5968 otázku odeslal(a) Ondrej Lesak v Neděli 17.Června 2012 23:31:41
Pro obyvatele mírných zeměpisných šířek a subtropů je běžná představa, že hlavní změny teplot a srážek jsou spojeny s ročním cyklem.
Jsou však oblasti, kde je roční cyklus z tohoto hlediska téměř zanedbatelný (rozdíly 5-10°C) a na důležitosti nabývá cyklus denní (rozdíly 20-30°C). Těmito oblastmi jsou vysokohorské oblasti a pouště tropického pásu, případně té části pásu subtropického, která s tropy sousedí (části And, Sahary, arabský poloostrov aj.). Hovoří se zde v této souvislosti o tzv. denním klimatu.
Nelze vyloučit, že na styku obyvatel těchto oblastí s lidmi z níže položených částí subtropů a mírného pásu se poprvé objevila individuální úroveň: Lidé, kteří se narodili pod nějakým znamením / souhvězdím (omlouvám se, zde výjimečně směšuji) se setkali s lidmi, kteří se narodili v určitou hodinu. A právě uvědomění si nepřeberných možností této jedinečné kombinace mohlo stát na počátku archaické individuace.
-
Re: Domy a znamení z klimatického pohledu
1 odpověď odeslal(a) RadekM v Pátek 22.Června 2012 10:17:05
No, ono je zajímavé, že třeba v naší zemi v době tak mezi lety 1000-1800 události plynuly pomaleji než dnes a je třeba zajímavé, že - pokud tedy existují - dnes máme různá města, vesnice, okresy, kraje - ty mohou mít svá astrol.znamení a naopak dříve - mohl mít své znamení např. nějaký šlechtic, ten měl svůj erb a na něm znamení symbolicky vyjádřeno. Takže například ve stávajícím okrese Kladno by lidé dříve spadali asi do třech velkých panství a několika menších - a charakter dějů dříve se odehrával podle toho, kam kdo spadal a třeba to lidé měli zaznamenáno i ve svých vlastních horoskopech - a protože byla jiná doba, byly i jiné konstelace a životní děje jiné než dnes.
-
Re: Domy a znamení z klimatického pohledu
2 odpověď odeslal(a) Pavel Turnovský v Pátek 22.Června 2012 10:31:33
http://www.rezonance.cz
myslím, se i v těch dobách, které RadkuM uvádíte našly úseky, kdy událost stíhala událost např. na počátku husitské revoluce.
Na druhou stranu jsme měli v letech 1970-1988 určité bezčasí, kdy se čas vlekl zejména těm, kteří se neúčastnili aktivit nějakých "ostrovů pozitivní deviace"
Fyzik a filosof Gaston Bachelard mluví už v polovině 30. let o hustotě času.
-
Re: Domy a znamení z klimatického pohledu
3 odpověď odeslal(a) RadekM v Pátek 22.Června 2012 11:00:10
Ano, Bachelard - našel jsem si ve Wikipedii, ostrovy, kdy to neplatí se také najdou, ale ta hlavní myšlenka - že znamení by mohlo souviset s erbem a zároveň s charakterem místa, připadá vám, že na tom něco je?
-
Re: Domy a znamení z klimatického pohledu
4 odpověď odeslal(a) Pavel Turnovský v Pátek 22.Června 2012 11:49:18
http://www.rezonance.cz
v některých případech ano, ale ne ve všech.
Původní erby zavedené za křižáckých válek z důvodů rozlišení houfců zbrojnošů a jejich rytířů jsou velmi jednoduché, např. polcení a dělení, mají SIGNÁLNÍ charakter - musely být velmi jasné a zřetelné i při letmém pohledu, nebo i při laterálním vidění.
Nejdivočejší erby jsou ty barokní, považované z heraldického hlediska za úpadkové.
-
Re: Domy a znamení z klimatického pohledu
5 odpověď odeslal(a) radekC v Pátek 22.Června 2012 19:47:44
Ondřeji, velice inspirativní myšlenka, děkuji.
-
Re: Domy a znamení z klimatického pohledu
6 odpověď odeslal(a) RadekM v Pátek 22.Června 2012 20:46:51
Děkuji za odpověď. No to jsem právě asi myslel něco ve smyslu těch erbů barokních, že mohly být důsledkem překotně získaného majetku, takže právě ty které astrologické nejsou, je na nich ale asi nejzajímavější to, že nejvíc ze všech asi poutají pozornost, takže docela složitý propletenec, co se týče již zmiňovaného období, to je skoro až "šílený", jak je tohle období složité, co se týče toho, kdy vítězí Pravda ( duch nad hmotou ) a kdy naopak - jak to nazvat - prostě síla majetku apod. Myslel jsem, že je to teda jednoznačnější, ale ono to bude naopak asi docela složité - právě viděno na příkladu těch erbů, že právě ty erby barokní, kde by asi co se týče té symboliky by to mohlo právě "svádět" k interpretaci založené na řádu, tak ono právě ne.
-
Re: Domy a znamení z klimatického pohledu
7 odpověď odeslal(a) RadekM v Pátek 22.Června 2012 21:04:25
-
Re: Domy a znamení z klimatického pohledu
8 odpověď odeslal(a) RadekM v Pátek 22.Června 2012 21:17:41
Zkoušel jsem uložit obrázek, povedlo se, ale text musím napsat zvlášť, než se to naučím. Mám tu totiž jeden zajímavý příklad, co se týče erbů: Tohle by měl být erb Benešovců, mně se zdá, že by mohl souviset se znamením střelce. Stalo se mi v životě asi toto: v roce 2002 jsem se seznámil s dívkou, byla z Kravař ve Slezsku a koukám, jaký obec má ve znaku erb a vidím, že tento. Pak život šel dál a v roce 2009 jsem se opět seznámil, tentokrát s dívkou, která byla z Mrače na Benešovsku. A koukám, jaký znak má obec a vidím, že ten samý. K tomu je docela zajímavé, že mám ve střelci Mars a Neptun ve volné opozici na protistojící Saturn v blížencích. V této době se ve střelci pohyboval Pluto, takže nevím, je vše jen náhoda? Na rozbor asi nebude čas, ale na ten letmý pohled - moje nar.27.1.1973 13:30 Kladno.
-
Re: Domy a znamení z klimatického pohledu
9 odpověď odeslal(a) Ondrej Lesak v Pondělí 25.Června 2012 00:07:21
RadkoviC: Je to zatím jenom hypotéza, bohužel nejsem historik a tuším jen souvislost kontaktů kultur denního a "normálního" klimatu se střety a pozdější koexistencí mezi etniky s kočovným a usedlým způsobem života.
Avšak zdaleka ne všichni kočovníci pocházejí z oblastí s denním chodem klimatu a zdaleka ne všechny usedlé kmeny z oblastí, kde lze denní klima zanedbat.
