Zobrazení otázky a odpovědí
-
Miroslav Petříček: Myšlení obrazem
4377 otázku odeslal(a) Turnovský ve Čtvrtek 11.Října 2007 20:46:28
Problematika, která se dotýká i astrologie: je možné věrně "přeložit" vizuální symboly do jazyka?
Miroslav Petříček
Myšlení obrazem
Průvodce současným filosofickým myšlením pro středně
nepokročilé: jaká pouta provazují výtvarné umění a
filosofii?
Filosofická úvaha o čemkoli předpokládá nikoli definici
filosofie, ale přinejmenším vyjasnění toho, co to je
filosofické myšlení, aby bylo zřejmé, proč právě filosofické
stanovisko je pro výklad problému nezbytné.
Jaký je však problém? V první řadě představa, že myšlení je
abstraktní disciplína, tedy že jeho médiem je všeobecno. Ale
„médium“ již ze své definice nemůže být příliš abstraktní:
to je představa příliš archaická, víme-li po McLuhanovi, že
„medium is message“. A za druhé: představa, že médium je
cosi autonomního, soběstačného. Proti tomu: pluralita médií.
Moderní svět, stručně řečeno. Hlavním tématem je tedy
nejprve myšlení obrazem právě v tomto naznačeném smyslu: je
možné mluvit o myšlení i tam, kde není prostředkováno
textem, nýbrž obrazem, kde dosahuje obecného právě proto, že
je v ustavičném doteku s konkrétní zkušeností našich smyslů?
Jaké jsou podmínky toho, aby bylo možné myslet obrazem? Jak
se různá média vztahují k sobě? Co je překlad, co je
proměna, transformace jednoho média jiným?
Text stejně jako obraz je médium.
Avšak toto slovo dává předčasné rozuzlení spletité otázce,
která se zde hlásí o slovo.
Rozumíme textům, rozumíme obrazům; je zřejmé, že mezi obojím
je rozdíl. V obou případech jde sice o rozumění, avšak hra,
wittgensteinovsky řečeno, je zjevně jiná.
Je důležité trvat na tomto rozdílu, to jest na
neredukovatelnosti či nepřevoditelnosti jednoho na druhé,
protože jen tak se lze vyhnout pasti nejrůznějších
předsudků.
Například když se za každou cenu snažíme obrazy podřídit
tomu, co říkají. A je důležité, chceme-li se vyhnout pastem
předsudků, pokusit se udržet úvahu na rovině filosofického
myšlení: ne vždy se totiž daří překračovat hranice, vytčené
běžnými a běžně užívanými modely. Mluví-li se o myšlení
filosofickém, je důležité uvědomit si jediné: neoddělitelně
k němu – jako myšlení – patří schopnost překračovat sebe
sama: je ve vztahu k sobě samému a v tomto vztahu si snaží
ukazovat své vlastní předpoklady, tj. svůj slovník, své
modely, a tedy své hranice. K filosofickému myšlení patří,
že je myšlením svých hranic, které se snaží překračovat,
které se dokonce snaží vymezovat tím, že je překračuje.
I to je třeba mít na mysli, jakmile se klade otázka: Je
možné mluvit o myšlení obrazem?
A co by to mělo znamenat? Zprvu několik jednoduchých
odpovědí: je nesporné a zvláště po Derridovi zřejmé, že i
filosofické texty jsou plné „metafor“, tj. že se v nich
nelze vyhnout „obraznému“ způsobu vyjadřování. Stejně tak by
to mohlo znamenat, že se obrátíme k samému filosofickému
pojmu a budeme sledovat jeho utváření, vznik, původ, genezi
a třeba zjistíme, že je nějak zakotven v půdě zcela
konkrétních obrazů. A že mezi bezprostřední smyslovou
zkušeností a abstraktním pojmem je cosi, co by se dalo
označit jako konkrétní pojmy, jejichž charakteristickým
znakem by bylo, že k tomu, abychom rozuměli, co (abstraktně)
říkají, je nezbytné mít stále před očima onu bezprostřední
zkušenost, k níž stále ještě odkazují a které se jejich
smysl stále nějak dovolává. Ale může to znamenat také něco
jiného, pokud obrátíme perspektivu a nebudeme vycházet od
myšlení jako hlavního referenčního bodu, nýbrž právě od
obrazů a jejich vidění. Pak se otevírá zajímavá, protože
méně obvyklá otázka: co by bylo takové myšlení před obrazem,
které by nebylo čtením obrazu, protože používat zde slova
čtení znamená řídit se modelem textu, a nikoli obrazu, a
tedy se od samého počátku problému vizuálního myšlení
vyhnout, nýbrž jehož půdou by skutečně bylo vidění obrazu,
což znamená, že smysl, jemuž v setkání s obrazem rozumíme,
lépe řečeno: jemuž se pokoušíme porozumět, by nebyl
„zprostředkován“ ničím jiným než právě obrazovostí obrazu
samou. Tento způsob tázání je nesmírně obtížný, protože je
třeba ustavičně se vyhýbat nepřesnostem: říkáme-li, že obraz
čteme, není to nevlastní způsob vyjadřování, protože v
okamžiku, kdy říkáme, co obraz „znamená“, co obraz „říká“, a
dokonce i tehdy, když jenom říkáme, co na obraze vidíme, je
už porozumění obrazu nějak čtením, protože je
zprostředkováno znakovým systémem jazyka, tedy tím
porozuměním, jehož modelem je text, a nikoli obraz. Zároveň
nesmíme předpokládat, že vizuální myšlení neboli myšlení
obrazem by nutně znamenalo cosi před-logického, protože sám
tento pojem je utvořen zjevně v závislosti na předpokladu
(předsudku), že racionalita je totéž co „logika“, která je
myšlení v čistém (znakovém, ideálním, abstraktním) jazyce.
Stručně: v našem vztahu k možnosti myšlení obrazem je od
počátku implikována spousta různých předpokladů, které jsou
dány určitým (filosofickým a obecně kulturním) kontextem a
které jsou v mnoha případech pouhými předsudky. Vůbec je pak
tato předsudečnost v našem vztahu k obrazům zcela zřejmá v
okamžiku, kdy se začneme na nějaký text dívat jako na
„obrázek“, jímž nesporně také je, tj. když text otevřeme pro
vizuální zkušenost.
Slovo, akce, písmo, hlas
Na druhou stranu se ale zdá, že není možné zaujmout
stanovisko zcela extrémní, oddělit zkušenost textů od
zkušenosti obrazů, právě proto, že kdybychom se snažili
hledat takové myšlení obrazem, které není čtením obrazu, už
bychom si na samém začátku vážně protiřečili: o obrazech
mluvíme i tehdy, když se chceme zaměřit na vidění obrazů.
Možná ale, že právě tato sporná situace je východiskem,
která vede mnohem dál, než lze tušit. Třeba až k derridovské
grafé, k čáře, stručně řečeno.
