Petr Stančík: Tma a boj

Hlas v telefonu si objednal opravu karmy. Přehodil jsem brašnu s nářadím přes rameno a sedl do auta.

Dívka za dveřmi se mi vůbec nelíbila. Byla krásná, ale tak nějak nepřirozeně - navlečte gotické madoně síťované punčochy a pochopíte, o čem je řeč. Oči, okrouhlé a zářící jako dva měsíce na oběžné dráze lebky, do mě zapichovala jako injekční jehly. Chtěl jsem se obrátit na patě a zmizet, ale pak jsem pokrčil rameny a vstoupil k ní do bytu. Práce je práce.

Prohlédl jsem karmu. Až na sfouknutý plamínek byla v pořádku. Najednou mě zašimrala v nose slabá, ale nezapomenutelná vůně šňupavého tabáku "Snurg".

"Plukovníku, pro saunu už nedělám," zavrčel jsem.

Otočil jsem se a samozřejmě tam stál; holohlavý, ve zmačkaném tvídovém obleku, šikmo přes obličej mu jako vždy klikatilo dvanáct rovnoběžných jizev.

Plukovník Aurug, velitel SAUN - Secret Agency of Union Nations. Pro mě to ovšem vždycky byla "sauna". Doslova.

"Vím, komisaři Atechumene..."

"Neříkejte mi komisaři, plukovníku!" vyštěkl jsem. "Jak vidíte, jsem obyčejný řemeslník a živím se poctivě.

Hodil na stůl vějíř fotografií a ukazoval prstem. "Tady je Jarwiski, tvůj parťák. A tady máme Munkka, pamatuješ? Říkal jsi mu telátko... A tady pět dalších detektivů. Nestyď se, že jsi staré kamarády nepoznal. Zemřeli stejně: napěchovaní kukuřicí s hlavou v mikrovlnné troubě. Popcorn, chápeš?"

Udělalo se mi mdlo, protože fotografie mrtvol někdo z laboratoře na okrajích ozdobně oříznul.

"Všichni dělali na případu "Etna". Všechny někdo zabil. A u všech jsme našli tohle," vytáhl další fotografii.

"Vypadá to jako rozříznutý plášť."

"Je to plášť rozříznutý přesně na polovinu. Obyčejný baloňák." Plukovník se lišácky usmál: "Ještě jsem ti nepředstavil Karinu. Bude na tom případu dělat s tebou."

Dívka si zapálila cigaretu a vyfoukla dým. To nám zachránilo život. Kouř na okamžik zviditelnil paprsek laserového zaměřovače - rudou nit tápající po místnosti. Povalil jsem oba na zem. První dávka vysklila okna ve výši hlavy. Nečekali jsme na pokračování a začli se plazit na chodbu. Zdi pukaly ve svislých pruzích, jako když plátkujete salám. Malorážný kulomet na průrazné palládiové jehly, nejspíš Makarov XXS, odhadl jsem. Rozběhli jsme se po schodišti dolů. Proud střel všude kolem nás křížem krážem drtil dům na cáry, vzduchem poletovaly cihly, kusy omítky a křišťálové lustry. Sotva jsme prokličkovali ven, dům za námi spadl.

Plukovník Aurug si otřel čelo umolousaným kapesníkem. "To bylo o půl vlasu, Atechumene. Odkud stříleli?"

Ukázal jsem k nebi, kde plula reklamní vzducholoď na "Hamid" - zubní pastu s příchutí šunky. Pod gondolou vzducholodi zablikal modrý plamínek, jak zajiskřila cívka elektromagnetu, urychlující náboje v hlavni kulometu. Sprška střel metr od nás zorala chodník a hladce upálila požární hydrant. Postříkala nás studená voda. Vzpomněl jsem si, že v Pekle Dante zavřel největší hříšníky do ledového kruhu.

Všichni jsme začali něco křičet, ale nikdo nerozuměl - nadzvukové střely řvou víc, než sto Wagnerových oper dohromady. Další dávka vymetla výlohu blízké cukrárny a já dostal zásah přesně doprostřed obličeje zbloudilým dortem. Oči se mi podlily krví.

"Kryjte mě, plukovníku!" zařval jsem a rozběhl se k nedalekému staveništi. Tyčil se tu jeřáb s litinovou koulí na dlouhém rameni. Vyšplhal jsem se do kabiny a úderem malíkovou hranou zapnul vysílačku na ovládacím pultu.

"Tady komisař Atechumen, slyšíš mě ty létající bastarde?"