Symbolicky je to o tom, že se potkají dva a jeden řekne: "Já jsem se narodil v květnu a Ty?"
"Květen...To jako je..? Ehm, no dobře, já jsem se narodil ve dvě odpoledne.
Samozřejmě to přeháním, ale na druhou stranu kdoví, jak to probíhalo v době podstatně předcházející historii, o které se učíme. Tj. v řádu desítek tisíc let směrem do minulosti.
-
Re: Domy a znamení z klimatického pohledu
10 odpověď odeslal(a) Pavel Turnovský v Pondělí 25.Června 2012 00:37:07
to je "odřivous" čili zápalný šíp
-
Re: Domy a znamení z klimatického pohledu
11 odpověď odeslal(a) RadekM v Pondělí 25.Června 2012 16:46:54
No, to by mohlo. Vzhledem k mému Martu (oheň)ve střelci (zápalný šíp) a opozici na Saturn (ztráta- v tomto případě asi vousů) Třeba je to věc s tím až nějak podezřele související.
-
Re: Domy a znamení z klimatického pohledu
12 odpověď odeslal(a) RadekM v Pondělí 25.Června 2012 16:55:59
Připadá mi to skoro až nemožná souvislost!
-
Re: Domy a znamení z klimatického pohledu
13 odpověď odeslal(a) Pavel Turnovský v Pondělí 25.Června 2012 18:24:19
http://www.rezonance.cz
na ty háky vzadu se přivazovaly pruhy látky /fábory) nebo něčeho podobného namočeného v nějaké hořlavé materii (smola atd) to se zapálilo a střílelo. Proto asi střelec často přišel o fousy.
-
Re: Domy a znamení z klimatického pohledu
14 odpověď odeslal(a) RadekM v Pondělí 25.Června 2012 19:02:00
No to jo, no, určitě se smějete, protože víte, že muži narozeni ve znamení střelce často mají vousy, já ale tak ne - jsem totiž vodnář a díky tomu Saturnu v opozici je "jaksi mám prořídlejší" Vzhledem k tomuto ani ani nemusíte přivazovat kousky látky, protože smůlu - tu já mám pořád - samozřejmě, že jsem měl fobii (strach-Saturn) z cestování a nikam jsem nejel. Teď už je vše lepší, strach už nemám a můžu se tedy vydat na cestu.
-
Re: Domy a znamení z klimatického pohledu
15 odpověď odeslal(a) RadekM v Pondělí 25.Června 2012 19:05:13
Když se ale držíme reality, vidíme, že ve znaku je šíp, u kterého si střílející musí dávat pozor, aby nepřišel o vousy. Tak.
-
Re: Domy a znamení z klimatického pohledu
16 odpověď odeslal(a) Jiří v Pondělí 25.Června 2012 23:24:25
Tedy mi to spíš než šíp připomíná korouhvičku...
-
Re: Domy a znamení z klimatického pohledu
17 odpověď odeslal(a) barča v Pondělí 25.Června 2012 23:46:09
Rytíři patří do středověku. Středověk je myslím pěkný příklad archetypu Střelce (Kentaura). Středověký život představoval vztahy napětí. Život světský - a život duchovní. Věci pozemské, přirozené - věci nadpřirozené, nebeské.Věci zvířecí, divoké - lidské, kulturní. Věci viditelné se prolínaly s věcmi neviditelnými. Den představoval dobro, boží světlo a noc byla symbolem hříchu, tma (temnoty), zlých nadpřirozených sil...
-
Re: Domy a znamení z klimatického pohledu
18 odpověď odeslal(a) Ondrej Lesak v Úterý 26.Června 2012 07:43:42
Středověk neskončil, středověk trvá ;-)
-
Re: Domy a znamení z klimatického pohledu
19 odpověď odeslal(a) Pavel Turnovský v Úterý 26.Června 2012 12:07:20
http://magazinuni.cz/ruzne/marc-bloch-ozvuky-feudalni-ery/#more-13368
tady něco o středověku od Marca Blocha
http://magazinuni.cz/ruzne/marc-bloch-ozvuky-feudalni-ery/#more-13368
-
Re: Domy a znamení z klimatického pohledu
20 odpověď odeslal(a) Pavel Turnovský v Úterý 26.Června 2012 12:09:06
Zdeněk Justoň: Marc Bloch - Ozvuky feudální éra
Jeden z nejslavnějších okamžiků moderní doby zažilo francouzské Národní shromáždění 11. srpna 1789. Jeho dekret suše a jednoduše oznamoval: „Národní shromáždění ruší feudální režim.“ Ještě dnes tato věta jakoby dávala smysl. Ale doopravdy: víme, co vlastně bylo toho dne zrušeno? Pátrejme po tom. První, co člověka nad tou větou napadne, je otázka, kde všude se onen feudální režim vlastně zrušil. Jistě, ve Francii. Ale kde všude tento feudální režim existoval? Matně si jistě vzpomeneme, že po pádu římské říše nahradil tento režim starý antický svět, ale týkalo se to celého tohoto světa, nebo její části, případně kde ještě mimo něj? Platon si ve své době posteskl: „Z celé země obýváme jen tu část, jež se táhne od řeky Fasis až po Herkulovy sloupy. Mačkáme se kolem moře jako mravenci či žáby kolem rybníka.“ Jinými slovy, římská říše ovládala svět, který se rozprostíral mezi Kavkazem a Gibraltarem.
Abychom se v tom vyznali, využijeme myšlenek člověka, který se celý život feudálním režimem zabýval: jmenoval se Marc Bloch a patřil ke slavné francouzské historické škole, která vznikla kolem dějepisné revue Annales. Tento muž říká, že evropská civilizace, která se rozšířila po celé planetě, vznikla a rozvinula se mezi lidmi, kteří obývali území nepravidelného kosočtverce, jenž se rozprostíral mezi Tyrhénským mořem, Jadranem, Labem a Atlantikem. Počátky této civilizace se kryjí právě s feudálním režimem, který zmiňuje dekret Národního shromáždění. Znamená to, že se tento režim týkal především té části světa, již dnes tak rádi nazýváme Západ. Tedy přesněji ta Evropa, která již v době od 9. do 13. století měla svůj lidský rozměr, nikoliv geografi cký ve smyslu „pěti částí světa“. Bloch tvrdí, že to, co nazýváme feudální režim, byly vlastně dva odlišné feudální věky. Popišme si tyto dva věky, abychom si vytvořili nějakou představu o světě, jenž je nám již tak vzdálený, že působí stejně exoticky jako poslední přírodní národy na této planetě.