Zdroj: Archív LtN
„Rodin ví, že čas se nezastavuje, a proto gesto jeho postavy
jakoby svými jednotlivými momenty odpovídá různým časovým
okamžikům; Rodinova perspektiva není perspektivou
simultaneity, nýbrž sukcesivity. Právě proto se ale mohou
divákovi jevit detaily této sochy jako nepřesné, anatomicky
nesprávné a celek jako neuměřený.“
Zprvu je však lépe hledat odbočky, jiné možnosti, jak chápat
vztah textu a obrazu (který je příkladem obecnějšího vztahu
mezi tím, čemu se říká „média“). Co se tedy děje, mluvíme-li
o obrazech? Překládáme, ale nikoli tak, že k textu přidáváme
jiný text, nýbrž tak, že obraz převádíme z jednoho „média“
do druhého: obraz překládáme do textu anebo naopak, film do
textu a naopak, fotografii do filmu, sochu do obrazu či
fotografie anebo do textu. A překladem sui generis je jistě
i reprodukce.
Zde je třeba velmi obezřetných formulací: snažím se vyhnout
tomu, abych říkal, že „obsah“ obrazu překládáme do textu.
Slova „obsah“ je lépe vůbec nepoužívat. Viz již citované:
medium is message. Stejně jako předpokladu nějaké homologie:
například předpokládáme-li, že divák vnímá film, k jehož
specifičnosti jako média patří střih, montáž, pohyb a pozice
kamery, osvětlení, zvuk a mnoho jiného, na základě oněch
kompetencí, které si již osvojil, protože je mocen jazyka,
tedy že rozumí například filmu (tj. „filmové řeči“) na
základě pouhé homologie mezi jazykovou syntaxí a „syntaxí“
filmu, který je pouze určitým jazykem mezi jinými. Tato
homologie je zavádějící, pokud se jazyk/řeč ocitá v pozici
modelového, paradigmatického média.
V případě překladu totiž také nejde o nějakou homologii, což
velmi přesně postřehl Walter Benjamin v eseji Úloha
překladatele.
S překladem je však spojen – a proto jej volím jako
východisko – rovněž určitý, zcela specifický způsob
ukazování: to, co je pro určité médium specifické, a tedy
vlastní pouze jemu, je právě to, co vidíme pouze tehdy, když
se při překladu do jiného média ztratí, takže teprve tehdy
máme možnost si specifické vlastnosti média uvědomit.
Většinou jde o případy naprosto zjevné, téměř banální:
iluzivní trojrozměrnost se ztratí při překladu do textu,
„červená růže“ v textu je zcela jistě jiná než červená růže
na obraze (nemluvě o odlišnostech emocionálního působení) a
podobně a podobně. Text na obrazovce počítače, jakkoli
identický s textem předlohy, nezašustí, když „obracíme“
stránky kliknutím myši.
Někdy ale příklady už tak banální nejsou: překlad barevného
obrazu do černobílé fotografie určitě neznamená jen ztrátu
„barevnosti“, překlad olejomalby do rytiny je také příklad,
který už zasluhuje delší zamyšlení a velmi složitý je
nakonec fakt „ztráty aury“, který konstatuje Walter Benjamin
ve svém slavném a známém pojednání o Uměleckém díle v éře
jeho reprodukovatelnosti.
Nebylo by možné nahradit slovo „překlad“ nějakým jiným, aby
se ukázaly jiné souvislosti?
Naivní představa o překladu předpokládá překládání „obsahu“,
tedy předpokládá, že existuje jisté „něco“, jež se z jednoho
jazyka, respektive jednoho média překládá do jiného; málo
uvědomovaným rubem této představy je představa, že nakonec
by nějak toto „něco“ bylo možné od média oddělit, chápat ho
„nezprostředkovaně“.
Trhlina mezi poznáváním a skutečností
Avšak právě pojem „média“, který je v současné době tak
častý, právě tuto představu – přinejmenším do jisté míry –
zpochybňuje: lze-li uvést nějaký důvod toho, proč se pojem
média stal v současné době dominantním, pak zcela nepochybně
by tímto důvodem byla zásadní proměna ve vztahu média k
tomu, čeho by médium (v souladu s klasickými představami o
sdělování) mělo být nositelem anebo co by mělo
zprostředkovávat. Po McLuhanovi víme, že medium je message,
a tato stručná teze říká: to, k čemu došlo a k čemu pojem
média vždy znovu odkazuje, je problematizace určitého
základního referenčního rámce klasického novověkého myšlení,
jehož snahou bylo redukovat na minimum všechny „nepodstatné“
zprostředkovatele, tedy médium definovat právě jako
„střední“, tj. pouze prostředkující moment.
V klasickém novověkém a zčásti i v moderním typu vědění je
médium odkaz ke katastrofě, k tragickému rysu vědění, k jeho
nedostatečnosti, která je fatálně negativní, avšak pro toto
vědění konstitutivní, protože právě ona nám dovoluje vědět.
Vymezení je to dvojznačné a tato dvojznačnost je patrná i v
samém slově médium, jež označuje střed, cosi neutrálního:
není to ani jedno, ani druhé, cosi uprostřed, tedy také –
ale tady již začíná významový posun – prostředek čili pouhý
prostředek. Médium je to, čím se stýkáme se světem či
skutečností, nástroj jejího poznávání (ať ve smyslu
mikroskopu, ať ve smyslu metody), ale současně je médium i
to, pomocí čeho naše znalosti o skutečnosti sdělujeme: náš
vztah ke skutečnosti není přímý, je zprostředkován, mezi
naším poznáváním a skutečností stojí prostředek – ve významu
fatální trhliny, propasti. Prostředek umožňuje styk se
skutečností, ale tento styk je podmíněn (umožněn) distancí,
je tedy současně odkazem ke ztrátě bezprostřednosti,
nevinnosti. Zprostředkované vědění se může jevit i jako
trest. Vinu však nenese médium, médium je neutrální, vina je
metafyzická, takže v raně moderním myšlení se už jen bere na
vědomí, aniž je její původ reflektován. Vědění se samozřejmě
snaží význam média všemožně redukovat – a znovu a znovu se
ocitá v dilematu svých vlastních předpokladů: je-li médium
neutrum, pouhý nástroj, zdálo by se snadné zbavit se ho;
je-li ale odkazem k tomu, že jsme odsouzeni ke
zprostředkovanosti, pak je naopak tím, co nejúporněji
odolává všem snahám o likvidaci.
Medium is message
Teze, jež říká „medium is message“, není snahou o nějaké
řešení v tomto rámci, nýbrž je jeho naprostým odmítnutím.
