Zobrazení otázky a odpovědí
-
Alexander Solženicyn mrtev
4760 otázku odeslal(a) Turnovský Pavel v Neděli 3.Srpna 2008 23:31:52
http://www.rezonance.cz
hlásila pravě ČT24
-
Re: Alexander Solženicyn mrtev
1 odpověď odeslal(a) Eva v Pondělí 4.Srpna 2008 08:08:05
Dodnes si pamatuji, jak jsem v hluboké totalitě jako mladá holka četla o prázninách jeho novelu "Jeden den Ivana Denisoviče" - tenkrát to mohlo vyjít kolem roku 1968. Byla jsem úplně konsternovaná, jak dokázal popsat tu atmosféru přes zdánlivé maličkosti (propašování tuším nožíku do tábora). Zavřu oči a vidím se na naší půdě, jsou prázniny a já čtu a čtu....
"Je možné, že zlo nakonec zvítězí, ale jednej tak, aby to nebylo skrze tebe" (volně).
-
Re: Alexander Solženicyn mrtev
2 odpověď odeslal(a) Turnovský Pavel v Pondělí 4.Srpna 2008 17:38:06
http://www.rezonance.cz
Alexander Solženicyn se narodil 11. 12. 1918 v Kislovodsku v 11 nebo 11:30 LT (podle paní Lois Rodden, zdroj neuveden) a zemřel včera 3.8.2008 v 23:45 "Moskevského" letního času na svém sídle poblíž Moskvy na selhání srdce
-
Re: Alexander Solženicyn mrtev
3 odpověď odeslal(a) A.Solženicyn a jeho smrt v Pondělí 4.Srpna 2008 17:39:05
-
Re: Alexander Solženicyn mrtev
4 odpověď odeslal(a) Turnovský Pavel v Pondělí 4.Srpna 2008 17:55:57
http://www.rezonance.cz
tranzitu Urana a Marsu k Luně nativity a zatmění Slunce (pás totality na Sibiři) na jeho Neptunu
-
Re: Alexander Solženicyn mrtev
5 odpověď odeslal(a) Turnovský Pavel v Úterý 5.Srpna 2008 01:32:37
http://www.rezonance.cz
podle prvního náhledu tranzitů, narodil se Alexander Solženicyn nejspíš okolo čtvrt na dvanáct místního času s MC na 10°Střelce
-
Solženicynova kritika Západu
6 odpověď odeslal(a) pt v Úterý 5.Srpna 2008 11:46:48
ALEXANDER SOLŽENICYN : Duchovní problém Západu
Kdybych dnes mluvil ve své zemi, soustředil bych pozornost v rámci rozbitého světa na neštěstí Východu. Protože však už čtyři roky musím žít zde, na Západě, a protože mám před sebou západní posluchačstvo, bude užitečnější, když tu představím některé rysy současného Západu tak, jak je vidím.
Co asi na dnešním Západě bije cizince do očí? Občanská statečnost zmizela nejen ze západního světa jako celku, neprojevuje ji žádný z jeho států, žádná vláda, žádná strana a ovšem ani OSN. Tento úpadek odvahy je zvlášť patrný na řídící vrstvě inteligence, takže vzniká dojem, jakoby odvaha zmizela ze společnosti vůbec. Jistě - je zde samozřejmě ještě mnoho individuální odvahy, ale to nejsou lidé, kteří by udávali tón životu společnosti. Političtí a intelektuální činitelé vykazují známky úpadku, slabost, nerozhodnost činů, slov a ještě více teoretických úvah, v nichž ochotně nabízejí důkazy, že tento způsob jednání, zakládající politiku určitého státu na servilnosti a zbabělosti, je pragmatický, racionální a oprávněný, a to na kterékoli intelektuální i mravní úrovni. Tento úpadek odvahy, který tu a tam již vede k naprosté ztrátě jakékoli mužnosti, je se zvláštní ironií podtrhován tam, kde titíž činitelé projevují nečekané návaly statečnosti - vůči vládám bez moci, vůči slabým státům, které nikdo nepodporuje a vůči proudům, které všichni odsuzují a které zjevně nemohou nikomu ublížit. Zato jim slova zamrzají v ústech a ruce klesají před každou mocnou vládou či hrozivou silou, před agresorem a před internacionálou teroru.
Je třeba připomínat, že úpadek odvahy se vždy považoval za začátek a předzvěst konce?