PRVNÍ FEUDÁLNÍ VĚK
Začátky jsou vždycky těžké. Na troskách bývalé římské říše se na západě vytvářela nová společnost, která leccos zdědila po své latinské předchůdkyni, ale ve všem vládl podivný chaos. Tento svět měl menší populaci než v době římské a nesrovnatelně méně lidí než v 18. století, kdy byl ohlášen konec režimu, jenž před tisíci lety vznikal. I největší města měla tehdy několik tisíc lidí, domy stály uprostřed zahrad, polí i pastvin. Osídlení bylo navíc nerovnoměrné, i když neklidné doby lidem velely se sdružovat. V roztroušené krajině měla příroda neustále převahu, pole byla špatně obdělávaná s nevalnou sklizní. Všude nekonečná divočina, kde bylo místo pro uhlíře, pastýře, poustevníky i psance. Chátraly i staré římské cesty. Způsob komunikace mezi různými skupinami obyvatel západní Evropy byl díky pomalé dopravě obtížný, navíc všude byli při cestách lapkové. Proto se hlavní dopravní tepny nacházely u moře, kde loď mohla urazit až 150 kilometrů za den, což bylo až pětkrát více než po souši, protože se soumary nebo koňmo či pěšky se dalo ujít nejvýše 30 až 40 kilometrů. Vycvičený chodec byl mnohdy rychlejší než kůň či povoz, takže kupříkladu přes Alpy zajišťovali spojení běžci. Osobní kontakt tehdy nemohla nahradit žádná technika ani instituce, takže bylo nezbytné stále cestovat, chudí většinou pěšky, páni potom na koních.
Pozoruhodné je, že cesty byly přes všechny nesnáze plné i prostých lidí: ti většinou prchali před válkou či hladem, sedláci a bezzemci hledali půdu, všude bylo plno různých dobrodruhů, ale také mezi nimi byli nemajetní poutníci. Každá cesta byla proto výpravou, ba přímo dobrodružstvím. Ale nenechme se mýlit výčtem poutníků, protože většina lidí žila usedlým životem a nikdy se nedostala dál než za humna vlastní vsi.
Takže zde byl jistý paradox: přes vládnoucí chaos byla tehdejší společnost univerzální, do značné míry vědomá si své identity díky stykům, jež spojovaly na velkou vzdálenost různé oblasti západní Evropy, na druhé straně byla rozdrobená, segmentovaná na malé, oddělené populace, protože styky i mezi blízkými sídlišti byly mnohem vzácnější, než si dovedeme dnes představit. A pak je zde ještě jedna zajímavost: všechny informace se v této společnosti šířily pouze ústně. Jediná, dá se říci pravidelná, výměna písemností po celou feudální dobu existovala mezi Benátkami a Cařihradem, až do chvíle, kdy se dostalo hlavní město byzantské říše v roce 1453 do rukou Turků. Západ nic takového neznal. Neexistovaly přepřahací stanice, známé z římských dob, kdy se měnili koně pro rychlé povozy, protože zanikly už v éře Karla Velikého. Takže spojení, nezbytné pro správu rozsáhlých území, obstarávali zvláštní poslové. Výsledek byl ten, že i ti nejzběhlejší lidé měli o tehdejším světě jen kusé informace, takže některé klášterní anály, jediná písemná svědectví té doby, nám připadají jako spisy lovců novinek, jež se spíše tušily, než aby se zpovídali jejich přímí účastníci.
SVĚT BEZ PENĚZ
V této době se tudíž nedařilo ani obchodu. Známe sice dálkový výměnný obchod, který spojoval vzdálené kouty Evropy, kdy se židovští obchodníci až z daleké Andalusie trmáceli do různých krajů a oblastí a udržovali tak povědomí velkého světa, ale to bylo tak vše. Několik menších obchodních sítí pouze živořilo a jediné, co měli feudální vladaři toužící po orientálním zboží na výměnu, byli otroci. Tento obchod také vedl k odlivu stříbra a zlata do Levanty, takže byť několik obchodníků mohlo z této výměny zbohatnout, obecně převládal problém nedostatku hotovosti. Peníze u venkovských vrstev byly asi zcela mimo hru, mohlo by se mluvit i o naturálním hospodářství, ale Bloch to charakterizuje tak, že šlo spíše o „peněžní hladomor“. Je pravdou, že každý významný trh měl svou vlastní mincovnu, jinak by hrozil úplný nedostatek hotovosti, ale měna hrála úlohu peněz spíše jen v daném lokálním místě. Zlato bylo takřka neznámé, neboť zlatá měna byla v oběhu jen v arabském či byzantském provedení. Mince byly tedy vzácné, nepraktické, měnily často hodnotu, emise byly nestálé. O soběstačnosti usedlostí nešlo mluvit, protože každý někdy potřeboval koupit sůl či železo, a větší panství by se tak bez obchodu musela obejít beze zbraní, šperků či vína. K udržování jistého stupně obchodování proto paradoxně přispívaly sociální nepokoje i nepřízeň počasí.
Takové pohromy byly už tehdy příležitostí pro spekulaci. Výměna zboží však nebyla jediným způsobem změny majitele produktů, dokonce byla jejím menším případem oproti povinným odvodům. Zpomalení obchodu vždy vedlo k tomu, že zpeněžení nějaké části majetku nebylo snadné, ani nemuselo přinést zisk. To vše snižovalo úlohu mzdy jakožto ceny za práci, neboť ta předpokládala hotovost u zadavatele práce a jistotu, že za utrženou měnu může vykonavatel práce něco pořídit podle své potřeby.
Odměna za práci se tedy realizovala ve formě ryze naturální, kdy zadavatel práce si vzal družiníka či čeleď na byt a stravu, včetně ošacení, nebo mu dal za službu půdu, která by ho živila buď z vlastní úrody, nebo z pronájmu. Tak na druhé straně tento způsob zadávání práce napomáhal vytvářet mezilidské vztahy mezi zúčastněnými, jež byly něco jiného než to, co známe jako pracovní poměr. Vidíme tedy, že celé toto hospodaření mohlo fungovat jedině díky úzkým vazbám mezi jednotlivci, ale také – a to je ve feudální éře pozoruhodné – díky volnému vztahu, jenž se utvářel při držení pozemků.
DRUHÝ FEUDÁLNÍ VĚK
Příroda byla ve feudální době divočejší a lidé k ní měli blíže. Činnosti jako lov, sběr divokých plodů a medu navázaly na starší doby. Noci byly temnější a zimy drsnější. Řekli jsme, že na počátku feudální éry, bylo lidí v Evropě pomálu. Ale to se mělo změnit. Díky novým vynálezům v zemědělské technice, přechodem na trojpolní systém (ozim, jařina, úhor) se pozvolna naplňovaly sýpky tehdejších sedláků a došlo k pomalému růstu obyvatel. A čím více lidí, tím větší hlad po půdě. Byl to jistý paradox. Dokud bylo lidí v Evropě málo, postačovala jim nejúrodnější půda a zbytek byl ponechán ladem. Takže Evropa byla plná lesů a jak se ukázalo, právě lesy se staly novým zdrojem rozmachu západní části kontinentu.