Napříště již není možné říkat, že vědění popisuje více či
méně věrně skutečnost, nýbrž nanejvýš lze říci, že
skutečnost je to, co nás nutí změnit strategii popisu, že
totiž o sobě dává vědět tam, kde si náhle uvědomíme, že
jeden typ popisu nestačí stejně jako není možné vystačit s
jediným paradigmatem. Pokud ale tvrdíme, že skutečnost je
to, co nás nutí měnit strategie a paradigmata, potom nelze
říci ani to, že naše vědění je zprostředkované, ani to, že
naše vědění je bezprostřední.
Změnil se rámec. Některé otázky se staly archaickými a
nedávají žádný smysl.
Medium is message.
Ke stejnému závěru by bylo možné dospět i jinou, dokonce
mnohem jednodušší cestou. Úvahou o tom, co vlastně znamená
slovo obraznost. Z pohledu výtvarného umění minulého stejně
jako současného totiž můžeme tvrdit: obraz je médium. Ale:
co vlastně je obraz? Zde zjevně nejde o čáry, linie, tvary a
barvy jako médium, nýbrž jde právě o samu obrazovost obrazu.
A – jak to dokládají zejména dějiny moderního malířství –
to, co je nejvlastnějším polem umělecké tvorby, je
obrazovost obrazu sama: moderní či současné umělecké směry
se od tradičních odlišují právě jiným chápáním obrazovosti
obrazu, k níž teď neodmyslitelně patří například i
instalace, různé formy land-artu anebo počítačové umění či
video-art. Kdybychom tedy chtěli obrazovost obrazu označovat
jako médium, potom by platilo – dokonce dávno předtím, než
toto heslo vyslovil Marshall McLuhan: medium is message.
Představme si diváka ve výstavní síni před obrazem a
předpokládejme, že to, nač se dívá, je nějaké značně
současné umělecké dílo, tedy cosi, co na první pohled snad
už ani klasický obraz nepřipomíná. Současný divák (ale právě
tak i divák z minulého století, protože současnost je
moment, jenž se neustále přemisťuje) si v takové chvíli
pomáhá všelijak, nejčastěji se dá do pohybu a zkouší se
podívat na „obraz“ z větší či menší vzdálenosti, hledá
takový úhel pohledu, který by mu tuto věc před jeho očima
ukázal nějak jinak, totiž právě jako obraz. Doslova, ale i
přeneseně, můžeme říci, že se jakoby pokouší najít místo,
„odkud“ se umělec, jenž tuto věc vytvořil, díval na
skutečnost tak, že vzniklo právě toto dílo, tento „obraz“;
snaží se tedy zaujmout a osvojit si právě tu perspektivu,
jež jediná mohla dát vzniknout právě tomuto obrazu. Pokud ji
nenalezne, je ztracen, odchází z galerie a spílá současnému
umění; pokud ji nalezne a pokud si tento jiný způsob pohledu
sám osvojí, vidí tento obraz nejen jako obraz, nýbrž – poté,
co výstavu opustí – je schopen dívat se tímto úhlem pohledu
i sám. Pochopil způsob zobrazování, na jehož základě se mu
tato věc najednou ukázala jako obraz, a nikoli jen jako
zmatená změť čar a barev, nikoli jen jako nahodilé seskupení
nesmyslných předmětů na podlaze: vidí, že obraz je obrazem,
že se na něm či v něm nějak ukazuje to, čemu říkáme
skutečnost.
Převedl to, co se ukazuje na obraze, do něčeho, co se stane
součástí jeho myšlení: tato cesta (překlad) je cestou
transformace. Obraz změnil nejen způsob vidění, ale také
způsob uvažování. Auguste Rodin v jednom ze svých rozhovorů
s Paulem Gsellem srovnává svou sochu Jana Křtitele s
fotografií: na fotografii je postava v pohybu zachycena
všude a ve všech svých částech v jedné dvacetině či
čtyřicetině vteřiny, tedy je strnulá, je doslova znehybněna
a paralyzována, zatímco Rodin ví, že čas se nezastavuje, a
proto gesto jeho postavy jakoby svými jednotlivými momenty
odpovídá různým časovým okamžikům; Rodinova perspektiva není
perspektivou simultaneity, nýbrž sukcesivity. Právě proto se
ale mohou divákovi jevit detaily této sochy jako nepřesné,
anatomicky nesprávné a celek jako neuměřený. To je ale jen a
jen proto, že Rodinův úhel pohledu odhaluje čas jako trvání,
čas jako zahrnující aktualitu i bezprostřední podržování
minulého a anticipaci, a nikoli čas paralyzovaný v hutném
objemu pevného tělesa.
Je způsob vidění obrazu, úhel pohledu, který si obraz sám
vynucuje, součástí obrazu? A pokud ano, je stejně reálný
jako obraz? V otázce lze dokonce pokračovat: nelze stejným
způsobem mluvit i o skutečnosti? Nezahrnuje i ona úhly
pohledu, jimiž může být viděna a jichž by potom bylo
bezpočtu? A pokud by tomu tak bylo, byly by tyto úhly
pohledu stejně skutečné jako skutečnost? A konečně otázka
poslední: je vůbec ještě možné mluvit na jedné straně o
skutečnosti a na straně druhé o úhlech pohledu či
projekcích, v nichž se tato skutečnost ukazuje? Kdybychom
toto rozdvojení odmítli (a spolu s tím i představu
skutečnosti vyjevující se mimo úhel pohledu a spolu s tím i
představu autonomního „obsahu“, nezávislého na médiu), potom
by skutečnost nebyla nic jiného než mnohost svých možných
projekcí, byla by primárně virtuální realitou, což je slovo,
které by potom označovalo fakt, že úhly pohledu svým počtem
vždy nekonečně a neredukovatelně přesahují to, co v dané
chvíli uznáváme nejen jako reálné, ale i jako možné. A
skutečnost by pak nebyla nic než převrstvení, superpozice
nekonečného počtu virtuálních projekcí.
* Text je součástí rozsáhlejší nepublikované úvahy
Linie, obraz, pojem. Je redakčně upraven.
* Miroslav Petříček je překladatel a filosof.
* Text vyšel v Literárních novinách 2007-38 na straně 7.
* Publikováno online 19.9.2007
-
Re: Miroslav Petříček: Myšlení obrazem
1 odpověď odeslal(a) hanka ve Čtvrtek 11.Října 2007 23:17:52
Už to čtu potřetí. Dost se mi to zamlouvá.
Mi se o tom bude v noci zdát.
Dobrou.
-
Re: Miroslav Petříček: Myšlení obrazem
2 odpověď odeslal(a) Máca v Pátek 12.Října 2007 13:44:16
Je to hezký, tisknu a něco z jiného soudku.
Zvěstuji vám mysl, která mne vrátila osvobozenou ode mne.
-
Re: Miroslav Petříček: Myšlení obrazem
3 odpověď odeslal(a) Zajíc v Pondělí 15.Října 2007 21:18:24
Pavle, Tys mi dal zabrat!!!
