za jídlo platit on? Vy a vaše spolubydlící jste také „přátelé“, ale nejste si vůbec jisti tím, že byste na tyto otázky odpověděli stejně jako Johnny. Tak nějak se zdá, že výraz přítel je jako velký cirkusový stan, který pokrývá příliš mnoho věcí, které se odehrávají najednou v tutéž dobu.
Způsoby, jak se vyhnout kladení rovnítka mezi slovo a věc. Korzybski a jeho následníci mají mnoho doporučení, jak docílit většího povědomí o tom, že mapa není teritorium. Nabádají nás,abychom si v duchu přidali „a tak dále“ na konec každé věty, čímž si připomeneme, že toho, co dá říct, je vždycky víc. Tuto radu odráží i název oficiálního časopisu generální sémantiky – ETC. Generální sémantikové varují před používáním všeobsažných výrazů jako všechno, vždycky, každý a výhradně. Argumentují tím, že tyto výrazy zahánějí jazyk do krajnosti, když implikují, že víme všechno. Dokonce navrhují, abychom začínali a končili každý příběh slůvkem a. (Mnoho veřejných mluvčích se řídí touto praxí, ale pravděpodobně spíš kvůli své nedostatečné přípravě, než věrnosti principům generální sémantiky.)
Korzybski si také vypůjčil vědeckou praktiku indexování, aby vyjádřil změnu v průběhu času.
Mladší senátor z Kalifornie (Hayakawa 1980) není tím člověkem, který kdysi napsal své první řádky o sémantice (Hayakawa 1949). Dolní indexy, připojené ke slovu přítel, by mohly pomoci odlišit různé vztahy, o kterých byla řeč výše. Není nic nesprávného na tom, pokud si tento výraz vybereme pro označení milence, patrona, nebo důvěrného přítele. Vědec v nás se však
potřebuje zeptat, jak toto slovo používáme v tento okamžik. Je Johnny přítel 1, přítel 2, nebo přítel 3?
PRINCIP 2: MAPA ZNÁZORŇUJE JEN ČÁST TERITORIA
Aristoteles tvrdil, že buď nějaká věc existuje, nebo neexistuje. Zdá se, že to dává smysl. Korzybski však řekl, že myšlení „všechno, nebo nic“, které vylučuje zlatou střední cestu, má na svědomí velkou část životních lapálií. Považoval jazyk za to, co nás betonuje do nezdravého dvouhodnotového systému.
Slova prosazují kategorické myšlení. Vedou nás k tomu, že tvoříme falešné rozdíly mezi tělem a myslí, racionálním a emocionálním, časem a prostorem, námi a tamtěmi, dobrým a zlým. Přemýšlejte o tom, jak snadno tyto soudy „buď- anebo“ vycházejí z našich úst:
Jsi buď se mnou, nebo proti mně.
Když jsi viděl jednoho, viděl jsi je již všechny.
Buď jsi součástí problému, nebo součást řešení.
Nevěř nikomu, komu je přes třicet.
Třeba teď pochopíte, proč zjednodušující arogance studentů, kteří chtěli vnutit své myšlení „buď-anebo“ celé univerzitě, přiměla Hayakawu, aby vytáhnul jejich zvukovou aparaturu ze zásuvky.
Staré dichotomie odumírají pomalu. Dokonce i vznešená snaha mít otevřenou mysl je formulována v jazyce, který nás nabádá vidět obě strany problému, což je výzva, která předpokládá spíše dvě, než sto možností volby. Korzybského princip „ne-univerzálnosti“ nám připomíná, že mapa
popisuje jen část teritoria. V protikladu k výroku z reklamy na Budweiser jsme nikdy neřekli vše. Slova redukují náš pohled na několik znaků a způsobují, že ignorujeme ty další. Protože mnoho znaků je vynecháno, verbální popis vytváří dojem, že realita je omezenější a scvrklejší,
než tomu je ve skutečnosti.
Náprava absolutistického myšlení. Korzybski překládá řadu návrhů, jak nás vyvázat z absoluten, navozených jazykem. Můžeme je považovat za způsoby, jak zvýšit kognitivní komplexitu, aby se více blížila půltónům reálného světa. Vyzývá k liberálnímu používání spojovníků k spojení pojmů, které jsou, jak se zdá, sice protikladné v jazyce, ale neoddělitelné v přírodě. Básníci to dělají tak, že spojují zdánlivě nesourodé obrazy. Méně kreativní z nás mohou překlenout duality racionální–emocionální, tělo–mysl, čas–prostor pomocí tohoto jednoduchého interpunkčního nástroje.