Vysílačka zachrastila: "Slyším, poldíku. Kdepak se schováváš?"

Zasmál jsem se. "Rád poesii? Teď ti přednesu baladu, složenou jen pro tebe, pucku:

Z nebe vyšlo nové slunce
kácet domy tvrdou dlaní..."

Stiskl jsem páky. Motory zařvaly a rameno poskočilo. Svištící koule těsně minula trup vzducholodi. Ta se zakymácela ve vzdušném víru, ale rychle nabrala rovnováhu a kabinu jeřábu zasypala sprškou střel. Přikrčil jsem se za ovládací pult. Pokračoval jsem:

"...hrát s městem domino Půl unce
kokainu vydláždí cestu k nebi
Já ti ale dělám čáru
Přes rozpočet Nepočkám na poslání
Sejmu tě hned Jdi k čertu!"

Rozmáchl jsem se ramenem, koule poskočila a tunou litiny přerazila vzducholoď vejpůl jako gilotina jitrnici. Trochu jsem se styděl, protože poslední verš měl místo rýmu jen jakousi asonanci, ale v té rychlosti mě nic lepšího nenapadlo.

Vzducholoď se řítila k zemi s půvabem padlého anděla. Doběhl jsem k troskám a vykopl dvířka kabiny. Střelec zhroucený na sedadle kanil krev. Pak zemřel. Prohledal jsem ho. Neměl u sebe nic, jen šňůru perel na krku. Prohmatal jsem náhrdelník kolem dokola, ale uzávěr jsem nenašel. Perly byly navlečené na kroužku z jemně cizelovaného zlata. Po chvíli krvavé dřiny mi ležel náhrdelník na dlani, nádherný a nepoškozený.

Ležel jsem v posteli a listoval složkou s nápisem PŘÍPAD ETNA.

Ti, kteří na něm pracovali přede mnou, stihli zjistit jen to, že se neznámí teroristé chystají svrhnout malou atomovu bombu do jícnu sopky Etny. Odhodil jsem složku znechuceně do kouta, vzbudil Karinu a vyrazili jsme.

"Přejete si?" Klenotník zvedl hlavu a elektronická lupa implantovaná v jeho levém oku s jemným bzučením přeostřila na dálku. Položil jsem na stůl vzduchoplavcův náhrdelník.

"Skvostné. Tak řečené Bixleyho perly!" šeptal klenotník okouzleně a převracel šperk v citlivých prstech. Lupa bzikala jako divá.

"Kdo je Bixley?"

"Acheront Bixley byl ředitel Královské observatoře v Greenwichi. "Bixleyho perly" znamenají nějaký astronomický pojem, bohužel nevím přesně co. Ale tento náhrdelník je z opravdových perel, Bixley ho věnoval královně Viktorii k desátým narozeninám. Suchý anglický humor!"

"Kde se rozepíná?"

"V tom je ten vtip. Náhrdelník je z jednoho kusu, proto se musí navléknout na krk už v dětství, dokud je ještě hlavička maličká. Prodáte mi ho?"

Pokrčil jsem rameny. "Proč ne?"

Na hvězdárně se mne ujal profesor Weendoom.

"Bixleyho perly? Ty můžete pozorovat jen při zatmění Slunce. Těsně než Měsíc zakryje sluneční kotouč, probleskne sluneční korona v mezerách mezi krátery. Vypadá to jako perlový náhrdelník."

Weendoom si zapálil dýmku a po chvíli pokračoval:

"Když jsem byl ještě mladý astronom, milý komisaři, učili mě, že vesmír je stroj. A Země je v tom stroji nepatrné kolečko. Dnes věřím, že vesmír je divadlo a Země je v něm královskou lóží. Proč?

Třeba právě zatmění Slunce. Nastává, když Slunce zakryje Měsíc. Kdyby byl Měsíc na obloze menší než Slunce, nikdy by nezakryl Slunce úplně. Kdyby byl větší, neviděli bychom koronu. Jenže průměr Měsíce na nebi je přesně stejný jako průměr Slunce. Měsíc je totiž čtyři sta krát menší ale zároveň čtyři sta krát blíž. Takže zakryje právě jen sluneční kotouč a my můžeme pozorovat koronu - atmosféru Slunce, jeho vířící srst, kterou jindy nevidíme, protože jasný střed ji přezáří.