Taky to čtu poněkolikáté. Napadl mne ale docela jednodužší příklad .Nestojím před obrazem, který někdo vytvořil,ale ráno se probudím a pamatuji si, co se mi zdálo.
Vskutku, něco se mi v té makovici děje a něco mi chce sdělit to, co je pro mne možná důležité.
Jenže, to co se mi zdálo, přišlo nějak samo ke mně a pak ráno do vědomí, otisklo se mi v paměti jako příběh, obraz, poselství, rada atd.
Když se mi to zdálo, nemohla jsem zaujmout úhel pohedu, prostě jsem to vše v sobě odcítila, otisklo se to a já to mám především sama sobě přeložit do své vlastní řeči -ALE- nejde to, něco ano, většina zůstává jako COSI nesdělitelného a přitom někde vím, že to má smysl.
Jaké medium mám vzít na pomoc, abych sama sobě zprostředkovala a smysluplně vyložila SEN ???
Mohu použít slova, ale nebude v nich všechno, mohu se někoho zeptat na symbolickou řeč snu a zase to nebude všechno. To, co tam bude chybět k pochopení, je to, co je mezi snem a výkladem. Jakási přenosová rezonanční hladina, která mi částečně pomůže pochopit, ale něco mi zůstane skryto, neb sama tou rezonanční hladinou nejsem.
ONA stojí mezi mnou a mým snem, stejně jako ve výstavní síni pozorovatel obrazu, obraz a Ona mezi nimi.
Myslím, že i ten obaz reaguje na čověka a člověk na obraz a něco se mezi nimi děje A to něco, to je to medium, pokaždé jiné, pokaždé nové ...neuchopitelné.
Pavle, snad chápeš mou reakci na Tvůj článek, je těžké nereagovat, když mi to cosi říká. Ale ještě to musím pročíst X-krát, hodně mi ze smyslu uniklo. To víš, hlava, taky do ní hned nenacpu všechno.
-
Re: Miroslav Petříček: Myšlení obrazem
4 odpověď odeslal(a) Turnovský v Úterý 16.Října 2007 12:47:04
děkujte Petříčkovi, ne mě
-
Re: Miroslav Petříček: Myšlení obrazem
5 odpověď odeslal(a) Zajíc v Úterý 16.Října 2007 13:32:28
Pavle,
Petříčkovi mohu poděkovat a to hooodně pěkně, neb to je tak složité na pochopení, že Rudhyar je proti tomu ryzí čeština. Ale petříčkovštinu Ty asi umíš, jinak bys to zde nedal k úvaze. Tak děkuji Tobě, že jsi tak dobrý !!! No, ono vlastně, Ty jsi byl vždycky jednička. Aspoň u mne - a jsi stále. Milena
-
Re: Miroslav Petříček: Myšlení obrazem
6 odpověď odeslal(a) Marcela Machovičová v Úterý 16.Října 2007 15:14:59
To, co tu napsal Zajíc, mi vytanulo na mysli, když jsem to tu poprvé rychle četla, ale rozšířila bych to na pamět.
l. je možné mluvit o myšlení tam, kde není prostředkován textem, nýbrž obrazem?
2. jde o rozumění textu, obrazu, ale rozdíl je v nepřevoditelnosti jednoho na druhé
3. filosofické myšlení je myšlením svých hranic, které se snaží vymezovat tím, že je překračuje
4. obrazy se snažíme podřídit tomu, co říkají - i texty jsou plné metafor
5. filosofický pojem může být zakotven v půdě zcela konkrétních obrazů
6. mezi bezprostřední smyslovou zkušeností a abstraktním pojmem jsou konkrétní pojmy, jejichž znakem je, že musíme mít před sebou bezprostřední zkušenost, k níž odkazují
7. vyjdeme-li od obrazů - nikoliv myšlení - jaké je myšlení před obrazem bez použití slov a čtení textu obrazu
8. smysl by byl zprostředkován obrazovostí obrazu
9. zkušenost textů nelze oddělit od zkušenosti obrazů /k tomu M.P. dochází/
10. jako východisko se jeví překlad, který specificky ukazuje /může být zjevný, banální, ale i závažný/
11. náhrada překladu - překládání obsahu z jednoho jazyka do druhého - je tu něco, co se překládá - oddělení toho něčeho od média - nezprostředkované pochopení toho, co se překládá
12. odkazem ke ztrátě bezprostřednosti je ale prostředek - médium, protože jeho prostřednictvím se stýkáme se světem a jeho prostřednictvím sdělujeme náš vztah ke skutečnosti
13. zprostředkované vědění - vina - tu nenese médium, které je neutrální - vina je metafyzická
14. jak se zbavit nástroje - média, kteé je neutrální?
15. řešení:
skutečnost je to, co nás nutí měnit plán popisu
vědění nepopisuje skutečnost
nebo:
co je to obraznost?
co je to obraz?
OBRAZOVOST OBRAZU - způsob vidění obrazu, hledání místa, odkud se umělec díval na skutečnost tak, že vznikl tento obraz, aby pochopil způsob zobrazování, převedl to, co se ukazuje na obraze do myšlení
16. je úhel pohledu, který si obraz sám vynucuje, součástí obrazu?
je úhel pohledu, který si skutečnost vynucuje, součástí skutečnosti?
Moje otázka ktomuto příspěvku zní, jestli není pohled na to, co jsme poznali-zahlédli jako děti /bezprostředně/ zásadní? Můžeme z něj dodatečně vyjít?
Jestliže se podle M.P. pokouší divák najít úhel pohledu, místo, odkud by pochopil obraz, může existovat místo, které spoutá myšlenku? Co se stane?
Ještě několik poznámek.
Dále jsem si vzpomněla při zmínce o reprodukcch - M.P. zmiňuje - na životopis Ernsta Hanfstaengla: jeho děd Franz byl průkopníkem v oblasti reprodukce uměleckých děl /byl litograf-portrétista a využil možností, které nabízel rozvoj fotografie/.
Začetla jsem se znovu do Astrologie transformace, str. 102, kde píše D.R. že kromě mysli existuje uvnitř li psýchy faktor, který přímo ovlivňuje mysl, nebo funguje jako jakási neviditelná brána.
