Zobrazení otázky a odpovědí
-
NOAM CHOMSKY
3284 otázku odeslal(a) Turnovský v Pátek 21.Října 2005 15:54:46
Chomsky zvolen největším světovým intelektuálem
Prvně se stal známým díky své teorii transformační mluvnice, brzy se však zapsal do povědomí světové veřejnosti jako pečlivý a neúnavný kritik zahraniční politiky amerického státu i jako sympatizant libertinského, anarchistického socialismu. V těchto dnech byl potom Noam Chomsky zvolen na první příčku seznamu největších světových intelektuálů. Chomského samotného nechalo ocenění chladným. Volbu organizovaly magazíny Prospects a Foreign Policy.
Nechal však za sebou jména jako Umberto Eco, Richard Dawkins, Václav Havel a Christopher Hitchens.
Výběru ze seznamu stovky osobností se účastnilo více než dvacet tisíc lidí z celého světa – pokud se však nechtěli omezit na podporu někoho, kdo prošel předvýběrem, mohli volit i svého favorita, který nebyl uveden.
Na volbě podle listu Guardian nejvíc zarazí absence mladých lidí, Francouzů a žen. Jen dva z první desítky, Hitchens a Salman Rushdie, byli narozeni po druhé světové válce, nejvýše umístěná žena, kritička neoliberální globalizace Naomi Klein, se dostala na 11. místo a Francii přísluší jen jedno místo v první čtyřicítce, což znemaná, že ji předčily i země jako Peru či Irán.
Na volbu a podporu svého favorita se soustředily nejrůznější internetové stránky provozované sympatizanty osobností, jako je Chomsky, Hitchens a Abdolkarim Soroush. Chomského stoupenci se ukázali jako nejenergičtější: dostal 4 800 hlasů, proti 2 500 hlasům pro Umberta Eca.
Voliči se rekrutovali především z USA a Velké Británie.
Nevěnuji tomu moc pozornosti, uvedl Noam Chomsky.
První místo Chomského bude pravděpodobně přivítáno těmi, kdo oslavili udělení Nobelovy ceny za literaturu Heroldu Panterovi, zatímco, ti, kdo ocenění politicky angažovaného literáta rázně odsoudili, nebudou mít radost ani z Chomského první příčky.
Magazín Prospects se snažil dát zaznít oběma hlasům: zatímco Robin Blackburn argumentuje, že Chomsky má právo vést seznam světových intelektuálů jak pro svůj brilantní příspěvek na poli lingvistiky, tak pro svou kritiku politiky Spojených států, Oliver Kamm jej odsuzuje jako uječeného anti-Američana, který zachází bezstarostně se svými zdroji.
První pětka:
1. Noam Chomsky, lingvista a kritik zahraniční politiky USA
2. Umberto Eco, spisovatel a akademik
3. Richard Dawkins, profesor z Oxfordu
4. Václav Havel, dramatik, přední postava „Sametové revoluce“ a ex-prezident
5. Christopher Hitchens, novinář, obhájce války v Iráku
-
N. Chomsky: Nadřazené a neposlušné státy I
1 odpověď odeslal(a) pt v Pátek 21.Října 2005 15:57:06
Noam Chomsky - Nadřazené a neposlušné státy (I)
Podobně jako mnoho dalších termínů v politickém žargonu má i termín „rogue state“ dva významy: význam propagandistický, vztahující se ke státům nepřátelským, a význam doslovný, používaný v souvislosti se státy, které se považují za nadřazené mezinárodním normám. Nejmocnější státy, pokud je mezinárodní tlak nepřinutí se těmto normám podřídit, tedy logicky spadají do této druhé kategorie – což dějiny přečetnými příklady potvrzují.
Mezinárodní normy nejsou sice kategoricky jednoznačně stanoveny, v obecných zásadách však panuje shoda. Po druhé světové válce byly tyto normy do značné míry kodifikovány v Chartě OSN, v rozhodnutích Mezinárodního soudního tribunálu a v nejrůznějších dohodách a smlouvách. Spojené státy se ve vzrůstající míře od konce studené války považují za nadřazené těmto podmínkám. Jejich rozhodující vliv se stal natolik zřejmý, že přehnaných ohledů již není zapotřebí. Tato skutečnost nezůstala bez povšimnutí. V buletinu Americké společnosti mezinárodního zákona (ASIL) v březnu 1999 bylo konstatováno, že „mezinárodní zákon je dnes v naší zemi ctěn méně, než tomu bylo kdykoli předtím v tomto století“; vydavatel profesního listu společnosti krátce varoval před „alarmujícím nárůstem“ odmítání smluvních závazků Washingtonem.