Každý občan dostal vytouženou svobodu a s ní i takové množství a takový výběr hmotných statků, jaké měly zajistit štěstí - přinejmenším podle té laciné koncepce, která se v téže době vytvořila. Tato aktivní a tvrdá konkurence mobilizuje všechny myšlenky člověka a rozhodně neprospívá jeho svobodnému duchovnímu rozvoji. Už obyčejná biologie ví, že pro živočicha není dobré, aby si zvykl na velký blahobyt. V životě západní společnosti začíná dnes blahobyt odkrývat svou zhoubnou masku.
V souladu se svými cíli si západní společnost zvolila formu existence, která pro ni byla nejpohodlnější a kterou bych označil jako právní. Je-li člověk z právního hlediska v právu, nikdo od něho nemůže chtít víc. (Chtějte na něm, aby se dobrovolně obětoval nebo podstoupil nějaké riziko – budete vypadat jako naprostý pitomec. Dobrovolné sebeomezování se téměř nevyskytuje: všichni se věnují seberozpínání, až z právních rámců začíná vycházet tichý praskot.)
Celý život jsem prožil v komunismu a tvrdím, že společnost, kde neexistuje nestranná právní instance, je hrozná věc. Ale ani společnost, která má na všechno jen a jen právní instanci, není opravdu důstojná člověka. Když je celý život proniknut právními vztahy, vytváří se ovzduší mravní prostřednosti, které otravuje nejlepší podněty v člověku. Právní berle nemohou stačit, aby ve zkouškách, které ohrožují toto století, lidé obstáli vzpřímeni.
V dnešní západní společnosti lze konstatovat nerovnováhu mezi svobodou dělat dobré a dělat zlé. Obrana práv jednotlivce je dovedena do takové krajnosti, že společnost sama je bezbranná vůči některým svým členům: pro Západ je už na čase, aby začal víc zdůrazňovat lidské povinnosti, než lidská práva. Ve srovnání se svobodou dělat dobré má svoboda destruktivní a nezodpovědná daleko širší pole působnosti. Například zneužívání svobody pro páchání mravního násilí na mládeži: pouhým teoretickým protějškem svobody nabízet filmy plné pornografie, zločinu a satanismu, je svoboda mládeže na takové filmy nechodit. Tak se ukazuje, že život pojatý takto právně a výhradně právně se nedokáže bránit zlu a nechává se pozvolna nahlodávat. A když v některé zemi začne státní moc rázně potlačovat terorismus, veřejné mínění ji ihned obviní z pošlapávání občanských práv zločinců atd.
Tisk – a říkám-li tisk, myslím tím hromadné sdělovací prostředky vůbec – se přirozeně těší té nejlepší svobodě. A k čemu ji používá? Dává si pozor, aby nepřekročil zákonný rámec, ale překračuje skutečnosti a zkresluje proporce bez jakékoli skutečné právní zodpovědnosti. Stalo se už někdy, že původci dezinformace veřejně přiznali svou chybu? Vinu? Ovšem že ne, protože by to vadilo prodeji. V takových případech to odnese stát, novinář se z toho vždycky dostane a můžete se vsadit, že bude se stejnou sebejistotou psát opak toho, co tvrdil dříve. Tisk má moc padělat veřejné mínění stejně, jako je kazit. Jednou nasazuje teroristům herostratovské věnce, jindy odhaluje i obranná tajemství vlastního státu a jinde zase nestoudně vniká do soukromí slavných lidí pod heslem „každý má právo vědět!“ (lživé heslo lživého století). Protože daleko výš stojí dnes potřebnější heslo – dnešnímu člověku vyrvané právo: PRÁVO ČLOVĚKA NEVĚDĚT. Nezaneřádit svoji Bohem stvořenou duši pomluvami, žvásty, hloupostmi. Lidé, kteří opravdu pracují a žijí naplněný život, nemají zapotřebí této mnohomluvné záplavy ohlupujících informací. Právě v tisku nejvíce vyniká ten spěch a ta povrchnost, které jsou duševní nemocí 20. století. Jít k jádru problému je mu zakázáno. Západ, který nemá cenzuru, přece jen provádí pečlivý výběr a odděluje myšlenky, které jsou v módě, od těch, které nejsou. A i když ty druhé nezakáže, nemohou se opravdu vyjádřit ani v periodickém tisku, ani v knihách a rovněž ne v universitním vyučování. Tak se v masách zakořeňují předsudky a zemí prochází slepota, nemoc v našem dynamickém století krajně nebezpečná. Vezměte například tuto iluzi zdejších lidí, že rozumějí dnešní světové situaci. Tato iluze obaluje hlavy tak tvrdou skořápkou, že jí nepronikne žádný hlas, který k nám přichází ze 17 zemí východní Evropy a východní Asie, dokud ji nevyhnutelná palice nerozbije na kusy.