-
Re: Miroslav Petříček: Myšlení obrazem
7 odpověď odeslal(a) Marcela Machovičová v Úterý 16.Října 2007 15:19:28
Jen rychle doplním, že jsem to sem napsala ještě v bodech, snad se nebudete zlobit. A ještě, tu pamět bych doplnila o zpodobnění L.R.. protože je tu otázka, jak se zbavit nástroje - média. A navíc bychom měli upínat zrak k astrologii. Máca
-
Re: Miroslav Petříček: Myšlení obrazem
8 odpověď odeslal(a) Marcela Machovičová v Úterý 16.Října 2007 15:23:11
- ke klientům Franze Hanfstaengla patřila královna Viktorie, císař Vilém a také Franz Liszt
-
Re: Miroslav Petříček: Myšlení obrazem
9 odpověď odeslal(a) Marcela Machovičová v Úterý 16.Října 2007 15:51:13
Nepatří to sem úplně, ale když to pomůže a četla jsem to nedávno a líbilo se mi to: nemohla to tušit, ale jako kdyby to už tenkrát věděla /a rozumem, ani citem, ničím to vědět nemohla/, zaskotačila si v mládí, protože o deset let později začala umírat jako starý strom...Dojala mě to, protože jsem musela jednomu starému stromku něco říct, protože ho otrávila jedna baba v domě /nemohu sem za žádnou cenu dát obrázek tohoto stromu, zkusím to ještě jinde/, protože ho nechce mít před domem. Takže: jeřábku, až půjdu cestou dolů, vezmu tě na ramena a budeme se točit dokola.Máca
-
Re: Miroslav Petříček: Myšlení obrazem
10 odpověď odeslal(a) Turnovský v Úterý 16.Října 2007 16:21:51
http://www.rezonance.cz/skola.htm
kniha Miroslava Petříčka Úvod do současné filosofie, (nakl. Hermann a synové 1997) zejména kapitolou Postmoderna a otevřená struktura, patří mezi základní spisy naší školy
-
Re: Miroslav Petříček: Myšlení obrazem
11 odpověď odeslal(a) hanka v Úterý 16.Října 2007 18:51:16
Já udělám něco né moc košer - oni totiž ti filozofové nemají moc rádi vnášení nějakého psychologizování do filozofie, ale mi to bez toho nejde. Když aplikuju myšlení v obrazech na médium, kterým jsem já sama (bacha, nemám na mysli nic duchařského, spiritistického), pak například moje představivost umístění a pohybu nebeských těles, o nichž nemám žádnou bezprostřední zkušenost, je asi myšlením v obrazech, nebo ne?
-
Re: Miroslav Petříček: Myšlení obrazem
12 odpověď odeslal(a) Zajíc v Úterý 16.Října 2007 21:17:13
Já musím, musím to napsat: Pavle, já chci zpět.
"kniha Miroslava Petříčka Úvod do současné filosofie, (nakl. Hermann a synové 1997) zejména kapitolou Postmoderna a otevřená struktura, patří mezi základní spisy naší školy "
TAK TO SE VRACIM ZPET K TOBE DO SKOLY !!! Třeba nějaká třída pro mne bude vhodná!!!
-
Re: Miroslav Petříček: Myšlení obrazem
13 odpověď odeslal(a) Turnovský v Úterý 16.Října 2007 22:29:21
http://www.rezonance.cz/skola.htm
tak to si Zajačik ještě pořiď Květoslava Chvatíka Strukturální estetiku, páč je tam kapitola o estetické funkci pro naše pojetí astrologie jak vyšitá
-
Re: Miroslav Petříček: Myšlení obrazem
14 odpověď odeslal(a) Zajíc ve Čtvrtek 18.Října 2007 00:15:01
Když si pořídím a přečtu, tak potom mohou i Zajíci do školy ????Když už mám i své souhvězdí pod Orionem, tak by to snad šlo,nebo ne???
-
Re: Miroslav Petříček: Myšlení obrazem
15 odpověď odeslal(a) Marcela Machovičová v Pátek 19.Října 2007 12:02:28
Takže, já bych, než se pokusím to, co jsem pro vás opět přepsala,poslat z diskety, položit základní otázku.Pokud by se univerzálním jazykem stal astrologický jazyk - co to bude znamenat? Tato otázka bude jasnější, pokud si přečtete to, co jsem opsala z jedné knížečky a hlavně těch několik bodů z Postmoderny M.P. /pokud to někdo nechcete celé číst/.
-
Re: Miroslav Petříček: Myšlení obrazem
16 odpověď odeslal(a) Marcela Machovičová v Pátek 19.Října 2007 12:05:21
Skoro jsem měla při čtení drobné knížečky Rozumět malířství dojem, že Miroslav Petříček s E.Lievre-Crossonovou /autorkou knížečky/ telefonoval a jeden druhého inspiroval při psaní svého pojednání. Do ruky se mi shodou okolností /v úterý/ dostala knížečka, do kterého jsem se večer rychle začetla /lze ji zakoupit v Levných knihách/ a jsem ráda, že ji budu mít u sebe. Je tu několik zajímavých podnětů, které jsem pro vás vypsala právě k tématu Obrazovost obrazu.
- starobylou funkcí západního malířství bylo napodobovat přírodu, reprodukovat její vzhled
- obraz nevytváří věci v jejich pravdivosti, ale vzhledu /nápodoba je podle Platóna zradou – pouze zvažujeme jako předmět/
- obraz svědčí o existenci věci
- řečí umění jsou tvary /idea/
- každý tvar nese myšlenku, kterou musíme rozluštit
- každá doba si vytváří systém znaků, jež odpovídají jejím zrakovým zvyklostem
- pokud jsou rozvráceny, mění se /viz paradigma, o kterém píše M.P. v Postmoderně a otevřené struktuře/, například dále:
- cyklická evoluce – každá etapa znamená pokrok vzhledem k předchozí
- dnes styly koexistují při zachování svých odlišností /příbuznost mezi styly atd./
- podle Bergsona umění odhaluje pravou skutečnost /je vidět, že filosofové a kunsthistorici studují podle jednoho vzoru, výhodou je, že se dokáží domluvit/
- obraz žije pouze tím, kdo ho pozoruje, nic nevnucuje /to mi připadá mimořádné/
- Olympie – akt zbavený historie již nic nevypráví – obraz bez hloubky již neskýtá iluzi – moje poznámka: čím dál blíže k duši jsou obrazy, které nevytvářejí žádnou iluzi, nebo jde o úpadek
- otázka: není znakem moderního umění jeho důraz na kontrast mezi světlem a stínem /pokud nevezmeme v úvahu prolínání prvků z různých období/?
vsuvka: nepřítomnost /nic/ v níž vládne přítomnost, Stín, dárce světla, smrt, která jediná má budoucnost atd. – Příbytky filosofů
- ještě pár drobností
- vyplňování prostoru panenské stěny nebo plátna /ustoupilo se od reprodukce hloubky, Manet jako první/
- barva může přispět k vytvoření tvaru /má vlastnost prostorovou, světelnou, symbolickou, metaforickou a psychologickou – bacha na ni, je mocná, profesor chemie říkal příroda je močná/
- odstín obrazu je nositelem citu – až přestaneme vnímat barvu, co se stane?
- pro zkoumání obrazu jsou dále důležité rámec, podklad, terén, kompozice, detail, představa
- je naprosto nezbytné, aby tento svět byl obrazem něčeho – Platón – mezi smyslovou zkušeností a abstraktními pojmy jsou konkrétní pojmy – M.P.