Tento princip byl formulován Deanem Achesonem v roce 1963, kdy Americké společnosti mezinárodního zákona oznámil, že „přiměřenost“ reakce vůči „zpochybnění síly, postoje a majestátu Spojených států amerických….není otázkou práva.“ Již předtím konstatoval, že mezinárodní zákon je vhodný „k vysvětlení našich postojů pomocí étosu, odvozeného z velmi obecných morálních principů, z nichž vzešly právní doktríny.“ Tím ale nejsou Spojené státy vázány.
Achesonova slova se vztahovala přímo k blokádě Kuby. Kuba byla po čtyřicet let jedním z hlavních cílů teroru a ekonomického nátlaku, a to dokonce ještě před tajným rozhodnutím z března roku 1960 o svržení vlády. Kubánská hrozba byla identifikována Arthurem Schlesingerem při podávání zprávy o výsledcích Kennedyho latinskoamerické mise nastupujícímu prezidentovi jako později Schlesingerem vypracovaný efekt „viru“ anebo „shnilého jablka“ - jak je občas nazýván: „Šíření Castrovy myšlenky převzetí záležitostí do vlastních rukou,“ která může i jinde povzbudit „chudé a nerovnoprávné“, kteří „nyní požadují podmínky ke slušnému životu.“ Byla zde souvislost se studenou válkou: „ Sovětský svaz prosperuje, štědře rozdává hospodářské půjčky a sám sebe prezentuje jako model k dosažení modernizace během jediné generace.“
Nikterak nepřekvapuje, že postoj Spojených států se stal výrazně tvrdší po té, co byl SSSR politicky vytlačen ze scény. Sankce byly takřka všeobecně odsouzeny: Spojenými národy, Evropskou unií, Organizací amerických států (OAS) a jejím justičním orgánem Meziamerickým právním výborem, který spolu s Meziamerickou komisí pro lidská práva jednohlasně rozhodl, že sankce jsou porušením mezinárodního práva. Málokdo pochybuje o tom, že by se k odsouzení sankcí přidala i Světová obchodní organizace (WTO), ale Washington dal jasně najevo, že nebude dbát žádného jejího usnesení, které bude narušovat princip nadřazeného státu.
Obdobně závažným případem bylo napadení Východního Timoru Indonésií v roce 1975, po kterém nařídil Bezpečnostní výbor Organizace spojených národů okamžité stažení útočících vojsk. Zcela zbytečně. Důvody vysvětlil ve svých pamětech v roce 1978 velvyslanec OSN Daniel Patrick Moynihan: "Spojené státy chtěly vývoj událostí, ke kterému posléze došlo, a tomuto vývoji napomáhaly. Ministerstvo zahraničních věcí si přálo, aby se veškerá opatření Spojených národů ukázala jako zcela neefektivní. Tento úkol byl svěřen mně a já jsem se ho zhostil ne zcela bez úspěchu."
Dále pokračuje tím, že v průběhu dvou měsíců bylo zabito zhruba 60.000 lidí. Počet obětí dosáhl během několika let přibližně 200.000, díky zvyšující se vojenské podpoře ze strany USA, ke kterým se přidala Velká Británie po té, co zvěrstva dosáhla v ruku 1978 vrcholu. Tato podpora pokračovala ještě roku 1999, kdy komanda Kopassus, vyzbrojená a vycvičená s pomocí Spojenými států, prováděla od ledna operaci „Clean Sweep“, do srpna podle důvěryhodných církevních zdrojů vyvraždila 3.000 – 5.000 lidí a poté vyhnala 750.000 lidí – 85 procent obyvatelstva – a prakticky zničila celou zemi. Během této doby zůstávala Clintonova administrativa věrná svému stanovisku – „zodpovědnost nese Indonéská vláda a mi ji této zodpovědnosti nebudeme zbavovat.“ V důsledku vzrůstajícího vnitřního a mezinárodního tlaku (hlavně ze strany Austrálie) naznačil nakonec Washington indonéským generálům, že „hra“ skončila. Ti rychle změnili kurs a oznámili, že odstupují, což běžně signalizuje zachování mocenských pozic.
Podpora indonéské agrese a následného masakru ze strany USA byla téměř reflexivní. Krvežíznivý a zkorumpovaný generál Suharto byl Clintonovou administrativou označován za „našeho člověka“, a to už od roku 1965, kdy řídil masakr měřítkem obdobný Rwandě, který vyvolal v amerických kruzích vyložené nadšení. Tento statut mu zůstal zachován po celou dobu, kdy završoval jednu z nejhorších kapitol pošlapávání lidských práv v moderní době, a to i přes to, že upadl do nemilosti v roce 1997, kdy se mu kontrola začala vymykat z rukou a on se postavil tvrdým úsporným programům Mezinárodního měnového fondu. Vzorec je známý: ke změně statutu jiného masového vraha – Saddama Husseina - kterému byla poskytována podpora po celou dobu jeho největších ukrutností, došlo teprve poté, kdy přestal poslouchat příkazy (anebo si je špatně vyložil). Podobných postav je dlouhá řada: Trujillo, Mobutu, Marcos, Duvalier, Noriega a mnoho dalších. Zločiny nebývají příliš důležité, neposlušnost ano.
