Zobrazení otázky a odpovědí
-
Lineární vs. cyklický čas – zacházení
5721 otázku odeslal(a) Honza v Úterý 25.Ledna 2011 09:37:11
Nikdy nedám dopustit na neustálé opakování základů, které tak často při filosofování člověk vypouští. A tak jsem se zase dobral k opakování si průběhu cyklu. Došla mi jedna věc.
Není pro nás problém (téměř) hledat a pracovat se souřadnicemi nebeského dění stovky let vpřed i vzad. Mám dojem, že za to vděčíme právě užívání smluveného lineárního času. Jak to asi dělaly jiné civilizace, které používaly ryze cyklické kalendáře (třeba Čína)? My si zaznamenáme datum, čas a rok, ale že by oni zaznamenávali třeba –4 cykly rok ten a ten a měsíc a den ten a ten?
Nevíte někdo? (Mě to přijde jako vyloženě vágní, že by se v tom člověk rychle ztratil.)
Možná to je tím, že oni s tím pracovali jinak, prakticky vždycky pro daný moment a nějaké období vpřed.
-
Re: Lineární vs. cyklický čas – zacházení
1 odpověď odeslal(a) falcon v Úterý 25.Ledna 2011 21:10:46
Povšimněme si, že naše vnímání času je odpozorováno z oblohy. Řekl bych dokonce, že takové pozorování nevede přirozeně k lineárnímu chápání času, aspoň ne tak přirozeně, jako ke vnímání existence cyklů.
Mám dojem, že děláme velkou chybu, pokud se domníváme, že každý nový cyklus musí být buďto stejný, anebo skoro stejný, jako byl ten předchozí.
-
Re: Lineární vs. cyklický čas – zacházení
2 odpověď odeslal(a) Honza ve Středu 26.Ledna 2011 08:43:27
To jste přesně vystihl rozdíl mezi astrologií orientovanou na události a tou humanistickou, jak o tom píšou „ty naše slavné knihy“.
Mě šlo spíš o otázku, jak zacházeli s datováním staří astrologové, pokud vůbec měli potřebu s ním zacházet. Možná je to otázka nesmyslná, protože o nějakých přesných efemeridách přece dlouho nemohla být řeč a většina věcí byla hlavně observační astrologie.
-
Re: Lineární vs. cyklický čas – zacházení
3 odpověď odeslal(a) falcon ve Středu 26.Ledna 2011 10:55:30
Mám zato, že ke stěžejním objevům vedla obzorová astronomie (pokud ovšem budeme za astronomii brát systematické sledování dění na obloze). Přijde mi hodně problematické, označovat nejstarší pozorování jako astronomická nebo astrologická (obojí je, s určitými výhradami, správně). Technicky vzato, měly staré civilizace podstatně snazší pozorování u obzoru, než jak ho máme my díky smogu a všelajkému civilizačnímu svinstvu v atmosféře.
Tato obzorová pozorování vedla k odhalení period - ať už jsou to periody Venuše nebo Merkura, anebo perioda heliakických východů Siria. Koneckonců sem patří i tzv. "První světlo", což je první možné pozorování uzounkého měsíčního srpku po novoluní.
Spoléhám se na vyprávění Richarda Feynmanna v knížce "To snad nemyslíte vážně", kdo popisuje své luštění Drážďanského kodexu. Přišel na to, že Mayové zaznamenávali periodu Venuše, přičemž dokonce používali dvacítkovou soustavu nebo osmnáctkovou podle toho, která z nich dávala celistvý počet dní. Ty číselné soustavy nejsou až tak nepochopitelné - lze k nim dospět jednoduchým řazením třeba kamínků do soustav, které dávají nějaký smysl.
Myslím si, že zdaleka nejpřirozenějším způsobem čítání času, je čítání dnů, avšak brzy se přitom dá odhalit, že nebeské úkazy se opakují vždy po přibližně celistvém počtu dní. Proto se celkem přirozeně nabízí možnost shlukovat dny do celků, které vystihují pozorované periody. Protože se ukazovalo, že vyjadřování různých period v celistvém počtu dnů není přesné, došlo k vynalézání různých kalendářních systémů, obvykle dost komplikovaných. To už se ale nesjpíš hodně dávno vědělo, že zdaleka nejspolehlivější je pozorování okamžiků slunovratů, eventuálně heliakických východů jasných hvězd.
Z uvedeného mně vyplývá, že sledování času pomocí cyklů je přirozenější, než lineární způsob. Lineární styl sebou nese nutnost stanovit nějaký počátek (od založení Říma, od narození Páně, atd.), jenže žádný takový počátek není naprosto spolehlivý.
Mimochodem - nedávno zveřejněná práce bří Böhmových o mayském kalendáři mne zaujala hlavně tím, že se jim podařilo sjednotit mayské datování s astronomickými úkazy, což se dosud nepovedlo nikomu jinému.
Jak to dělali Číňané, nevím, ale vím, že se svého času podařilo dohledat v činských análech datované pozorování nové hvězdy, která dala vzniknout známé Krabí mlhovině v Býku (byl to výbuch supernovy).