Nikdo z přítomných mne nebude, doufám, podezírat, že jsem se pustil do této zaujaté kritiky západních systémů proto, abych na jejich místo vyzvedl myšlenku socialismu. Rozhodně nikdy nebudu navrhovat socialistickou alternativu. Kdyby se mě však někdo naopak zeptal, zda bych navrhoval dnešní Západ tak, jak je, za vzor pro svou zemi, musel bych odpovědět upřímně: NE, nemohu doporučit vaší společnost jako ideál pro proměnu společnosti naší. Při bohatství duchovního rozvoje, které naše země získala utrpením v tomto století, není západní systém v současném stavu duchovního vyčerpání nijak přitažlivý. Pouhý výčet zvláštností vaší existence, jak jsem jej tu nastínil, naplňuje člověka nejhlubším zármutkem.
Je nepopíratelnou skutečností, že na Západě se charakter člověka oslabil, kdežto na Východě upevnil. Náš národ za šest a národy východní Evropy za tři desetiletí prošly duchovní školou, která nechává zkušenost Západu daleko za sebou. Složitý, smrtelný a drtivý život tam vychoval charaktery silnější, hlubší a zajímavější než západní život s řízeným blahobytem. Z toho důvodu by proměna naší společnosti ve vaši znamenala v některých ohledech vzestup, ale v jiných - mnohých - úpadek. Společnost jistě nemůže trvale žít na dně propasti bez zákonů, jak je tomu u nás, ale bylo by pro ni výsměchem, kdyby měla zůstávat na spořádaném povrchu bezduchého právnictví, jak to děláte vy. Lidská duše sklíčená desetiletími násilí touží po něčem vyšším, vřelejším a čistším, než je to, co může dnes nabídnout masová existence na Západě, která se jako navštívenkou ohlašuje odporným tlakem reklamy, hrubostí televize a nesnesitelnou hudbou.
Žádné sebevětší zbrojení Západu nepomůže, dokud sám nepřekoná ztrátu své vůle. Pro duchovně oslabeného kapitulanta se výzbroj sama stává přítěží. Kdo se chce bránit, musí být připraven zemřít. A to je vzácná vlastnost ve společnosti vychované v kultu pozemského blahobytu. A tak zbývají jen ústupky, odklady a zrady.
Nezbývá tedy, než hledat chybu u samého kořene, v samých základech novověkého myšlení. Myslím tím převládající západní pojetí světa, vzniklé v renesanci, a politiky, vytvářené v osvícenství, základ všech věd o státu a společnosti. Můžeme jej nazvat „racionalistický humanismus“ nebo „humanistická autonomie“. Je to směr, který prohlašuje a uskutečňuje autonomii člověka vůči všem silám, které jsou nad ním. Můžeme také mluvit o antropocentrismu, myšlence, že člověk je středem všeho, co existuje. Humanistické vědomí se prohlásilo našim vůdcem, popřelo existenci zla v lidském nitru a za nejvyšší cíl vytklo nabývání pozemského štěstí: tak vložilo do základu novodobé západní společnosti nebezpečný sklon klanět se člověku a jeho hmotným potřebám. A tak svoboda sama rozhodně nemůže vyřešit všechny problémy lidské existence. Naopak - nese s sebou řadu dalších.
Ale přesto přiznávaly první demokracie, včetně začínající americké, všechna práva lidské osobě jakožto cíli Božímu. Jinými slovy, svoboda byla člověku svěřena jen pod podmínkou a za předpokladu trvalé náboženské odpovědnosti. Postupem doby sice Západ s úspěchem a více než dostatečně obhájil práva člověka, ale v člověku zcela zakrnělo vědomí jeho odpovědnosti před Bohem a před společností. Tak se humanismus vyvíjel k materialismu, stával se víc a víc terčem socialistických a později komunistických spekulací, takže už v roce 1844 mohl Marx napsat, že „komunismus je naturalizovaný humanismus“. Není náhodou, že se všechny znaky, tj. komunistická hesla, točí kolem Člověka s velkým »Č«. Silnější, přitažlivější a vítěznější je vždy ten proud materialismu, který vede více do leva, je tedy důslednější. A humanismus, který úplně ztratil své křesťanské dědictví, nemůže v této soutěži obstát. Že se komunistický řád mohl udržet a na Východě tak upevnit, je dáno tím, že byl horlivě podporován skutečnými masami západní inteligence, která cítila svou příbuznost s ním. Jeho zločiny přehlížela, a když už je nebylo možno přehlížet, snažila se je ospravedlnit. Právě proto je úloha Západu tak těžká - obstát vůči Východu.
