Zobrazení otázky a odpovědí
-
rozhovor s Františkem Dryjem v UNI 4/2002
1072 otázku odeslal(a) Turnovský ve Čtvrtek 9.Května 2002 17:40:59
vyjímám:
Jak to, že zrovna surrealismus přežívá už čtvrtou generaci a přitom další umělecké -ismy z prvních desetiletí minulého věku jsou dnes nanejvýš milými anachronismy? Anebo je jím i surrealismus?
Jádro je asi v tom, že surrealismus prostě a jednoduše není uměleckým -ismem. Anebo jím alespoň zčásti a do určité doby byl, a zároveň od počátku v sobě obsahoval popření tohoto vymezujícího kunsthistorického principu. Máme-li se držet teigovské (a potažmo effenbergerovské) terminologie, konstatujme, že předválečný surrealismus představoval vyústění vývoje takzvaných poimpresionistických avantgard, jehož osou - zjednodušeně řečeno - byla v rovině tvůrčího výrazu proměna vnějšího modelu v takzvaný model vnitřní. Během tohoto vývoje, od realismu k irealismu docházelo k postupnému, osvobozování výrazu ve všech jeho podobách - až byl - tedy výraz, způsob vyjádření - zbaven všech a priori, a tak byl v surrealistické sebereflexi osvobozen nejen v rovině bezprostřední tvůrčí akce, ale i v teoretickém plánu, způsob provedení tak ztratil klíčové postavení, a umělecká, respektive estetická autonomie tvurčího činu byla zrušena. Ačkoli dosavad ní -ismy se s tímto ideovým modelem dotýkaly a prolínaly (například dadaismus muže být a také bývá jmenován právě v souvislosti se surrealismem, jenž navazoval na jeho totální popření estetického plánu), nikdy nebyly důsledné - teprve surrealismus dílo zkázy dokonal, neboť nabídl nejen destrukci, ale i rekonstrukci, konsekventní proměnu smyslu tvurčí činnosti. Máme-li hledat všemi dostupnými prostředky, skutečnou funkci myšlení, to je přece výzva k neomezeně proměnlivému úsilí, jež sice nemá a nemuže mít nějaký konečný výsledek či řešení, ale přesto přináší to nejcennější: maximum poznání skrze sebepoznání. Tento názor stojí na určité hypotéze, pochopitelně, ale co má být? Existuje dualita zjevné – skryté? V jakém smyslu a v jakém plánu se prosazuje taková či jiná symbolizace? Jakou muže mít povahu? Jaké funkce a role nese vztah racionality a iracionality? Atd.
Můžete to nějak přiblížit?
Na rozdíl třeba od kubismu představují slovní spojení jako surrealistická estetika, surrealistický sloh, slohovost či kánon rozpor v přívlastku - surrealistický výraz nemá signifikantní vymezení (svobodná postmoderní libovůle tedy nepřinesla surrealistům nic nového), a proto jej nelze vyučovat -, začne-li někdo. Ve čtyřicátých letech jako Dali, který jen zneužil akademickou malbu pro své účely a zejména přebírat daliovské motivy( a ty tragikomické případy se táhnou až do dneška), nemůže to být inspirované rozvinutí nějakých výrazových (formových) postupů, nýbrž jen prosté a zřejmé epigonství. Přečtěte si Tajný život Salvadora Daliho - jeho výtvarný svět je jen jeho, reprezentuje podstatnou část jeho žité zkušenosti, a to je něco, co nelze převzít či rozvijet. Takhle jednoduché to je. Srovnejme třeba jen letmo originální surrealistické výtvarné projevy (platí to samozřejmě i pro poezii): Ernsta, Daliho, Magritta, Delvauxe, Toyen, Štyrského, Medka, Istlera, Stejskala, Švankmajerovou atd. atd. - nenajdeme žádnou formovou, výrazovou shodu, snad jen někde určitý vliv (ale ten muže vycházet odkudkoli, každý muže zneužít anebo použít cokoli stejně jako Dali), obdobu, jistě, ale vždy zcela originální výtvarný koncept. Důležitá shoda je v něčem jiném: jde o to dosáhnout maxima autenticity(v psychologickém i tvurčím smyslu) či o neustálé posouvání jejích pomyslných hranic, jež jsou dány apriorismem všech možných konvencí, výtvarné technologie, jazykových či ikonografických klišé, psychologických schémat, sociokulturních vzorcu atd. Že to není snadné, že stále trvá riziko jakési druhotné slohotvornosti, že i „dějiny automatického psaní jsou dějinami neúspěchu", abych si dovolil citovat Bretona, je jasné. O to větší je výzva.
Surrealismus není něco nadčasového, není jen ,stavem ducha', jak se jej pokoušeli redukovat někteří jeho pozdější disidenti - je definován také tím, proti čemu se spontánně, intuítivně, anebo naopak programově obrací. Tolik omílaná iracionalita je v surrealistickém významu příliš konkrétní, příliš jedinečná, a právě proto mohou být projevy surrealismu intersubjektivní. Ano, jsou tu jisté implikace: surrealismus je činnost obsedantní, delirantní ..., a proto jsou její produkty kritické, podvratné, cynické jako sama fantazie. A surrealismus mimo jiné také nadále zůstává důsledným vyvlastňovatelem všech bohů, kteří kdy běhali či posud běhají po světě. Jenže tyto atributy už dnes naplňuje jinak (přinejmenším reflektovaněji) než kdysi. Je to anachronismus? Nebo něco jako postsurrealismus? Kdybychom se drželi historického a nikoli ideového vymezení, tak je to jedno. Na jméně přece nesejde. Důležité je zda se tu něco aktuálního říká, nebo jen kecá...
-
UNI 4/2002
1 odpověď odeslal(a) Turnovský v Pondělí 13.Května 2002 10:52:50
Ve stejném čísle UNI nalezneme mimo jiné i skvělý medajlónek egyptologa Jana Assmanna, který inspirován Lévy-Straussem zkoumá vznik písma a jeho vliv na vývoj "studených" a "horkých" společností.