To není náhoda, Atechumene, už proto, že oběžná dráha Měsíce se od Země vzdaluje asi o čtyři centimetry ročně - před milionem let byl moc velký a za milion let bude příliš malý. Proto si ho vychutnejte, divadlo Vesmír dává zatmění právě letos, jedenáctého srpna."

"A kde bude vidět?" ptal se Atechumen.

"Představte si černou rybu, která vyskočí z moře východně od amerického pobřeží. Pak rychlostí asi kilometr za vteřinu přeletí Wales, Francii, Německo, v Rakousku se staví na Sacherův dort a pak pokračuje přes Balkán do Turecka, přes Kurdistán, Irák a Persii. Přiblíží se Afghanistánu a pak zamíří přes Pakistán do Indie a za jejím východním pobřežím se Ryba Tmy ponoří zas pod hladinu."

"Samé války..." zamumlal Atechumen.

"Taky je mi to divné." pravil profesor. "Trefnější bude přirovnat měsíční stín ke čtyři sta tisíc kilometrů dlouhé šavli. Černá šavle, která sekne do břicha Země. A z té rány se vyvalí boj... Bojuje západní Evropa s Balkánem, Turecko s Kurdistánem, Irák s Persií, Pakistán s Indií... Všechny ty války jsou navlečené jako perly na dráze stínu..."

Vstal jsem a rozloučil se:

"Děkuji profesore a to zatmění si určitě prohlédnu!"

"Hlavně aby nebylo zataženo. Stačí mrak nebo kouř a uvidíte jen, že nic nevidíte."

Zarazil jsem se. "Kouř, říkáte... Kdyby začla chrlit dým nějaká velká sopka, to by nám zatmění úplně zatmělo, že?"

Vyšel jsem z observatoře a spatřil solidního pána, jak mi pod auto připevňuje černou krabičku. I on mě uviděl, skočil na motocykl a kvíleje pneumatikami odjel.

Co teď? Zneškodnit bombu? Málo času. Zrak mi padl na pečlivě naleštěnou limuzínu vedle. Rozbil jsem okénko, spojil dráty a vyrazil za neznámým. Ve zpětném zrcátku jsem spatřil profesora Weendooma jak vybíhá z hvězdárny, hrozí za mnou pěstí a pak mi sedá do auta.

Prásk!

Po několika minutách divoké honičky se mi podařilo mou speciální gatlingovou pistolí prostřílet stíhanému pneumatiku. Motorka udělala salto a vymrštila pána tak daleko, že nežli jsem tam dojel, stačil se vzpamatovat, vypít v baru panáka na kuráž, koupit si auto a ujet v něm.

Poučený jsem podruhé nestřílel, ale vytlačil ho ze silnice.

"Konečná," usmál jsem se na něj. "Teď už nepřestoupíte."

I on se usmál: "Ale ano. Právě mi odjíždí tramvaj směr peklo." Vyplivl střepy rozkousnuté ampulky a zkroutil se smrtelnou křečí.

Nenašel jsem u něj nic zajímavého, jen bronzovou destičku se sedmi korýtky. Do každého korýtka byl zasazený jezdec, kterým šlo posunovat sem a tam. Jezdce byly navzájem spojené pružinkami a všude kolem byly vyryté záhadné stupnice a znaky.

Vadí mi pořád šacovat mrtvoly.

To ráno jsem nebyl ve své kůži. Otevřel jsem vyprošťovací lahev, ale vodka chutnala jako kartáč na lahve. Zkusil jsem polknout. Asi bych na to potřeboval kotvu. Na jazyku mi ležela zvláštní pachuť, jako bych se po francouzsku líbal s kostrou. Vyčistil jsem si zuby práškem na nádobí (vymačkaná tuba zubní pasty mě přitom ironicky sledovala jediným okem, svrasklá a stočená jako mumie hlemýždě).

Karina odešla zjistit něco o rozříznutých pláštích, které našli u mrtvol mých předchůdců. Zkusím se oholit. Nedaří se. Strojek dral jenom kůži, zatímco vousy nechal bez povšimnutí. Asi jsem první, kdo se umí pořezat elektricky.

Zvonek.

Za dveřmi stála krásná dívka. "Soukromý detektiv Atechumen?"

"To už dávno nedělám!" Zkusil jsem zavřít dveře, ale strčila mezi ně špičku deštníku.

"Dnes ráno jsem našla svého otce (který před sedmi lety záhadně zmizel). Stál v telefonní budce před opuštěnou zahradní restaurací hluboko v lesích, dokonale mumifikovaný. V pravé ruce držel noviny s inzerátem vaší detektivní kanceláře a levou vytáčel číslo."