Masové vraždy převážně chudých rolníků v roce 1965 byly zárukou toho, že se Indonésie nestane hrozbou kubánského typu – „infekcí“, která se bude jižní Asií „šířit na západ“, jak varoval George Kennan v roce 1948, kdy nastínil „problém Indonésie“ za rozhodující bod v „zápasu s Kremlem“. Masakr byl také uváděn jako ospravedlnění válek Washingtonu v Indočíně, které posílily rozhodnutí generálů vyčistit svou vlastní společnost.
Naprosté „anulování akceschopnosti“ OSN se stalo rutinním postupem od té doby, kdy se tato organizace vymkla vlivu během dekolonizace. Názorným ukazatelem je vetování celé řady rozhodnutí Výboru bezpečnosti: daleko v čele jsou od 60. let Spojené státy, na druhém místě je Velká Británie, třetí místo patří s určitým zpožděním Francii. Hlasování ve Valném shromáždění probíhá obdobně. Obecnějším pravidlem je, že neslouží-li mezinárodní organizace zájmům, které jsou ve shodě s politikou USA, není důvod k její další existenci.
Důvody k vyloučení mezinárodních norem byly vypracovány Reaganovou administrativou v době, kdy Mezinárodní soudní tribunál projednával obvinění Nicaraguy proti Spojeným státům. Ministr zahraničních věcí George Schulz se posměšně vyjádřil o těch, kdo obhajují „utopistické striktně zákonné prostředky, jako je urovnání konfliktu zvnějšku, Spojené národy a Mezinárodní soudní tribunál, přičemž v rovnici ignorují element síly.“ Právní poradce Ministerstva zahraničních věcí Abraham Sofaer vysvětloval, že s většinou světa „nelze počítat, že bude sdílet naše stanovisko,“ a že „v důležitých mezinárodních otázkách je často většina proti Spojeným státům.“ Proto si musíme „sami zachovat právo rozhodnout“ o našem dalším postupu a o tom, které záležitosti v podstatě spadají „do vnitřní jurisdikce Spojených států, a to podle uvážení Spojených států“ – v tomto případě to jsou akce, které soudní tribunál odsoudil jako „nezákonné použití síly“ proti Nicaragui.
Soudní tribunál vyzval Washington, aby se podřídil a vyplatil značné reparace, zároveň rozhodl, že veškerá pomoc, poskytnutá žoldnéřským vojskům, které napadly Nicaraguu, je klasifikována jako pomoc vojenská a ne humanitární. Soudní dvůr byl následně odmítnut jako „nepřátelské fórum“ (New York Times), jež zdiskreditovalo samo sebe odsouzením Spojených států. Ty pak reagovaly vystupňováním války a odmítnutím výzvy k vyplacení reparací. Spojené státy poté vetovaly rezoluci Bezpečnostního výboru Spojených národů, vyzývající všechny státy k dodržování mezinárodních právních norem, a i nadále ve faktické izolaci hlasovaly proti podobným rozhodnutím Valného shromáždění OSN. Celá záležitost byla považována za tak podružnou, že o ní takřka nic neproniklo do tisku. Oficiální reakce byly ignorovány obdobným způsobem. Projednávaná pomoc byla až do vítězství Spojených států klasifikována jako „humanitární“.
Doktrína nadřazeného státu zůstala v platnosti i po návratu demokratů do Bílého domu. Prezident Clinton oznámil v roce 1993 Spojeným národům, že Spojené státy budou jednat „multilaterálně, bude-li to možné, v případě nezbytnosti však unilaterálně.“ Tento postoj o rok později zopakovala velvyslankyně USA v OSN Madeleine Albrightová a v roce 1999 ministr obrany William Cohen, který prohlásil, že Spojené státy jsou oprávněny „k unilaterálnímu použití vojenské síly“ k obraně svých životních zájmů, k nimž patří „zajištění neomezeného přístupu ke klíčovým trhům, zásobám energie a strategickým zdrojům,“ a vůbec vše, co podle rozhodnutí Washingtonu spadá do jeho vnitřní jurisdikce.“
U těchto postojů je nové pouze to, že jsou veřejné. Za součást vnitřního protokolu jsou považovány od prvních dnů poválečného uspořádání. Nově vytvořený Výbor národní bezpečnosti žádal ve svém prvním memorandu (NSC 1/3) vojenskou podporu podzemních operací v Itálii spolu s národní mobilizací ve Spojených státech „pro případ, že komunisté získají v italské vládě převahu zákonnými prostředky“; svržení demokracie v Itálii bylo považováno za hlavní úkol přinejmenším do 70. let.
-
Re: NOAM CHOMSKY
2 odpověď odeslal(a) zz v Úterý 25.Října 2005 22:04:32
pppppppppppppp