Můžeme tedy říci, že druhý feudální věk začal osídlováním Evropy, jež změnilo její tvářnost v letech 1050 až 1250, kdy lidé kolonizovali iberské plošiny za Pyrenejemi a poté také rovinu mezi Labem a Odrou. Když k tomu přidáme ještě údolí na obou stranách Alp, bylo kde zakládat nové polnosti. Díky klučení lesa se ve starém osídlení rozrostly nové vesnice, čímž došlo ke zkrácení vzdáleností mezi lokálními komunitami.
Růst populace přinesl novou mocenskou strukturu: měšťané, ale i knížata a králové, měli všichni zájem na obchodu, kdy vládnoucí třída mohla dojít k penězům už nikoliv výboji, ale výběrem daní a mýt. Růst populace se dal měřit počty mostů, jež se v Evropě postavily: nejvíce mostů vzniklo ve 12. století; každý most totiž znamenal rozšíření komunikace mezi lidmi.
Ale nebyli to jenom sedláci, kteří se začali stěhovat za půdou do odlehlých krajin, daleko od jejich původní domoviny. Začala se s růstem populace stavět města, ve městech se usidlovali řemeslníci a jednotlivé části Evropy začali pravidelně navštěvovat obchodníci. Lidi bylo třeba vedle jídla také ošatit, obléci. A tak hlavní úlohu v obchodní expanzi podle Blocha hrála textilní výroba, jež zaměstnávala spoustu tkalců, barvířů a postřihovačů. Od 11. století se prodává v Novgorodu fl anderské sukno a ve 12. století německý obchod připojí Balt k západní Evropě.Na druhou stranu je dobré si připomenout, že být soběstačný bylo dlouhá staletí ideálem venkovanů. Jak říká Bloch, feudalita se „zrodila z velmi řídkých spojovacích vláken, kde doprava byla nepodstatná a peníze vzácné“, ale to se změnilo, když se „tato osnova zahustila a oběh majetku a peněz získal na intenzitě“. A ještě jedna věc, na níž nelze zapomenout. Vysoká dětská úmrtnost vedla k jistému otupení bolesti, věk dospělých byl krátký, dokonce i vladařové umírali mladí: francouzský král Jindřich I. zemřel v 52 letech, Filip I. a Ludvík VI. v 56 letech. Tehdejší svět řídili vlastně mladí lidé.
K tomu každodenní násilí a epidemie dávaly životu pachuť nejistoty. Podvýživa a špatná hygiena byla metlou chudých, nestřídmé jídlo a pití metlou bohatých. Žádný psychoanalytik se nevěnoval tak horlivě znamením, snům a halucinacím jako tehdejší mniši, kteří se mimosmyslovým vnímáním odborně živili. Slzy a mdloby patřily k emotivnímu životu tohoto věku.
ČÍSLA NEBYLA ŽÁDNÁ KOUZLA
Feudální svět měl své zvláštní černé díry, kde mizely věci, jež jsou pro nás běžné, a nedovedeme si představit, že nějaká civilizace se bez nich klidně obešla. Tak kupříkladu čas. Ten se měřil špatně a jeho plynutí unikalo kontrole až do 16. století, kdy se objevily hodiny se závažím a začaly mechanicky měřit hodiny a minuty. Byly sluneční hodiny, ale jejich nepřesnost byla zřejmá jako odhadování času podle slunce. Ve skutečnosti šlo o všeobecný nezájem o čas a dokonce celou oblast čísel obestíraly tíživé mlhy. Zájem o přesnost a hra čísel byla lidem cizí.
Nepřesné datové údaje v psaných kronikách nemají nic společného s mírou pravděpodobnosti, kdy se která událost stala, důležité bylo jen ji zaregistrovat bez ohledu na časovou souslednost. Ta doba měla samozřejmě své matematiky, ale nepraktické římské číslice způsobovaly až do konce středověku zarážející chyby v účtech. A to nemluvíme o zlomcích, na ty měly tehdejší účetní zvláštní početní tabulky zvané abakus. Vést účetnictví znamenalo pro obchodníky tvrdý oříšek a přesto se v té době rozvíjel nejen obchod, ale od 12. století díky Italům, kteří obchodovali s Východem, vznikl způsob placení, který dnes označujeme jako „bezhotovostní platební styk“. To byly už počty, jež vyžadovaly alespoň jistou garantovanou přesnost.
Čísla se tedy obecně mohla zaměňovat se slovy. Slovo bylo faktorem změny stejně jako nějaké číslo, ale písmo to bylo něco jiného. To představovalo neměnnost: co bylo psáno, to bylo dáno. Problém tedy byl nejen co psát, ale také jak psát. Negramotnost tehdejších lidí byla téměř stoprocentní. Navíc všude existoval dualismus místních jazyků, kterými lidé v místě mluvili, a latiny, jež byla sice univerzálním jazykem, ale mluvila jím jen nepatrná část vzdělané populace.
SLOVO A PÍSMO
Latina tak nesloužila jen jako písmo, ale také jako živý jazyk, do něhož se promítaly zejména náboženské výrazy, které v něm dříve chyběly. Toto jazykové schisma mělo za následek rozdělení tehdejší společnosti na nevzdělance, kteří mluvili pouze krajovým nářečím a na dvoujazyčné vzdělance, kteří se pohybovali mezi nářečím a latinou. Ti první uměli pouze ústně tradované říkánky v latině či jiném jazyce, případně nábožné kantilény v lidovém jazyce. Ti druzí psali jak literární díla, tak obchodní dokumenty v latině i v místním dialektu. Umět číst ovšem znamenalo mluvit latinsky.
Z toho potom plynulo, že důvěřivost lidí měla tehdy jiné hranice. Všechny spory se vedly v lidovém jazyce a bylo na notáři, aby vše zapsal do listin samozřejmě latinsky. To ovšem mělo svá úskalí, protože klasifi kování právních vztahů mezi jednotlivci muselo vykazovat četné nepřesnosti. A to se netýkalo jen prostého lidu, ale i feudálních pánů. Většina z nich, co žili na sever od Pyrenejí a Alp, pán – nepán, byli analfabeti jako jejich prostý lid. V případě, že dožité stáří prožívali v klášteře, byli takoví mniši považováni za idioty.