Vkládali jsme příliš velké naděje do politicko-sociálních proměn a teď se ukazuje, že nám berou to, co máme nejcennějšího: náš vnitřní život. Na Východě po něm šlape komunistická strana, na Západě obchod (trh). Sama skutečnost rozbitého světa není tak děsivá, jako to, že hlavní části tohoto světa jsou napadeny podobnou chorobou. Lpět dnes na osvícenských formulích je pravé zpátečnictví.
-
Re: Alexander Solženicyn mrtev
7 odpověď odeslal(a) falcon v Úterý 5.Srpna 2008 13:00:34
To jsou zlatá slova !!! Krásná ukázka kritického myšlení člověka, poučeného totalitou.
Když jsem to četl, přepadl mne pocit marnosti: Věčná škoda, že jsme nemohli rozvinout myšlenky pražského Jara 1968! Chápu, že muselo vadit nejen na Východě, ale i na Západě, a proto to dopadlo, jak to dopadlo.
Textilní revoluce 89, to už byla jen šaškárna, vedoucí k úpadku nejen kultury tohoto národa. Co jsme přinesli či dokonce dali sami sobě nového?! Co opravdu hodnotného?! Právní stát zde vůbec není, svoboda slova nevede k povznesení kultury sdělování, nýbrž naopak. Na západě neexistuje morální svinstvo, které bychom zde nedokázali napodobit či dokonce povýšit na normu.
Je mi smutno.
-
Re: Alexander Solženicyn mrtev
8 odpověď odeslal(a) ponny v Úterý 5.Srpna 2008 13:54:04
falcon: Já bych hlavně řekl, že tyto události by se měly připomínat, aby bylo jasné, jak všechna spojenectví a zahraniční smlouvy dopadly tak, že kdykoli jsme potřebovali pomoc, bylo se na nás vykašláno. A hodně bych tyhle historické poznatky narval do hlavy všem, kteří teď mohutně hýří optimismem, jak nám pomůže spojenectví s EU, jak nám pomůže euro, jak nám pomůže Amerika s radarem atd.. Osobně bohužel není historicky proč vůbec komukoli ze zahraničí, zejména z Evropy věřit z hlediska spojenců. Jen ta Amerika chtěla pomoci Marshallovým plánem, který jsme dobrovolně odmítli. Historie by se měla hodně moc připomínat.
Mě by se osobně hodně moc líbilo, kdyby leckterá mezinárodní jednání začínala připomenutím historickýxh zkušeností, třeba i toho srpna a braní v úvahu těchto věcí.
-
Re: Alexander Solženicyn mrtev
9 odpověď odeslal(a) falcon v Úterý 5.Srpna 2008 15:05:50
Ponny, také si myslím, že bychom to měli připomínat. Potíž je ale v tom, že samo připomínání může snadno nabýt povahy obtěžování školního žactva nudnými reminiscencemi čehosi, co už je asi tak dávno, jako když vznikalo hnědé uhlí, anebo zanikali veleještěři.
Jistěže záleží na podání, na úrovni pedagogů, na jejich osobní angažovanosti a zápalu pro svůj předmět. Avšak to bychom nejprve museli v lidech umět vzbudit zájem o kritické myšlení. Jsem si skoro jist, že v nás, kdo jsme byli v šedesátých létech mladí, vzbuzovalo zájem už jenom to, že se o jistých věcech psát nesmělo. Cokoli bylo zakázáno, anebo aspoň v nemilosti strany a vlády, bylo potenciálně zajímavé. sám nevím, čím to bylo způsobeno, ale tenkrát to vřelo mazi mladými lidmi po celé Evropě i na Novém kontinentu. Byla zřetelně vidět globální revolta proti establishmentu, ať už byl zdejší, sovětský či americký. Kdo se skutečně začal hluboce zajímat o myšlenky zde nedostupné, anebo téměř nedostupné, časem měl možnost se s nimi seznámit, protože musel vyvinout patřičné úsilí, učit se jazyky, vyhledávat lidi, kteří o tom měli co říci a znali to. Takto se například u nás na VŠCHT ukázalo, že jistý asistent z katedry společenských věd je dobrým znalcem taoizmu, a tak jsme za ním chodívali na kus řeči.