- obraz je ten, který nejpřesněji odpovídá napodobovanému námětu – Leonardo da Vinci
- ještě jedna hezká věta: pokud se slast rodí z vnímání vztahů, tkví v harmonii mezi obsahem a formou, jež dává obrazu vnitřní soudržnost – HARMONIE?
Ještě k Petříčkově Postmoderně
- význam znaku je dán formou /struktura za významem události je nevědomá/
- věda se zabývá vždy jen strukturovanou přírodou /nedá se říct, že se věda vyvíjí k ideálnímu vystižení skutečnosti/
- forma /vědění/ se čas od času skokem mění
- v postmoderně ztratily význam meta-vyprávění /věda je odpůrcem mýtů/
- jednotu vystřídala pluralita, každý žije v průsečíku různých příběhů, z nichž každý sleduje své cíle a svou vlastní logiku, aniž by kterýkoliv z nich měl univerzální platnost
- původ změn systému jazyka je naše konkrétní mluvení – ty jsou ale možná jen na pozadí systému /změny jsou možné pouze tehdy, stane-li se jejich jedinečnost opakovatelnou a kolektivní/
- jazyk nás k určitému způsobu mluvení nutí, bez našeho vědomí nám vládne
- místo, kde je tento mocenský monopol systému neustále porušován a kde je otevřená struktura, je umění /jazyk – literatura/
- základním principem uměleckého díla – ozvláštnění
- znak zastupuje věc samu, ale jak může zastupovat věc samu, je-li vše v pohybu
- návrh:
- staňme se literárně činnými
- nebo: Ticho, dojdi se mnou ke mně.
- a kdo nechce mlčet a ani se nechce stát literátem, tak může pokračovat
- tedy, je úhel pohledu, který si obraz sám vynucuje, součástí obrazu?
-
Re: Miroslav Petříček: Myšlení obrazem
17 odpověď odeslal(a) Marcela Machovičová v Pátek 19.Října 2007 12:11:50
Otisklo se to dvakrát, nevím proč, ale díky, že vůbec.
Už jsem to napravil, PT
-
Re: Miroslav Petříček: Myšlení obrazem
18 odpověď odeslal(a) Zajíc v Pátek 19.Října 2007 13:41:38
Nerozumím tomo :
CITACE "odstín obrazu je nositelem citu – až přestaneme vnímat barvu, co se stane? "KONEC CITACE.
Jak můžeme vůbec někdy přestat vnímat barvu ??? já to nechápu, jde to vůbec ??? Tady se přidržím Mudr. Miroslava Pekárka a cituji z jeho knihy,kterou napsal spolu s Václavem Vokolkem :Tajemství zdraví a naděje, str.104 : CITACE "Již několik tisíc let je lidstvu známo, že barvy a tony každý člověk přijímá objektivně, ale naprosto individuálně. Protože každá barva i tonina má svou přesně definovanou frekvenci, na člověka působí cíleně jako informační přenos."Konec citace.
Když stojím k obrazu zády, barvu též vnímám, když zavřu oči, vnímám dál, když budu spát, tak vnímám též.A nejen barvu, tony,atd.. Prostě vnímám VŠECHNO a pořád !!!! To nikdy nekončí a nemůže to ani umřít.
-
Re: Miroslav Petříček: Myšlení obrazem
19 odpověď odeslal(a) Turnovský v Pátek 19.Října 2007 18:49:58
Otázku rozporu mezi vnímáním originálu v plných jeho barvách a jejich odstínech a v podobě černobílé reprodukce řešili kdysi čeští strukturalisté. Mohu se podívat k jakým závěrům došli. Barevné reprodukce jsou poměrně novinkou. Za manýrismu a baroka se jako reprodukce obrazů používaly rytiny.
Zda mohu nebo nemohu vnímat barvy obrazu i se zavřenýma očima podle mne zleží na tom, zda jsem ten obraz viděl či ne. Pokud někdo dokáže vidět správné barvy alespoň přibližně aniž by obraz předtím spatřil, je pak nejspíš nadán zcela vyjímečným jasnoviděním.
-
Re: Miroslav Petříček: Myšlení obrazem
20 odpověď odeslal(a) Zajíc v Pátek 19.Října 2007 20:35:38
K tomuto:
"Zda mohu nebo nemohu vnímat barvy obrazu i se zavřenýma očima podle mne zleží na tom, zda jsem ten obraz viděl či ne. Pokud někdo dokáže vidět správné barvy alespoň přibližně aniž by obraz předtím spatřil, je pak nejspíš nadán zcela vyjímečným jasnoviděním."
Mám na mysli asi jiné vnímání,spíš jsem měla napsat, že barvy nepřestanou mít vliv i když zavřu oči.
-
Re: Miroslav Petříček: Myšlení obrazem
21 odpověď odeslal(a) Marcela Machovičová ve Čtvrtek 25.Října 2007 09:50:15
Myslím, že za určitých okolností člověk může přestat barvu vnímat /napříkld oční nemoc/, to je ale na samostatnou studii. Možná se k tomu vyjádřím jindy, i když si nemyslím, že by to nějak změnilo téma, které pan Turnovský i Miroslav Petříček ohlásili. Přála bych si jen trochu více naznačit otázku ohledně vizuálních /astrologických/ symbolů - protože je to asi širší oblast /například tvary horoskopu atd./ Toto téma mě zaujalo nesmírně a ráda bych se k němu ještě vrátila. Mohu tedy poprosit o odpověd a užší specifikování té otázky? Děkuji moc.Marcela PS: vůbec mi nebude vadit, když to vyjádření bude delší /a asi i jiným to nebude vadit, spíše naopak, ale netroufám si otravovat/.
-
Re: Miroslav Petříček: Myšlení obrazem
22 odpověď odeslal(a) Marcela Machovičová v Úterý 30.Října 2007 12:09:56
Přemítání o Myšlení obrazem
Miroslav Petříček si klade otázku, zda je možné mluvit o filosofickém myšlení tam, kde je prostředkováno obrazem, nikoliv textem?
Ve filosofických příručkách se dočteme, že filosofie vychází ze smyslové skutečnosti /zkušenosti/, ale plní základní funkce v médiu rozumu, pojmu, zatímco umění realizuje základní funkce ducha v médiu smyslovosti.
E.-Lievre-Crossonová píše, že malířství spočívá v říkání toho, co žádný jiný jazyk nemůže vyjádřit.
Jinde se dočteme, že malířství odkazuje k záhadné povaze skutečnosti a zkoumá samotný úkon vědění a vnímání.
Také lze poznamenat, že obraz světa je souhrn pravdivých myšlenek, přičemž hranicí tohoto světa je subjekt, který ke světu nepatří.