Právě klerikům nedostatek vzdělání ve světské oblasti dával jednu velice důležitou roli: tito vzdělaní mniši působili v roli tlumočníků. Bloch k tomu poznamenává, že ve Francii to bylo natolik běžné, že když král Filip Sličný v roce 1298 předal pečeť rytíři Petru Flottovi, aby vyřizoval jeho písemnosti, bylo to bráno jako velká událost. Byl to první laik, jenž dostal úlohu, která až posud patřila jedině vysvěceným. Znamenalo to, že všichni pisatelé politických aktů, ba dokonce i kronik, vycházeli ze svého přesvědčení, které mělo v západní Evropě univerzální charakter, jenž byl ovšem opředen závojem církevní morálky.
PÍSMO VERSUS SMYSLY
To samozřejmě neznamenalo, že všichni laici byli hloupí. Někteří vycházeli ze zkušeností a myšlenek textů, které byly přeloženy do lidového jazyka. Což bylo pochopitelné, protože pro většinu lidí ve vůdčím postavení byl tehdejší politický jazyk zcela nesrozumitelný. Takže se stávaly i přehmaty. Když Ota Veliký získal v roce 962 císařskou korunu, přiznával papežům „až do konce věků“ právo na většinu Itálie a k tomu ještě kontrolu nad alpskými cestami. Prostě ne proto, že by byl smyslů zbavený, ale protože jazyku smlouvy vůbec nerozuměl.
A nebyl to jen výklad právních smluv, který se mohl různě interpretovat. Prostí farní duchovní nebyli ve středověku na rozdíl od mnichů a vyššího kléru žádní intelektuálové, takže výklad mystérií písma bible býval svévolný a záleželo na fantazii kazatele, co bude vykládat. Ostatně kostelní fresky a sochy znamenaly pro ty, kteří neuměli číst, písmo svaté, výklad svébytný a smyslový, takže řada věr a praktik z dob starých mýtů ovlivňovala náboženský život uprostřed katolické civilizace. Konec konců už také proto, že přírodní obřady žily v lidové poezii až v podstatě do moderní doby. Bloch říká, že smyslový svět byl jen jakousi maskou, neboť skutečné věci se odehrávaly skryty za ní. Proto se dávala větší pozornost výkladu než pozorování. Lidé si představovali, že za vládou jediného boha existuje zástup bytostí, světců, andělů a ďáblů, kteří působili na věci přírodní i sociální a to v podobě katastrofy stejně jako dobra na zemi. Svět byl chápán jako přechodný, za nímž stála představa konečné katastrofy. Lidé ve středověku říkali: „My, co stojíme na konci časů…“ Zbožné duše všude viděli antikrista, předcházejícího příchod božího království. Proto měla úspěch různá chiliastická hnutí, jakými byli v počátcích třeba i naši husité.
SVĚT LIDOVÝCH VYPRAVĚČŮ
Lidé byli tehdy vnímaví střídání ročních dob a běhu liturgického kalendáře, ale postrádali jakýkoliv chronologický sled. Jejich svět se pohyboval v ročních cyklech, a jak jsme již naznačili, kupředu směřující čas nebyl jejich pánem. Svět spějící k zániku měl příchuť popela. Proto se tento věk zálibně obracel k minulosti, i když líčení dávných dějů bylo spíše hojné než pravdivé. Narativní umění dbalo o rétorický účinek a o líčení hrdinských skutků. Proto výklad minulosti ovládala všelijaká falza a konec konců i Písmo svaté bylo chápáno jako líčení dějin.
Epická vyprávění byla v lidovém jazyce brána jako historie pro lidi, kteří neuměli číst, ale o to více rádi poslouchali. Reálné děje se proto skrývaly za ornamenty fabule a vycházely spíše z folkloru než ze skutečných dějů, jež se udály. Proto i epická gesta byla určena nikoliv ke čtení, ale pro vyprávění, takže to byla doba vyprávěčů, kteří táhli od hradu k hradu, aby historky opakovali s novými gesty a odbočkami. Tito lidoví vyprávěči si samozřejmě nemohli sami příběhy někde přečíst, ale přišli k nim nepřímo díky klerikům, od nichž se mnohé naučili. To svědčí o tom, že mezi „učenou“ a „lidovou“ kulturou nebyla žádná propast.Slavná Píseň o Rolandovi zřejmě vznikla na poutní cestě do Compostely a přitom v ní není ani zmínka o svatém Jakubovi. Ale příběh o věrném rytíři se vyprávěl poutníkům bez ohledu na vlastní důvod pouti. Prostě jen proto, aby se na cestě lépe trávily večery. Všichni ti žakéři a truvéři, jak se lidovým vyprávěčům říkalo, vycházeli tedy z jednotlivých prvků kronik či archivních materiálů, kam se zapisovaly všechny novinky, které se po Evropě trousily díky pohybu poutníků na cestách. Tak se také formálně vytvářela jistá osnova, dá se říci forma vyprávění, ale základy příběhů pocházely většinou ze starší tradice.
pokr. dále
-
Re: Domy a znamení z klimatického pohledu
21 odpověď odeslal(a) Pavel Turnovský v Úterý 26.Června 2012 12:12:22
Zdeněk Justoň: Marc Bloch pokr.
RENESANCE 12. STOLETÍ
Oblíbenými místy, kde se vše míchalo dohromady, byla všechna ta místa, kde se setkávali lidé na cestách. To byla nejen poutní místa, ale i obchodní stezky a tržiště, tedy trasy poutníků a obchodníků. Ale mimořádným místem byly především kláštery, nikoliv proto, že to byla místa vyprávění legend, ale hlavně proto, že tam putující lidé nacházeli na svých toulkách útočiště a s ním i inspiraci. Je to s podivem, ale tato v podstatě lidová zábava podnítila vznik velkých epických básní, jež vznikaly již v 11. století. A právě tato středověká veledíla ohlašují to, co Bloch nazývá „renesancí 12. století“.
Těsně před rokem 1100 se rodí na škole v Chartres ve Francii studium matematiky. Už nikoliv pro obchodní účely, ale protože začíná doba výstavby monumentálních gotických katedrál. Toto nové období, druhý feudální věk podle Blocha, má již nové intelektuální rysy. Nové obchodní vztahy přispěly k navázání styků s Východem, což se projevilo velkým zájmem o překlady řeckých a arabských děl. Byly to především italské kupecké kolonie v Cařihradu, kterým se podařilo zprostředkovat výsledky helénské kultury evropskému Západu. Boloňa, Chartres a Paříž se stávají coby „Jakubův žebřík šplhající k nebi“ středisky vědy.