Korzybski odrazuje od odvolávání se na zvyky, tradici nebo neměnnost. Automatické reakce nás sice chrání před omylem, odložená reakce nám však dává příležitost nakládat s každou situací jako s jedinečnou. Odůvodnění chování, které obsahuje „Vždycky se to tak dělalo“, vede k větší strnulosti. Důslednost je znakem malého ducha.
Korzybski a jeho stoupenci nedůvěřují žádnému požadavku autority. Aplaudovali by stanovisku knihy Sheldona Koppa nazvané „If You Meet the Buddha on the Road, Kill Him“ („Pokud potkáte po cestě Buddhu, zabijte ho“ – pozn. překl.) Její teze opakují přesvědčení generálních sémantiků, že lidé, kteří si myslí, že mají patent na pravdu, mohou být pro naše zdraví
nebezpeční. S tvrzeními lidí o všemohoucnosti je nutné se přímo vypořádat. („Kdo zemřel a udělal z tebe krále?“)
Když Korzybski a další lidé z této oblasti představují hypotézy, které jdou za vědecky pozorovatelná fakta, navrhují řadu řešení, jak se vyvarovat dogmatismu. Dejte slovo pravda do uvozovek, aby si každý připomněl, že poznání je vždy relativní. Své závěry uveďte frázemi, které vyjadřují menší než stoprocentní jistotu: „Zdá se mi...“ “Shledal jsem pravděpodobným,
že...“ „Podle mě...“
Vyhněte se kategorickým prohlášením o člověku. Generální sémantikové se zlobí, kdykoliv slyší, že je sloveso být aplikováno na lidi. („Cheryl je lakomá“.) Protože slovo je způsobuje, že přemýšlíme na základě neměnných povahových vlastností, nejraději by ho vykázali z naší interpersonální slovní zásoby. Když už musíme toto sloveso použít, doporučují nám, abychom
svůj soud blíže určili slovy „Má Cheryl je lakomá“. Výsledek zní možná poněkud majetnicky, ale je přesnější než typický všeobecný soud. Pro generální sémantiky je provizornost kýžená, absolutnost nikoliv.
PRINCIP 3: MAPY MAP KONCENTRUJÍ TERITORIUM
Evropský kartograf by mohl nahlédnout do čtyřiceti osmi map jednotlivých států, a pak vytvořit spolehlivou mapu kontinentálních Spojených států, aniž by kdy vkročil na americkou půdu. Korzybski mluví o procesu kreslení map podle jiných map jako o „sebe-reflexivním“. Přejatá mapa však v žádném případě nemůže odrážet bohatost teritoria, kterou by kartograf pozoroval,
kdyby byl skutečně na místě.
Korzybski popsal jazyk jako podobně sebe-reflexivní. Slova můžeme použít k tomu, abychom mluvili o slovech. Tento proces vyžaduje, abychom u věcí, kterou jsou jinak jedinečné, rozpoznali podobné znaky a zároveň abychom ignorovali jejich rozdílnost. Může být užitečné, když abstrahujeme od parašutismu, pohovoru při hledání pracovního místa a ztráty své peněženky
společný prvek strachu. Existuje však nebezpečí, že vy nebo vaši posluchači zapomenete na to, že strach je v každém z těchto případů odlišný.
Každá z vůdčích postav generální sémantiky představuje obrázkový model, který ukazuje, jak vede abstraktní jazyk k nedorozuměním. Schéma 5-1 je Hayakawův abstraktní žebřík, nejužívanější model, který ilustruje ztrátu konkrétního detailu, kterou s sebou nese přílišné zobecňování.
Vystupování po abstraktním žebříku. Krok I reprezentuje krávu, tak jak ji zná věda. Na vyšším stupni jen označíme toto divoké víření elektronů za „krávu“. Krok II je fáze percepce. Objekt, který vidíme na pastvě žvýkat svou potravu, je počátek abstraktního procesu. Selektivně vnímáme pouze malou část z toho, co je venku, na tomto neverbálním stupni však stále ještě zachycujeme slušnou část dynamického procesu.