-
Re: Lineární vs. cyklický čas – zacházení
4 odpověď odeslal(a) Turnovský Pavel v Pátek 11.Února 2011 22:02:36
vida tuhle otázku jsem opomenul. Chtělo by to najít ony pasáže věnované lineárnímu a cyklickému pojetí času u Lévi-Strausse
-
Re: Lineární vs. cyklický čas – zacházení
5 odpověď odeslal(a) Turnovský Pavel v Pátek 11.Února 2011 22:15:54
http://www.eoht.info/page/Claude+Levi-Strauss
tady je to rozlišení na studené společnosti, které vnímají čas cyklicky a horké s lineárním časem
-
Re: Lineární vs. cyklický čas – zacházení
6 odpověď odeslal(a) Turnovský v Pátek 11.Února 2011 22:18:06
http://findarticles.com/p/articles/mi_m1310/is_1990_Oct/ai_9117124/?tag=untagged
a tady ještě jednou
http://findarticles.com/p/articles/mi_m1310/is_1990_Oct/ai_9117124/?tag=untagged
-
Re: Lineární vs. cyklický čas – zacházení
7 odpověď odeslal(a) Honza v Pondělí 14.Února 2011 15:25:06
Děkuji, nešlo mi ani tak o různost pohledů, jako spíš kumšt práce S pojetím. Nedovedu si představit, jakou dataci používali dávní (třeba jen v Číně za Mingů) počtáři. Když bych se chtěl podívat deset let zpět v tom jejich systému, asi bych si musel na prstech spočítat cykly let a pak tu jejich zvířenu.
-
Re: Lineární vs. cyklický čas – zacházení
8 odpověď odeslal(a) Jiří v Pondělí 14.Února 2011 15:54:52
Číňané používali (a používají dodnes) posvátný kalendář, který je založen na šedesátkové soustavě.
Každých šedesát let se rozbíhal další šedesátkový cyklus roků.
Poslední cyklus roků započal, tuším, v roce 1984.
-
Re: Lineární vs. cyklický čas – zacházení
9 odpověď odeslal(a) maca v Pátek 18.Února 2011 13:59:43
Možná to chtělo nové vlákno, ale nač plýtvat. Měla bych jednu poznámku a jednu otázku. Týká se času.
a) není to tak dlouho, kdy jsem se zeptala, to je teprve tolik?, zatímco několik dní předtím, ježišmarjá, to nic nestihnu. Luna tranzitující byla v opozici na nativního Saturna, ale neuvědomuji si, že bych si toho všimla předtím. Ten čas doslova stál, minuta se stala hodinou...třeba máte podobnou zkušenost¨
b( otázka: pracují astrologové se 110-letým cyklem?
Máca
-
Re: Lineární vs. cyklický čas – zacházení
10 odpověď odeslal(a) Turnovský Pavel v Pondělí 21.Února 2011 01:42:40
http://www.rezonance.cz/wp/pavel-barsa-ekofeministicky-liberalismus/
Pavel Barša: Od civilizace viny k civilizaci vděčnosti
Načrtnutý protiklad dvou typů touhy a civilizace je pojat v kategorii ideálního typu. V životě, historii a politice ovšem žádné ideální typy potkat nelze. Rýsujeme-li východiska „jiné“ civilizace, je jasné, že kritika dualismů se musí vztáhnout i na protiklad patriarchálního a nepatriarchálního, oidipovského a předoidipovského, mužského a ženského. Posthumanistické osvícenství do sebe musí zabudovat myšlení diference, které scházelo standardním revolučním projektům modernity. Ty se pohybovaly v logice hierarchických dichotomií. Proměna patriarchátu musí rozkládat tuto dichotomickou matrici samotnou. Zřeknutí se plánu na stavbu „nového světa“ na troskách světa starého je výrazem odmítnutí dualistické logiky a zároveň – jen zdánlivě paradoxně přiznáním její nepřekročitelnosti. Tato logika přestává být posledním horizontem lidské a společenské existence, na druhé straně se jí však přiznává nezastupitelná role v životě člověka jako konečné a nedokonalé bytosti. Bez hierarchických dichotomií by lidská existence nebyla žitelná. Odmítnutí dichotomií revolučního myšlení tak je bezprostředně napojeno na přijetí dichotomie jako nezbytné organizační osy života. Dichotomická logika je však přijata jako logika s omezenou platností. Existenciální a sociální stabilita nestojí na její absolutizaci (jak si myslí konzervativci a fundamentalisté), ale naopak na její neustálé relativizaci, která je však (na rozdíl od revolučně-utopických projektů)s to relativizovat i samu sebe, a tak dekonstruované dichotomie v omezené míře i respektovat. Absolutizace dichotomické logiky v současném pluralitním světě – se svou nejbanálnější formou v odlišení „my“ a „oni“ – naopak vede k destabilizaci a násilí.
...