Staré románské umění vyjadřovalo jednotu přes nesčetné krajové odlišnosti, ale gotické umění je nová expanze estetických forem přicházející z jednoho centra, jež se rozprostíralo mezi řekami Seinou a Aisnou a také z cister ciáckého Burgundska. Člověk žijící kolem roku 1200 má ale stále stejnou povahu: zdědil násilnickou náturu, trpí změnami nálad, je znepokojen díky nadpřirozenu, je posedlý existencí ďábla. Ale liší se tím, že je vzdělanější a uvědomělejší. A to pro zbytek feudální doby bylo rozhodující, protože lidé se stávali čím dál více lidmi tvořícími než bortícími. A odtud vedla cesta k druhé renesanci 15. století, která spolu se zámořskými objevy rozmetala původní feudální svět. Od 16. století šel evropský Západ již jinými cestami.
Co tedy vlastně francouzské Národní shromáždění zrušilo?
Hlavní významové spojení pro feudalismus bylo následující: každý člověk patří jinému člověku. Hrabě byl člověkem krále, nevolník člověkem vesnického pána. Formy tohoto vztahu byly jednotvárné od nejvýše postavených osob až k těm nejprostším. Bloch tvrdí, že proti sobě stáli vždy dva lidé: ten, kdo přijímá roli vůdce, a ten, kdo mu chce sloužit. Jde o jasný status podřízenosti, který symbolicky vyjadřoval akt pokleknutí jednoho před druhým. Právě vztahy nadřazenosti a podřízenosti chtěli revolucionáři roku 1789 zrušit. Ale šlechta na Západě vznikla až relativně pozdě, jako sociální třída se ustálila až ve 13. století, když vazalita byla na sklonku své existence. To, co skutečně revoluce zrušila, byla privilegia šlechty a imunita kněží.
Nicméně výlet s Blochem do feudální éry byl jistě zajímavým osvěžením paměti, jak to vypadalo na Západě, kam patřili i naši předkové, celé půl tisíciletí od 9. do 14. století. To vše se zrušit nedalo.
Marc Bloch (1886–1944) Francouzský historik zabývající se feudální dobou, zakladatel slavné historické školy Annales, popravený na konci války Němci.
Hlavní díla:
1924 Les rois thaumaturges, česky Králové divotvůrci, Argo 2004
1939–1940 La société féodale, česky Feudální společnost, Argo 2010
1967 Apologie pour l’histoire ou Métier d´historien, česky Obrana historie aneb Historik a jeho řemeslo, Svoboda 1967, Argo 2011
-
Re: Domy a znamení z klimatického pohledu
22 odpověď odeslal(a) Pavel Turnovský v Úterý 26.Června 2012 12:19:58
Justoň Zdeněk: Ferdinand Seibt
Evropský západ, který můžeme ztotožnit s civilizací, v niž jsme se zrodili i my jako česká kultura, si prošel temným věkem po roce 400, kdy popraskaly hranice římského impéria a prošly se tudy nepočetné, ale dobře ozbrojené hordy germánských a slovanských kmenů. Tak se mocenské centrum dostalo ze Středomoří na sever za Alpy. Ke konsolidaci došlo až někdy kolem přelomu prvního tisíciletí. Tehdy se v podstatě ustálily hranice platné až do novodobé Evropy. Středověk na Západě tak začíná kolem roku 800 u Karla Velikého a končí u Karla V. v 16. století. To byl poslední univerzálně myslící panovník, za jehož vlády skončila prostorová celistvost Západu, a to nejen díky objevení Ameriky, ale díky vpádu Turků do Evropy. Jižní Evropa uměla spravovat stát díky antickému dědictví, ale ve Středozemí bylo jen málo železa, žádné stříbro, zlato či jiné rudy. A hlavně: minimální možnosti dalšího rozvoje, protože zde nebyly žádné zdroje pro vnitřní kolonizaci.
Muž, který se zabýval právě touto vnitřní kolonizací, byl německý historik Ferdinand Seibt, který měl navíc velice blízký vztah k českým zemím. Říká, že svět středověku ovládaly hladomory a epidemie, umíralo mnoho malých dětí a dospělí se stěží dožívali 40 let. Jinak to ale byla kompaktní společnost, neboť ze sociální sítě vypadlo jen docela málo lidí: zběhlíci, hráči, vandráci, jinak bylo na selském venkově tak nějak postaráno o všechny. Charakteristickým rysem té doby byla sociální dualita. Co to znamenalo? Podle ní byl pán mocný, vládl mečem, kterým se dokázal ubránit a ostatní ochránit, zatímco chudý byl slabý nikoliv proto, že byl chudý, tedy z vlastnických důvodů, ale protože byl neschopný se bránit.
ŽIVOT NA VENKOVĚ
Na přelomu prvního tisíciletí devět z deseti lidí byli zemědělci, městských lidí hlavně za Alpami bylo poskrovnu. Práce byla těžká, venkované byli vydáni napospas nemocem, oděv byl chatrný: halena, jednodílná košile s rukávci, místo kalhot punčochy, obutí nevydrželo sníh a bláto. Nástroje byly hrábě a dřevěné vidle s dlouhými násadami, které se užívají dodnes, sekera byla vzácností, rýč byl dřevěné šťouchadlo, pilu a kosu neuměli kováři pořádně ukout. Práce se srpem byla namáhavá, největší dřina byla orání s voly zapřaženými do pluhu s koly. Byla to nesporně nejdůležitější práce v trojpolním systému, kdy se střídají ozimy, jařiny, úhor. Ten se přeorával ještě v červnu, což dalo tomuto měsíci pojmenování. Slavná tapiserie z Bayeux ukazuje tvrdou práci rolníků, která se nezměnila ani o dvě století později ve srovnání s miniaturami z karolinské doby, kde byly zachyceny vůl a kolečkový pluh, dvoukoláky a velké nůše, kytlice po kolena a sehnutá záda, práce za bouře a deště. V době Karla Velikého žilo na 1 km2 asi 4 až 5 lidí, takže rozloha polností nutná pro obživu jedné selské rodiny kolem roku 1000 se odhaduje na 10 ha. Stavení, jakým je zachovaný tisíciletý srub z Aufhausenu u Mnichova, byla nuzná, jejich pozůstatky ukazují na potemnělý, stísněný vnitřek s malými okénky a v něm otevřené ohniště. S výjimkou kostelů a nemnoha panských sídel se vesměs jednalo o hrázděná stavení: od Anglie až do Podunají. Nejběžnějším mobiliářem byl stůl a židle, spalo se na zemi na slámě, od 12. století potom na pytlích naplněných slámou, což sebou neslo spoustu různé havěti.