Čím více je zkušenost očištěna od představ a zbavena závislosti na obrazotvornosti, tím více se stává věděním. K tomu se dostanu v závěru svého začátečnického /nefilosofického/ pokusu.
V této souvislosti bych ráda popsala svou zkušenost s konkrétním obrazem.
Občas se snažím vybavit si všechny postavy z nějaké scény. Pokud ale na tuto scénu umístím cizí postavu, která tam ve skutečnosti nebyla, jde to ztuha. Jde to, ale postava sem nepatří na první pohled. Není to bezprostřední a dá to práci.
Filmový obraz s přidáním cizího prvku není ten, který jsem viděla na filmovém plátně. Přidaný obraz není totožný se zkušeností, kterou jsem ve skutečnosti učinila. V textu tato potíž neexistuje. Na vlastní oči mě něco zaujme, popíši to slovy na papíře a nemám problém přidat sem něco, čeho jsem nebyla svědkem.
To, co jsem viděla, je nezrušitelné, pokud si to mám znovu vybavit. To, co chci přidat, v tomto případě bolí.
Obraz zaznamenaný v paměti jako cosi skutečného /jako zkušenost/ je jiný než obraz s přidanými prvky.
Co je to zkušenost?
Miroslav Petříček píše, že se u obrazu dosahuje obecného proto, že je v ustavičném kontaktu s konkrétní zkušeností našich smyslů.
Zkušenost podle Zdeňka Neubauera chápe sounáležitosti jevů, událostí, bytostí k idejím. Poznat něco, rozpoznat, umět si představit, nakreslit, to je zkušenost, která odpovídá imaginaci a umění, zatímco intuice rádu vědění. Ideje lze přitom chápat jako prostory možných tvarů.
Zkušenost se ukládá do paměti a není asi náhoda, že Mnémosyné je matkou Múz. Panenská Diana je přitom místem paměti a zdrojem obrazotvornosti.
V příkladu, k terý jsem uvedla, jsem získala zkušenost s filmovým obrazem.
Zkušenost mám s něčím proto, že jsem ji měla již dříve nebo jsem ji právě získala.
Tuto zkušenost bych ale měla oprostit od představ a obrazotvornosti, aby se mohla stát věděním. Ale jak?
Zkušenost můžeme učinit jen proto, že existuje čas. Bez času, který je čistou formou našeho vnitřního smyslu, nemůžeme mít žádnou zkušenost /čas a trest spolu souvisí/.
Kvůli rozlišení je třeba si všímat aspektu pohybu, který je materiálním aspektem času a aspekt formální. V tomto případě jde o podržování minulého průběhu v paměti očekávání toho, co přijde. Vzpomínáním, nazíráním a očekáváním uskutečňujeme své zpřítomnění. Jinými slovy čas zahrnuje celou dynamiku pohybu a změny jsoucna.
Na času je zvláštní to, že si ho svým způsobem neuvědomuje. Dá se říct, že čas plyne bez nás /i bez nás/.
Spíše si uvědomíme /teoreticky/ prostor než čas, ale protože máme s časem zkušenost, víme o něm, že existuje. Ale ve skutečnosti zkušenost můžeme mít jen proto, že existuje čas /bez zkušenosti není čas/.
Obraz je v ustavičném doteku s konkrétní zkušeností našich smyslů. Jejich prostřednictvím přijímáme to, co na nás působí zvnějšku a jejich prostřednictvím získáváme představu věcí. Látku pro představu věcí dodávají počitky, přičemž tato látka je zformovaná v prostoru i čase.
Ve filosofických příručkách se dočteme, že pokud smysly poskytují počitky, pak tu musí být něco, co na ně působí. Struktura smyslovosti je přinejmenším u všech lidí stejná, zatímco o prostorou, který nepatří k předmětům samým, můžeme říct, že je formou, ve které jsou nám dány všechny jevy vnějších smyslů.
Uvedu zde několik příkladů ze zmíněných příruček: těleso je tím, čím je, jen pokud není tím, co má mimo sebe. Není myslitelné nic, co nemá mimo sebe. Látka je uskutečněním, skrze něž je substance tím, čím je.
Vrátím se k obrazu, o kterém lze říct, že se ohlašuje zvláštním způsobem.
Lze o něm uvažovat jako o něčem, z čeho vyplývá filosofický pojem /filosofické myšlení/, protože ten může být zakotven v půdě konkrétních obrazů?
Obraz se umísťuje před nás zrak /ve výtvarném umění/, ale mohou také existovat zvláštní obrazy /pominu-li moderní malířství, které se podle mého soudu proměňuje ve filosofii a postupně se stane filosofickým myšlením, přinejmenším jsou tu náznaky/.
Existuje mýtus o počátku věcí, v němž se na první pohled zdá, že tu v hlavní roli vystupuje místo. V každém případě říční bůh Okeános, prapůvod všeho, směl zůstat na svém místě, které vlastně není místem, nýbrž jen prouděním, hranicí, vymezením a oddělením od tohoto světa.
Podle Zdeňka Neubauera představuje okeanický proud tok času.
V dalším mýtu o počátku věcí vystupuje Erós, ale také Prótogonos, ale zejména Fanés, jenž okamžitě po svém zrození ukázal všechno, co bylo dosud skryto ve stříbrném vejci. Ukázala a odhalil svět.
Dalo by se říci, že obraz, který bychom viděli, by byl otcem všech obrazů. Mezi oběma obrazy je ale zřetelný a jasný rozdíl.
V prvním případě je vyjádřena forma, ve druhém konkrétní skutečnost, svět, ale také první obraz. V mýtu o říčním bohu je myšlenka.
Zajímavé je ale to, jak na sebe tyto obrazy navazují. Jak postupuje myšlení obrazem. Bylo by jistě zajímavé ptát se po stáří obou mýtů, přenášel je ale vypravěč, obraz o počátku věcí zprostředkovával druhým lidem a do svého vyprávění zahrnul myšlení lidí své doby. To je neméně důležité.
Co je na vyprávění o Fanésovi zvláštní, je to, že tento obraz byl nejen ukázán, ale i myšlen. Rozhodnout se, že ukáži v nějakém prostoru celý svět, není jen tak.
Jako kdyby tento obraz byl očištěn od vší zkušenosti, protože mít zkušenost s celým světem, není jen tak.
Je možné uvažovat o myšlení tam, kde je prostředkováno obrazem?
Zdá se mi, že něco takového je možné, pokud bychom se oprostili od zkušenosti.
Než své přemítání ukončím, ráda bych zmínila sen, který je v malířství velmi významný, přičemž toto téma bylo mnohokrát zpracováno.
O malířství lze také uvažovat jako o meditaci. Malířství je meditace. Dovolila bych si uvést Patandžalího rozdělení jógy: koncentrace /soustředění/, meditace /rozjímání/ a kontemplace.