Jak bylo řečeno, relativizace dichotomií, která respektuje jejich omezenou platnost a vztahovou závislost (ostatně to je na rozdíl od „destrukce“ jedna z hlavních konotací „dekonstrukce“) se nemůže netýkat dichotomie patriarchální a nepatriarchální civilizace, kterou jsme svedli do kontrastu negativní a afirmativní touhy. Relativizace tohoto protikladu musí v jisté míře restaurovat práva negativní touhy, a tedy i panství. Negativní touha, objektová láska, oidipovský komplex atd. patří nezbytně k lidskému životu. Afirmativní touha čerpá svou přesvědčivost a sílu právě z kontrastu s touhou negativní. Zrušení negace by neimplikovalo utopickou vládu afirmace, ale přineslo by také zrušení afirmace. Hra a dar mají smysl pouze jako vyvažující a omezující protitah vůči práci, boji, poznání a směně. Smíření s bytím je doplňkem jeho proti-kladení, smích má skutečný osvobodivý účinek pouze jako pendant a překročení ironie. Idea nepatriarchální civilizace může mít mobilizující efekt – stát se „ideou-silou“ – jen v kontextu civilizace patriarchální. Civilizace vděčnosti tedy nepřichází nahradit civilizaci závisti (což by například muselo znamenat paušální odmítnutí moderních technologií), ale doplnit a „založit“ ji, zpružnit a otevřít.
...
Člověk není schopen žít bez opěrných bodů dne a noci, dobra a zla, nadřazeného a podřazeného, hodnotného a nehodnotného, subjektu a objektu, lásky a nenávisti. Není-li schopen žít bez hierarchických dichotomií, pak také není schopen žít bez panství, neboť hierarchické protiklady nejsou ničím jiným než šiframi panství. Politicky neznamená toto zjištění nic jiného, než že po předmoderní křesťanské utopii ráje na nebi musíme definitivně oplakat i moderní revoluční sen o ráji na zemi. Nelze si představit život bez poznání, práce a boje – tj. také bez objektifikace světa a nenávisti druhých. Úplné potlačení objektových žádostí člověka ve jménu identifikační lásky k imanentnímu Bohu (tj. přírodě) by nezpůsobilo příchod pozemského ráje, ale konec lidského života a společnosti.
...
Panství liberálního státu i tržní ekonomiky jsou nepřekonatelné v té míře, v jaké je nepřekonatelná negativní poloha lidské touhy. Ta nemůže být vykořeněna (jak o tom snili gnostici a mesianističtí revolucionáři typu Ernsta Blocha /658). Může však být oslabována rozvojem afirmativního modu vůle napojeného na diskursivní dekonstrukci dichotomií. Panství musí být omezováno a humanizováno nikoliv radikalizací logiky práva nároků proti logice povinností a viny, nýbrž rozvíjením takových forem života a sociálního styku, které povstávají z afirmativní touhy, jež překračuje dichotomii těchto vzájemně se vymezujících logik. Čím výraznější místo budou mít tyto formy v životě současné společnosti, tím omezenější bude dosah a síla panství.
...
Žádoucí proměna patriarchální civilizace nebude vykročením k radikálně jinému světu – nějakému mytickému matriarchátu -, ale bude spočívat v trpělivém rozehrávání struktur světa tohoto. Úspěšnost takové proměny se projeví v relativizaci dichotomie muž / žena samotné. Na jedné straně se stále více diferencí bude osamostatňovat z tohoto dichotomického kadlubu, na straně druhé bude tato dichotomie sama stále méně konotovat hierarchický vztah. Rodová diference nezmizí (co bychom si bez ní počali?), ale bude stále více brána jako jedna z mnoha diferencí, a souběžně s tím přestane reprezentovat hierarchický vztah moci. Tou měrou, jakou se bude oslabovat její relevance a absolutizace, bude se oslabovat také přiřazení afirmace k ženskosti a negace k mužskosti. Feminismus je proto na začátku transformace, ne však na jejím konci. Její úspěšnost ho zbaví jeho raison ďêtre. Jakmile přestává být programem pouhé převrácení panství muže nad ženou v panství ženy nad mužem a stává se jím zrušení této dichotomie samotné (včetně jejích sociálních a politických důsledků), musí si feminismus přiznat, že nemá žádnou pozitivní sociální utopii spjatou s představou „ženy“, „ženství“ či „ženskosti“. Tyto pojmy a obrazy mohou přibližovat některé aspekty žádoucího stavu, v každém případě však pouze přechodně, neboť konečným cílem je osvobodit sociální soužití od absolutizované dichotomie mužskosti a ženskosti samotné. „Touha ženy“ je symbolem alternativy, odrazovým můstkem odporu. Čím rozvinutější bude odpor, čím masivnější budou alternativní životní formy, tím méně přitažlivosti tento obraz bude mít. „Touha ženy“ je výzvou k vydání se na cestu, nikoliv ukazatelem cíle.
http://www.rezonance.cz/wp/pavel-barsa-ekofeministicky-liberalismus/