Jak vypadal svět v hlavách tehdejších lidí lze vypozorovat ze starých kostelů s jejich bestiáři a pasážemi z evangelií, což byly bible pro chudé a negramotné. Kostely tak musely vůbec vypadat jako zázračné výtvory: byly z kamene, s věžemi a se zvony, stěny často pomalované, takže působily jako jakési ráje. Ostatně bylo jich málo, na počátku jen v klášterech a při panských sídlech. V myšlení lidí na sever od Alp dominoval les, kde žila zvířata, jež ohrožovala lidi: hadi, vlci, medvědi a k tomu skřítci a démoni, z nichž mnozí se uchovali v lidovém vyprávění dodnes, stačí si připomenout vodníky, víly, jezinky. Člověk se proti nim cítil bezbranný a tak šahal po jediné zbrani, kterou byla svěcená voda, slibující vítězství nad úzkostí. V té době se také pozvolna proměňují jména: začínají se objevovat jména světců, kteří nabízejí zastání na nebesích a ochraňují bezmocné na zemi.
STAVOVSKÁ SPOLEČNOST
Středověká společnost zahrnovala jako societas christiana všechny obyvatele hlásící se ke křesťanství, ale vnitřně byla rozdělena hlubokými předěly. Lze říci, že byla stavovsky rozčleněna, ale co byl stav nelze přesně říci, neboť jeho pojetí se proměňovalo v jednotlivých dobách. V každém případě působila dojmem imobility, nehybnosti, i když to není pravda. Církevní hodnosti měly svou hierarchii a bylo možné uvnitř církve udělat kariéru. Světský vzestup u panského dvora, nebo práce při klučení lesa mohly přinést úspěch, ale původ výrazně předurčoval životní dráhu. Pánům stejně jako duchovním nachystal tento svět lepší život bez svízelů a trampot, než prožila většina populace, která pracovala na půdě. Hugo von Trimberg kolem roku 1300 odpověděl sedlákům příměrem z bible: „Jste potomky Chámovými, kterého jeho otec proklel a učinil z něj kmána. Proto musíte být kmány i vy!“ Výklad tedy stál na tvrzení, že je to tak dáno od boha.
Hugova společnost odlišuje od sebe skupiny populace a podporuje jejich společnou lidskost, jakou představovali kněží, rytíři a sedláci. Meč se stal symbolem jedné skupiny, vládnout mečem a jezdit na koni platí pro šlechtu dodnes; odvrácenou stranou byla smrt ve všech podobách. Blízkost smrti, Božího soudu, pověsti o návratu mrtvých strašila na hradech a zámcích. Naproti tomu stála práce, jak říká Seibt – lopota. Původně byla údělem otroků, potom i sedláků. Práce na venkově i ve městech sloužila k vlastní obživě, ale také k obživě ostatních dvou skupin populace – kněží a rytířů. Teprve lidé z města, měšťané, se brzy naučili bránit, začali jezdit na koni, mávat mečem a žít jako páni.
Trvalo staletí, než se práce stala hodnotou, ať šlo o bohatého sedláka nebo chudého domkáře. „Chválu práce rukou“ objevili řeholníci. To oni, ač byli z počátku do roku 1000 šlechtického původu, přizpůsobovali se příkazu pracovat manuálně. Vyhnáním z ráje byla všechna práce prokletá, což bylo zakódováno do pozemské lopoty a strasti. Uspokojení z práce přišlo až v době, kdy mohl sedlák zajistit prací osobní zisk. Seibt říká, že široko daleko vyhlášený evropský étos práce je étosem středního stavu. Čili jde o výsledek vývoje od vrcholného středověku.
Heslo „Modli se, vládni, pracuj“ si napsali na radnici v Basileji ještě v roce 1517. S těmito funkcemi se kryjí stavy a slučují tři významné skupiny populace: kněží a mniši, rytíři a knížata, sedláci a měšťané. Proč se prosadila právě tato trojice? Starý svět, tedy raný středověk znal pouze pány a poddané. O trojčlenné společnosti se mluví až počátkem 13. století a poprvé je doložena v Anglii. Z lidí pracujících se mluví stále jen o sedlácích, i řemeslo byla „selská“ práce, města tehdy ještě neměla žádné vymezené místo. Pojem válečníci zahrnoval všechny, kdo seděli na koni, patřili tam nešlechtici, rytíři i král.
AGRÁRNÍ INOVACE
Bylo by chybou myslet si, že středověk byl strnulý kulturní fenomén. Na jih od Alp a v jižní Francii přišel velký hospodářský skok s rozvojem měst, na severu to byla kolem roku 1100 agrární revoluce. Vynálezy, které ji způsobily, se dají shrnout asi takto: především to byl kolečkový pluh, který půdu nekypřil, ale obracel; potom brány pro přípravu půdy, železné rýče, sekery, pily, vykované kosy, nový vůz o čtyřech kolech. Jak k tomu došlo, nevíme, protože sedlák mluvil málo a nepsal vůbec, takže jsme odkázáni na kusé informace, jež nám zprostředkovali mnichové, intelektuálové té doby.
Navíc se změnil tvar polí, neboť dříve se obdělávaly čtvercové parcely, ale nyní se dávala přednost obdélníkovým pozemkům, aby orební brázda byla co nejdelší. Na formách polností se dá sledovat, že ve 12. století se nový způsob obdělávání půdy dostal na východ za Labe, tedy až k nám do českých zemí. Byla to doba, kdy se klučil les, vysušovaly bažiny, rostla výměra půdy. Kolonizace byla vynucena růstem populace, což zároveň způsobilo, že se životní úroveň za Alpami začala blížit té, jež vládla v jižní části Evropy.
Seibt uvádí, že v této době německé obyvatelstvo vzrostlo z 5 na 15 milionů, ale francouzské dokonce z 6 na 22 milionů. Tehdy vznikla sídelní struktura, kterou jsme změnili až my v novověku. V té době se využívalo více půdy než dnes, změnila se tedy celková agrární organizace a scelily se pozemky. Zalidnění země zhoustlo: na 1 km2 připadalo 20 až 80 lidí, ale do toho už mluvila i města, jejichž aglomerace vznikly ve Flandrech, podél Rýna, v Pařížské pánvi, i když nemohly konkurovat hustotě severoitalských měst, kde dosahoval počet městského obyvatelstva až čtvrtinu všech lidí.
EKOLOGICKÉ ZMĚNY
Měnila se také krajina. Masy obyvatel nových vesnic a měst se na tržištích a poutích dostávali do vzájemného kontaktu. Na cestách zavládl hustý provoz, včetně ozbrojené ochrany. O historii selských sídel toho víme méně než o městech, existovala území se selskými dvory rozsetými po krajině, které měly již svou historii, ale vznikaly především nové vesnice. Tepnami kolonizace byly řeky. Rýn tak fungoval po tři staletí, kolonisté se dostali proti proudu od Freiburgu po Wesel, vesnice se zakládaly od Bernských Alp po Bavorský les. Druhým říčním systémem bylo Podunají až po Hesenskou vrchovinu. V Čechách se množili vesnice pojmenované jako různé Lhoty, označující zproštění od dávek. To, že si Němci uchovali po šesti až sedmi stoletích svůj jazyk, souviselo s počtem jejich kolonistů a s ochranou, které se jim dostalo na nových územích, ale mezi Labem a Odrou také s růstem měst a vstřebáváním starousedlých Slovanů.