Koncentrace je vazba mysli na jedno místo, meditace je pokračování myšlení v onom bodě a v kontemplaci člověk zapomíná na sebe, ale je přitom u vědomí, poznává bezprostředně, kdy nic není částečné, nic není zobrazováno z paměti či z minulosti /kvůli tomu, abychom učinili srovnání/, je jen světlo.
Zdeněk Neubauer o světla říká, že je smyslovým výrazem hranic, mezí, utváření a tvarů.
Jak již bylo řečeno, zkušenost se stává věděním, čím více je očištěna od představ a zbavena závislosti na obrazotvornosti. Víme přitom, že zkušenost se ukládá do paměti a je doménou imaginace, umění.
Nyní mi dovolte, abych vyjádřila své osobní přesvědčení, že se nástrojem poznání může stát astrologie.
Zkusme si představit obraz jako kříž tvořený horizontem a meridiánem. Dane Rudhyar tento kříž popisuje v Astrologické mandale na str. 294. Tento kříž, znamení života, znamení Ducha a vtěleného Světla – slunovratový a rovnodennostní kříž – znamení, v němž lze zvítězit /z dubů bude prýštit med/, je nesmírně zvláštní.
Pozastavím se nyní krátce nad úvahou Dana Rudhyara: Rozdělíme-li kruh /celosti/ geometricky čtyřmi, dostaneme čtverec, jehož symbolickým významem je stabilita, pevnost a odolnost vůči změně…číslo 4 se v základu vztahuje k materiálnímu světu. V obecně zdůrazňovaném sedmiletém cyklu představuje čtvrtý rok dno tohoto cyklu. První tři roky se vztahují k sestupu ducha do hmoty /nebo ideje do konkrétní formy/ a poslední tři roky k postupné evoluci a dolaďování formy a ke spiritualizaci a dematerializaci vědomí, které se na počátku čtvrtého roku ztotožnilo s formou a energiemi hmoty. Čtvrtý rok je tedy v sedmiletém cyklu bodem zvratu.
Kdybychom tyto body zaznamenali na kruh, pak bychom zjistili, že jsou analogické s osmiletým lunačním cyklem /svým způsobem je tedy lunační cyklus nad sedmiletým cyklem/. Tyto body zvratu se objevují vždy tam, kde se objeví další ze čtyř fází Luny. Luna se zde objevuje po sestupu ideje do konkrétní formy a před výstupem hmoty do ideje /tvaru/. V bodě zvratu dochází ke ztotožnění vědomí s formou a energiemi hmoty. Je to místo, médium, prostředník pro toto uskutečnění, ale současně také něco, co bychom mohli nazvat dárcem /dárkyní/ zjevení.
Konkrétně v tomto místě měsíc co měsíc pozorujeme Lunu v jejích rozličných tvarech, z nichž nejznámější je srpkovitá Luna, v Tajemství katedrál zobrazená nad mlčící Sfingou. Tato Luna je první v pořadí, je v místě počátku zvratů prvorozená a její tajemství je o to větší, že se objevuje /zjevuje/ po novoluní, po čase temného obrazu noci.
Už jsem naznačila, že kříž je znamením vtěleného Slova, Světla a jeho obraz, a obzvlášť toho kříže, který je tvořen horizontem a meridiánem a jenž se dotýká samé podstaty života, může být velmi důležitý.
Použijeme-li jako výchozí bod 1 stupeň Berana, symbol počátku cyklu aktivity, horizont, a jako meridián 1 stupeň Kozoroha /vztah kříže mezi stupni slunovratovými a rovnodennnostními se týká ročního cyklu/, zjistíme, že aritmetický střed mezi nimi /střed mandaly, se nachází na 15 stupni fixních znamení.
To znamená, že ztotožnění vědomí s formou a energiemi hmoty je zjeveno jako první na 15 stupni znamení Býka prostřednictvím tvaru srpkovité Luny.
Dovolila bych si ocitovat z Astrologické mandaly klíčové slovo tohoto stupně: Starý učitel se marně snaží své žáky zaujmout tradičním učením. Neadekvátnost znalostí z doby krize.
Astrologický jazyk a astrologické obrazy jsou podle mého názoru živé.
To, že k rovnodennosti a slunovratu nemůže nikdy dojít ve stejný den, dá rozum, ale o to zajímavější je obraz kříže, který jsem tu zmínila, protože je v něm zvláštním způsobem a jako symbol vyjádřeno to, co bych přirovnala ke Světlu mysli.
Zajímavou situaci lze zjistit i u kříže předcházejícího, toho, v němž se jedná o dovršení cyklu, zatímco v případě symbolického rovnodennostního a slunovratového kříže o počátek nového cyklu. Schéma tohoto kříže se týká čtyřrozměrného prostoru a možná tajemství původu Svátku Osla a uchopení toho, co je to přesně charakter, protože na jeho vybudování záleží, zda jeho mysl ovládne život /Henri Bergson – život totálně ovládá mysl/.
-
Re: Miroslav Petříček: Myšlení obrazem
23 odpověď odeslal(a) Marcela Machovičová v Úterý 30.Října 2007 12:17:49
Uvědomuji si nedostatečnost odpovědi na otázky Miroslava Petříčka, ale pokusila jsem se.Marcela
-
Re: Miroslav Petříček: Myšlení obrazem
24 odpověď odeslal(a) Marcela Machovičová v Sobotu 3.Listopadu 2007 12:31:13
Včera jsem chvíli ležela v E.Huasserlovi a asi jsem z toho měla těžké sny. Následkem toho jsem si znovu připomněla tajemnost snu, zvláště toho, v němž je načrtnuta budoucnost /resp. je tu náznak budoucnosti, příprava na ni/.Dost mě to zasáhlo /srovnání fenomenologického přístupu s tím, co jsem si užila až do rána/ a šla jsem se projít, což jsem neměla dělat, protože jsem se rozčílila /stavby domků v Jizerských horách zasáhly už do chráněného pásma/.
K tomuto odkazu /Petříčkovi/ se nikdo moc nehlásí, přesto bych měla dotaz /zkusím se zeptat/.
Platón podle něj znamená předěl - od mýtu se přechází k filosofii, filosofickému myšlení. Snad proto, že klade otázky, táže se,Hesiódos žil mnohem dřív než on, ale ve svém vyprávění nenechává nic náhodě. Možná se pletu nebo to pletu dohromady, ale mohl by někdo ten rozdíl vyjasnit?Děkuji.Marcela
-
Re: Miroslav Petříček: Myšlení obrazem
25 odpověď odeslal(a) Marcela Machovičová v Sobotu 3.Listopadu 2007 12:39:00
Jediné, co mě napadá, je to, že Platón vyjádřil jakýsi předěl /stín-světlo-poznání/. Možná, že toto nikdo před ním nezmínil a pro uvažování je to závažná věc.Marcela