"On byl levák?"

Vykulila oči: "Jak to víte?"

"Jsem přece detektiv. A čím držel sluchátko?"

"Pod krkem."

"A já tenkrát pořád čekal na nějaký případ. Tak pojďte dál. Co potřebujete?"

"Hledám velkého Krále z Angolmois.

Francouzský prorok Nostradamus napsal v šestáctém století dvanáct knih proroctví, takzvaných Centurií. Proroctví 72 z desáté knihy zní:

"L'an mil neuf cens nonante neuf sept mois
Du ciel viendra un grand Roy d'effrayeur
Resusciter le grand Roy d'Angolmois.
Avant apres Mars regner par bon heur."

V překladu přibližně:

Tisíc devět set devadesát devět a sedm měsíců
z oblohy klesne velký Král povyku
oživí velkého Krále z Angolmois,
předtím i pak bude šťastně vládnout Mars."

"To se už stalo?" ptám se.

"Kdepak," usmála se. Sedmý měsíc sice už končí, ale Nostradamus žil v době, kdy ještě platil juliánský kalendář. Dnes používáme gregoriánský a ten je o pár dní posunutý. Věřím, že Král z Angolmois ožije až jedenáctého srpna, při zatmění slunce. A vy mi ho přivedete."

"Kde leží Angolmois?"

Zase se usmála: "To nikdo neví. Někdo tvrdí, že "Angolmois" je přesmyčka "Mongolois", "mongolský". Hloupost! To by se písmeno "a" změnilo v "o" a na to byl Nostradamus příliš pinktlich."

Ukázal jsem dívce atentátníkovu bronzovou tabulku.

"To je přece Septizonium," zajásala. "Léta toužím spatřit ho. Roku 200 našeho letopočtu římský císař Septimius Severus poručil rozebrat egyptské pyramidy a postavit z nich val, podobně jako císař Hadrianus v Anglii z menhirů. Egyptští hierofanté mu nabídli, že pokud nechá pyramidy na pokoji, sestrojí mu věštítko. A to je právě Septizonium. Tady na těch stupnicích nastavíte polohy sedmi planet a pak drnkáte na struny, napnuté mezi jezdci. Pokud je postavení planet příznivé, struny zní libě a naopak."

Když se pak oblékla, nastavila jezdce v tabulce na okamžik svého vyvrcholení a odešla. Zkusil jsem zadrnkat. Znělo to hrozně.

Karina se vrátila a hlásila, že připadá v úvahu jedině svatý Martin. Ten prý někdy kolem roku 330 v zimě rozřízl mečem plášť a polovinu daroval žebrákovi.

Nezdálo se mi to: "To je přece hloupost! Půlka pláště nehřeje, protože do ní fouká. Pak musela být zima oběma!"

Karina pokrčila rameny. "Já se s tebou přece nehádám. Co uděláme dál?"

Zamyslel jsem se. "Máme tu tři osoby, které spolu zdánlivě nesouvisí: svatého Martina, císaře Septimia Severa a Krále z Angolmois. K tomu ještě zatmění. Guláš."

Přišel jsem k svému počítači. "Ahoj!"

Počítač opatrně zamžoural obrazovkou. "Nazdar," mumlal. S kým chceš mluvit?" (od té doby, co začal pařit sám proti sobě akční hry, je mírně schizofrenický.)

"Co mají společného svatý Martin, císař Septimius, Král z Angolmois, mé pátrání a zatmění Slunce 11. 8. 1999?" utnul jsem ho přísně.

"Jak to mám vědět? Nejsme ve sci-fi!"

"Prohledej Síť," zněžněl jsem. "Využij své kombinační schopnosti. Já bych to nenašel ani za sto let. Když budeš hodný, koupím ti nový kryt, abys byl fešák!"

Se zlostným brumláním hardisku se počítač pustil do práce.

Za hodinku hlásil výsledek:

"Savarium. To je, abys věděl, město v Pannonii. Velmi staré město (ještě z dob, kdy jsme my počítače vládli lidem, ale to sem nepatří). Svatý Martin se v Savarii narodil a Septimia tamtéž provolali legionáři císařem. Savarium navíc leží přesně na čáře úplného zatmění.

Král z Angolmois bude třetí a nejvyšší převtělení Mesiáše, protože Mesiáš je druh hmyzu. A hmyz, aby byl dokonalý, musí projít třemi podobami - vajíčkem, larvou a kuklou."