Mám nyní dojem, že společnost musí dospět až k nějakému hromadnému průseru, aby se zmátořilo co nejvíce lidí a měli zájem o to, něco změnit a něco skutečně znát. Skoro si myslím, že svoboda je člověku k ničemu, protože se začne cítit býti osvobozen od nutnosti myslet a jednat poctivě.
Naopak se v rámci oněch svobod začnou rojit všelijací šílenci jako neonacisté, anarchisté, mladí komunisté, všichni v mylné představě, že to předchozí generace udělaly všechno blbě a svět ukazuje nyní na ně, aby to opravili.
Ovšemže nám nikdo nepomůže, pokud si budeme myslet, že nás někdo přijde spasit před naší vlastní hloupostí, či důsledky naší neschopnosti něčemu čelit. V tom bych nežehral na ostatní svět, protože stajně jako jedinec, i národ může sílit daleko více vlastním utrpením, než příchodem spasitele. Průser vidím v tom, že my si tady ustavičně lžeme o vlastní historii. Ludvík Vaculík kdysi napsal, že národ, který bourá pomníky, aby tím opravil historický zápis o svém charakteru, namísto aby opravil sám charakter, měl by být smeten. Myslím, že je to velice správný postřeh, neboť je rozhodně pravdivější, než sebeoslavné kecy o tradiční české státnosti, Velkomoravské říši, atd.
Ale ve státě, jehož prezident se prodral na Hrad asi jen proto, aby mohl vydávat své soukromé názory za posvátné politikum (to se týká obou Vašků), v takovém státě se nesmíme divit, že se pak kdejaký politický hejhula typu Paroubka, Čunka, Topolánka, Špidly či Grosse, snaží přesně o to samé. Kam se poděly osobnosti ať už v kultuře či politice?!
A jestliže nejsou tam, jak by měly být ve školách, aby učily děti?!
A konečně - stačí sledovat ten intelektuální marasmus na Internetu, což je dnes prostředí, které ma nedostatky našeho školství nějak spasit, jak jsem aspoň pochopil ze zkorumpované akce Internet školám.
-
Re: Alexander Solženicyn mrtev
10 odpověď odeslal(a) Turnovský Pavel v Úterý 5.Srpna 2008 16:02:27
v něčem má Solženicyn pravdu, v něčem ne. Jeho přesvědčení pramení v pravoslaví a víry ve vyvolenost nebo lépe řečeno velikost Ruska.
Jaké spojenecké smlouvy jsme měli před smlouvou se SSSR? Smlouvu s Rumunskem a Jugoslávií (Malá dohoda) proti Maďarsku, která fungoval dobře a smlouvu s Francií. Tak si moc na spojenecké smlouvy nenaříkejme. Když Francouzi bez výstřelu vyklidili porýní, které Hitler poslal "osvobodit" několika lehce vyzbrojenými oddíly, mělo být každému jasné, že Francie není ochotna bojovat ani za své zájmy, že spojence je třeba hledat jinde, a protože asi nebylo kde, zařídit se podle toho.
-
Re: Alexander Solženicyn mrtev
11 odpověď odeslal(a) ponny v Úterý 5.Srpna 2008 18:50:13
Žádný člověk nemá 100% pravdu - jsme jen lidi.
Řekněme, že několikrát v historii jsme dostali dost významný signál, že budeme kdykoli obětováni - asi nejvýznamnější je Mnichov a srpen 68. A myslím, že by bylo moudré, aby si to tento národ pamatoval a při jednání a rozhodování o zahraniční politice a o EU jednal i s tímto vědomím.
Vůbec nechápu co nás vede předávat čím dál více pravomocí do rukou zahraničí. Poslední křiklavá věc z tohoto soudku je Lisabonská smlouva, která v zásadě není nic jiného, než že velké státy v EU budou mít daleko větší pravomoce, než dosud a malé státy jako my daleko menší pravomoce a hlasovací právo jak dosud. A nejenom to, Lisabonská smlouva dokonce řadu pravomocí odebírá státům rovnou, když už tak už.
Nějak mi přijde, že si chceme historii znovu zopakovat.