(následuje vyobrazení žebříku – technická poznámka)
Schéma 5-1: Modifikace Hayakawaova abstraktního žebříku („The Abstraction Ladder“ z Language in Thought and Action, 4. vydání, str. 179, podle S. I. Hayakaway. Copyright 1978 by Harcourt Brace Jovanovich, Inc.; přetištěno se svolením vydavatele)
Začněte číst odzdola nahoru
8. „bohatství“
7. „aktiva“
6. „farmářská aktiva“
5. „hospodářské zvíře“
4. „kráva“
3. „Bessie“
2. Kráva, kterou vnímáme
1. Kráva, jak ji zná věda
Jazyk vstupuje do obrázku při kroku III. Když využijeme výhradně lidskou schopnost označování, popíšeme objekt naší pozornosti jako „Bessie“. Sdílíme sice percepční příčku žebříčku s býkem ze stáda, ten obrovský krok směrem k označování však mohou zdolat pouze časové pořadače. Krok III je jediný verbální stupeň žebříku, která poukazuje ke konkrétnímu zvířeti
v čase a prostoru. „Bessie“ ztrácí svou individualitu na následující vyšší úrovni, na kterém se stává jednou ze třídy objektů, krávou. Tato další abstrakce má jistou výhodu a zároveň i nevýhodu. Když hodíme Bessii do jednoho pytle s jí podobnými tvory, dokážeme se zaměřit na její charakteristické rysy, které pro nás mají konkrétní význam, například produkce mléka, počet devítiuncových svíčkových steaků, které získáme ze zadní části poraženého kusu nebo výrobní náklady na jednu libru. To se však již pohybujeme zrychleným tempem směrem dál o pozorovatelné skutečnosti. To, co nám vyvstane v hlavě, když řekneme „kráva“, v sobě možná nese malou podobnost se specifickým zvířecím bučením, žvýkáním a kálením na reálné pastvině.
Hayakawa říká, že teď se dostáváme na abstraktním žebříku k bodu, kde mluvčí a posluchač již nemají mentální obraz toho, o čem mluví. Jejich domněnky závěry z vyšších úrovní se vydávají za skálopevné pravdy, ale pojmy jsou již tak vzdálené realitě každého z nich, že se dá těžko poznat, zda používají slova stejným způsobem.
„Tuhnutí kategorií“ nastává ve chvíli, kdy lidé lpí na vyšších stupních žebříku. Politickou rétoriku považují generální sémantikové za obzvláště tíživou. Vůdci se ohánějí abstraktními výrazy, jako jsou spravedlnost, demokracie a patriotismus, aniž by se pokusili přezkoumat celé teritorium, ke kterému tato slova hypoteticky odkazují. Jejich povšechná zobecnění jsou silná, co se týče emocionálního zabarvení, ale slabá, co se týče obsahu, a výsledkem je jednotvárná monotónnost která leze na nervy všem, vyjma hrstky fanatiků. Vágní všeobecnost slov rovněž rozmazává ostré rozdíly, které ve světě existují.
Odstoupení od vágních všeobecností. Generálním sémantikům se příčí mnohoznačnost. Korzybského výprava do života měla pozvednout povědomí, které mají mluvčí i posluchač o chybných předpokladech, které jsou obsaženy v abstraktních slovech. Uvědomění si rozdílnosti mezi abstraktními slovy a realitou je prvním obranným krokem před sémantickou chybou. Dalším krokem
je sestoupit z abstraktního žebříku a přiblížit se životu na neverbální rovině.
Zamyslete se nad obchodníkem s komoditami, který na chicagské Obchodní burze kupuje, nebo prodává pět set kusů Bessie a dalších krav. Je možné, že nikdy tváří v tvář neviděl Holsteinova býka. Korzybski a jeho stoupenci se domnívají, že by mu dobře posloužilo, kdyby se občas prošel po pastvině a porozhlédnul, zaposlouchal a nadýchal se tam. Pozorování „aktiv“ na vlastní oči by mohlo obchodníka ochránit před omylem, když začne mluvit o o abstraktní čistě pragmatické ekonomice. Potřebuje stále revidovat svou mapu pravidelným navracením se do teritoria.
Generální sémantikové vyzývají každého posluchače, aby se stal vědecky citlivým. Toto hnutí nám připomíná, že se můžeme prosekat sémantickou kouřovou clonou abstraktních výroků, pokud položíme na tři otázky:
1. Co máte na mysli?
2. Jak to víte?
3. Co jste vynechali?
Konkrétní odpovědi vytvářejí určitou verbální neznečištěnou zónu.