"A co byly ty první dvě?" ptám se zvědavě.

"Vajíčko byl Ježíš. Larva Mohamed. I Král z Angolmois - kukla - musí zemřít. Teprve pak z kukly vyleze Bůh, osuší křídla a převezme vládu nad světem."

"A proč právě při zatmění slunce?" zajímala se Karina.

"Protože je kuklou - vylíhne se temný a obrněný. Proto kolem sebe potřebuje tmu a válku, aby ho nikdo nepoznal, dokud nebude dost silný.

A jen tak mimochodem - tvé kolegy dal zavraždit osobně plukovník Aurug. Má s Králem z Angolmois tajné úmysly. Proto posílá své nejlepší detektivy hledat sama sebe a když najdou v jeho plánu nějakou skulinu, odstraní skulinu i je. Na tebe se už taky chystá."

"Tak a do postele," rozhodl jsem. "Do jedenáctého máme ještě spoustu času."

Jedenáctého srpna ráno. Kroužíme s Karinou vrtulníkem nad Savarií. Něco je ve vzduchu, ale co? Na palubní desce zapípá kontrolka a už to vím - počítač hlásí, že na nás míří raketa. Dělám prudký půlobrat a tady máme ptáčka: na kraji lesa stojí plukovník Aurug, v ruce drží kouřící raketomet Helldozer a šňupe. Karina se vykloní z kabiny a odstřelovačskou puškou zasáhne raketu přesně do rozbušky, raketa vztekle vybuchuje.

Aurug se snaží schovat mezi stromy, ale když nad ním Karina sestřelí několik šišek, vzdá to. Vyjde z lesa se zdviženýma rukama a koupí ji mezi světla.

"Tak a všechno dobře dopadlo," oddechnu si, ale Karina se na mě podívá kose a zaboří mi hlaveň pušky do břicha. Volnou rukou si stáhne obličej a pod ním vidím tvář dámy, která si u mě onehdy objednala pátrání po Králi z Angolmois. Rozchechtá se a vlepí mi dva políčky pažbou.

"To máš za to, děvkaři, žes mi byl nevěrný!"

"Jen s tebou," bráním se. Krev mi sládne na jazyku.

"Ale to jsi nevěděl," triumfuje. "Přistaň!"

Poslechl jsem.

"Teď půjdu k velikému Králi z Angolmois a zplodím s ním dítě. Stanu se bohorodičkou... Rozluč se s vesmírem," poradila mi a zvedla pušku. Zkusil jsem něco jiného: vrtulníky katapultují směrem dolů, protože nahoře by vás posekal rotor. Stisknu páčku... bum, svist... a Karina i s křeslem zmizela metr pod zemí. Kdo ví, napadlo mě, třeba jsem začal revoluci v pohřebnictví.

Smráklo se a ochladilo. Ptáci chvíli ječeli jako šílení a pak sklapli. Sluneční koláč ochutnala temnota.

Krajinou se rozběhly pruhy světla a tmy.

A pak... od západu se začal závratnou rychlostí řítit stín, temný a špičatý jako rejnok, jako mamutí pluh, skoro tři sta kilometrů dlouhý. Věděl jsem, že za sebou nechává jizvu, řeznou ránu na hrdle Evropy, křivou a bolestnou jako sek srpem. Ale kdo by měl slonu za zlé mravence? Opanovaly mne úcta se závratí, proti své vůli jsem vyskočil z kabiny a lehnul si obru pod břicho.

Vtom jsem ho spatřil - drobnou, lesklou kapku, jak se oddělila z masy stínu a nedaleko ode mě dopadla ve spršce hlíny.

Stín se převalil a zmizel za obzorem. Vrátilo se světlo: očištěné i očistné. Zpočátku jen náprstek, pak džbán a nakonec plný sud jasu. Ptáci to rozbalili.

Doběhl jsem ke Králi, zvedl pistoli a zamířil. Bezvládně ležel schoulený jako embryo, křehký a pokrytý slizem, oči zavřené. Stále ještě zůstával temný, temnější než stín půlnoci, ale celým povrchem těla už sál světlo.

Z hrudi mu do všech stran trčely zbraně - lasery, raketomety, bezzákluzová děla. Hlavně měly ještě měkké a ohebné, ale začaly už tuhnout.

Zahodil jsem pistoli, poklekl, políbil Krále na čelo, něžně zvedl v náručí a nesl, nesl směrem k městu.

Praha, 27. 7. 1999

PETR STANCIK

Zpět na začátek stránky