S kolonizací se vesnice stala zvláštním uskupením, což vyplývalo z klučení lesa, které se muselo provádět kolektivně se sobě rovnými osobami. Tím se tito lidé stávali smluvní stranou a získávali tak jistou samostatnost, robotu nahrazovaly stanovené dávky, takže se toto nové osídlení stalo základem evropského středního stavu. Smluvní vztah se mnohdy uzavíral mezi kolonisty a panovníkem, pro jehož zájmy tito noví osadníci pracovali. Ve vlastním světě tak měli svou svobodu, která jim nezaručovala nezávislost, ale měli možnost nakládat s majetkem pod patronací nějakého pána. Tak rostlo nové společenské vědomí. A to v době, kdy se lidé dožívali 30 až 40 let, které jim byly souzeny. Jediná věc, která tehdy zůstala v Evropě beze změny, byla hydrologická síť: les byl zatlačen, neboť zmizela polovina lesních porostů.
Kolonizace a kultivace půdy vyvolávala nový vnitřní pocit a nové možnosti lidí, byla to plánovitá změna, i když za asistence klášterů, panovníků, ale šlo o perspektivní změnu uvažování dělného lidu, šlo o nový pohled na svět a lidské možnosti. Šlechta se toho přímo neúčastnila: poskytla pouze půdu, ale zajímal ji jen výnos z renty. Nešlo jí o hospodaření, ale o panování. Aktivnější byly kláštery, pro mnichy byla práce samozřejmostí, možná že právě kláštery celou kolonizaci organizovaly. Cisterciáci (založeni 1086 v burgundském Cîtaux) byli „klučícím řádem“, vydali se do lesní divočiny podél potoků zakládat nové vesnice a po roce 1216 sami osazovali nájemce a když ochabovala řádová disciplina, naučili se žít z renty. Mnišské řehole byly od dob Karla Velikého nositeli způsobů hospodaření, což se v době kolonizace opakovalo.
VELKÁ KOLONIZACE
Seibt tento proces dokumentuje německou kolonizací. Rozšíření lesů v Evropě kolem roku 1000 ukázalo, kde si mohlo středověké hospodářství hledat zdroje svého rozšíření, když rostoucí obyvatelstvo vyžadovalo nové potraviny. Tehdy se táhlo souvislé lesní pásmo od Atlantiku a ze severní Francie a Nizozemí až po Severoněmeckou nížinu a dále na východ. A k tomu je třeba přičíst horská území jako Massif central, Vogézy, Schwarzwald, česká pohoří a dále na východ až po karpatský oblouk. Populační tlak způsobil agrární revoluci a hospodářskou expanzi. Svou roli v tomto procesu hrál klimatický vývoj, kdy se zvýšila teplota mezi 9. a 13. stoletím o dva stupně a v severní Evropě dokonce o čtyři stupně. To umožnilo rozšířit hranici, kde se mohlo pěstovat obilí a víno a zmírnilo se klima v dříve drsných pohořích. Poslední výhoda spočívala v uklidnění situace, kdy se úsilí šlechty odvrátilo od podniků válečných k hospodářským.
Tato expanze měla podporu církve, neboť mniši si cenili ruční práce, vnesli do agrární techniky racionalizaci a odborné zaučení. Nešlo o náhlou revoluci, ale o postupné zavádění nových věcí, počínaje chomoutem a konče symetrickou radlicí. Výnosy při žních stouply až dvakrát, zvýšila se až čtyřnásobně produktivita práce. Stará sídla se rozšiřovala místně o nové usedlosti založené v lese, což se objevilo i v názvech osad: Vysoká, Hluboká, Horní, Nová, Zadní ves.
Tyto nové vsi se zakládaly již tak, aby vyhovovaly způsobu klučení a trojpolnímu systému: v Německu tento způsob práce s půdou začal kolem roku 1000, v Čechách až kolem 13. století. Nové technologie vyžadovaly rozvoj řemesel, stoupající hustota obyvatel oživovala stará obchodní spojení, při tržištích a v podhradí vznikala nová města. Ve slezském „mílovém právu“ rostla města jaksi plánovitě v propojení s novou vesnickou kolonizací. Mezi Labem a Dunajem se celé oblasti, zvláště české země, přetvořily v městskou krajinu, což vynikalo i ve srovnání s jejich západním sousedstvem.
pokračování v časopise UNI číslo 6/2012
-
Re: Domy a znamení z klimatického pohledu
23 odpověď odeslal(a) RadekM v Úterý 26.Června 2012 13:46:17
Děkuji pane Turnovský za vyčerpávající popis k danému tématu, teď zas pro změnu nestíhám já.
-
Re: Domy a znamení z klimatického pohledu
24 odpověď odeslal(a) RadekM v Úterý 26.Června 2012 14:00:40
Mně Barčo připadá, že se ten střelec hodí spíš na období 1648-1821, protože to je období mezi dvěma uransko-neptunskými konjunkcemi, ta první v roce 1648 právě ve znamení střelce a tak by to následující období mělo tím uransko-neptunským tématem nějak rezonovat, a v té době to bylo o krajině a náboženských stavbách. A rytíři, ti se snad hodí i dnes, pokud to nejsou rytíři v brnění ale opravdoví bojovníci, ti jsou potřeba dnes obzvláště.
-
Re: Domy a znamení z klimatického pohledu
25 odpověď odeslal(a) RadekM v Úterý 26.Června 2012 17:03:42
Asi to v tom středověku nebylo ideální, i když zase ne asi úplně nejhorší. A východiskem je tedy co? Italská renesance? Barokní všenáprava světa dle Komenského? Anebo každý cyklus planet uran-neptun-pluto si přidal své téma? Anebo nerozlučná dvojice Darwin-Marx a vše co následovalo v této řadě? A co když Darwin neměl pravdu-na jaké větvi se potom houpe Marx, který vyšel z toho, že ho popřel...
Myslím, že o tom středověku se něco dozvědět je docela užitečné.
A to jsem taky o středověku slyšel sentenci:dva lidi dělali renesanci, deset lidí gotiku a zbytek byl ve středověku( tzv.se "tam plácal")- a aby toho ještě nebylo málo tak údajně mezi ty dva lidi patřím já a ještě jeden další- no nevím - prostě absurdistán
-
Re: Domy a znamení z klimatického pohledu
26 odpověď odeslal(a) Pavel Turnovský v Úterý 26.Června 2012 17:14:38
myslím, že představy o středověku, které vládnou obecně jsou stejně naivní a romantické jako ty o amazonských indiánech